ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.3266.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 3266/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. M. M. , zastoupeného JUDr. Jarmilou Skaunicovou, advokátkou se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 3, proti žalovanému J. P. , zastoupenému JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem se sídlem v Brně, Ječná 29a, o zaplacení 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 24/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2012, č. j. 15 Co 251/2011-391, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.616,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Bönische, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném a po L. P. a B. P., domáhal, aby mu společně a nerozdílně zaplatili 500.000,- Kč. Uváděl, že žalovaní jsou dědici po jeho družce M. P., které v průběhu jejich soužití půjčil 250.000,- Kč na vyplacení podílu její sestry na společné nemovitosti, a do jejíž nemovitosti postupně investoval dalších 250.000,- Kč. Jeho pohledávka v celkové výši 500.000,- Kč nebyla v rámci dědictví uznána a vypořádána.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 2. 2011, č. j. 49 C 24/2003-342, uložil žalovanému, L. P. a B. P. povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 250.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení; zbývajících 250.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení uložil zaplatit L. P. a B. P. a žalobu vůči žalovanému v tomto rozsahu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 5. 2012, č. j. 15 Co 251/2011-391, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalovanému uloženo, aby společně a nerozdílně s L. P. a B. P. zaplatil žalobci 250.000,- Kč s příslušenstvím, změnil tak, že vůči žalovanému žalobu v tomto rozsahu zamítl; v části, jíž bylo L. P. a B. P. uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci celkem 500.000,- Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Není srozuměn se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován, protože v rámci dědictví po své matce M. P. ničeho nenabyl a není tudíž povinen převzít a hradit dluhy zůstavitelky. Žalobce akcentuje, že žalovaný byl neopominutelným dědicem, který ze zákona byl oprávněn dědit a dědictví neodmítl. Navíc na něho byla převedena práva k družstevnímu bytu v domě ve V. ulici v B. Připomíná, že notář měl vědomost o předmětné žalobě, avšak nevyčkal pravomocného rozhodnutí soudu. Žalobce prosazuje názor, že „ soud, i když byl vystaven situaci, že již v dědictví bylo rozhodnuto, měl nezávisle na tomto rozhodnutí rozhodnout o závazku jako takovém s povinností solidární úhrady zákonných dědiců. Poté by musel notář otevřením dědického řízení konkrétně rozhodnout o výši úhrady závazku jednotlivých dědiců “. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vytýká žalobce odvolacímu soudu nesprávnost právního závěru, že žalovaný není ve věci pasivně věcné legitimován, pakliže v dědickém řízení po M. P. nenabyl žádný majetek.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §470 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí.
Již například v rozsudku ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 241/2005, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že je-li předmětem soudního sporu dluh zůstavitele (pasivum dědictví), a došlo již na základě pravomocného rozhodnutí soudu k vypořádání dědictví, platí ustanovení §470 obč. zák. o odpovědnosti za dluhy, a osobou, jíž tudíž svědčí pasivní věcná legitimace, je dědic, který nabyl celé dědictví, nebo – nabylo-li majetek zůstavitele více dědiců – všichni tito dědici podle zásad uvedených v odstavci druhém téhož ustanovení. Z uvedeného se tedy podává, že osoba, která na základě vydaného pravomocného rozhodnutí soudu k vypořádání dědictví ani část dědictví nenabyla, není pasivně věcně legitimovaná ve sporu, jehož předmětem je dluh zůstavitele (pasivum dědictví).
V posuzované věci se žalobce domáhá po žalovaném, J. P. a B. P. zaplacení žalované částky z důvodu jejich dědictví po M. P., která mu tuto částku dlužila. Dědictví po zůstavitelce M. P. bylo vypořádáno tak, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2003, č. j. 60 D 944/2002-70, které nabylo právní moci dne 10. 3. 2003, soud schválil dohodu dědiců, podle níž nabyli dědictví pouze L. P. a B. P.; žalovaný nenabyl ani část tohoto dědictví. Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže uzavřel, že žalovaný není v dané věci pasivně věcně legitimován, resp. že neodpovídá za případný dluh zůstavitelky.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že skutkový závěr, že žalovaný ničeho z dědictví po své matce M. P. nenabyl, z něhož právní posouzení o nedostatku jeho pasivní věcné legitimace vychází, nemohl být úspěšně zpochybněn tvrzením žalobce, že „ na žalovaného byla převedena členská práva k družstevnímu bytu B., V.“. Tento družstevní byt (resp. členský podíl v družstvu) nebyl předmětem dědictví po zůstavitelce M. P. a existence takové skutečnosti proto nemá význam při aplikaci ustanovení §470 odst. 1 obč. zák.
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem je z hlediska dovolacích námitek žalobce správné, dovolací soud dovolání podle §243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo zamítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Protože Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (dále jen „cit. vyhl.“). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 9.300,- Kč (§7 bod 6. ve spojení s §8 odst. 1 cit. vyhl.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 cit. vyhlášky), a z částky 2.016,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 19. června 2013
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu