ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.4558.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 4558/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Frenn Trading B.V. , se sídlem Strawinskylaan 965 WTC, 1077XX Amsterdam, Nizozemské království, reg. číslo 16039519, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, proti žalovaným 1) R. J. , 2) L. J. , 3) K. C. , narozenému 4. dubna 1928, bytem v Praze 4-Braníku, Novodvorská 1118/155, zastoupenému JUDr. Květoslavou Štorkánovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pohořelec 26/110 a 4) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2-Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 69 79 71 11, o zaplacení částky 9,625.143,01 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 305/96, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2011, č. j. 6 Cmo 317/2008-240, takto:
I. Dovolání proti druhému výroku rozsudku ze dne 18. ledna 2011, č. j. 6 Cmo 317/2008-240, jímž Vrchní soud v Praze rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a třetím žalovaným, se odmítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá .
III. Třetí žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 106.770,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu 30. listopadu 1995 se původní žalobkyně Česká spořitelna, a. s. (dále jen „spořitelna“) domáhala zaplacení žalované částky jako dluhu z úvěru poskytnutého prvnímu žalovanému podle smlouvy o úvěru uzavřené 28. července 1993 (dále jen „smlouva o úvěru“ či „smlouva“). Závazek dlužníka byl mimo jiné zajištěn ručitelskými závazky druhého žalovaného, třetího žalovaného a H. C., původně čtvrté žalované (zemřelé v průběhu řízení, jejíž procesní nástupkyní je nynější čtvrtá žalovaná) založenými ručitelskými prohlášeními z 28. července 1993.
Krajský obchodní soud v Praze (nyní Městský soud v Praze) rozsudkem ze dne 1. září 2000, č. j. 11 Cm 305/96-62, uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni částku 9,625.143,01 Kč s 25% úrokem z částky 6,928.999,30 od 1. prosince 1995 do zaplacení a náhradu nákladů řízení (výrok I.), vůči ostatním žalovaným žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. tak, že uložil druhému a třetímu žalovanému zaplatit žalobkyni částku 9,625.143,01 Kč s 25% úrokem z částky 6,928.999,30 Kč od 1. prosince 1995 do zaplacení s tím, že plněním prvního, druhého či třetího žalovaného zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost ostatních žalovaných (první výrok bod 1.), ve vztahu ke čtvrté žalované výroky potvrdil (první výrok bod 2.), druhému a třetímu žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a čtvrtou žalovanou (třetí výrok).
Odvolací soud opakoval dokazování smlouvou o úvěru, prohlášeními o ručitelském závazku č. 1 a č. 2, „lékařskou zprávou - výpisem ze zdravotní dokumentace pana C.“ (dále jen „lékařská zpráva“) a lékařskými zprávami z 6. června 2006 a 19. dubna 1996. Ze smlouvy o úvěru zjistil, že spořitelna se zavázala poskytnout prvnímu žalovanému střednědobý úvěr na provozní náklady „na čísle účtu 5311-236755-098“ a splnění povinností dlužníka ze smlouvy bylo podle čl. VI zajištěno mimo zástavních smluv č. 1 a č. 2 z 28. července 1993 též prohlášeními o ručitelském závazku č. 1 a č. 2 z téhož dne, když všechny tyto čtyři listiny byly podle čl. VI součástí smlouvy o úvěru. Z ručitelského prohlášení označeného číslem 2 (dále jen „ručitelské prohlášení“) odvolací soud zjistil, že třetí žalovaný a H. C. přijali závazek ručení podle §303 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) za závazek prvního žalovaného vzniklý na základě smlouvy o úvěru č. 5311-236755-098 z 28. července 1993. Číslo smlouvy uvedené v prohlášení ručitele je totožné s číslem účtu, na nějž byl prvnímu žalovanému úvěr poskytnut, tedy č. 5311-236755-098. Z lékařské zprávy odvolací soud zjistil, že třetí žalovaný trpí dlouhodobě diabetes mellitus a je léčen insulinoterapií. V roce 2003 mohlo stresové zatížení v důsledku jeho zdravotního stavu vést k ovlivnění jeho rozhodovacích schopností. Z lékařské zprávy H. C. z 19. dubna 1996 odvolací soud zjistil, že jmenovaná byla v důsledku sražení vozidlem více než 24 hodin v bezvědomí a následně podstoupila operaci mozku. Poté se u ní projevila snížená schopnost orientace v abstraktním uvažování, jakož i neschopnost posoudit následky svého jednání.
Odvolací soud dospěl k závěru, že obě ručitelská prohlášení (jak druhého žalovaného, tak třetího žalovaného a H. C.) se vztahují ke smlouvě o úvěru, jejíž jsou nedílnou součástí, přičemž označení smlouvy číslem účtu nečiní žádné z ručitelských prohlášení nejasné, neurčité či nesrozumitelné, jde o platné právní úkony učiněné v souladu s ustanovením §303 a násl. obch. zák., s výjimkou úkonu učiněného H. C.. S ohledem na závěry lékaře považoval odvolací soud prohlášení H. C. jako ručitelky za neplatný právní úkon ve smyslu ustanovení §38 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť (na rozdíl od třetího žalovaného, jehož schopnosti byly zhoršeny pouze ve sféře rozhodovací) nebyla po úrazu mozku schopna posoudit následky svého jednání.
Proti prvnímu výroku bodu 1. a druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, podal třetí žalovaný dovolání, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru o platnosti ručitelského prohlášení a poukazuje na to, že zajišťovaný závazek nebyl v ručitelském prohlášení dostatečně specifikován, když pouze odkazuje na smlouvu o úvěru č. 5311-236755-098 a nikoli výši poskytnutého úvěru, a dále neobsahuje žádné prohlášení ručitelů, že byli s obsahem smlouvy o úvěru seznámeni, a proto je ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. prohlášení neplatné pro neurčitost. Smlouva o úvěru neobsahuje žádné ujednání o tom, že číslo úvěrového účtu je současně číslem smlouvy. Namítá, že s manželkou nevěděli, že zajišťují tak velkou částku a že první a druhý žalovaný zneužili jejich důvěry. Až týden po podpisu ručitelského prohlášení se při podpisu zástavní smlouvy dozvěděli, že jde o úvěr ve výši 7,000.000,- Kč. Má za to, že spořitelna postupovala „nezodpovědně a nelegálně“, poskytla-li úvěr v takové výši při zajištění pouze dvěma osobami odkázanými na důchod a příjem ze mzdy. Z toho dovozuje, že spořitelna do textu ručitelského prohlášení úmyslně neuvedla výši zajišťovaného závazku, protože jinak by jej s ohledem na své příjmy nepodepsali. Tím spolu s prvním a druhým žalovaným vyvolala u ručitelů omyl, a proto je ručitelské prohlášení neplatné ve smyslu ustanovení §49a obč. zák.
Dovolatel zdůrazňuje, že ručitelé jako manželé měli svůj majetek v bezpodílovém spoluvlastnictví, z čehož dovozuje, že je-li ručitelské prohlášení H. C. absolutně neplatným právním úkonem, nemohl přejít celý závazek po její smrti na dovolatele jako jejího manžela „když ručitelský závazek zakládá jejich společné ručení, které se nedá ani po úmrtí jednoho z nich dělit a přechází buď na oba ručitele (u zemřelého na jeho dědice) nebo na žádného z nich.“
Setrvává na svém stanovisku, že byl při podpisu ručitelského prohlášení duševně nezpůsobilý, což vyplývá z lékařského potvrzení založeného ve spise, a odvolacímu soudu vytýká, že při posuzování jeho psychického stavu neměl žádné objektivní kritérium a pouze zcela laicky hodnotil potvrzení o jeho zdravotním stavu. Pro hodnocení způsobilosti k právním úkonům měl být povolán k posouzení jeho zdravotního stavu v době podpisu ručitelského prohlášení znalec, lékař.
Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu jako nesprávný a nespravedlivý zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 7. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně i ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti bodu 1. prvního výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), se zabýval vytýkanou nesprávností právních závěrů odvolacího soudu.
Podle ustanovení §303 obch. zák. kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se dlužníkovým ručitelem.
Z ustanovení §304 odst. 2 obch. zák. vyplývá, že ručením lze zajistit i závazek, který vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky.
Podle ustanovení §307 odst. 1 obch. zák. zaručí-li se za tentýž závazek více ručitelů, ručí každý z nich za celý závazek. Ručitel má vůči ostatním ručitelům stejná práva jako spoludlužník.
Ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. určuje, že právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, tj. - mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle - když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit.
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí je vůle vtělená do smlouvy svým projevem určitá a srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Otázkou náležitostí prohlášení ručitele (§303 obch. zák.) se Nejvyšší soud zabýval již rozsudku ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 350/2006 (jež je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), zmíněném též dovolatelem. V něm dovodil, že prohlášení o ručení musí obsahovat označení věřitele, dlužníka a ručitele, vymezení (určitého) ručením zajišťovaného závazku a projev vůle ručitele, že tento závazek uspokojí, neučiní-li tak dlužník. Uvedené platí bez ohledu na to, zda je zajišťován již existující nebo budoucí závazek. Přitom požadavek „určitosti“ zajišťovaného závazku je nezbytné vykládat tak, že jde o jeho identifikaci takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným. Požadavek, aby ručitel byl seznámen s podmínkami uzavřené smlouvy o úvěru, z dotčené právní úpravy dovodit nelze.
V projednávané věci vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů v návaznosti na obsah spisu, že v prohlášení ručitele byl zajišťovaný závazek označen jako závazek „Romana Jeřábka, obch. jm. ODYSEA Jeřábek Roman, Březová 5, Zvole vůči České spořitelně, akciové společnosti, obv. pob. Praha 9, Verneřická 408 vzniklý na základě úvěrové smlouvy č. 5311-236755-098 ze dne 28. července 1993“ s tím, že ručitelé prohlásili, že přejímají ručení za tento závazek ve smyslu §303 až 312 obch. zák.
Nejvyšší soud považuje závěr odvolacího soudu, podle něhož je prohlášení ručitele určité, za správný, když zajišťovaný závazek je identifikován tak, že je nezaměnitelný s jiným závazkem, a v souladu se závěrem vyjádřeným v citovaném rozhodnutí.
Nedůvodná je též námitka dovolatele, že nevěděl, jaká je výše úvěru, za nějž poskytnul ručení. Bylo jen věcí ručitele (ručitelů), zda se seznámil s podmínkami poskytovaného úvěru, aby věděl, co podepisuje. Byla-li nevědomost způsobena tím, že si smlouvu o úvěru nepřečetl či se o ní jinak neinformoval, nemůže být tato okolnost k tíži věřitelky. Žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na nevážnost vůle, zjištěny nebyly. K tomu, aby určité skutečnosti byly významné pro zjištění, že jednající nečiní úkon vážně, by se muselo jednat o skutečnosti, které by i tomu, komu je úkon určen (nebo druhé smluvní straně u dvoustranného právního úkonu), byly rozeznatelné jako okolnosti vylučující vážnost vůle, tzn., že nevážnost vůle jednajícího bude zřejmá i této osobě. V opačném případě by bylo možno namítat vždy, že úkon nebyl učiněn vážně. Nejsou-li zde takové okolnosti, resp. nebyly-li zjištěny, nejde o nedostatek vážnosti vůle, i kdyby jednající podle svého vnitřního rozhodnutí nechtěl úkon učinit, protože k vnitřní výhradě se při posuzování platnosti právního úkonu z hlediska vážnosti vůle nepřihlíží (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. června. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1617/2007, in www.nsoud.cz).
Opodstatněnou Nejvyšší soud neshledává ani výhradu, podle níž je prohlášení ručitele neplatné podle ustanovení §49a obč. zák. pro omyl, který měla svým jednáním vyvolat spořitelna společně s prvním a druhým žalovaným. Dovolatel patrně přehlédl, že podle ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Jak se podává z obsahu spisu, uvedená tvrzení dovolatel v předcházejícím řízení dříve neuplatnil.
Dovolací námitka spočívající v tvrzení, že je-li ručitelský závazek manželky dovolatele absolutně neplatným právním úkonem, pak je neplatný i závazek dovolatele, není důvodná. Otázka, zda může platně převzít zajištění závazku ručitelským prohlášením pouze jeden z manželů, byla zodpovězena již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 61/73 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož převzetím (podpisem) ručitelského závazku jedním z manželů vzniká závazek pouze tomuto manželovi, přičemž nejde o právní úkon, který by bylo možno charakterizovat jako dispozici se společnou věcí nebo výkon správy společných věcí obou manželů. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 398/2005, in www.nsoud.cz.
Námitkou, že z předložených lékařských zpráv plyne, že v době podpisu ručitelského prohlášení jeho zdravotní stav nedovoloval, aby jím učiněné právní úkony byly platné, a že opačný závěr odvolacího soudu, který vedl pro dovolatele k nepříznivému výsledku sporu, je nepodložený, dovolatel uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů dovolacím důvodem stanoveným v §241a odst. 3 o. s. ř. napadnout nelze.
Dovolatel zpochybňuje správnost skutkových zjištění odvolacího soudu o svém zdravotním stavu v rozhodné době pouze prostřednictvím polemiky s hodnocením důkazů, tedy způsobem, který při uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemá k dispozici. V postupu odvolacího soudu při hodnocení důkazů Nejvyšší soud neshledal z pohledu ustanovení §132 a násl. o. s. ř. žádné pochybení. Přitom námitka, že odborným hodnocením zdravotního stavu může být pověřen pouze znalec, je lichá, jak vyplývá již ze závěrů obsažených ve zprávě o zhodnocení praxe soudů při výkladu a aplikaci ustanovení novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 49/1973 Sb., schválené usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. prosince 1974, Plsf 2/74, jež byla uveřejněna ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 1/1975, ze kterých plyne, že potvrzení nebo odborné vyjádření je důkazním prostředkem, jež je svou povahou znaleckému posudku obdobný. Doplňování dokazování o zdravotním stavu dovolatele znaleckým posudkem lékaře by tak bylo nadbytečné.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal vady, uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání ve zbývajícím rozsahu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání třetího žalovaného bylo zamítnuto. Třetímu žalovanému tak vznikla povinnost nahradit žalobkyni její náklady řízení sestávající z odměny advokáta ve výši 87.940,- Kč za zastoupení v řízení v jednom stupni, v němž zástupkyně žalobkyně učinila jeden úkon (vyjádření k dovolání), určené podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 18.530,- Kč a celkem činí 106.770,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. ledna 2013
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu