ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.421.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 421/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně MBG Czech, a.s. , se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Zátiší 1104, PSČ 756 61, identifikační číslo osoby 25 85 62 19, zastoupené JUDr. Luborem Bernatíkem, advokátem se sídlem v Moravské Ostravě, Preslova 9, proti žalovanému Ing. A. V. , zastoupenému Mgr. Lukášem Stočkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 18, o zaplacení částky 200.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 81/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. srpna 2010, č. j. 16 Cm 81/2006-95, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. srpna 2011, č. j. 5 Cmo 186/2011-127, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. srpna 2010, č. j. 16 Cm 81/2006-95, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. srpna 2011, č. j. 5 Cmo 186/2011-127, v části potvrzujícího výroku ve věci samé, se zamítá .
III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.374,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu dne 10. května 2006 se žalobkyně domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 200.000,- Kč za porušení povinnosti utajení informací dohodnuté ve smlouvě o obchodním zastoupení uzavřené mezi účastníky.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. srpna 2010, č. j. 16 Cm 81/2006-95, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 200.000,- Kč (výrok I.) a náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že účastníci uzavřeli 3. června 2000 smlouvu o obchodním zastoupení č. 0236 (dále jen „smlouva“) podle ustanovení §652 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), v níž se v čl. IV odst. 18 žalovaný zavázal zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, informacích a údajích, o kterých se dozvěděl v souvislosti s výkonem činnosti pro žalobkyni a které se týkají žalobkyně, klientů a jejích spolupracovníků, přičemž získané informace a údaje nesmí využít pro potřeby své nebo jiných osob s tím, že tato povinnost trvá i po ukončení platnosti smlouvy. V čl. V odst. 2 byla za porušení této povinnosti sjednána smluvní pokuta ve výši 200.000,- Kč za každé jednotlivé porušení povinnosti. V dohodě o úpravě vzájemných práv a povinností z 5. ledna 2005 (dále jen „dohoda“) účastníci konstatovali, že se dohodli na ukončení smlouvy a na úpravě závazkově právních vztahů, které mohou nastat po ukončení smlouvy. V čl. IV odst. 1 dohody bylo ujednáno, že žalovaný nezneužije obchodní sítě žalobkyně a informací, které zejména o spolupracovnících a klientech nabyl za dobu výkonu činnosti pro žalobkyni, a nebude přepracovávat stávající smlouvy, jinak bude toto jednání považováno za porušení čl. IV odst. 18 smlouvy. Po ukončení spolupráce se žalobkyní žalovaný navštívil klienta žalobkyně D. N. a na jeho žádost mu „převedl“ penzijní připojištění ke konkurenční společnosti. Od listopadu 2005 telefonicky kontaktoval za účelem návštěvy manžele M., přičemž se zajímal o jejich smlouvy o stavebním spoření s tím, že by jim je změnil. V prosinci 2006 oslovil rodinu J., S., K. a M. s nabídkou spolupráce pro AV finance s. r. o. v oblasti uzavírání pojistných smluv a půjček na bydlení. Údaje o jménech, příjmeních a bydlišti oslovených získal z databáze žalobkyně a využil je pro potřeby své, případně společnosti AV finance s.r.o., v níž byl jediným společníkem a jednatelem. Žalobkyně upozornila žalovaného na porušování čl. IV odst. 18 a 19 smlouvy dopisem z 26. května 2005 a ze 14. prosince 2005. Přípisem z 21. března 2006 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě smluvní pokuty ve výši 200.000,- Kč v určené lhůtě za porušení čl. IV odst. 18 smlouvy.
Vázán právním názorem odvolacího soudu v otázce trvání povinnosti žalovaného zachovávat obchodní tajemství podle čl. IV odst. 18 smlouvy i po ukončení smlouvy a sankce za její porušení v podobě smluvní pokuty, která dohodou rovněž nezanikla, vyjádřeným v usnesení ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 5 Cmo 177/2009-75 (kterým byl zrušen v pořadí první zamítavý rozsudek soudu prvního stupně), soud prvního stupně uvedl, že v čl. IV odst. 17 smlouvy si účastníci platně sjednali konkurenční doložku a v odst. 18 téhož článku ochranu obchodního tajemství. Vyúčtovaná smluvní pokuta se váže k porušení povinnosti vyplývající z bodu 18, tedy k porušení obchodního tajemství ve smyslu ustanovení §657 obch. zák., a tato povinnost již ze zákona trvá i po ukončení smlouvy o obchodním zastoupení. Dohodou smluvní pokuta nezanikla, neboť podle čl. IV odst. 1 dohody povinnost žalovaného dle čl. IV odst. 18 smlouvy a odpovědnost za její porušení stále trvá.
Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný po ukončení smlouvy kontaktoval klienty žalobkyně a nejméně v jednom případě přepracoval klientovi žalobkyně (D. N.) pojistnou smlouvu, čímž využil informace o klientech, které získal při činnosti pro žalobkyni, ve svůj prospěch, případně prospěch jiné osoby, a tím porušil čl. IV odst. 18 smlouvy, čl. IV odst. 1 dohody a též ustanovení §657 obch. zák. Za porušení uvedeného ujednání smlouvy si účastníci sjednali smluvní pokutu, nárok žalobkyně je tak oprávněný.
Soud prvního stupně nepovažoval za důvodnou námitku žalovaného, že smlouva je neplatná pro neurčitost, neboť nevymezuje, které určité smlouvy měly být předmětem závazku obchodního zástupce. Toto vymezení je totiž obsaženo v provizních řádech, které mají povahu dodatků ke smlouvě a ze kterých vyplývá, že jde o pojistné smlouvy, jakož i bližší specifikace předmětných smluv. Za platně sjednanou považoval soud prvního stupně též smluvní pokutu, když ve smlouvě byla stanovena její výše a rovněž dostatečně určitě vymezeny povinnosti, na které se váže.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Citoval ustanovení §657, §652 odst. 1 obch. zák. a §544 odst. 1 občanského zákoníku a k nim uvedl, že mezi účastníky byla ve smlouvě platně sjednána smluvní pokuta ve výši 200.000,- Kč za každé porušení povinnosti vyplývající z čl. IV odst. 18 a 20, jak bylo výslovně vymíněno i v dohodě.
Námitku žalovaného, že nemohlo dojít k porušení povinnosti již z toho důvodu, že označené osoby, zejména pan N., byly klienty žalovaného a nikoli žalobkyně, odvolací soud nepovažoval za opodstatněnou. Z úpravy vztahů mezi stranami smlouvy o obchodním zastoupení jednoznačně vyplývá, že obchodní zástupce uzavírá obchody jménem zastoupeného, tj. žalobkyně, a na její účet, proto klienti jsou klienty žalobkyně, nikoli žalovaného. Žalovaný se zavázal nevyužívat ani po skončení smlouvy získané informace a údaje pro sebe či pro třetí osoby, v dané věci pro společnost AV finance s.r.o., a nesměl proto postupovat v rozporu s tímto závazkem. I v případě, že by se D. N. na žalovaného obrátil sám, bez výslovného oslovení ze strany žalovaného, nesměl by žalovaný této situace využít a uzavřít s ním novou smlouvu, protože do té doby s ním D. N. jednal jako s osobou jednající za žalobkyni. Žalovaný tak porušil podstatnou povinnost vyplývající ze smlouvy, přetrvávající i po ukončení obchodního zastoupení žalobkyně, a pro porušení této povinnosti byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta, kterou je žalovaný povinen zaplatit.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání, shledávaje je přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a namítaje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování [srov. dovolací důvody stanovené v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.].
Dovolatel namítá, že skutkové závěry, podle nichž po ukončení smlouvy kontaktoval manžele M. a snažil se s nimi dohodnout schůzku a nejméně v jednom případě přepracoval klientu žalobkyně pojistnou smlouvu, neodpovídají provedenému dokazování, neboť manželé M. ani D. N. nebyli vyslechnuti, a soudy se nezabývaly okolnostmi, za jakých k přepracování smlouvy došlo, ani jeho tvrzením, že to nebyl on, kdo aktivně kontaktoval D. N. Manžele M. za účelem sjednání návštěvy sice kontaktoval, ale nic jim nenabízel a obchodní tajemství neporušil. D. N. dovolatele kontaktoval sám a požadoval po něm „konkrétní činnost“, kterou dovolatel provedl.
Za nesprávný považuje dovolatel výklad ustanovení §657 obch. zák. provedený odvolacím soudem, podle něhož lze obchodní tajemství porušit i pasivním jednáním, obrátí-li se klient zastoupeného na obchodního zástupce sám, namítaje, že zneužití informací ve smyslu tohoto ustanovení vyžaduje jen aktivní jednání obchodního zástupce, které však nebylo v řízení prokázáno.
Dovolatel setrvává na svém předchozím názoru, že smluvní pokuta se týká pouze doby, po kterou byla smlouva účinná, tj. do 5. ledna 2005, neboť účastníci si výslovně nesjednali, že by se ujednání o smluvní pokutě mělo vztahovat i na období po jejím ukončení.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání odmítnout.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s čl. II., bodem 7. přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolatel výslovně napadá též rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním napadnout nelze, občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 10/2001 a 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Ve zbývajícím rozsahu - oproti poučení odvolacího soudu - je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu (v otázce trvání povinnosti žalovaného zachovávat obchodní tajemství i po ukončení smlouvy pod sankcí smluvní pokuty, a tento názor byl v dovolání zpochybněn), který dřívější rozhodnutí zrušil.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Výhrady dovolatele proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, podle nichž po ukončení smlouvy kontaktoval manžele M., aby si s nimi dohodl schůzku a přepracoval smlouvu D. N., neodpovídají provedenému dokazování, protože jmenovaní nebyli vyslechnuti, jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Soud prvního stupně učinil zjištění, že po ukončení spolupráce se žalobkyní žalovaný kontaktoval telefonicky za účelem návštěvy manžele M., přičemž se zajímal o jejich smlouvy o stavebním spoření, a dále že kontaktoval klienta žalobkyně D. N. a jemu převedl penzijní připojištění ke konkurenční společnosti. Jak vyplývá z obsahu spisu, soud prvního stupně vycházel, pokud jde o manžele M., z přednesu žalovaného při jednání konaném dne 26. srpna 2010 (srov. č. l. 93 spisu), v němž žalovaný „připustil“, že tak učinil a současně uvedl, co se z telefonického hovoru se jmenovanými dověděl. Při tomto jednání soud prvního stupně provedl důkaz přípisem D. N. z 27. listopadu 2005 a po provedení tohoto důkazu a přednesu žalovaného seznámil účastníky s tím, které skutečnosti považuje za prokázané. Poté účastníky poučil podle ustanovení §119a o. s. ř. o tom, že účastníci jsou povinni uvést všechny rozhodné skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých tvrzení dříve, než soud vyhlásí ve věci rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek vyplývajících z §205a o. s. ř. Po tomto poučení žalobkyně ani žalovaný žádné další skutečnosti netvrdili a nenavrhli provedení dalších důkazů. Přitom výslech manželů M. a D. N. žalovaný nenavrhl v řízení před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem, neboť svou procesní obranu založil na tvrzení, že smlouva je neplatná a ujednání o smluvní pokutě se nevztahuje na dobu po ukončení smlouvy.
Z uvedeného vyplývá, že skutková zjištění soudů nižších stupňů mají oporu v provedeném dokazování a k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nedošlo.
Podle ustanovení §657 obch. zák. obchodní zástupce nesmí sdělit údaje získané od zastoupeného při své činnosti bez souhlasu zastoupeného jiným osobám nebo je využít pro sebe nebo pro jiné osoby, pokud by to bylo v rozporu se zájmy zastoupeného. Tato povinnost trvá i po ukončení smlouvy o obchodním zastoupení.
Bylo-li v řízení prokázáno aktivní jednání žalovaného, jímž byla porušena povinnost utajení informací dohodnutá ve smlouvě, není důvodná ani námitka nesprávného právního posouzení věci, že se tohoto porušení povinnosti a porušení ustanovení §657 obch. zák. lze dopustit i pasivním jednáním.
Výhrada ke správnosti posouzení trvání ujednání o smluvní pokutě i pro dobu po ukončení smlouvy, odůvodněná tvrzením, že účastníci si výslovně nesjednali, že by se toto ujednání mělo vztahovat i na dobu po jejím ukončení, není opodstatněná, neboť podle obsahu smlouvy, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, se účastníci v čl. IV odst. 18 dohodli, že povinnost utajení informací a závazek nevyužít je pro potřeby své nebo jiných osob trvá i po ukončení smlouvy. Bylo-li porušení této povinnosti zajištěno smluvní pokutou, trvá zajištění po dobu trvání povinnosti, tedy i po ukončení smlouvy. Výkladu, jak jej provedly soudy nižších stupňů, nelze ničeho vytknout.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal vady, uvedené v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku ve věci samé rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají [s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo - s účinností od 7. května 2013 - nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12] ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 9.100,- Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 5. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z paušální částky 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 téže vyhlášky a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1.974,- Kč, a celkem činí 11.374,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. srpna 2013
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu