ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.3571.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 3571/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně V. L. , zastoupené JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská 1018/1, proti žalované CETELEM ČR, a.s. se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 5/3208, identifikační číslo 25085689, zastoupené Mgr. Michaelou Fuchsovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Voršilská 10, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 216/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. ledna 2012, č. j. 27 Co 70/2011-76, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. ledna 2012, č. j. 27 Co 70/2011-76, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. září 2010, č. j. 31 C 216/2009-39, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. září 2010, č. j. 31 C 216/2009-39, zamítl žalobu ze dne 17. 9. 2009, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodčího nálezu ze dne 20. 7. 2009, sp. zn. 16359/09 vydaného rozhodcem Mgr. M. B. Současně rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně společně se svým tehdejším manželem P. L. uzavřeli dne 17. 8. 2006 s žalovanou úvěrovou smlouvu, podle níž jim byl poskytnut úvěr ve výši 234.044,- Kč. Součástí úvěrové smlouvy byly všeobecné úvěrové podmínky; jejich článek IV. bod 8.1 obsahoval ujednání, že veškeré spory mezi smluvními stranami nebo se smlouvou související „se účastníci zavazují řešit v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, a dále v souladu s rozhodčím řádem a poplatkovým řádem vydaným Sdružením rozhodců, s.r.o., IČ: 63496658, se sídlem Příkop 8, Brno“. Dne 16. 12. 2008 žalovaná od smlouvy odstoupila, neboť úvěr nebyl řádně splácen. Z rozhodčího spisu sp. zn. 16359/09, evidenční č. 86868 bylo zjištěno, že dne 16. 2. 2009 žalovaná podala u Sdružení rozhodců s.r.o. (nyní Sdružení rozhodců, a.s.) návrh, jímž se domáhala po žalobkyni a P. L. zaplacení částky 198.373,- Kč s příslušenstvím. Rozhodce Mgr. M. B. dne 9. 3. 2009 vyzvala žalobkyni, aby se k podané žalobě do 20 dnů vyjádřila. Žalobkyně na výzvu, která jí byla doručena 9. 4. 2009, reagovala přípisem ze dne 20. 4. 2009, v němž uvedla, že P. L. se zavázal, že předmětný úvěr bude splácet; k přípisu připojila doklad o rozvodu. Rozhodčí řízení bylo ukončeno vydáním rozhodčího nálezu ze dne 20. 7. 2009, který byl žalobkyni doručen dne 2. 9. 2009. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně namítla neplatnost rozhodčí doložky (smlouvy) v rozhodčím řízení. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně s odkazem na ustanovení §33 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“), žalobu zamítl. Uzavřel, že žaloba byla sice podána v zákonné tříměsíční lhůtě od doručení rozhodčího nálezu, avšak žalobkyně neuplatnila, ač tak učinit mohla, důvod pro zrušení rozhodčího nálezu spočívající (nenamítla neplatnost rozhodčí smlouvy nejpozději, než začala žalobkyně jednat ve věci samé).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. ledna 2012, č. j. 27 Co 70/2011-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se jak se skutkovými, tak i právními závěry soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Vytýká odvolacímu soudu, že na věc neaplikoval použitelný právní předpis Evropské unie, který má před vnitrostátními předpisy aplikační přednost, resp. že nepřihlédl k judikatuře Soudního dvora Evropské unie, která je pro soudy členských států závazná. Na podporu své argumentace odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3057/10-1, podle kterého mohou být považovány za nepřiměřené podmínky spotřebitelských smluv rovněž rozhodčí doložky, respektive vzdání se práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, které dle čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13/EHS nejsou pro spotřebitele závazné, z čehož vyplývá, že vnitrostátní soud má pravomoc posoudit rozhodčí doložku ve smlouvě uzavřené mezi spotřebitelem a obchodníkem (profesionálem) ve světle uvedené směrnice, a to i když spotřebitel sám nepřiměřenost doložky nenamítal. Připomíná rovněž rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2001, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, v němž byl přijat a odůvodněn závěr, že pokud rozhodčí doložka neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, respektive konkrétní způsob jeho určení, nýbrž odkazuje pouze na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč, zák. pro rozpor se zákonem. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhuje dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítnout. Má za to, že dikce §33 ZRŘ je zcela jednoznačná a nepřipouští různé výklady. Nesouhlasí s názorem, že daný případ by měl být poměřován směrnicí 93/13/EHS, neboť tato neobsahuje přímo aplikovatelné ustanovení, které by mohlo vyloučit ustanovení §33 ZRŘ. Uvedená směrnice ani rozhodnutí Evropského soudního dvora, která tuto směrnici vykládají, nemají aplikační přednost před jednoznačně formulovaným ustanovením §33 zákona č. 216/1994 Sb.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v jeho znění do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II. bod 7 zákona 404/2012 Sb. /dále opět jen „o. s. ř.“/), neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu vymezeného §241a odst. 2. písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobkyně brojí proti závěru odvolacího soudu, že žalobu bylo namístě zamítnout proto, že nebyly naplněny všechny formální předpoklady pro zrušení rozhodčího nálezu, pakliže neuplatnila, ač mohla, v rozhodčím řízení námitku neplatnosti rozhodčí doložky ve smyslu §33 ZRŘ.
Pro právní posouzení dané věci je významné, že úvěrová smlouva mezi žalobkyní a právní předchůdkyní žalované byla uzavřena v poměrech vztahu mezi spotřebitelem a podnikatelem.
Již v rozsudku ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2628/2010, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že byl-li rozhodčí nález vydán ve sporu ze spotřebitelské smlouvy a žalobu na jeho zrušení podal spotřebitel, soud i podle právní úpravy účinné do 31. 3. 2012 přezkoumá, zda není dán důvod ke zrušení rozhodčího nálezu pro neplatnost rozhodčí smlouvy. Vzhledem k tomu, že jde o spor ze spotřebitelské smlouvy, je totiž třeba respektovat požadavek na eurokonformní výklad a aplikaci ustanovení zákona o rozhodčím řízení ve smyslu směrnice Rady 93/13/ESH, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a judikatury Soudního dvora Evropské unie v těchto věcech. Připomněl především rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C-168/05 Elisa María Mostaza Claro vs. Centro Móvil Milenium SL, v němž bylo dovozeno, že Směrnice musí být respektována v tom smyslu, že vyžaduje, aby vnitrostátní soud, kterému je předložena žaloba na neplatnost rozhodčího nálezu, posoudil neplatnost rozhodčí dohody a zrušil tento nález v důsledku toho, že uvedená dohoda obsahuje zneužívající klauzuli, i když spotřebitel neplatnost rozhodčí dohody uplatnil nikoli v rámci rozhodčího řízení, ale pouze v rámci žaloby na neplatnost.
Od těchto závěrů nemá dovolací soud rozumného důvodu se odchylovat ani v posuzované věci.
V usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 121/2011, pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem.
Tak tomu bylo i v daném případě. Z článku IV. 8. 1. všeobecných úvěrových podmínek CETELEM ČR, a.s. (žalované) se podává, že si strany sjednaly rozhodčí doložku následujícího znění: „Veškeré spory mezi Cetelem a klientem ze smluv o úvěru i spory se smlouvami související, se účastníci zavazují řešit v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem podle zák. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, a dále v souladu s Rozhodčím řádem a Poplatkovým řádem vydanými Sdružením rozhodců, s.r.o., IČ: 63 49 66 58, sídlem Příkop 8, 604 10 Brno, s tím, že tyto dokumenty jsou ve svém účinném znění zveřejněny na internetových stránkách http://www.sdruzenirozhodcu.cz . Cetelem i klient výslovně prohlašují, že se ustanoveními Rozhodčího řádu a Poplatkového řádu budou bez výhrad řídit a považují tyto dokumenty ve smyslu §19 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. za dohodu o postupu rozhodce při vedení řízení.“ Takto sjednaná rozhodčí doložka neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, nýbrž pouze odkazuje na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Proto je pro rozpor se zákonem podle §39 obč. zák. (absolutně) neplatná.
Protože odvolací soud shora zmíněné závěry Nejvyššího soud ve svém rozhodnutí nerespektoval a aniž v řízení o zrušení rozhodčího nálezu posuzoval otázku platnosti rozhodčí doložky z úřední povinnosti, žalobu na zrušení rozhodčího nálezu zamítl s odůvodněním, že žalobkyně neuplatnila v rozhodčím řízení při prvním úkonu ve věci námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy, je jeho rozhodnutí nesprávné a dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl žalobkyní uplatněn právem. Nejvyšší soud proto dovoláním napadený rozsudek podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které byl rozsudek zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil rovněž tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta druhá občanského soudního řádu). Vzhledem k důvodu, který vedl dovolací soud ke zrušení napadeného rozhodnutí, již bylo nadbytečné zabývat se dalšími námitkami, které žalobkyně ve svém dovolání uplatnila.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.
V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. června 2013
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu