ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.3263.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 3263/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně DOSTING, spol. s r.o. , se sídlem v Brně, Košinova 19, PSČ 612 00, identifikační číslo osoby 49969234, zastoupené JUDr. Bohumírem Zídkem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 164/14, proti žalované MATOUŠEK CZ a.s. , se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14a, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 27736962, zastoupené JUDr. Janem Hostinským, advokátem se sídlem v Brně, Kostelní Zmola 2932/9, o zaplacení 751 984 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 431/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 2012, č. j. 1 Cmo 235/2011-368, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. listopadu 2010, č. j. 55 Cm 431/2006-302, ve znění opravného usnesení ze dne 15. září 2011, č. j. 55 Cm 431/2006-339, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 751 984 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se po zopakování důkazu listinami, která popsal v odůvodnění rozhodnutí, se závěrem soudu prvního stupně o nároku žalobkyně na doplatek ceny díla ztotožnil. Uvedl, že mezi účastnicemi nebylo pochyb o uzavření smlouvy o dílo s určitým vymezením předmětu díla i dohodnutou cenou za dílo, stejně jako o tom, co bylo žalovanou na cenu díla zaplaceno. Jádrem sporu bylo to, zda dílo bylo provedeno bezvadně, či naopak zda vykazovalo vady a nedodělky, které nebyly odstraněny. Žalovaná založila obranu na argumentaci, že žalobkyně nemá nárok na doplatek ceny díla, neboť investor žalované odmítl dílo převzít pro tři skupiny vad – špatný systém kotvení fasádních panelů, špatné spáry a chybějící certifikát pro celý fasádní systém. První z uváděných vad nebyla znaleckým posudkem prokázána, přičemž v případě zatékání do fasády nešlo podle odborného vyjádření znalce o vadu díla. Odvolací soud rovněž neshledal tvrzené pochybení soudu prvního stupně, jestliže zodpovězení otázky, zda žalobkyně doložila zákonem předepsaným způsobem stanovenou kvalitu a předepsané parametry díla tak, jak se zavázala v předmětné smlouvě o dílo, uložil znalci, který uvedl, že žalobkyně potřebné certifikáty jednotlivých prvků fasádního systému předložila. Za poněkud složitější označil odvolací soud posouzení otázky, zda dílo trpělo nedostatkem rovinatosti a překročením tolerance v šíři spár fasády. Odvolací soud nepřisvědčil názoru žalované, že šlo o technické vady, a nikoli estetické. Předmětná smlouva o dílo totiž obsahuje pouze závazek žalobkyně k provedení díla v kvalitě odpovídající ČSN, a nikoli (jak tvrdila žalovaná) závazek, že spáry na fasádě budou stejné. Odvolací soud vyšel z posudku znalce, podle něhož ČSN tyto nedostatky neřeší a dílo přes zjištěné nedostatky splňuje obvyklé technické parametry, nikoli však požadavek estetických vlastností, přičemž bez odstranění fasádního systému (k čemuž žalovaná nepřikročila) nelze ověřit, zda nosná konstrukce budovy splňuje normy na provedení, tedy zda nemá výraznější odchylky, které by se promítly na rovinatosti fasádního systému. Z uvedeného podle odvolacího soudu rezultuje nemožnost za daného stavu spolehlivě určit, zda odchylky v plošné rovinatosti fasády byly způsobeny vadným postupem žalobkyně nebo odchylkami nosné konstrukce, kterou žalobkyně nezhotovovala a za její vady tudíž neodpovídá. Přitom nelze ani přesně určit, zda nedostatky rovinatosti fasádního systému existovaly již v době dokončení díla žalobkyní nebo zda se na díle objevily později. Obdobně hodnotí i situaci u šíře spár mezi jednotlivými panely.
Odvolací soud, pokládaje i estetické vady za vady díla (byť způsobují nárok jen na nižší slevu, než činily náklady žalobkyně na odstranění závad stavby, které nebyly vadami jejího díla), uzavřel, že žalovaná jejich existenci již při dokončení díla žalobkyně neprokázala, a proto již z tohoto důvodu pokládá rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný.
V závěru rozhodnutí se odvolací soud pro úplnost vyjadřuje i k zápisu z 29. června 2006, který je podle jeho posouzení dohodou o změně smlouvy v otázce placení díla s tím, že je v ní sjednán závazek žalované uhradit zhotoviteli další zálohu ve výši 650 000 Kč. Za této situace by do této výše proto podle odvolacího soudu musela být žalobkyně úspěšná bez ohledu na zjištění v otázce vadnosti díla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že v něm řešená právní otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Kromě toho se domnívá, že nesprávné právní posouzení věci vedlo k postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolatelka i nadále zastává a obhajuje názor, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení ceny díla, neboť předané dílo vykazovalo vady. Mezi ně řadí nepředložení certifikátu na fasádní systém, stejně jako odlišné vzdálenosti jednotlivých částí fasády. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že otázku doložení předepsané a sjednané kvality díla způsobem dle jednotlivých ustanovení zákona č. 22/1997 Sb. a nařízení vlády č. 163/2002 Sb. založil na vyjádření znalce, ačkoli nešlo o otázku odbornou, nýbrž o otázku právní, jejíž zodpovězení přísluší výlučně soudu. Opřel-li proto své rozhodnutí o názor znalce, podle něhož žalobkyně doložila certifikáty jednotlivých prvků fasádního systému, čímž splnila povinnosti výrobce a dovozce výrobků dle jednotlivých ustanovení cit. právních norem, spočívá jeho rozhodnutí na právním (nesprávném) názoru jiného orgánu než soudu. Dovolatelka se rovněž domnívá, že soud se dopustil i vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže neprovedl výklad uvedených právních norem, které spornou otázku upravují, a tento výklad svěřil znalci.
V otázce vad díla dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že v odůvodnění bez náležitého vysvětlení používá pojmy (vada estetická a vada nebránící užívání), které předmětná smlouva o dílo neobsahuje, a že ustanovení smlouvy vykládá šířeji, a to na úkor dovolatelky. Uvádí, že nerozumí soudu, proč tak učinil, a proto považuje jeho právní závěry o vadách díla za nepřezkoumatelné. Dovozuje, že rozhodnutí soudů obou stupňů v otázce pojmu vada spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
V další části dovolání dovolatelka nesouhlasí s právním názorem soudů obou stupňů, že podpisem listiny ze dne 29. června 2006 vzniklo žalobkyni právo na zaplacení doplatku ceny díla bez ohledu na neodstranění jeho vad. Tuto listinu nelze podle dovolatelky za dodatek ke smlouvě považovat, neboť by to bylo v rozporu s ujednáním ve smlouvě o dílo, jímž se smluvní strany dohodly, že smlouvu budou měnit pouze písemným dodatkem. Skutečnost, že se tak smluvní strany skutečně chovaly, demonstruje na dodatku č. 1 ke smlouvě. Pokud by tedy měly v úmyslu uzavřít další dodatek, nazvaly by ho nepochybně jako dodatek č. 2. Jestliže tak neučinily, nelze takto neoznačenou listinu za dodatek ke smlouvě považovat a stále platí, že zhotovitel má právo na zaplacení ceny díla teprve po jeho odevzdání bez vad. Zdůrazňuje, že nenapadá platnost předmětné listiny, nýbrž ji jen nepovažuje za dokument měnící ustanovení smlouvy o dílo. Dovolatelka navrhuje rozsudek odvolacího soudu zrušit.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Ačkoli dovolatelka dovozuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, žádnou takovou konkrétní otázku výslovně nevymezuje a ta se nepodává ani z ohlášených dovolacích důvodů.
Výtka dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním názoru, protože soud opřel své rozhodnutí o právní názor jiného „orgánu“ (znalce), nemůže přivodit posouzení napadeného rozhodnutí jako zásadně právně významného již proto, že samotné převzetí jiného právního názoru nevypovídá nic o jeho správnosti. Navíc tím, že se odvolací soud ztotožnil se závěrem znaleckého posudku o tom, že žalobkyně doložila certifikáty jednotlivých prvků fasádního systému a tím splnila povinnost výrobce a dovozce výrobků dle jednotlivých ustanovení zákona č. 22/1997 Sb. a nařízení vlády č. 163/2002 Sb., nepřevzal od znalce právní názor ani výklad cit. právních norem, neboť se jednalo i o odborné posouzení, zda a v jakém rozsahu splňuje předmět díla stanovené předpoklady pro postup podle těchto předpisů a zda ze strany žalobkyně byl tento postup dodržen. Proto není opodstatněná ani námitka dovolatelky, že odvolací soud tím, že „odmítl zákonnou povinnost vyložit právní normu, zatížil řízení ve věci vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.“, nehledě k tomu, že není spojena s právní otázkou zásadního významu a je tedy nezpůsobilá otevřít přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Odvolacím soudem zmíněná ilustrativní, v praxi používaná klasifikace vad (na vady technické a estetické, případně bránící či nebránící užívání), ani smluvní pojmosloví účastníků vyžadující bezvadné provedení díla nemění nic na tom, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že vady provedeného díla, pro které by žalobkyně jako zhotovitelka neměla nárok na zaplacení nedoplatku ceny díla, nebyly prokázány. V tomto světle je skutečnost, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nepoužíval smluvní terminologii, zcela bezvýznamná. Navíc si dovolatelka sama odporuje, tvrdí-li na straně jedné, že právní závěry odvolacího soudu o vadách díla jsou nepřezkoumatelné, a na straně druhé v nich spatřuje nesprávné právní posouzení věci. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí v otázce vad díla.
Konečně ani otázka, zda listina ze dne 29. června 2006 je či není dodatkem smlouvy s účinky působícími změnu smlouvy, nemůže založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť toto posouzení není pro napadené rozhodnutí určující a na řešení této otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Na tuto listinu odkázal odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí „jen pro úplnost“ a zmínil ji pouze v souvislosti s tím, že obsahovala též závazek žalované (objednatelky) uhradit zhotoviteli (žalobkyni) další zálohu ve výši 650 000 Kč. Navíc předmětem sporu není právo žalobkyně na zaplacení zálohy, nýbrž právo na zaplacení nedoplatku ceny díla.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. listopadu 2013
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu