ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.2348.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 2348/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně INTERINVEST Praha s. r. o. se sídlem v Praze 9, Ocelářská 35, identifikační číslo 261 70 485, zastoupené Mgr. Ondřejem Slezákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, proti žalované M. R. , zastoupené JUDr. Karlem Šindelářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Štěpánská 540/7, o zaplacení 423.897,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 223/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2013, č. j. 28 Co 501/2012-149, ve znění opravných usnesení ze dne 30. ledna 2013, č. j. 28 Co 501/2012-154, a ze dne 17. května 2013, č. j. 28 Co 501/2012-169, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 423.897,- Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené části kupní ceny pozemku parc. č. 107/87 v katastrálním území Z., který na žalovanou převedla kupní smlouvou ze dne 28. 8. 2002. Uvedla, že ačkoliv podle kupní smlouvy splnila své povinnosti pro vyplacení zbývající části kupní ceny (předložila žalované protokol o předání a převzetí inženýrských sítí, pravomocné kolaudační rozhodnutí na technickou vybavenost a protokol o předání a převzetí parcely), žalovaná jí zbývající část kupní ceny nezaplatila.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 15. prosince 2011, č. j. 23 C 223/2008-106, zamítl žalobu o zaplacení 423.897,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, co jeho předchozí (žalobě vyhovující) rozsudek pro zmeškání ze dne 12. února 2009, č. j. 23 C 223/2008-30, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. dubna 2011, č. j. 28 Co 61/2011-61, změnil tak, že se rozsudek pro zmeškání nevydává.
Rozsudkem ze dne 30. ledna 2013, č. j. 28 Co 501/2012-149, ve znění opravných usnesení ze dne 30. ledna 2013, č. j. 28 Co 501/2012-154, a ze dne 17. května 2013, č. j. 28 Co 501/2012-169, Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části; ve výroku o nákladech řízení ho změnil (upravil jejich výši) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srovnej článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně v dovolání tento jediný způsobilý dovolací důvod neuplatnila, neboť dovolací námitky ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž soudům je vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je založen právní závěr, že právo žalobkyně na doplacení kupní ceny je promlčeno. Oproti odvolacímu soudu totiž žalobkyně prosazuje názor, že splatnost kupní ceny byla v kupní smlouvě (určitě) sjednána a že byla vázána na předložení listin (protokolu o předání a převzetí inženýrských sítí, pravomocné kolaudační rozhodnutí na technickou vybavenost a protokol o předání a převzetí parcely); má za to, že toto její tvrzení je podpořeno výpovědí samotné žalované, k níž však odvolací soud nepřihlédl. Dovolatelka přitom pomíjí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Další své dovolací námitky zakládá žalobkyně na předpokladu, že odvolací soud dospěl k závěru, že ujednání o splatnosti kupní ceny obsažené v kupní smlouvě je neurčité. Tento závěr však odvolací soud vůbec neučinil. Z odůvodnění jeho rozsudku je zřejmé, že vyšel ze zjištění, že kupní smlouva neobsahuje ujednání o splatnosti kupní ceny, pojednává pouze o její výši. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že ujednání o splatnosti kupní ceny kupní smlouva neobsahuje, nelze mu - logicky vzato - vytýkat, že neposuzoval (neexistující) ujednání z hlediska jeho určitosti. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není na závěru o neurčitosti ujednání o splatnosti kupní ceny (resp. o jeho neplatnosti) založeno, jsou bezpředmětné dovolací námitky, že odvolací soud nepostupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se posouzení určitosti (a potažmo platnosti) právních úkonů.
Sluší se uvést, že oprávněná není námitka žalobkyně, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nezdůvodnil, proč stanovil splatnost její pohledávky (respektive počátek běhu promlčecí doby) ke dni podpisu kupní smlouvy (přesněji ke dni, který následoval po tomto úkonu) jako prvnímu dni, kdy - coby prodávající - mohla žalovanou - coby kupující - vyzvat k plnění kupní ceny. Odvolací soud uvedl, že pro obecnou promlčecí dobu platí, že začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být, objektivně posuzováno, vykonáno poprvé. Vycházeje ze zjištění, že předmětná kupní smlouva neobsahuje ujednání o splatnosti kupní ceny, s odkazem na ustanovení §563 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu (mimo jiné na rozsudek ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 1610/23, a na rozsudek ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2874/2007), přijal závěr, že mohla-li věřitelka (žalobkyně) vyvolat splatnost dluhu sama, mohla své právo jako protiklad dluhu i vykonat (uplatnit podáním žaloby u soudu). V takovém případě je první objektivní možnost vykonat právo dána okamžikem, kdy věřitel mohl poprvé požádat o splnění dluhu, tj. dnem následujícím po vzniku dluhu, jehož splatnost nebyla smluvními stranami sjednána. Promlčecí doba tudíž v posuzovaném případě začala běžet den následující po uzavření kupní smlouvy.
Je zřejmé, že odvolací soud svůj závěr o splatnosti kupní ceny (respektive o počátku běhu promlčecí doby) řádně zdůvodnil a neodchýlil se přitom od ustálené rozhodovací praxe Nejvyšší soudu, jestliže dospěl (po zjištění absence ujednání o splatnosti kupní ceny v kupní smlouvě) k závěru, že promlčecí doba v posuzovaném případě začala běžet dne 29. 8. 2002, tj. v den následující po uzavření (dni podpisu) kupní smlouvy.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Při zjišťování skutkového stavu věci může soud vycházet jen z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996). Teprve v dovolacím řízení přišla žalobkyně s (novým) tvrzením, že výkon práva žalované vznést námitku promlčení je v dané věci v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná získala hodnotný pozemek za asi čtvrtinu ceny a prodala ho třetím osobám v okamžiku, kdy po ní začala vymáhat nedoplatek kupní ceny v dobré víře, že je splatnost kupní ceny vázána na předložení určitých listin. Má za to, že by závěr o promlčení jejího nároku představoval „nepřiměřeně tvrdý postih ve srovnání s rozsahem a charakterem jí uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnila“ . K těmto tvrzením dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť jak již bylo výše vyloženo, nemůže při rozhodování o dovolání přihlížet k tvrzením či námitkám, jež mohla žalobkyně uplatnit v průběhu řízení před soudy obou stupňů, a přesto tak neučinila. Sluší se připomenout, že žalovaná vznesla námitku promlčení práva žalobkyně na zaplacení zbývající části kupní ceny již v řízení před soudem prvního stupně, konkrétně ve svém vyjádření ze dne 11. 8. 2011. Žalobkyně v řízení výhradu, že tato námitka byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, neuplatnila a tudíž ji ani neodůvodnila (tj. neuvedla skutečnosti podporující takovou výhradu). Odvolacímu soudu (a potažmo ani soudu prvního stupně) proto nelze vytýkat, že věc nepoměřoval ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. Neučinil-li odvolací soud v tomto směru žádný závěr, nemůže být - logicky vzato - absentující posouzení podrobeno dovolacímu přezkumu.
Ačkoliv žalobkyně v dovolání uvádí, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, žádné námitky proti akcesorickým výrokům neuvedla. Dovolací soud se proto přezkumem těchto částí napadeného rozsudku odvolacího soudu (resp. přezkumem přípustnosti dovolání proti nim) nezabýval.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2013
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu