ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.1209.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 1209/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. V. M. , zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 21, proti žalované L. G. (dříve H.), zastoupené Mgr. Petrou Ledvinkovou, advokátkou se sídlem v Hostivicích, Lipová 595, o zaplacení 90.537,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 322/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2011, č. j. 11 Co 422/2011-265, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.098,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petry Ledvinkové, advokátky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 12. ledna 2010, č. j. 8 C 322/2009-107, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 245.997,90 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení 8,5 % úroku z prodlení z částky 245.997,90 Kč za období od 14. 5. 2009 do 21. 7. 2009, a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. září 2010, č. j. 11 Co 204/2010-127, změnil rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 155.460,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I.), ve zbývající části vyhovujícího výroku o věci samé, tj. ohledně částky 90.537,90 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu I. stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že v rozsahu částky 90.537,90 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení nejsou předpoklady pro potvrzení ani pro změnu odvoláním napadeného rozhodnutí. Obvodnímu soudu vytkl, že odůvodnění jeho rozhodnutí postrádá náležitosti vyžadované §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dále že nedostatečně zjistil skutkový stav věci, a že chybně aplikoval §102 obč. zák., neboť platil-li žalobce měsíčně dílčí splátky úvěru i za žalovanou ze svých výlučných prostředků, měl (a mohl) své právo na vrácení částek odpovídajících jejímu podílu na společném dluhu uplatnit ohledně každé splátky samostatně prvního dne poté, co takto plnil i za žalovanou. Uložil mu, aby žalobce vyzval k doplnění skutkových tvrzení potřebných pro posouzení počátku běhu promlčecí doby pro každou jednotlivou splátku úvěru, a aby se zabýval procesní obranou žalované, založenou na tvrzení, že přispívala na úhradu dílčích splátek úvěru.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) poté rozsudkem ze dne 3. května 2011, č. j. 8 C 322/2009-233, zamítl žalobu o zaplacení částky 90.537,90 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Na základě rozsáhlé rekapitulace dosavadního průběhu řízení, po zjištění, kdy byly placeny jednotlivé splátky úvěru podle smlouvy ze dne 18. 7. 2003 č. 56717-10783918/8060, s odkazem na §101, §511 odst. 1, §498 a §559 obč. zák. uzavřel, že v rozsahu částky 39.021,- Kč představující splátky úvěru v období od 21. 8. 2003 do 22. 4. 2006, je právo žalobce promlčeno. Jelikož bylo prokázáno, že babička žalované E. A. dne 31. 5. 2004 poukázala na účet žalobce výnos ze svého stavebního spoření ve výši 119.824,- Kč na úhradu dluhu žalované, ve zbývajícím rozsahu dluh žalované zanikl splněním.
Přestože žalobce odvoláním napadl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ze dne 3. května 2011, č. j. 8 C 322/2009-233, jen v rozsahu částky 41.420,- Kč (viz odvolání ze dne 13. 7. 2011), Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. prosince 2011, č. j. 11 Co 422/2011-265, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (tj. v rozsahu částky 90.537,90 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu se žalobci nepodařilo prokázat, že splátky úvěru plnil jen ze svých výlučných peněz (a nikoli i z peněz žalované), ani že ve prospěch spořícího účtu E. A. hradil platby ze svých výlučných prostředků; ztotožnil se se závěrem, že na úhradu dluhu byly použity finanční prostředky, které získala svědkyně E. A. výplatou plnění podle smlouvy o stavebním spoření. Případným shledal odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 3429/2008, podle jehož závěrů účastníkem smlouvy o stavebním spoření (mimo stavební spořitelnu) je ten, na jehož jméno byla uzavřena a jemuž z ní také vznikají práva a povinnosti, přičemž připsáním finanční částky ve prospěch spořícího účtu se v podobě pohledávky za spořitelnou stává tato částka majetkem účastníka smlouvy. Se zřetelem k tomu, že účastníci v rozhodné době vedli společnou domácnost, své finanční prostředky poukazovali na jediný bankovní účet, nelze rozlišit, čí peníze byly zasílány na splátky předmětného úvěru. Protože výše daru poskytnutá E. A. žalované převyšuje o jednu polovinu celkovou sumu splátek zaplacených na vyrovnání úvěru, je správný závěr, že žalovaná nemá vůči žalobci žádný dluh.
V dovolání, jehož přípustnost žalobce (dále též „dovolatel“) spojuje s §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.]. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 3429/2008, a ze dne 3. listopadu 2010, sp. zn. 28 Cdo 2212/2010, nepovažuje za správný závěr, že peníze na účtu stavebního spoření uzavřeného na jméno svědkyně Andrlíkové, se staly automaticky jejím vlastnictvím okamžikem připsání dílčí platby na tento účet bez ohledu na to, kdo a za jakým účelem je na účet poukázal. Má zato, že závěry rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3429/2008 nelze na souzenou věc vztáhnout, neboť v něm byla řešena otázka, komu patří finanční prostředky rodičů nezletilého dítěte naspořené podle smlouvy o stavebním spoření uzavřené na jméno nezletilého dítěte, a shora uvedené závěry nelze vztáhnout na situaci, kdy je účastníkem stavebního spoření dospělá osoba. Naopak se prosadí závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2010, sp. zn. 28 Cdo 2212/2010, který řešil typově totožnou situaci jako v nyní souzené věci. Dovolatel totiž po dohodě se svědkyní E. A. zasílal své finanční prostředky na účet jejího stavebního spoření, přičemž se dohodli na tom, že po skončení stavebního spoření mu svědkyně peníze vrátí zpět na jeho účet. Tím, že peníze dne 31. 5. 2004 poukázala ve prospěch jeho bankovního účtu, splnila uzavřenou dohodu. Není srozuměn se závěrem odvolacího soudu, že částka 119.824,- Kč poukázaná E. A. představuje její dar žalované, neboť na základě shora uvedených úvah nešlo o finanční prostředky svědkyně. Na základě rozboru jednotlivých podání a přednesů žalované zpochybňuje závěry odvolacího soudu, že došlo k darování částky 119.824,- Kč. Odvolací soud se nezabýval tím, jak velkou částku na jeho účtu měly představovat finanční prostředky žalované (podle dovolatele byly spotřebovány v souvislosti se společným bydlením a hospodařením) a nepřihlédl k vyúčtování mezi účastníky, které prokazuje listina ze dne 8. 6. 2007 podepsaná žalovanou, ani k přednesu žalované u jednání před opatrovnickým soudem dne 7. 5. 2008, že mu v rámci pokusu o smírné řešení sporu nabídla 180.000,- Kč. Zohledněno nebylo, že žalovaná nikdy žádnou platbu ve prospěch jeho účtu neoznačila za splátku dluhu. Podle dovolatele vada řízení spočívá v pochybení odvolacího soudu, který toleroval soudu prvního stupně, že neprovedl jím navržený důkaz výslechem svědkyně D. M. (matky žalobce), která jako zástupkyně stavební spořitelny uzavírala smlouvu o stavebním spoření se svědkyní E. A. a byla podrobně informována o tom, jak mělo být s naspořenou částkou naloženo, resp. může potvrdit, že naspořená částka nepředstavovala finanční prostředky E. A.
Žalovaná navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští; přípustnost dovolání je upravena v §237 až 239 o. s. ř.
Se zřetelem k důvodům, pro které Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. září 2010, č. j. 11 Co 204/2010-127, zrušil ohledně částky 90.537,90 Kč včetně příslušenství rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. ledna 2010, č. j. 8 C 322/2009-107, nelze uvažovat o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Již v usnesení ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007, publikovanému ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 69/2010, Nejvyšší soud přijal závěr, že „nenapadá-li žalovaná v rámci uplatněného důvodu dovoláním podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávnost právního názoru odvolacího soudu, který vedl soud prvního soudu k tomu, aby v novém rozhodnutí rozhodl jinak než v předchozím odvolacím soudem zrušeném rozhodnutí (v této věci právní názor na počátek a běh promlčecí doby) , může být o přípustnosti dovolání v daném případě uvažováno jen z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.“.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Bez významu z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou tudíž výhrady žalobce, že podle dohody mu svědkyně E. A. měla vyplatit peníze z účtu jejího stavebního spoření, že na tento účet zasílal své výlučné finanční prostředky, že peníze, které mu svědkyně zaslala na jeho účet, nebyly její, nýbrž žalobce, že se odvolací soud nezabýval tím, jak velkou částku na jeho účtu tvořily finanční prostředky žalované, že peníze žalované na jeho účtu byly spotřebovány v souvislosti se společným bydlením a hospodařením, že soud nepřihlédl k vyúčtování mezi účastníky, které prokazuje listina ze dne 8. 6. 2007 podepsaná žalovanou, ani k přednesu žalované u jednání před opatrovnickým soudem dne 7. 5. 2008, že v rámci pokusu o smírné řešení sporu mu žalovaná nabídla zaplacení částky 180.000,- Kč, a že žalovaná nikdy žádnou platbu ve prospěch jeho účtu neoznačila za splátku dluhu. Vystihují totiž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci. Takové námitky jsou však v řízení o dovolání přípustném jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nevýznamné. Skutkový základ sporu nelze při zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zpochybnit, je pro dovolací soud závazný (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.).
Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být přihlédnuto (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) ani k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Ty jsou představovány námitkou, že nebyl proveden žalobcem navržený důkaz.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalobce zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, komu náleží finanční prostředky na účtu stavebního spoření.
Řešení této otázky nemůže pro dovolatele přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, v situaci, kdy se mu podle odvolacího soudu nepodařilo prokázat, že finanční prostředky, poukazované na spořící účet svědkyně E. A. byly jeho výlučnými (skutkovými závěry je dovolací soud ze shora uvedených důvodů vázán). Přípustnost dovolání totiž podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl [§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 4.740,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 1.058,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 29. srpna 2013
JUDr. Václav Duda
předseda senátu