ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.4052.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 4052/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce P. Š. , zastoupeného JUDr. Tomášem Rydvalem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 196/18, proti žalovanému M. R. , zastoupenému JUDr. Mgr. Martinou Jinochovou Matyášovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, o zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ, pod sp. zn. 8 C 29/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 2013, č. j. 28 Co 216/2013-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náklady dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 15. listopadu 2012, č. j. 8 C 29/2012-77, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 300.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. května 2013, č. j. 28 Co 216/2013-118, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Prostřednictvím tohoto důvodu zpochybnil žalobce právní závěr odvolacího soudu, že listina, kterou soudům předložil, nesplňuje náležitosti platného uznání dluhu ve smyslu ustanovení §558 obč. zák., neboť dluh v ní není uznáván vůči žádnému konkrétnímu věřiteli (tento závěr byl rozhodující pro posouzení, zda právo žalobce na vrácení půjčky je promlčeno). Žalobce má za to, že odvolací soud se při posouzení této otázky odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozsudků sp. zn. 33 Cdo 507/2001, 28 Cdo 84/2008 či 33 Cdo 948/2008, v nichž je dovozováno, že k platnosti uznání dluhu je třeba písemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a jeho výše; jím předložená listina všechna zmíněná kritéria splňuje.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že nedatovaná listina, kterou žalobce předložil k prokázání existence smlouvy o půjčce a tvrzení, že žalovaný dluh z této půjčky uznal co do důvodu a výše, obsahuje text: „ Já níže podepsaný M. R. jsem si půjčil peněžní částku ve výši 300.000,- Kč. Výše uvedenou částku vrátím nejpozději do 30. 12. 2006 .“ Listina obsahuje jen podpis žalovaného.
Podle §558 obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal o jeho promlčení.
Uznání dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli, který lze učinit až poté, co dluh vznikl. Kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§34 a násl. obč. zák.) je k jeho platnosti třeba písemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a jeho výše. Zákon nevyžaduje, aby se dlužník v uznávacím projevu zavázal k plnění, nýbrž stačí, že z obsahu písemného projevu je zřejmé, že si je své povinnosti k plnění vědom, resp. že je k plnění dluhu připraven. Není také nezbytné uvést výslovně důvod dluhu přímo v uznávacím projevu, avšak uznávací projev musí obsahovat takové údaje, z nichž za případné pomoci výkladu podle §35 obč. zák. důvod dluhu nepochybně vyplývá. Uvedení důvodu dluhu znamená označení, jakého dluhu se uznání týká nebo v čem dluh (skutkově) spočívá. Výše označeného dluhu musí být vyjádřena tak, aby byla objektivně určitelná. Nestačí, ví-li dlužník i věřitel, o jaký dluh a v jaké výši se jedná, nýbrž - vzhledem k obligatorní písemné formě úkonu - musí být tyto údaje obsaženy v písemném projevu vůle nebo alespoň z něj musí bez pochybností vyplývat.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že písemnost, kterou žalobce soudům předložil, náležitosti uznání dluhu podle §558 obč. zák. nesplňuje. Chybí v ní nejen vlastní uznávací prohlášení žalovaného jako dlužníka (tj. slovy zde není vyjádřena vůle žalovaného dluh /co do důvodu a výše/ uznat) a datum, kdy byla žalovaným podepsána (tj. údaj, významný pro případný běh promlčecí doby), ale především zde absentují údaje o osobě, jíž je právní úkon adresován (identifikace věřitele). Odvolací soud se tedy od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil (srov. nejen odvolacím soudem a dovolatelem zmiňovaná rozhodnutí, ale dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4492/2008, ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1126/2009, či usnesení ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3840/2012).
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
V Brně dne 11. prosince 2013
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu