ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.3909.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 3909/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. J. Š. , zastoupeného JUDr. Františkem Hrudkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, proti žalovanému Ing. V. F. , zastoupenému JUDr. Michalem Kellnerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Ohradní 1159/65, o 2,472.868,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 147/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2012, č. j. 29 Co 86/2012-140, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. dubna 2011, č. j. 7 C 147/2010-66, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 2,472.868,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Bez významu jsou tudíž výhrady žalovaného, že vůle smluvních stran nesměřovala k uzavření smlouvy o půjčce, ale k poskytnutí vkladu do společného podnikání, že účelem uznání dluhu ze dne 21. 11. 2007 bylo pouze potvrdit výši vkladu žalobce do společného podnikatelského záměru, že jeho závazek z půjčky neexistoval, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že částku „do rovného podílu ve výši složených záloh dva miliony na každé straně (...) uhradila KB system CZ, a. s. a nikoli žalovaný“, že nebyly zohledněny další provedené platby ve výši 2x500.000,- Kč ze dne 28. 12. 2007, které mají prokazovat, že částka 2,500.000,- Kč byla zálohou na nákup akcií a nikoli půjčkou, že oba účastníci vědomě uznáním zastírali pravý účel poskytnutých peněž, že soudy nepřihlédly k tomu, že žalobce listinu zachycující uznání dluhu podepsal, že ke zjištění skutkového stavu věci nebyl proveden navržený důkaz (příkaz k úhradě ze dne 21. 11. 2007), že nebyla zcela zohledněna výpověď svědka JUDr. F. M., a že se žalovanému nepodařilo prokázat, že dluh z půjčky v okamžiku uznání neexistoval, neboť vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci. Takové námitky jsou však v řízení o dovolání přípustném jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nevýznamné. Skutkový základ sporu nelze při zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zpochybnit, pro dovolací soud je závazný (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, a dovodil-li by, že dluh ze smlouvy o půjčce neexistoval, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že uznání dluhu je neplatné, resp. nebylo míněno vážně (šlo o zastřený právní úkon), a proto nárok žalobce není po právu. Jinak řečeno, výtka nesprávnosti právního posouzení věci je založena výlučně na kritice správnosti, respektive námitce neúplnosti skutkových zjištění.
Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být přihlédnuto (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) ani k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Ty jsou představovány námitkou, že v důsledku koncentrace řízení nebyl proveden důkaz korespondencí JUDr. F. M. a žalobce.
Sluší se poznamenat, že výklad listiny - uznání dluhu - provedený odvolacím soudem je zcela v souladu s ustanovením §35 odst. 2 obč. zák. a zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v rozhodnutí, uveřejněném pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci žádné účelně vynaložené náklady v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. listopadu 2013
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu