ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.2026.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 2026/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Mgr. A. G., zastoupené JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem Mohelnice, Nádražní 381/9, proti žalovanému Ing. T. K., zastoupenému Mgr. Ondřejem Richterem, advokátem se sídlem Praha 2, Trojanova 2022/12, o zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 EC 58/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2012, č. j. 58 Co 585/2011-247, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2012, č. j. 58 Co 585/2011-247, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. června 2011, č. j. 16 EC 58/2009-191, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 23. června 2011, č. j. 16 EC 58/2009-191, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 210.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Rozhodl tak poté, co usnesením ze dne 7. dubna 2011, č. j. 16 EC 58/2010-162, řízení do částky 140.000,- Kč s příslušenstvím zastavil v důsledku částečného zpětvzetí žaloby. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci byli manžely v období od 3. 6. 2006 do 7. 4. 2008. Na základě smlouvy o půjčce ze dne 23. 8. 2007 žalobkyně poskytla žalovanému 400.000,- Kč za účelem úhrady jeho dluhu z úvěrové smlouvy, kterou uzavřel před vstupem do manželství. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni půjčku ve lhůtě jednoho roku spolu s úroky. Finanční prostředky, které žalobkyně žalovanému poskytla, pocházely zčásti z peněz, které obdržela darem od prarodičů, a zčásti z peněz našetřených před manželstvím. V letech 2000 až 2003 působila jako advokátní koncipientka, od roku 2003 do roku 2008 jako spolupracující advokátka. V letech 2003 až 2006 disponovala měsíčními příjmy v rozmezí od 40.000,- Kč do 60.000,- Kč a v letech 2006 až 2008 v rozmezí od 60.000,- Kč do 80.000,- Kč. Žalovaný se chystal v srpnu 2008 žalobkyni půjčku vrátit, avšak banka mu neposkytla úvěr, který k tomu chtěl použít. Z dlužné částky uhradil postupnými splátkami celkem 190.000,- Kč. V dohodě o vypořádání vzájemných majetkových vztahů ze dne 25. 1. 2008 účastníci prohlásili, že nemají žádný společný majetek a že touto dohodou jsou jejich vzájemné majetkové vztahy týkající se společného jmění manželů a bydlení pro dobu po rozvodu vypořádané. Dne 25. 3. 2008 otec žalovaného V. K. převedl na účet žalobkyně částku 72.000,- Kč s tvrzením, že se jedná o vrácení finančních prostředků, které investovala ze svých prostředků do rekonstrukce nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalovaného. Posléze tuto částku označil za dar žalobkyni, o jehož vrácení požádal prostřednictvím žalovaného z důvodů, že měla žalovanému za trvání manželství zatajit výši svých příjmů, resp. že mu měla být nevěrná. Sám ji k vrácení daru nevyzval. Přípisem ze dne 4. 11. 2009 svědek informoval žalobkyni o postoupení pohledávky z titulu vrácení daru na žalovaného. Soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že 400.000,- Kč, které žalobkyně poskytla žalovanému, pocházely z jejího výlučného vlastnictví (část z nich získala darem a část si naspořila před manželstvím). Neuvěřil tvrzení žalovaného, že se jednalo o prostředky ze společného jmění manželů a že k jejich splácení přistoupil pouze z morálních důvodů, kdy vracel žalobkyni to, co ze svého příjmu investovala do jeho nemovitosti. Tvrzení žalovaného vyvracely obsah dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů ze dne 25. 1. 2008, obsah emailu žalovaného ze dne 13. 8. 2008, v němž žalobkyni slibuje vrácení půjčky, a jeho faktické počínání (snaha obstarat úvěr za účelem úhrady půjčky a postupné splácení půjčky), které naopak spolu s výpovědí svědka G. potvrzovaly skutkovou verzi žalobkyně. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně poměřoval §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Dovodil, že účastníci v souladu s tímto ustanovením uzavřeli dne 23. 8. 2007 ústně smlouvu o půjčce, podle níž žalobkyně téhož dne předala žalovanému 400.000,- Kč. Závazek žalovaného ze smlouvy - vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky - zanikl splnění jen v rozsahu 190.000,- Kč (§559 obč. zák.). Námitku započtení pohledávky žalovaného ve výši 72.000,- Kč neshledal úspěšnou, neboť žalovaný neprokázal, že se v případě této částky jednalo o dar poskytnutý jeho otcem žalobkyni, a přes poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neprokázal ani to, že žalobkyně mu byla za trvání manželství nevěrná a že mu zatajovala své výdělkové poměry (tj. že svým chováním vůči němu hrubě porušila dobré mravy ve smyslu §630 obč. zák.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. února 2012, č. j. 58 Co 585/2011-247, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v rozsahu 10.000,- Kč s příslušenstvím, změnil jej tak, že žalobu o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Závěru soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce ve smyslu §657 obč. zák., na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému 400.000,- Kč na úhradu jeho závazku, sice přisvědčil, avšak s jeho závěrem ohledně rozsahu této půjčky se neztotožnil. Vzhledem k tomu, že žalobkyně při prvním jednání po řádném poučení o koncentraci řízení podle §118b odst. 1 o. s. ř. tvrdila, že zdrojem peněžních prostředků poskytnutých žalovanému byly příjmy z podnikání před uzavřením manželství, bylo na ní, aby prokázala toto tvrzení. Soud prvního stupně však vyšel ze zjištění, že zdrojem těchto peněžních prostředků byly nejen příjmy z podnikání, ale i dary od prarodičů žalobkyně. Toto zjištění učinil z výpovědi svědka G. a následné výpovědi žalobkyně. Nepostupoval tak v souladu se zásadami koncentrace, podle nichž lze přihlížet jen ke skutečnostem tvrzeným do skončení prvního jednání ve věci, případně ke skutečnostem tvrzeným na základě výzvy soudu podle §118a o. s. ř. k doplnění vylíčení skutkových tvrzení rozhodných pro posouzení věci. Odvolací soud konstatoval, že v systému koncentrace řízení nelze skutková tvrzení měnit, je možno pouze doplnit případné podrobnosti, a o takový případ se v dané věci nejednalo. Žalobkyně mohla být v celém rozsahu žaloby úspěšná jen v případě, jestliže by prokázala, že zdrojem půjčky byly pouze její příjmy z doby před uzavřením manželství. Tento zdroj však byl prokázán pouze částečně (výpověďmi žalobkyně a svědka G. a daňovými přiznáními žalobkyně, z nichž vyplývají dostatečně velké příjmy pro tvorbu úspor). Protože nelze přesně určit podíl těch kterých prostředků na poskytnutém finančním obnosu, odvolací soud jej stanovil volnou úvahou (§136 o. s. ř.), a to v rozsahu jedné poloviny, který vzhledem k okolnostem dané věci nejvíce odpovídá principům spravedlivého uspořádání poměrů mezi účastníky. V posouzení námitky započtení se shodl se soudem prvního stupně.
Proti měnící části rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a avizuje v něm uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Odvolací soud nesprávně pominul, že soud prvního stupně k závěru, že žalovanému poskytla půjčku ze svých výlučných prostředků, dospěl vyhodnocením provedených důkazů, konkrétně dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů ze dne 24. 1. 2008 a z výpovědi svědka G., který uvedl, že před vstupem do manželství měla k dispozici jednak finanční prostředky po prarodičích a jednak měla možnost si ze svých příjmů z let 2003 až 2006 naspořit nemalou finanční částku. Její účastnická výpověď učiněná ještě před koncentrací řízení je proto v souladu s výpovědí svědka G. Ten se vyjadřoval pouze k tomu, zda mohla mít dostatek prostředků k poskytnutí půjčky, a nikoli k tomu, z jakých zdrojů půjčku poskytla. Je přesvědčena, že k plnému úspěchu ve sporu postačuje prokázání jejího tvrzení, že disponovala dostatečným množstvím vlastních peněžních prostředků k poskytnutí půjčky. Za nesprávnou považuje rovněž aplikaci §136 o. s. ř. Z uvedených důvodů Nejvyššímu soudu navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný po rekapitulaci daného sporu po skutkové stránce navrhuje s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu řešící problematiku smlouvy o půjčce a hodnocení důkazů, aby bylo dovolání žalobkyně jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, popř. jako nedůvodné zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky, zda je dovolání důvodné.
Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Zatímco zmatečnosti se z obsahu spisu nepodávají, odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §118b o. s. ř. ve věcech, v nichž byla provedena příprava jednání podle §114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (§114c odst. 4). Pokud nebyla provedena příprava jednání podle §114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle §118a odst. 2 (odst. 1). Byla-li připuštěna změna žaloby (§95), nejsou tím účinky podle odstavce 1 dotčeny. Došlo-li k přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) nebo záměně účastníka (§92 odst. 2), nastávají ve vztahu s novými účastníky účinky podle odstavce 1 skončením prvního jednání, které bylo nařízeno po přistoupení nebo záměně účastníka a které se ve věci konalo; o tom musí být účastníci poučeni v předvolání k tomuto jednání (odst. 2). Omezení podle odstavců 1 a 2 neplatí ve věcech uvedených v §120 odst. 2 a v případě, že účastníci nebyli řádně poučeni podle odstavce 2 části druhé věty za středníkem nebo podle §114c odst. 5 (odst. 3).
V projednávané věci bylo řízení zahájeno žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 18. 8. 2009, v níž žalobkyně odůvodnila požadavek na zaplacení 350.000,- Kč tvrzením, že jde o dluh z půjčky poskytnuté žalovanému z jejích výlučných prostředků. Přípravné jednání nebylo nařízeno a provedeno. V pořadí první jednání k projednání věci samé nařízené na den 15. 4. 2010, k němuž byl předvolán pouze právní zástupce žalobkyně JUDr. Miloš Slabý prostřednictvím vzoru č. 024 o. s. ř. a právní zástupce žalovaného prostřednictvím vzoru č. 026 o. s. ř., soud prvního stupně, aniž se toto jednání uskutečnilo, odročil na den 25. 5. 2010, k němuž právní zástupce účastníků předvolal vzorem č. 050 o. s. ř. Žalobkyně k výzvě soudu prvního stupně v podání ze dne 26. 4. 2010 doplnila svá skutková tvrzení mimo jiné tak, že půjčená částka 400.000,- Kč nespadá do režimu společného jmění manželů, jak tvrdí žalovaný, neboť ji nabyla ze své podnikatelské činnosti v době před uzavřením manželství, a k tomuto tvrzení označila důkazy. Při jednání dne 25. 5. 2010, u něhož nebyli účastníci řízení přítomni, právní zástupce žalobkyně po poučení soudem podle §118a odst. 1, 3 o. s. ř. mimo jiné uvedl, že žalobkyně disponovala dostatkem finančních prostředků ze své advokátní praxe ještě před vstupem do manželství. Poté, co bylo učiněno nesporným, že na účet žalovaného byla dne 23. 8. 2007 připsána částka 400.000,- Kč (poukázaná žalobkyní) na úhradu dluhu žalovaného ze smlouvy o úvěru uzavřené před manželstvím účastníků, navrhl právní zástupce žalobkyně - po poučení podle §118b o. s. ř. - provést k prokázání majetkových poměrů žalobkyně před uzavřením manželství výslechy žalobkyně a jejího otce V. G. a listinné důkazy (daňová přiznání žalobkyně z doby před manželstvím). Zástupce žalovaného k prokázání tvrzení, že žalobkyní poskytnuté prostředky byly součástí společného jmění manželů, navrhl provést výslech žalovaného a jeho otce V. K. Soud prvního stupně poskytl účastníkům lhůtu deseti dnů k sdělení adres svědků a k založení listinných důkazů označených po poučení soudem a jednání odročil na 22. 7. 2010 s tím, že právní zástupci vyrozumí o termínu jednání účastníky řízení. Svědek G. ve výpovědi při jednání dne 22. 7. 2010 uvedl, že žalobkyně měla před uzavřením manželství finanční prostředky z darů od prarodičů z jeho strany ve výši okolo 180.000,- Kč a z darů od prarodičů z matčiny strany v obdobné výši, navíc rovněž vydělávala. Další odročené jednání, které mělo proběhnout dne 7. 10. 2010, bylo odročeno na 9. 11. 2010, k němuž byli účastníci řízení a jejich právní zástupci předvoláni prostřednictvím vzoru č. 050 o. s. ř. Žalobkyně při tomto jednání ve své výpovědi jako účastnice řízení uvedla, že před vstupem do manželství disponovala prostředky získanými jednak od svých prarodičů a jednak ze své advokátní praxe.
Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, formuloval právní závěr, podle něhož účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř. nenastanou, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení. Uvedený závěr odůvodnil tím, že v zájmu zamezení neodůvodněných rozdílů ve výkonu poučovací povinnosti soudu v jednotlivých případech, v nichž dochází k tzv. koncentraci řízení podle §118b odst. 1 a 2 o. s. ř., musí se poučení o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích vždy dostat účastníkům jak předem (v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání), neboť účastníkům je třeba dát s potřebným předstihem vědět o tom, do kdy mohou v řízení splnit svou povinnost tvrzení a důkazní povinnost, aby se i z tohoto hlediska mohli na jednání připravit, tak také při samotném úkonu (roku) soudu (při přípravném jednání, při jednání nebo při dalším jednání), jehož skončením tzv. koncentrace řízení nastane, neboť je (v zájmu právní jistoty a dalšího "předvídatelného" postupu řízení) nezbytné, aby účastníci vždy - i s přihlédnutím k tomu, že doba, kdy nastane koncentrace řízení nemusí být vždy snadno stanovitelná - bez pochybností věděli o tom, že řízení bude zkoncentrováno a kdy k tomu dojde, a aby tomu mohli přizpůsobit svůj další postup v řízení. Tzv. koncentrace řízení proto nenastává nejen - jak se uvádí v §118b odst. 3 o. s. ř. - tehdy, jestliže účastníci nebyli poučeni v případech uvedených v §118b odst. 2 části věty za středníkem a §114c odst. 5 o. s. ř., ale vždy, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení.
Jestliže soud prvního stupně nepoučil účastníky o koncentraci řízení a o jejích účincích v předvolání k prvnímu jednání, které se ve věci uskutečnilo dne 25. 5. 2010, nemohla - vzhledem ke shora uvedeným závěrům, od nichž není důvod se odchylovat ani v posuzovaném případě - skončením tohoto jednání koncentrace řízení nastat. Odvolací soud pochybil, dospěl-li k závěru, že nebylo možno přihlížet ke skutečnosti, že zdrojem výlučných prostředků žalobkyně byly nejen její příjmy z advokátní praxe před uzavřením manželství, ale i finanční dary od jejích prarodičů, neboť byla tvrzena až poté, co nastala koncentrace řízení při jednání soudu prvního stupně dne 25. 5. 2010. Soudu prvního stupně tudíž nemohl důvodně vytýkat, že při rozhodování porušil pravidla koncentrace řízení tím, že přihlédl ke skutečnostem, jež žalobkyně - v rozporu se zákonem - označila až po skončení prvního jednání.
Protože rozsudek odvolacího soudu z uvedených důvodů neobstojí, Nejvyšší soud jej v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2013
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu