ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.3128.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 3128/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce RNDr. Z. S., proti žalované L. T., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 481/12, o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 13 C 197/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. května 2012, č. j. 8 Co 225/2012-222, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. května 2012, č. j. 8 Co 225/2012-222, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 21. prosince 2011, č. j. 13 C 197/2009-188, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení účastníků a státu; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (odvolací soud tak rozhodl poté, co usnesením ze dne 12. srpna 2011, č. j. 8 Co 362/2011-165, zrušil předchozí - rovněž žalobě vyhovující - rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. května 2011, č. j. 13 C 197/2009-146).
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb.), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť hodnocením v něm obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přestože žalovaná avizovala uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti uplatnila dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, jehož užití je v poměrech přípustnosti dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno. Žalovaná sice zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že na právní vztahy účastníků z odpovědnosti za vady koupené věci je třeba aplikovat občanský zákoník, avšak těžiště její dovolací argumentace tvoří výhrady, jimiž vytýká, že odvolací soud nesprávně, resp. neúplně zjistil skutkový stav věci, na němž zpochybňované právní posouzení věci založil. Kromě toho, že pochybuje o správnosti způsobu hodnocení účastnické výpovědi žalobce, namítá, že odvolací soud pochybil při výkladu kupní smlouvy ze dne 15. 1. 2009 (zejména jejího bodu VI.), jestliže z ní zjistil, že účastníci v ní neprojevili vůli podřídit odpovědnost za případné vady obchodnímu zákoníku. Judikatura dovolacího soudu je přitom ustálena v závěru, že zjišťuje-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák“), co bylo jejími účastníky ujednáno (tj. co bylo obsahem smluvních ujednání účastníků vyjádřených ve smlouvě - k čemu směřovala jejich vůle), dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 3/2002 pod č. 46). O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Činil-li tudíž odvolací soud závěr, že účastníci v kupní smlouvě neprojevili jednoznačnou vůli, že se jejich závazkový vztah z případné odpovědnosti za vady bude řídit obchodním zákoníkem, dospíval ke skutkovému zjištění. Teprve dovozoval-li v návaznosti na toto zjištění, že žalobcovo uplatněné právo z odpovědnosti za vady je třeba poměřovat §597 odst. 1 a §599 obč. zák. formuloval závěry právní. Pokud je tedy v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud - stejně jako před ním soud prvního stupně - nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že závazkový vztah účastníků z odpovědnosti za vady je podřízen režimu obchodního zákoníku ve smyslu jeho §262 odst. 1 věty první.
Vzhledem k řečenému se již dovolací soud nezabýval dalšími k dovolacímu přezkumu nastolenými otázkami.
Nepřípustné dovolání dovolací soud odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2013
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu