ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.1849.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 1849/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A., se sídlem L-1115 Luxembourg, Boulevard Konrad Adenauer 2, Lucemburské velkovévodství, reg. č. B90447, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalovaným 1) J. P. , 2) A. P. , a 3) Ing. J. P. , zastoupeným Mgr. Karlem Neubertem, advokátem se sídlem v Třebíči, Oldřichova 159/1, o zaplacení částky 687.760,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 151/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 2011, č. j. 28 Co 25/2009-157, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaných proti rozsudku označenému v záhlaví, jímž Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek ze dne 10. ledna 2007, č. j. 6 C 151/2006-90, kterým Okresní soud v Třebíči uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 687.760,- Kč a náhradu nákladů řízení s tím, že žalobkyně může svou pohledávku uspokojit pouze z prodeje zastavených nemovitostí blíže specifikovaných a že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 - dále též jen „o. s. ř.“ (srov. bod 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Z vylíčení uplatněných dovolacích námitek je zřejmé, že dovolatelé nevymezují žádnou takovou otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí při splnění kritérií uvedených v ustanovení §237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat z hlediska námitky, že žalobkyně neprokázala existenci uzavřených smluv tak, aby bylo možno bez jakýchkoliv pochybností konstatovat, že smlouvy byly uzavřeny, neboť nepředložila originály smluv a soudy obou stupňů vycházely z fotokopií smluv, jež je podřaditelná pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Prostřednictvím této námitky nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena, jestliže tvrzené vady nezahrnují (jako je tomu v projednávané věci) podmínku existence právní otázky zásadního významu (k tomu srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a dále ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). V usnesení ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10 (uveřejněném na webových stránkách Ústavního soudu) pak Ústavní soud dovodil, že podmínkou přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. u tvrzené vady řízení je, aby právní otázka procesní povahy byla v dovolání zřetelně formulována.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že k otázce provádění a hodnocení důkazů fotokopiemi listin se vyjádřil již v usnesení ze dne 3. března 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 1998, pod číslem 64, jakož i v rozsudku ze dne 22. června 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, uveřejněném v témže časopise číslo 8, ročník 2004, pod číslem 154. V těchto rozhodnutím dospěl k závěru, že občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkaz pouze originály listin. Ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější, než jejich neověřené kopie, a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny, nelze takový postup prohlásit za odporující zákonu, a v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. Přitom důkaz provedený fotokopií listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení §132 a násl. o. s. ř. Dovolatelé v průběhu řízení nenamítali, že se předložené fotokopie listin neshodují s originály, věrohodnost fotokopií nezpochybnili.
Otázku zásadního právního významu dovolatelé nezformulovali ani ohledně další vytýkané vady řízení, namítají-li, že odvolací soud se nevypořádal se všemi jejich odvolacími námitkami. Ani z hlediska této výhrady proto nelze považovat rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné. Přitom podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí a její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, uveřejněné na webových stránkách Ústavního soudu).
Přestože dovolatelé v dovolání označili jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., námitkami, že odvolací soud se nezabýval meritem věci, kterým je sama existence pohledávky a neučinil žádná zásadní zjištění, zpochybňují skutková zjištění odvolacího soudu včetně hodnocení důkazů. Tím ve skutečnosti uplatnili dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit, neboť podle výslovného znění ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. se k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepříhlíží.
Jelikož dovolání žalovaných proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaní, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu svých nákladů právo a jsou povinni nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají [s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo - s účinností od 7. května 2013 - nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12] ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 5.000,- Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 téže vyhlášky a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 5. srpna 2013
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu