ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.1339.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 1339/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České televize se sídlem v Praze 4, Kavčí Hory (identifikační číslo 00027383), proti žalované DD-QUERCUS s. r. o. se sídlem v Brně, Bílého 11 (identifikační číslo 25563459), zastoupené Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem se sídlem v Brně, Šumavská 35, o 60.900,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 267/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2011, č.j. 28 Co 189/2009-258, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 8. 2011, č.j. 28 Co 189/2009-263, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí, kterým krajský soud potvrdil ve věci samé rozsudek ze dne 29. 1. 2009, č.j. 44 C 267/2000-231, jímž Městský soud v Brně uložil žalované zaplatit žalobkyni 60.900,- Kč, není přípustné – jak se mylně domnívá dovolatelka – podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“)]. Odvolací soud sice potvrdil v pořadí druhý rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším žalobu zamítajícím rozsudku, ovšem nikoliv proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Závazný právní názor odvolacího soudu musí mít na nové rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé; jinými slovy, mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor má za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně. Právním názorem soudu je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, který právní předpis má být aplikován, případně jak má být tento předpis vyložen. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 11. 2006, č.j. 28 Co 72/2003-128, zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2002, č.j. 44 C 267/2000-107, pro nepřezkoumatelnost, „neboť z jeho odůvodnění není zřejmý konkrétní důvod, pro nějž se … nárokem ve vztahu k … šesti televizorům v podstatě vůbec nezabýval.“
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.; ten ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 odst. 3, část věty před středníkem o.s.ř.). Jediným dovolacím důvodem, který je žalované k dispozici, je důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci).
Žalovaná sice ohlásila (také) dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., ale uplatnila ho zčásti procesně neregulérním způsobem, tj. tak, že zpochybnila skutkové zjištění, z něhož soudy obou stupňů vycházely. Zatímco odvolací soud právní posouzení vystavěl na tom, že ke dni 15. 11. 1999 držela šest televizních přijímačů, má žalovaná za to, že z provedených důkazů (faktury č. 259200 z 25. 2. 2000 a přihlášky rozhlasových a televizních přijímačů u České pošty v Brně, Poštovská 3/5, z 8. 3. 2000) vyplývá, že šest televizních přijímačů koupila až 25. 2. 2000. Patnáctidenní lhůta pro jejich přihlášení do evidence místně příslušné provozovny pošty běžela od 26. 2. 2000 a skončila 11. 3. 2000 (§6 odst. 2, věta první, odst. 5 zákona č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění zákona č. 135/1997 Sb., dále jen „zákon č. 252/1994 Sb.“). Z toho po právní stránce dovozuje, že výzva k zaplacení dlužných poplatků a přirážek za každý televizní přijímač z 28. 2. 2000, doručená 2. 3. 2000, nebyla oprávněná, neboť povinnost, k jejímuž splnění vyzývala, nebyla dosud porušena (v době doručení výzvy teprve běžela zákonná lhůta ke splnění povinnosti žalované oznámit, že se stala držitelkou přijímačů). Argumentuje-li v dovolání nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svém skutkovém závěru a vzal v úvahu jí předestřenou skutkovou verzi, musel by návazně dospět k tomu, že povinnost zaplatit dlužné poplatky a přirážky k nim žalovanou netíží. Správnost rozsudku odvolacího soudu však z hlediska této výtky nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumávat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.; skutkový základ sporu nelze zpochybnit (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem, §241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud nepřihlíží nejen k výtkám zpochybňujícím skutkový stav (viz výklad shora), ale ani k okolnostem podřaditelným dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem, o.s.ř.). Bezcenné jsou proto výtky, že odvolací soud nepřípustně překročil žalobní petit (povinnosti žalované jako poplatníka ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 252/1994 Sb. posuzoval i za období od 15. 11. 1999 do 31. 12. 2000, přestože se žalobkyně domáhala zaplacení poplatků a přirážek za měsíce únor a březen 2000) a že nezohlednil námitku žalované, že projednávaná věc náleží do věcné příslušnosti soudu, který rozhoduje podle zvláštního zákona věci správního soudnictví (opak ostatně implicitně vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, srov. např. rozsudky z 28. 7. 2004, sp. zn. 33 Odo 70/2004, z 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1289/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73/2010, z 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2751/2010).
Jediná námitka podřaditelná dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. se týká povahy, resp. obsahu výzvy žalobkyně podle §7 a §8 odst. 2 zákona č. 252/1994 Sb. K tomu se již za účinnosti zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3326/2010; jeho závěry jsou použitelné i pro výzvu podle zákona č. 252/1994 Sb. (výzva musí obsahovat údaje o výši dlužných rozhlasových nebo televizních poplatků a o výši přirážky, provozovatel ze zákona v ní rovněž musí stanovit poplatníku přiměřenou lhůtu k jejich úhradě; nárok, resp. právní titul, z něhož vyplývá, je dostatečně identifikován sdělením, že požadované částky představují dlužné poplatky a přirážku k poplatkům za porušení povinností stanovených zákonem). Odvolací soudu se od uvedených závěrů neodchýlil.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. (žalobkyni, která by měla právo na jejich náhradu, v tomto stadiu řízení žádné náklady nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. srpna 2013
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu