ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.2452.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 2452/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. M., zastoupeného Mgr. Martinem Šípem, advokátem se sídlem Tábor, Tyršova 521, proti žalovanému M. N., zastoupenému JUDr. Davidem Řezníčkem, LL.M., advokátem se sídlem České Budějovice, U Černé věže 66/3, o zaplacení 194.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 33/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 6. prosince 2011, č. j. 15 Co 702/2011-360, takto:
I. Dovolání proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 6. prosince 2011, č. j. 15 Co 702/2011-360, jimiž byl změněn rozsudek Okresního sodu v Táboře ze dne 16. června 2011, č. j. 9 C 33/2007-277, tak, že se zamítá žaloba v rozsahu 172.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2004 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů, se zamítá ; jinak se dovolání odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.084,- do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Davida Řezníčka, LL.M., advokáta se sídlem České Budějovice, U Černé věže 66/3.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 16. června 2011, č. j. 9 C 33/2007-277, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 194.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2004 do zaplacení, řízení o zaplacení částky 51.750,- Kč s úroky z prodlení ve výši 2 % od 1. 1. 2004 do zaplacení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (jeho předchozí rozsudek ze dne 24. dubna 2007, č. j. 9 C 33/2007-28, a ze dne 25. června 2010, č. j. 9 C 33/2007-181, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 27. září 2010, č. j. 9 C 33/2007-201, Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usneseními ze dne ze dne 22. července 2008, č. j. 15 Co 391/2008-79, a ze dne 9. prosince 2010, č. j. 15 Co 735/2010-226, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení).
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 6. prosince 2011, č. j. 15 Co 702/2011-360, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 194.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2004 do zaplacení zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů.
Zatímco soud prvního stupně uvěřil žalobci, že účastníci s úmyslem získat úvěr předali společně B. J. minimálně 400.000,- Kč a dohodli se, že se na tomto vynaloženém nákladu budou podílet každý jednou polovinou, přičemž žalovaný svůj závazek nesplnil, a že žalovaný dluží žalobci dalších 10.000,- Kč, které za něho zaplatil P. Š., a 12.000,- Kč z půjčky na dovolenou, odvolací soud - po zopakování a doplnění dokazování - dospěl k závěru, že žalobce v řízení neprokázal, že se s žalovaným v souvislosti s předáním peněz B. J. dohodli, že ponesou každý jednou polovinou náklady vynaložené na získání úvěru, že za žalovaného zaplatil 10.000,- Kč P. Š. za užívání automobilu a že půjčil žalovanému na dovolenou 12.000,- Kč, které mu nevrátil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Při rozsáhlé rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a vlastní interpretaci a hodnocení jednotlivých provedených důkazů odvolacímu soudu vytýká, že neuvěřil jeho tvrzení o uzavření dohody s žalovaným, podle níž peněžní prostředky předané B. J. za účelem získání úvěru měli nést rovným dílem, že výpovědi svědků H. a Š., kteří prokazovali jeho verzi skutku, vyhodnotil jako nevěrohodné, že nepřihlédl k důkazní hodnotě listiny označené jako „Uznání dluhu“, kterou žalovaný vlastnoručně podepsal, a že pominul v jeho prospěch vyznívající výpověď svědkyně I. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožňuje s hodnocením důkazů odvolacím soudem, na jejichž podkladě dospěl ke správným skutkovým zjištěním. Připomíná, že z provedeného dokazování nelze učinit závěr o existenci dohody mezi účastníky, že ponesou náklady na získání úvěru společně rovným dílem. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II bod 7. zákona 404/2012 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzovaném případě odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodl o více nárocích, konkrétně o nároku na zaplacení 172.000,- Kč z titulu dohody o podílu účastníků na nákladech vynaložených na získání úvěru (po odečtu pohledávky žalovaného vůči žalobci ve výši 28.000,- Kč), o nároku na zaplacení 10.000,- Kč z titulu úhrady dluhu za žalovaného u P. Š. a o nároku na zaplacení 12.000,- Kč z titulu úhrady dluhu z půjčky. Protože jde o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem, je třeba ve smyslu §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. posuzovat přípustnost dovolání u každého jednotlivého nároku zvlášť bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1998, sp. zn. 25 Cdo 735/98, a ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněná v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 113/98 a SJ 9/2000). Jelikož nároky na zaplacení částek 10.000,- Kč a 12.000,- Kč nepřesahují limitní hranici 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání v tomto rozsahu vyloučena §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávně formulované poučení odvolacího soudu o přípustnosti dovolání proti jeho rozsudku. Není-li totiž možnost podat dovolání stanovena v zákoně (§236 odst. 1 o. s. ř.), jde vždy bez ohledu na to, jakého poučení se účastníkům ze strany soudu dostalo, dovolání nepřípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 809/2001). Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl v rozsahu 172.000,- Kč s příslušenstvím změněn rozsudek soudu prvního stupně, bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady žalobce v dovolání nenamítl a z obsahu spisu se nepodávají.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, žalobce zpochybnil skutkový závěr odvolacího soudu, že v řízení neprokázal uzavření dohody s žalovaným o rovnocenné finanční účasti na úhradě nákladů vzniklých poskytnutím peněžních prostředků B. J. za účelem získání úvěru.
Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího. Soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané), a které nikoliv. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí (srov. §125 o. s. ř.). Jde-li o výslech svědka (§126 o. s. ř.), musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností. Obdobné platí i v případě výslechu účastníka řízení (§131 o. s. ř.).
Námitkou, že odvolací soud nesprávně a jednostranně zhodnotil provedené důkazy, zejména že neměl uvěřit výpovědi žalovaného a - naopak - za pravdivé měl pokládat výpovědi svědků H. a Š., zpochybňuje žalobce hodnocení důkazů odvolacím soudem. Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze však napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).
Odvolací soud uzavřel, že žalobce v řízení neprokázal své tvrzení o uzavření dohody s žalovaným, podle níž se měli podílet rovným dílem na úhradě nákladů vzniklých v souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků B. J. za účelem získání úvěru, a nepodařilo se mu prokázat ani výši těchto prostředků. K uvedenému skutkovému závěru dospěl po zopakování dokazování výslechy účastníků a svědků H. a Š. a doplnění dokazování přečtením výpovědi svědka H. z trestního spisu sp. zn. 28 T 40/2003. Neuvěřil žalobci, že s žalovaným uzavřel tvrzenou dohodu, neboť její existenci - kromě výpovědi žalobce, který ovšem několikráte změnil svá skutková tvrzení - neprokazuje žádný z provedených důkazů. Ve výpovědích svědků H. a Š. – při porovnání s těmi, které učinili v řízení vedeném v trestní věci proti B. J. - shledal podstatné odlišnosti. Jako věrohodnou vyhodnotil pouze první výpověď svědka H. před soudem prvního stupně, neboť se shodovala s jeho výpovědí učiněnou před Policií ČR, a má tak vyšší důkazní hodnotu než jeho opakované výpovědi v průběhu řízení (u nich nelze vyloučit určitou tendenčnost z hlediska potřeb vedeného sporu); z této výpovědi vzal za prokázané, že svědek se na akci s B. J. podílel vlastním vkladem 100.000,- Kč a že k dohodě, podle níž měl již poskytnuté prostředky přenechat účastníkům, nedošlo. Uvedený svědek tudíž tvrzení žalobce nepodpořil. Svědka Š. měl odvolací soud za nevěrohodného z důvodu zásadních rozporů v jeho výpovědích v řízení před Policií ČR, v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení. Výpovědi svědka M. odvolací soud nepřiznal vypovídací hodnotu, neboť svědek sice uvedl, že žalobci poskytl 100.000,- Kč, avšak údajnému předání těchto prostředků B. J. svědek nebyl přítomen, takže tvrzení žalobce, že takto získané peníze předal B. J., nepodpořil. Ačkoli žalovaný podepsal listinu „Uznání dluhu“, neprokazuje tento listinný důkaz, z jakého právního důvodu žalovaný žalobci v něm uvedenou částku dluží. Na existenci dohody mezi účastníky nelze usuzovat z výpovědí svědků H., Š. a I. i proto, že tito svědci se pouze domnívali, že účastníci vystupují při jednání ohledně akce s B. J. společně, s určitostí to však nevěděli.
Logický a dostatečně odůvodněný skutkový závěr o neexistenci dohody účastníků tak má oporu v provedeném dokazování. Jestliže odvolací soud posléze změněné výpovědi svědka H. a výpovědím svědka Š. nepřiznal věrohodnost, učinil tak po řádném zdůvodnění, v mezích hodnocení všech v řízení provedených důkazů s přihlédnutím k tomu, co vyšlo v řízení najevo. Odvolací soud tudíž provedené důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř.; bylo na jeho posouzení, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací hodnotu i věrohodnost. Protože náležitě vysvětlil, proč neuvěřil žalobci a jak hodnotil důkazy, které žalobce uvedl na podporu svých tvrzení, nelze mu z hlediska způsobu, jakým ke zpochybňovaným skutkovým závěrům dospěl, ničeho vytknout, a nic nenasvědčuje tomu, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být soudy zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o.s.ř. tudíž nebyl uplatněn právem.
Protože se žalobci nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. zpochybnit (v napadeném rozsahu) správnost rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud jeho dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Protože Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (dále jen „cit. vyhl.“). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 8.860,- Kč (§7 bod 5. ve spojení s §8 odst. 1 cit. vyhl.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 cit. vyhlášky), a z částky 1.924,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Blanka Moudrá
předseda senátu