ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.1691.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 1691/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce M. K. , zastoupeného JUDr. Irenou Chmelíkovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 34, proti žalované J. V. , zastoupené Mgr. Markétou Humlovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Jeseniova 1151/55, o zaplacení 159.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 28 C 594/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. září 2012, č. j. 14 Co 549/2012-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.090,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ireny Chmelíkové, advokátky se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 34.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. září 2012, č. j. 14 Co 549/2012-84, změnil rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 20. října 2011, č. j. 28 C 549/2010-49, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 159.000 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení, pouze potud, že vyspecifikovanou část úroků z prodlení z žalované částky žalobci nepřiznal, resp. v této části žalobu zamítl; jinak jej potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 – dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Žalovaná se mýlí, považuje-li své dovolání – s odkazem na formulaci výroku napadeného rozsudku a na právní důvod přísudku – za přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Pro posouzení, zda jde o měnící rozhodnutí, není samo o sobě významné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §220 odst. 1 o. s. ř. nebo zda postupoval podle §219, popř. podle §219a a 221 o. s. ř.; rozhodující je obsahový vztah rozhodnutí soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. Podstatné je tudíž porovnání obsahu obou rozhodnutí. Diformitou se nerozumí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo jeho usnesení ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, publikované v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 7). V dané věci posoudily soudy obou stupňů - pokud jde o nárok na zaplacení 159.000 Kč s přisouzenými úroky z prodlení - práva a povinnosti v právních vztazích shodně, tj. dospěly k závěru, že žalovaná je povinna tuto částku (s příslušnými úroky z prodlení) žalobci zaplatit. Okolnost, že soud prvního stupně uložil žalované platební povinnost z titulu bezdůvodného obohacení a soud odvolací z titulu smlouvy o půjčce, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu diformním; obsahový vztah rozhodnutí soudů obou stupňů použití ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. - pokud jde o rozhodnutí ohledně částky 159.000 Kč (s přisouzenými úroky z prodlení) - jednoznačně vylučuje.
Každé podání účastníka řízení - tudíž i dovolání - je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaná ve skutečnosti nebrojí proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud (v její prospěch) změnil přisuzující výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že vyspecifikovanou část úroků z prodlení z žalované částky žalobci nepřiznal, resp. v této části žalobu zamítl. Ostatně proti tomuto výroku by dovolání nebylo ani subjektivně přípustné, neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28).
Dovolání žalované není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť hodnocením v něm obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž podat jen z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy proto, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem (včetně jeho obsahového vymezení) je pak dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Bez významu jsou tudíž výhrady žalované vůči správnosti skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při rozhodování vycházel, konkrétně námitky, že v řízení nebylo náležitě prokázáno, že jí žalobce částku 400.000,- Kč půjčil, ani že ona mu dluh splácela v dohodnutých splátkách. Oproti odvolacímu soudu žalovaná nadále prosazuje názor, že v řízení prokázala, že obnos 400.000,- Kč jí žalobce daroval a že skutečnost, že krátce po přijetí daru pojala úmysl peníze žalobci zčásti vrátit, existenci darovací smlouvy nevylučuje. Tyto námitky představují uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř. Skutkový stav, na jehož základě odvolací soud věc právně posoudil, je však v poměrech přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelný a pro dovolací soud je závazný (§237 odst. 3 o. s. ř.). Argumentuje-li žalovaná nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud uvěřil její obraně a „při uplatnění základních logických zásad“ vyšel z její skutkové verze, že finanční obnos 400.000,- Kč obdržela od žalobce darem, musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že žalobci žalovanou částku nedluží.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani výtka žalované, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže porušil zásadu koncentrace řízení, vyžádal a provedl účastníky nenavržené důkazy, neprovedl všechny jí navržené důkazy, jimiž hodlala vyvrátit nepravdivé tvrzení žalobce a učinil jiný skutkový závěr nežli soud prvního stupně, aniž opakoval důkazy. Jak již bylo výše zmíněno, k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř se v poměrech přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nepřihlíží, až na případ (a o ten zde zjevně nejde), kdy samotná vada řízení splňuje podmínku zásadního právního významu, tedy kdy jde o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikaci procesních předpisů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1591/2004).
Bezcenná je obsáhlá polemika žalované se závěry soudu prvního stupně, konkrétně s jeho posouzením jí uplatněné námitky promlčení práva žalobce na vydání žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud totiž závěru soudu prvního stupně, že přijetím částky 400.000,- Kč se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila, nepřisvědčil (na rozdíl od něho posoudil právní vztah účastníků jako právní vztah ze smlouvy o půjčce).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Poté, co Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (dále jen „cit. vyhl.“). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.460,- Kč (§7 bod 6. ve spojení s §8 odst. 1 cit. vyhl.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 cit. vyhlášky), s připočtením částky 1.630,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. listopadu 2013
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu