ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.3414.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 3414/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně MIGO, s.r.o., se sídlem v Praze 5 - Hlubočepích, Štěpařská 809/24, PSČ 152 00, identifikační číslo osoby 64939235, zastoupené JUDr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Praze - Kobylisích, U Nádrže 625/6, proti žalované K. S. , zastoupené JUDr. Dagmar Friedlovou, advokátkou se sídlem v Praze, Werichova 1145/29, o zaplacení 289 549,73 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 211/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2012, č. j. 1 Cmo 68/2012-297, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2012, č. j. 1 Cmo 68/2012-297, v části směřující proti druhému výroku ohledně částky 106 867,42 Kč se zamítá .
II. Dovolání ve zbývajícím rozsahu se odmítá .
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (v pořadí druhým ve věci) rozsudkem ze dne 17. června 2011, č. j. 50 Cm 211/2004-263, uložil žalované zaplatit žalobkyni 289 549,73 Kč s 2% úrokem z prodlení p. a. z částky 109 470,60 Kč od 9. března 2004 do zaplacení (bod I. výroku), zamítl žalobu v rozsahu částky 4 924,87 Kč (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body III. a IV. výroku). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, kdy Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. května 2007, č. j. 1 Cmo 312/2006-59, zrušil jeho rozsudek pro zmeškání ze dne 12. prosince 2005, č. j. 50 Cm 211/2004-28, pro nenaplnění zákonných předpokladů pro jeho vydání a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi účastnicemi byla dne 20. listopadu 2003 uzavřena smlouva o dílo číslo .... ve smyslu §536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), v níž se žalobkyně zavázala zajistit dodávku rozvaděčů včetně jejich zapojení a případné výměny elektroinstalace v objektu bagetárny v areálu pekárny žalované. V otázce řádného provedení a předání díla (po omezení jeho rozsahu o revizi zapojení) vycházel z obsahu protokolu o odevzdání a předání díla ze dne 24. února 2004, který podle jeho vyjádření zcela koresponduje s výpovědí slyšeného svědka, který jako subdodavatel žalobkyně řádné a úplné dokončení díla (kromě provedení revizí rozvaděčů) potvrdil. Za situace, kdy vady díla nebyly v řízení prokázány a kdy soud přisvědčil námitce žalobkyně o opožděnosti vytčení vad díla ze strany žalované, dospěl k závěru, že žalobkyni vznikl nárok na zaplacení ceny díla ve výši sjednané v článku III. smlouvy (se zohledněním omezení rozsahu díla). Jestliže žalovaná fakturu číslo ..., kterou jí žalobkyně vyúčtovala sjednanou cenu díla, ve lhůtě splatnosti 8. března 2004 neuhradila, ocitla se počínaje dnem 9. března 2004 v prodlení s jejím zaplacením a žalobkyni vznikl vedle nároku na zákonný úrok z prodlení i nárok na smluvní pokutu, kterou si ve výši 0,5 % z fakturované částky za každý den prodlení účastnice sjednaly v článku V. předmětné smlouvy o dílo pro případ nedodržení termínu splatnosti faktury. Pakliže soud prvního stupně neshledal důvod pro moderaci smluvní pokuty podle §301 obch. zák. a ani důvod pro postup dle §265 obch. zák., přiznal žalobkyni vedle nároku na zaplacení ceny díla ve výši 109 470,60 Kč i nárok na smluvní pokutu ve výši 180 079,13 Kč za prodlení žalované v rozsahu 329 dnů (za dobu od 9. března 2004 do 31. ledna 2005).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části napadeného vyhovujícího výroku ve věci samé, kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 117 717,31 Kč s 2% úrokem z prodlení ročně z částky 44 505,60 Kč od 9. března 2004 do zaplacení (výrok I.), a změnil ho ohledně nároku žalobkyně na zaplacení 171 832,42 Kč spolu s příslušenstvím z částky 64 965 Kč tak, že zamítl žalobu (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi (výrok IV.) a o povinnosti žalobkyně (výrok V.) a o povinnosti žalované (výrok VI.) nahradit náklady řízení České republice.
Odvolací soud sice přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že mezi účastnicemi byla uzavřena písemná smlouva o dílo obsahující obě podstatné náležitosti dle §536 obch. zák., nicméně vzal v souzené věci za prokázané a za právně významné, že na část totožného díla (zejména pokud jde o dodávku a instalaci nových rozvaděčů) uzavřela žalovaná (objednatel) již dříve (2. května 2003) smlouvu o dílo číslo .... s jiným zhotovitelem, a to se společností Urgon s.r.o. Přitom z předmětu faktury číslo ... ze dne 4. listopadu 2003 a splatné 21. listopadu 2003 pokládá za zřejmé, že cena prací prováděných dle této smlouvy byla žalované účtována. Vzhledem k tomu, že žalovaná neplatnost smlouvy uzavřené se žalobkyní z důvodu totožnosti děl v průběhu řízení namítala, je třeba podle odvolacího soudu smlouvu číslo .... ze dne 20. listopadu 2003 (uzavřenou později) pokládat za neplatnou v části, v níž se žalobkyně zavázala k provedení díla v rozsahu jejího článku II. odst. 1, a to z důvodu počáteční – právní – nemožnosti plnění podle §37 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Odvolací soud dospěl na základě uvedené skutečnosti k závěru, že nárok na zaplacení ceny díla ve výši 64 965 Kč (včetně daně z přidané hodnoty – dále též jen „DPH“) a akcesorické smluvní pokuty není důvodný.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dále dovodil, že zápis o odevzdání a předání díla podepsaný účastnicemi dne 24. února 2004 deklaruje nejen řádné ukončení díla a jeho předání, nýbrž znění jeho třetího odstavce obsahuje i platnou novaci uzavřené smlouvy, jíž došlo k omezení předmětu díla o revize zapojení rozvaděčů, původně dohodnuté v článku II. odst. 3 smlouvy. Řádné ukončení a předání díla pokládá odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za prokázané nejen uvedeným zápisem o odevzdání a předání díla, v němž žalovaná žádné vady a nedodělky nevytkla, nýbrž i fakturou vystavenou na zaplacení ceny díla, kterou žalovaná bez výhrad podepsala, jakož i výpovědí slyšeného svědka. Pokud tedy žalobkyně dílo v rozsahu článku II. odst. 2 smlouvy řádně provedla, je jí podle posouzení odvolacího soudu žalovaná povinna zaplatit dohodnutou cenu díla za jeho provedení v alikvotní výši dle článku III. smlouvy, což představuje 44 505,60 Kč včetně DPH. Jestliže tak ve lhůtě splatnosti 8. března 2004 neučinila, dostala se s úhradou ceny díla do prodlení, v jehož důsledku vznikl žalobkyni nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Kromě toho však vznikl žalobkyni nárok i na zaplacení smluvní pokuty, neboť dohodu o smluvní pokutě a její výši 0,5 % z fakturované částky za každý den prodlení v článku V. smlouvy ze dne 20. listopadu 2003 pokládá odvolací soud za platné ujednání a důvod pro moderaci smluvní pokuty neshledal. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně části přiznané jistiny ve výši 44 505,60 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 73 211,71 Kč, přičemž ho změnil ve zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé (tj. ohledně zbytku sjednané ceny díla ve výši 64 965 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 106 867,42 Kč) tak, že zamítl žalobu.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu druhého výroku (a souvisejícího čtvrtého a pátého výroku o nákladech řízení) napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle dovolatelky odvolací soud právně pochybil, posoudil-li smlouvu uzavřenou mezi účastnicemi jako neplatnou podle §37 odst. 2 obč. zák., neboť pro takový závěr neměl oporu v provedeném dokazování. Tvrdí, že plnění bylo fakticky i právně možné, a proto nelze příslušná ujednání smlouvy zhodnotit jako neplatná od samého počátku. Poukazuje na to, že smlouvu se žalovanou uzavírala v dobré víře, přičemž nevěděla a ani vědět nemohla, s kým a na jaký předmět žalovaná uzavřela dřívější smlouvy. Přisvědčit názoru odvolacího soudu by podle dovolatelky vedlo k nepřijatelné situaci, v níž by objednatel mohl uzavřít dvě smlouvy o dílo s odlišným zhotovitelem, poté si nechat dílo zhotovit tím, kdo uzavřel smlouvu později a již mu nezaplatit z důvodu neplatnosti později uzavřené smlouvy. Akcentuje, že není zřejmé, jakým způsobem a na základě jakého právního předpisu by měl zhotovitel povinnost ověřovat, zda na totéž dílo není již uzavřena smlouva s jiným subjektem. Dovolatelka proto zastává a obhajuje názor, že se žalovanou uzavřela platnou smlouvu o dílo, které následně řádně a včas zhotovila a také ho žalované předala, což žalovaná potvrdila svým podpisem. Uvádí, že jako zhotovitel, který od počátku jednal v dobré víře, očekávala, že žalovaná za provedené dílo zaplatí, což se však nestalo.
Vedle nesouhlasu se závěry odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy z důvodu totožnosti děl dovolatelka namítá, že v souzené věci o totožnost děl, která nebyla v řízení prokázána, nešlo. Tvrdí, že šlo o odlišná díla, na což poukazovala i v průběhu řízení. Odvolacímu soudu vytýká, že pochybil, pokud na základě argumentace žalované a mylného subjektivního názoru znalce Ing. J. dovodil, že fakturou číslo ... ze dne 4. listopadu 2003 bylo duplicitně účtováno stejné dílo. Podle dovolatelky již z pouhého srovnání textů faktury číslo .... ze dne 23. února 2004, jejíhož zaplacení se v řízení domáhá, a faktury číslo ... ze dne 4. listopadu 2003, která se žalobou nijak nesouvisí, vyplývá, že se o stejné plnění nejedná. Zatímco v prvním případě jde o fakturaci za elektromontážní práce, dodávku, demontáž a montáž rozvaděčů, zazdění rozvaděčů a jejich zprovoznění, ve druhém případě jde o fakturaci za blíže specifikované administrativní práce. Kromě toho poukazuje na to, že práce podle smlouvy číslo ... ze dne 2. května 2003 uzavřené mezi žalovanou a společností Urgon s.r.o., které jsou údajně totožné s pracemi, které provedla žalobkyně, žalovaná dohodou o postupu prací ze dne 17. června 2003 a dohodou o ukončení a předání prací ze dne 27. srpna 2003 u společnosti Urgon s.r.o. zrušila, že žádná fakturace od společnosti Urgon s.r.o. ani žádná práce nebyla duplicitně provedena, přičemž žádný důkaz o těchto tvrzených skutečnostech neexistuje.
Dovolatelka uzavírá, že plnění podle smlouvy uzavřené se žalovanou bylo možné, účel této smlouvy byl naplněn, a proto jí vznikl nárok na zaplacení ceny díla, jak správně uzavřel soud prvního stupně. Proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku ve věci samé a v souvisejícím čtvrtém a pátém výroku o nákladech řízení, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatelka v dovolání uvádí, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho druhého výroku (a souvisejícího čtvrtého a pátého výroku o nákladech řízení).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že rozhodl-li odvolací soud měnícím výrokem ve věci samé o 171 832,42 Kč spolu s příslušenstvím z částky 64 965 Kč, skládá se částka 171 832,42 Kč ze smluvní pokuty 106 867,42 Kč a z ceny díla ve výši 64 965 Kč s příslušenstvím.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc (spor o nároky ze smlouvy o dílo uzavřené mezi podnikateli podle §536 a násl. obch. zák.). Směřovalo-li proto dovolání žalobkyně i do druhého výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu částky 64 965 Kč s příslušenstvím, která představuje část sjednané ceny díla, jedná se v této části ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně do druhého výroku napadeného rozsudku v rozsahu částky 64 965 Kč s příslušenstvím usnesením odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání proti druhému (tedy celému) výroku rozsudku odvolacího soudu, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle již citovaného §236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v §237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003, in www.nsoud.cz).
Proti zbývající části druhého výroku rozsudku odvolacího soudu, tj. ohledně částky 106 867,42 Kč představující smluvní pokutu, je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), případně k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady však dovolatelka netvrdila a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval nejprve správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, znamená zabývat se výhradou dovolatelky proti právnímu závěru odvolacího soudu o počáteční právní nemožnosti plnění, kterou založila na argumentaci, že nevěděla a vědět nemohla, že na totožný předmět díla uzavřela žalovaná jako objednatelka smlouvu s jiným zhotovitelem. Tuto dovolací námitku považuje dovolací soud za bezpředmětnou. Je tomu tak proto, že ustanovení §37 odst. 2 obč. zák., podle něhož právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný, ani jiná ustanovení občanského či obchodního zákoníku neváží neplatnost právního úkonu pro počáteční nemožnost plnění na vědomost účastníka právního vztahu o počáteční nemožnosti plnění. Promítnuto do poměrů v této věci, neplatnost právního úkonu dle §37 odst. 2 obč. zák. není závislá na tom, zda účastník o právní překážce, působící právní počáteční nemožnost plnění, v době vzniku právního úkonu věděl. Tímto právním závěrem však není dotčeno právo účastníka na náhradu škody dle §267 odst. 1 obch. zák. Lze proto uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn právem.
Dovolací soud se dále zabýval důvodností námitky dovolatelky proti skutkovému závěru odvolacího soudu o částečné totožnosti předmětu díla sjednaného v dřívější smlouvě s jiným zhotovitelem, která je podřaditelná pod dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za svá) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud založil svůj skutkový závěr o částečné totožnosti předmětu díla na posouzení obsahu obou smluv (tj. smlouvy o dílo číslo ... uzavřené mezi účastnicemi a smlouvy o dílo číslo ... uzavřené mezi žalovanou a společností Urgon s.r.o.) a zejména na skutečnostech zjištěných ze znaleckého posudku znalce P. U., nikoli z fakturace obou děl, jak se mylně domnívá dovolatelka. Ostatně totožnost předmětu díla (znamenající právní překážku pro plnění) neurčují faktury, nýbrž smlouva. Nejvyšší soud uzavřel, že závěr odvolacího soudu o totožnosti děl má tedy oporu v provedeném dokazování, a v hodnocení důkazů, o něž odvolací soud toto posouzení opřel, neshledal žádný logický rozpor. Z uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo zpochybnit správnost skutkového závěru odvolacího soudu o částečné totožnosti předmětu díla sjednaného v dřívější smlouvě s jiným zhotovitelem, a dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl naplněn.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu směřujícím proti měnícímu výroku ve věci samé ohledně částky 106 867,42 Kč pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo částečně zamítnuto a ve zbývajícím rozsahu odmítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalované v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. srpna 2013
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu