ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.1375.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 1375/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců 1/ L. H. , a 2/ Ing. V. P. , zastoupených JUDr. Martinem Krumichem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 427, proti žalovanému městu Kolín , zastoupenému Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, advokátem se sídlem v Kolíně, Kutnohorská 43, o plnění ze smlouvy, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 373/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012, č.j. 19 Co 170/2012-141, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalované město je povinno zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.630,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Martina Krumicha, advokáta.
Odůvodnění:
Dovolání proti rozsudku ze dne 29. 11. 2012, č.j. 19 Co 170/2012-141, kterým krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 21. 12. 2011, č.j. 7 C 373/2010-69, jímž Okresní soud v Kolíně uložil žalovanému vybudovat na pozemku parc. č. 2001/2 v katastrálním území a obci K. těleso příjezdové místní komunikace včetně chodníků, veřejného osvětlení a dešťové kanalizace a zřídit na něm na své náklady příjezdovou asfaltovou místní komunikaci (proti měnícímu výroku o lhůtě k plnění podle obsahu /§41 odst. 2 o.s.ř./ dovolání nesměřovalo), není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II. bod 7 zákona 404/2012 Sb., dále jen „o.s.ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř).
Podle §237 odst. 3, části věty před středníkem, o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Odvolací soud po doplnění dokazování (§213 odst. 4 o.s.ř.) vyšel ze skutkového stavu, podle něhož žalobci smlouvou z 19. 10. 2006 bezúplatně převedli (darovali) žalovanému pozemek parc. č. 2001/2 zapsaný na listu vlastnictví č. 1755 pro katastrální území a obec K. Žalované město se v článku IV uvedené smlouvy zavázalo, že po položení inženýrských sítí (elektrorozvodů a plynovodu včetně přípojek k jednotlivým stavebním pozemkům přiléhajícím k darovanému pozemku) na předmětném pozemku vybuduje těleso příjezdové komunikace, včetně chodníků, veřejného osvětlení a dešťové kanalizace a zřídí (na své náklady) příjezdovou asfaltovou komunikaci, a to „za podmínky provedení shora uvedených inženýrských sítí včetně přípojek s předpokládaným termínem dokončení prací v roce 2008.“ Zastupitelstvo města Kolín schválilo na 25. zasedání konaném 26. 6. 2006 podle §85 písm. a/ zákona č. 128/2000 Sb., o obcích /obecní zřízení/, v rozhodném znění (dále jen „zákon č. 128/2000 Sb.“), přijetí daru a Rada města Kolín na 149. schůzi konané 9. 10. 2006 schválila podle §102 odst. 3, věty první, zákona č. 128/2000 Sb. závazky přijaté žalovaným článkem IV darovací smlouvy. To, že inženýrské sítě byly zřízeny do podání žaloby v této věci (29. 12. 2010), nebylo sporné. Z odborného vyjádření Ing. B. H., znalce z oboru stavebnictví, inženýrské a dopravní stavby, bylo zjištěno, že ze stavebnětechnického hlediska lze za podmínek stanovených v článku IV darovací smlouvy zřídit na předmětném pozemku pozemní komunikaci včetně chodníku, veřejného osvětlení a dešťové kanalizace.
Po stránce právní odvolací soud uzavřel, že darovací smlouva včetně ujednání obsaženého v jejím článku IV neodporuje zákonu, neboť materiálně právní podmínky právního úkonu byly splněny (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“, §41 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb.). S odkazem na ustanovení §35 odst. 2 a §36 odst. 1 obč. zák. odvolací soud dále uzavřel, že závazek žalovaného vybudovat na předmětném pozemku těleso příjezdové komunikace včetně chodníků, veřejného osvětlení a dešťové kanalizace a zřídit na něm příjezdovou asfaltovou komunikaci byl vázán na splnění odkládací podmínky (dokončení /zhotovení/ inženýrských sítí); ta byla splněna, takže právní účinky ujednání v článku IV nastaly. Vycházeje nejen z jazykového vyjádření obsaženého ve smlouvě, ale i z vůle účastníků při uzavření předmětné smlouvy s přihlédnutím k účelu právního úkonu dovodil, že ujednání v článku IV smlouvy je určité (§37 odst. 1 obč. zák.), i když neobsahuje podrobnou technickou specifikaci díla (ta vyplývá z příslušných stavebně technických norem); v době uzavření smlouvy, kdy již byla vypracovaná studie zachycující komunikaci a chodníky, bylo účastníkům zřejmé, k jakým povinnostem se žalovaný zavazuje. Závazek žalovaného nepředstavuje podle odvolacího soudu plnění od počátku nemožné (§37 odst. 2 obč. zák.); nemožnost splnit to, k čemu se žalované město zavázalo, nemůže spočívat v nevybudování splaškové kanalizace na předmětném pozemku, což ani nebylo účastníky sjednáno, ani v chybějících podezdívkách oplocení pozemků sousedících s pozemkem, který byl na žalované město bezúplatně převeden, ani v absenci souhlasu obce P. s odvodem povrchových vod z pozemku do její kanalizace.
Otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a které žalované město nabízí k přezkumu v dovolacím řízení (posouzení určitosti článku IV darovací smlouvy a závazku, jehož předmětem není plnění nemožné), vyřešil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se dovolací soud nemíní odchýlit.
Výrazem ustálené soudní praxe je, že projev vůle trpí neurčitostí, je-li sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný - a tím neurčitý - je jeho věcný obsah (včetně předmětu ujednání). Vznikne-li pochybnost o právním úkonu z hlediska jeho určitosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu podle ustanovení §35 odst. 2 nebo 3 obč. zák. o odstranění takové nejasnosti; právní úkon lze považovat za neurčitý, jen jestliže ani pomocí výkladu projevu vůle nelze stanovit, co v něm je obsaženo (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2591/2008, ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 5171/2009, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3846/2009, ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2884/2012). „Nereflektování podmínek nezbytných k zajištění splnění závazku“ neurčitost ujednání článku IV darovací smlouvy nezpůsobuje.
Již v rozsudku ze dne 25. 1. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2893/99, Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení §37 odst. 2 obč. zák. postihuje sankcí neplatnosti případy, kdy v době vzniku právního úkonu je sjednaný předmět plnění neuskutečnitelný, a to buď pro překážky právního charakteru, které dlužníkovi brání ve splnění povinnosti, anebo pro fyzickou nemožnost předmětu plnění, kdy objektivní okolnosti fakticky vylučují, aby dlužník mohl své povinnosti dostát. Na rozdíl od nemožnosti plnění ve smyslu §575 obč. zák. a násl., která může nastat jedině poté, co byl platně učiněn právní úkon, a která představuje jeden ze způsobů zániku závazku, musí být tzv. počáteční nemožnost plnění podle §37 odst. 2 obč. zák. dána již k samotnému okamžiku vzniku právního úkonu a je pak důvodem jeho absolutní neplatnosti. Pouhá okolnost, že smluvní ujednání spojuje plnění dlužníka se součinností jiné osoby (v projednávaném případě se součinností obce P.), důvodem počáteční nemožnosti plnění podle §37 odst. 2 obč. zák. není (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2789/2007).
Podle ustanovení §237 odst. 3, části věty za středníkem, o.s.ř. nepřihlíží dovolací soud k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ (vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Z tohoto úhlu pohledu jsou proto bezcenné výtky týkající se porušení zásady koncentrace řízení odvolacím soudem, nevykonatelnosti meritorních výroků rozsudku soudu prvního stupně, nesprávného hodnocení provedených důkazů, z nichž podle dovolatele nevyplývá přijetí závazku vystavět komunikaci žalovaným. Právní závěr o absolutní neplatnosti ujednání v článku IV darovací smlouvy podle §39 obč. zák. tak žalované město staví na odlišném skutkovém základě (odvolací soud – jak již bylo uvedeno shora – vyšel ze zjištění, podle něhož o přijetí závazku vybudovat těleso příjezdové komunikace, včetně chodníků, veřejného osvětlení a dešťové kanalizace a zřídit příjezdovou asfaltovou komunikaci rozhodl k tomu příslušný orgán žalovaného).
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobci mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 4, §8 odst. 1, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 2.400,- Kč. Součástí nákladů jsou paušální částky náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 600,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 630,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalované město dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 28. listopadu 2013
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu