ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.2195.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 2195/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce I. S. , zastoupeného JUDr. Jiřím Jestřábem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 142a, proti žalovanému Ing. J. T. , zastoupenému Mgr. Martou Hanouskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Divadelní 24, o zaplacení 275.625,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 369/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočky v Jihlavě ze dne 5. března 2012, č. j. 54 Co 869/2011-100, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 29. června 2011, č. j. 9 C 369/2010-70, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 201.250,- Kč a smluvní pokutu ve výši 74.375,- Kč, vše s blíže specifikovaným úrokem z prodlení; zároveň rozhodl o nákladech řízení
Krajský soud v Brně-pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 5. března 2012, č. j. 54 Co 869/2011-100, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že se žalovanému podařilo prokázat, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání na základě fikce podle §114b odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť na straně jeho právní zástupkyně byl v důsledku jejích zdravotních problémů dán závažný důvod (výjimečné okolnosti), který jí znemožnil, byť jen sdělit soudu okolnosti, pro které se nemohla jménem žalovaného k věci v určené lhůtě vyjádřit.
V dovolání, jehož přípustnost žalobce (dále též „dovolatel“) dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., výslovně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Argumentuje tím, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je „zcela jednoznačné a tendenční ve prospěch žalovaného“, a že se odvolací soud „zcela ztotožnil se stanoviskem strany žalovaného, s tím, co uvedl žalobce se příliš nezabýval (...) Ze zcela obecných lékařských zpráv a výsledků výslechů svědků dovodil, že stav právní zástupkyně žalovaného byl natolik vážný, že nemohla vykonávat svoji profesi advokátky (...) V argumentaci odvolací soud uvádí skutečnosti, které ani strana žalovaná v odvolání neuváděla ani v písemných podáních nepsala, např. o pečování o 11-ti měsíční dítě (...) výpovědi byly naučené a úplně stejné a žalobce uvádí, že nemohou být relevantním důkazem, jedná se o svědectví podjatá, tedy nevěrohodná“.
Dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2012 – dále opět jen „o. s. ř.“ (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), je zjevně bezdůvodné.
Posuzováno podle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) žalobce v dovolání totiž kritizuje jen samotné hodnocení důkazů; ohlašovaný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci vůbec neuplatnil, neboť odvolacímu soudu nevytýká nesprávnou interpretaci ani aplikaci právní normy.
Již v rozsudku ze dne 30. října 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.8/1994), Nejvyšší soud přijal závěr, podle něhož vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) nemohou být samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem. Podobně v rozsudku ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1802/99, dospěl k závěru, že okolnost, že žalovaný hodnotí důkazy odlišně, nezakládá bez dalšího existenci dovolacího důvodu.
Hodnocení důkazů se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. listopadu 2013
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu