ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.3291.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 3291/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. P. J. D., zastoupeného JUDr. Janem Kuželem, advokátem se sídlem Praha 8 - Kobylisy, Nad Šutkou 1811/12, proti žalovanému Ing. J. H., o zaplacení 70.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 355/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. června 2012, č. j. 30 Co 286/2012-202, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. června 2012, č. j. 30 Co 286/2012-202, v části výroku I., jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. dubna 2012, č. j. 9 C 355/2010-151, tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci 70.000,- Kč s úrokem z prodlení 7,75 % ročně z částky 70.000,- Kč od 4. 1. 2011 do zaplacení, a ve výrocích II. a III. se zrušuje a v tomto rozsahu se vrací věc Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení 70.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mu v listopadu 2008 půjčil 50.000,- Kč (12. 11. 2008) a 20.000,- Kč (19. 11. 2008), které mu žalovaný dosud nevrátil.
Okresní soud v Nymburce (poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 14. července 2011, č. j. 9 C 355/2010-92, Krajský soud v Praze zrušil usnesením ze dne 27. února 2012, č. j. 30 Co 414/2011-121) rozsudkem ze dne 10. dubna 2012, č. j. 9 C 355/2010-151, zamítl žalobu o zaplacení 70.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% od 15. 11. 2010 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Vyšel ze zjištění, že účastníci měli nejméně od srpna 2008 do března 2010 řadu společných podnikatelských aktivit, jež se týkaly investic do nemovitostí. V srpnu 2008 zaslal žalobce žalovanému částku 15.000,- Kč, která měla být použita jako záloha na společné investice do nemovitosti v M. - S. V září 2008 převedl žalobce na účet žalovaného 100.000,- Kč, která měla být použita na odhady. V listopadu 2008 (12. 11. 2008 a 19. 11. 2008) převedl žalobce na účet žalovaného 50.000 Kč a 20.000 Kč. Žalovaný měl na svém účtu v červnu 2008 finanční prostředky ve výši 2,014.307,15 Kč, ke dni 29. 8. 2008 ve výši 21.762,48 Kč a ke dni 30. 9. 2009 ve výši 4.401,22 Kč. V tomto období měl ještě žalovaný příjmy ze zaměstnání ve výši 30.000,- Kč až 40.000,- Kč měsíčně a z pronájmu nemovitostí, kterých v té době vlastnil třináct, z nichž čtyři byly bez zástav, tedy likvidní do výše 8,300.000,- Kč. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalobce, že žalovanému opakovaně půjčoval finanční obnosy na splacení jeho dluhů u bank v souvislosti s jeho nesolventností a že v inkriminované době účastníci neměli žádné společné podnikatelské aktivity; naopak uvěřil žalovanému, že převody peněz se uskutečňovaly ve spojitosti s jejich podnikatelskými aktivitami a že žalovaný je použil na základě ústní dohody účastníků nebo podle účelu platby uvedeném v poznámce u každého převodu. Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav poměřil §658 a §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“), a dospěl k závěru, že částky v celkové výši 70.000,- Kč, které žalobce v listopadu 2008 zaslal na účet žalovaného, nebyly půjčkou a že se ani žalovaný o tyto částky na úkor žalobce bezdůvodně neobohatil.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. června 2012, č. j. 30 Co 286/2012-202, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 70.000,- Kč s úrokem z prodlení 7,75 % ročně z částky 70.000,- Kč od 4. 1. 2011 do zaplacení; jinak jej potvrdil (výrok I.); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobci nepodařilo prokázat existenci smluv o půjčce (že plnění žalovanému poskytl na základě uzavřených smluv o půjčce); oproti němu však dovodil, že žalovaný neprokázal své tvrzení, že žalobcem poukázané peněžní prostředky použil v souladu s jeho pokyny. Z provedených důkazů účel poskytnutí 70.000,- Kč žalovanému není spolehlivě prokázán (platby uskutečněné žalovaným v roce 2009 nemají s převodem 70.000,- Kč v listopadu 2008 žádnou časovou souvislost). Důkazní břemeno se mu nepodařilo unést ani prostřednictvím svého účastnického výslechu, neboť jeho výpověď byla zcela obecná, a neprokazovala jeho tvrzení, že žalovanou částku použil v souladu s pokyny žalobce. Soud prvního stupně sice žalovaného o důkazním břemenu ohledně prokázání účelu převodu částek na jeho účet nepoučil, ač měl (§118a o. s. ř.), avšak odvolací soud tak učinit nemohl, neboť žalovaný se k jednání odvolacího soudu nedostavil. Odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení §451 obč. zák. a žalobě vyhověl. Za nerozhodné přitom považoval, zda účastníci společně podnikali.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 o. s. ř. Není srozuměn s tím, že odvolací soud posoudil nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, a vytýká mu, že jej nepodřadil pod žádnou jeho skutkovou podstatu. Polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu a prosazuje svou verzi skutku, že jej žalobce pověřil správou svého majetku a za tím účelem od něho obdržel peněžité částky, jež byly zálohou na náklady s tím spojené. Odvolacímu soudu vytýká, že zcela pominul výpovědi svědků (P., L. a G.), které jeho skutkovou verzi podporovaly. Má za to, že žalobci žádná majetková újma nevznikla. Nárok žalobce považuje za šikanózní výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Žalobce se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Zatímco zmatečnosti se z obsahu spisu nepodávají (a žalovaný je ani nenamítá), je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. žalobce vytýká odvolacímu soudu, že vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle §213 odst. 2 o. s. ř., tedy aniž zopakoval relevantní důkazy, na základě kterých soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci.
Podle §213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odst. 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odst. 2). K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (odstavec 3).
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená, že by se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je - zejména s ohledem na zásady ústnosti a přímosti - nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu. Jinými slovy řečeno, z ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. odvolacímu soudu vyplývá povinnost zajistit si pro změnu skutkového náhledu podklad, který je rovnocenný způsobu dokazování před soudem prvního stupně (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1713 s., a např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3103/2010, ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4479/2010, a ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3019/2010). Rozsah dokazování je v tomto případě určen množinou těch důkazů (důkazních prostředků), z nichž soud prvního stupně čerpal svá (dílčí) skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci. Jestliže se rozsah dokazování v řízení před soudem prvního stupně nekryje s rozsahem důkazů, které odvolací soud v odvolacím řízení postupem předvídaným v §213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval, je v takové procesní situaci nezbytné, aby odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil, z jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci, resp. proč ten který – v řízení před soudem prvního stupně provedený - důkaz nepovažoval z hlediska prokazování tvrzených skutkových okolností daného případu za právně relevantní (např. pro jeho zjevnou nadbytečnost, neúčelnost atd.), tedy proč jej v odvolacím řízení nezopakoval. V případě, že odvolací soud uvedeným způsobem nepostupuje, a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlí, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je tím dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Odvolací soud se těmito zásadami neřídil. Bez toho, aby si vytvořil podklad pro změnu skutkového stavu věci, k němuž soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování - zejména výpovědí žalovaného a svědků V. P., P. L. a L. G. - provedl vlastní hodnocení důkazů, aniž je zopakoval, a dospěl bez dalšího k závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání svého tvrzení (jemuž soud prvního stupně uvěřil), že peněžní prostředky použil v souladu s pokyny žalobce ke správě jeho nemovitostí. Přitom odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nijak nevyložil, které důkazy provedené před soudem prvního stupně považoval za právně irelevantní a z jakého důvodu.
Jestliže odvolací soud provedl vlastní hodnocení důkazů, které v odvolacím řízení nezopakoval, nedodržel postup podle §213 odst. 2 o. s. ř. a zatížil tím odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.
Protože se žalobci podařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud jej v napadeném rozsahu (včetně akcesorických výroků) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). Dovolacími námitkami, že skutkové zjištění odvolacího soudu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení se – se zřetelem k důvodu, pro který bylo napadené rozhodnutí zrušeno - již nezabýval.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. prosince 2013
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu