ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.4244.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 4244/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobců a) Ing. K. Š. a b) Ing. J. Š. , zastoupených JUDr. Annou Romanovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, náměstí 5. května 812, proti žalovanému P. R. , zastoupenému JUDr. Lubošem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Pekařská 19, o zaplacení 1,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 36/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. května 2009, č. j. 12 Co 243/2007-507, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.246,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Luboše Pospíšila, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. května 2006, č. j. 13 C 36/2000-435, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku 1,000.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že žalobci uzavřeli dne 24. 10. 1996 se stavební firmou „Maršík S. D. I.“ dvě smlouvy - smlouvu o dílo (na stavbu rodinného domu) a smlouvu příkazní (o obstarání a uskladnění stavebního materiálu). Obě tyto smlouvy podepsali žalobci a B. M. s žalovaným jako zástupci uvedené firmy. Smlouva o dílo byla změněna dodatkem č. 1 podepsaným za objednatele oběma žalobci a za zhotovitele opět žalovaným a B. M. Žalovaný v té době podnikal pod obchodním jménem Pavel Roškot - Region konzult, identifikační číslo 46721240, s předmětem podnikání zprostředkovatelská činnosti v oblasti obchodu a služeb, a B. M. podnikal pod obchodním jménem Maršík, S.D.I., identifikační číslo 10459464, s předmětem podnikání inženýrská činnost ve stavebnictví, nezahrnující oprávnění k projektové činnosti; oba spolupracovali tak, že žalovaný pro B. M. připravoval podklady potřebné pro vydání stavebních povolení. Z nedatovaného (a neakceptovaného) návrhu smlouvy o dílo soud prvního stupně zjistil, že v jejím záhlaví jsou za smluvní strany označeni žalobci (na straně jedné) a (na druhé straně) „stavební obchodní sdružení firem Prégr, s. r. o., a Maršík S. D. I.“ zastoupená P. P., P. P., B. M. a P. R. Žalovaný s B. M. podnikali společně na základě smlouvy o sdružení uzavřené dne 1. 6. 1996. Jelikož neexistuje plná moc B. M. udělená žalovanému, a protože je žalovaný uveden ve smlouvě bez toho, že by v ní byla zmínka o zastoupení, soud prvního stupně dovodil, že připojil-li žalovaný svůj podpis na smlouvách, učinil tak jako člen sdružení, neboť vyvíjel činnost k dosažení sjednaného účelu sdružení a je solidárně odpovědný za vzniklé závazky. Byl tedy vedle B. M. smluvní stranou a tomuto závěru nebrání, že před označením jejich firem obchodním názvem není uvedeno, že jde o „sdružení firem“. Taktéž uvedenému závěru nebrání ani to, že žalovaný od žalobců neinkasoval žádné platby, neboť stačilo, že měl k účtu B. M. dispoziční právo. O postavení žalovaného jako smluvní strany svědčí také to, že byl s žalobci ve styku, ti svoje výzvy a korespondenci doručovali jemu. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaný je stejně jako B. M. povinen žalobcům vrátit neproinvestované peníze, převzaté jako záloha na dílo, a uhradit jim ve smyslu §420 obč. zák. škodu způsobenou zvýšenými náklady.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. května 2009, č. j. 12 Co 243/2007-507, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zcela zamítl; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Předeslal, že správnost závěru, zda mezi účastníky vznikl závazkový vztah, předpokládá prejudiciálně vyřešit otázku, kdo byl účastníkem smluvního vztahu založeného písemnou smlouvou o dílo ze dne 24. 10. 1996. Na základě aplikace §35 odst. 2, §37 a §46 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), s odkazem na bod 1. smlouvy o dílo, vymezující smluvní strany, a bod 11., upravující závěrečná ustanovení, dospěl k závěru, že zhotovitelem a smluvní stranou byl pouze B. M. Byl-li zhotovitel ve smlouvě označen jako „Stavební firma Maršík, S. D. L., IČO 10459464, DIČ 214-390302060, se sídlem v Ústí nad Labem, Tetická 685/5“, a současně je-li nedílnou součástí smlouvy podle bodu 11.6 ověřená kopie živnostenského listu firmy Maršík S. D. I., z níž vyplývá, že pod tímto obchodním jménem a identifikačním číslem podniká fyzická osoba B. M. v živnostech stavitel, provádění staveb, inženýrské a investorské činnosti ve stavebnictví, nemůže obstát úvaha, že smluvní stranou v postavení zhotovitele mimo B. M. byl i žalovaný, který smlouvu také podepsal. Tento závěr není způsobilá zvrátit okolnost, že žalovaný na poslední straně smlouvy u rubriky „zhotovitel“ připojil svůj podpis a že se na jejím vypracování podílel. V bodě l1. je označen za „zástupce“ a totéž postavení plyne z bodu 10. smlouvy. Nelze přitom odhlédnout od toho, že předmětem jeho podnikatelské činnosti je činnost zprostředkovatelská v oblasti obchodu a služeb a činnost organizačního a ekonomického poradce, nikoliv činnost v provádění staveb a stavitelství. Totéž platí ohledně participace žalovaného na další smlouvě. Odvolací soud zdůraznil, že finanční plnění poskytovali žalobci k rukám B. M. nebo na jeho účet, nikoliv žalovanému. Za rozhodující odvolací soud nepovažoval existenci smlouvy o sdružení mezi žalovaným a B. M., neboť to, co bylo předmětem činnosti sdružení, bylo v daném případě realizováno účastníky sdružení samostatně mimo jeho rámec.
V dovolání, jehož přípustnost žalobci (dále též „dovolatelé“) dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíce všechny dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. odvolacímu soudu vytýkají, že v rozporu s projevenou vůlí účastníků smluvního vztahu přijal chybný závěr, že smluvní stranou obou smluv byl jen B. M. Připomínají, že kromě této věci vedou u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 492/99 soudní spor proti E. M., manželce zesnulého B. M. o zaplacení částky 1,000.000,- Kč s příslušenstvím v podstatě s totožným skutkovým základem. Důvodem, proč vedou dvě samostatná řízení je kromě jimi tvrzené solidarity spoludlužníků (žalovaného a B. M.) úmrtí B. M., přičemž se domnívali, že řízení proti žalovanému bude skončeno dříve, než řízení komplikované dědickým řízením po zůstaviteli B. M. Zdůrazňují, že v bodu 1. smlouvy o dílo je žalovaný označen stejně jako B. M. za „zástupce“, přičemž je nelogické - měl-li být zhotovitelem jen B. M. - aby se označil za zástupce zhotovitele, tedy za zástupce sebe samého. Z toho lze dovodit, že žalovaný nepodepisoval smlouvu jako zástupce, ale jako přímý účastník smlouvy, tedy stejně jako B. M., a nikoli jako zástupce B. M. Ostatně žalovaný nepředložil žalobcům plnou moc k zastupování B. M. ani její existenci nedeklaroval. Tomu, že žalovaný a B. M. jednali společně jako členové sdružení, nasvědčuje i okolnost, že za zhotovitele není označen B. M. jménem a příjmením, ale obchodním jménem Maršík S. D. I.; kdyby vystupoval samostatně, jistě by se identifikoval pouze svým jménem a příjmením. To, že do smluvního vztahu vstupovali oba účastníci sdružení, se podává z bodu 10. 2. smlouvy o dílo, podle něhož jsou za zhotovitele zmocněni jednat B. M. a žalovaný. Z čl. II. smlouvy o sdružení ze dne 1. 6. 1996 pak vyplývá, že bylo založeno za účelem zabezpečování a realizace zakázek, subdodávek, koordinace jednotlivých dodavatelů a řízení staveb; smlouva o dílo a příkazní smlouva se tak týkaly činnosti sdružení. Jestliže z právních úkonů týkajících se sdružení jsou zavázáni a oprávněni jeho členové společně a nerozdílně, pak žalovaný tím, že smlouvu o dílo podepsal u označení „zhotovitel“, dal najevo, že všechny osoby uvedené v záhlaví smlouvy jsou přímými účastníky smlouvy. Proto např. Ing. M., vykonávající stavební dozor, smlouvu nepodepsal. I kdyby žalovaný neměl živnostenské oprávnění na provádění staveb, neznamená to, že nemůže být účastníkem smlouvy o dílo na straně zhotovitele. Platí, že bez ohledu na to, který z účastníků sdružení disponoval příslušným živnostenským oprávněním, podle jejich dohody a na základě §835 obč. zák. odpovídají za závazky ze smlouvy o dílo společně a nerozdílně. Nelze pominout, že žalovaný podepsal i dodatek č. 1 ke smlouvě nad podpisem B. M. - „zhotovitele“. Závěr, že žalovaný při uzavírání smlouvy o dílo vystupoval pouze jako zástupce zhotovitele tak nemá oporu v provedeném dokazování. Podle dovolatelů postavení žalovaného při uzavírání obou smluv jako účastníka smlouvy podporují dopisy B. M. ze dne 27. 6. 1997 a ze dne 28. 7. 1997, smlouva o sdružení ze dne 1. 6. 1996, jakož i okolnost, že měl dispoziční oprávnění k bankovnímu účtu B. M. u IPB a. s., na který chodily finanční prostředky žalobců. Poukazují na to, že v návrhu neuzavřené smlouvy zpracované žalovaným pro E.T.R. s. r. o. a Prégr s. r.o. uváděl za účastníky a zhotovitele „zástupce“, přičemž osoba zástupce byla totožná s účastníky smlouvy na straně jedné nebo druhé. Odvolací soud pominul, že ve firmě E.T.R. s. r. o. byl žalovaný v období od 22. 5. 1995 do 27. 3. 1997 společníkem a jednatelem, a přesto se ve smlouvě za tuto firmu označoval za zástupce a smlouva byla koncipována žalovaným shodně jako smlouva o dílo a smlouva příkazní, z nichž žalobci uplatňují své nároky. Totéž platí i o smlouvě mezi „firmou Maršík S.D.I.“ a společností Prégr s. r. o. Žalobci zdůrazňují, že jim žalovaný nikdy po uzavření sporných smluv nedal na vědomí, že se necítí být smluvní stranou, ale že by měl být pouhým zástupcem zhotovitele a příkazníka. Odvolací soud pominul skutečnost, že při uzavírání smluv jim nebyla předložena plná moc pro žalovaného, v níž by byl uveden rozsah jeho oprávnění, a to, že taková plná moc nebyla ke smlouvám připojena. Prosazují názor, že žalovaný a B. M. při uzavírání smluv vystupovali jako účastníci sdružení a zástupci „stavební firmy Maršík S.D.I.“ V souvislosti s nesprávným rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé dovolatelé zpochybnili správnost výroku o nákladech odvolacího řízení. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci) spatřují v tom, že odvolací soud „z evidentně prokázaných skutkových zjištění vyvodil nesprávný skutkový závěr, na jehož základě učinil nesprávné rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když skutková zjištění uváděná odvolacím soudem a hodnocení důkazů dle jeho rozhodnutí nemá oporu v provedeném dokazování a je v příkrém rozporu s ust. §132 o. s. ř. a ust. §31, §32, §33 a §33a obč. zák., z nichž by bylo možné dovodit, že při uzavření smlouvy o dílo a smlouvy příkazní firma Maršík S.D.I. s uvedením IČ a sídla, se mohla dát zastoupit fyzickou osobou nebo mohla udělit plnou moc několika zmocněncům společně dle §31 odst. 1, 3 obč. zák., pokud by plná moc byla udělena písemně, což však zjištěno nebylo a ani v jedné smlouvě odkaz na plnou moc nebyl uveden.“ Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že přes chybějící část soudního spisu, což bylo zjištěno v den odvolacího jednání, byla věc projednána a rozhodnuta, přičemž chybějící části spisu byly doplněny až ex post. V důsledku tohoto postupu předsedy senátu odvolacího soudu „část spisu (...) nemohla být konstatována a senát nemohl objektivně obsah všech podání žalobců náležitým způsobem hodnotit a zohlednit“. S tímto odůvodněním navrhli rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout.
Dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“), není důvodné.
Už v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Z pohledu shora uvedené judikatury, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v tomto případě, se jeví výhrada žalobců k závěru, kdo byl smluvní stranou smluv o stavbě rodinného domu a o obstarání a uskladnění stavebního materiálu, nikoli jako nesouhlas s právním posouzením věci, nýbrž jako uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů tak lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
Pro zjištění, kdo byl jako zhotovitel (v případě smlouvy o dílo) a příkazník účastníkem smluv ze dne 24. 10. 1996, byl v dané věci rozhodující důkaz listinami. Skutkový závěr, že smluvní stranou (zavázaným ze smluv) byl jen B. M. a nikoli i žalovaný, který ve věci vystupoval pouze jako zástupce zhotovitele a příkazníka, odvolací soud přijal na základě obsahu listin - smlouvy o dílo ze dne 24. 10. 1996 a smlouvy příkazní z téhož dne. Z bodu 1. smlouvy o dílo se podává, že žalobci na straně jedné (jako objednatelé) a „ stavební firma Maršík, S.D.I., IČO 104 59 646, DIČ 214-390302060, se sídlem v Ústí nad Labem, Žežická 686/5, zastoupená: panem B. M. a panem P. R. (dále jen zhotovitel)“, uzavřeli dne 24. 10. 1996 smlouvu, podle níž se zhotovitel zavázal k výstavbě rodinného domku podle projektové dokumentace dodané objednatelem zakončené úspěšným kolaudačním řízením v dohodnutých termínech (bod 2. 1 smlouvy). Podle bodu 10. 1. smlouvy byli za objednatele zmocněni (oprávněni) jednat Ing. Z. M., jakožto stavební dozor objednatelů a dále oba žalobci; za zhotovitele byli zmocněni jednat B. M. a P. R. (bod 10. 2. smlouvy). Pod bodem 11. 3. bylo uvedeno, že „tato smlouva je podepsána oprávněnými zástupci smluvních stran a odpovídá jejich pravé a svobodné vůli“, přičemž podle bodu 11. 6. se nedílnou součástí smlouvy staly přílohy, konkrétně ověřená kopie živnostenského listu firmy Maršík S.D.I. a odsouhlasený a oprávněnými zástupci obou smluvních stran podepsaný rozpočet na předmětné dílo v rozsahu této smlouvy. Po textu smlouvy následují podpisy žalobců u kolonky „objednatel“, B. M. a žalovaného u kolonky „zhotovitel“. Živnostenský list byl B. M. vydán 30. 9. 1992 pod č. j. 3575/ZVO/92/MON, a živnost provozoval pod obchodním jménem „Bohumil Maršík, S.D.I.“. Z listiny označené za smlouvu příkazní a smlouvu o uložení věci ze dne 24. 10. 1996 plyne, že uvedeného dne žalobci jako příkazci a „ stavební firma Maršík, S.D.I., IČO 104 59 646, DIČ 214-390302060, se sídlem v Ústí nad Labem, Žežická 686/5, zastoupená: panem B. M. a panem P. R., (dále jen příkazník)“, se, po konstatování, že „mezi shora uvedenými smluvními stranami je současně uzavírána smlouva o dílo, jejímž předmětem je dodávka stavebních prací při stavbě rodinného domu“, dohodli na tom, že „k zajištění pevně sjednané ceny za zhotovení díla je nezbytně nutné zakoupit potřebný stavební materiál za stávajících cen, aby tak předešly nebezpečí nárůstu celkově sjednané ceny za dodané dílo a odstranily tak možnou překážku dokončení díla. V tomto smyslu smluvní strany souhlasí se změnou obvyklých dodavatelských podmínek“ (část A bod I. smlouvy). Příkazník se zavázal pro příkazce obstarat koupi stavebního materiálu (čl. II. bod 1 smlouvy). Obstarání mělo probíhat tak, že „příkazník osobně obstará příležitost uzavřít kupní smlouvu na určitou položku podle přílohy této smlouvy. O této skutečnosti vyrozumí příkazce a provedený nákup doloží příslušnými doklady. Pro zajištění nákupů podle této smlouvy předá příkazce příkazníkovi v souladu se smlouvou o dílo celkem 670.000,- Kč a to ve dvou splátkách. První splátka ve výši 300.000,- Kč je splatná do dvou pracovních dnů od podpisu této smlouvy, dalších 370.000,- Kč se zavazuje příkazce poukázat příkazníkovi do 10. listopadu 1996 (...). Příkazník uzavře kupní smlouvu se svým dodavatelem ve prospěch příkazce, který se okamžikem zaplacení kupní ceny dodavateli stává vlastníkem dodávaného stavebního materiálu. Stavební materiál zakoupený podle této smlouvy zůstává dočasně v opatrování u příkazníka“. Po textu smlouvy následují podpisy žalobců u označení „objednatel“, B. M. a žalovaného u označení „zhotovitel“. Žalovaný v rozhodné době podnikal pod obchodním jménem „Petr Roškot - REGION CONSULT“ s místem podnikání Litoměřice, Palachova 49, IČO: 46721240.
Pro posouzení obsahu projevu vůle je rozhodující zjištění, co bylo skutečně projeveno. Má-li tedy být vyložen projev vůle, kterým byl založen právní vztah, musí se výklad projevu vůle (včetně použitých interpretačních pravidel) vázat k době, kdy byl projev vůle učiněn. Podle §35 odst.2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem; vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu, je třeba pomocí výkladu právního úkonu objasnit skutečný záměr účastníků tímto způsobem vyjádřený. Výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co bylo projeveno (toto obecné výkladové pravidlo je pro obchodní závazkové vztahy podrobněji rozvedeno a doplněno v §266 obchodního zákoníku.). Pomocí výkladu právního úkonu není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Ze smluv ze dne 24. 10. 1996 nelze dovodit závěr, že žalovaný při jejich uzavírání vystupoval (hodlal se sám zavázat) jako zhotovitel ani to, že navenek B. M. či žalovaný před žalobci projevili, že smlouvy uzavírají jménem sdružení založeného podle §829 obč. zák. Osoba zhotovitele (příkazníka) byla v záhlaví identifikována obchodním jménem (firmou), přičemž v případě smlouvy o dílo k její nezaměnitelnosti přispívala příloha smlouvy - kopie živnostenského oprávnění B. M. - fyzické osoby podnikající pod zvoleným obchodním jménem. Sami dovolatelé, argumentují-li v dovolání zněním smlouvy o sdružení ze dne 1. 6. 1996, přehlédli, že sdružení mělo používat obchodní název „SDRUŽENÍ FIREM Bohumil Maršík S.D.I. a Petr Roškot-REGION CONSULT“. Z textu smluv vyplývá, že druhou smluvní stranou (mimo objednatelů či příkazců) byla „stavební firma Maršík S.D.I., IČO 104 59 646, DIČ 214-390302060, se sídlem v Ústí nad Labem, Žežická 686/5“, pod kterýmžto obchodním jménem (po 1. 1. 2001 obchodní firmou) činil právní úkony B. M. jako podnikatel - fyzická osoba (srovnej §8 obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000 a §8 odst. 1 a 2 obch. zák. v platném znění). Jestliže po takovém označení smluvní strany následuje údaj o tom, kdo ji zastupuje, a je uvedeno, že jedním ze zástupců je žalovaný, nelze ani v situaci, kdy se B. M. sám označuje za zástupce sebe samotného (obchodní jméno není subjektem práva, ale je jím jen fyzická osoba, která ke svému jménu a příjmení užívá při podnikání odlišující dodatek), dovodit, že uvedený lapsus má za následek, že na oba označené „zástupce“ nutno nahlížet jako na přímé účastníky smlouvy, tedy osoby ze smlouvy zavázané (k otázce nesprávného označení účastníků smlouvy srovnej rozhodnutí publikovaná pod R 9/2001 a R 55/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a které byly současně významné pro věc, nepominul; v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Z těchto důvodů nemůže dovolací soud do takového hodnocení důkazů zasáhnout a vyvozovat z něj důsledek svědčící o nesprávnosti napadeného rozsudku. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu žalobci zpochybňují správnost právního závěru odvolacího soudu, že žalovaný není povinen vrátit žalobcům spornou částku z důvodu jeho účasti na sdružení založeného smlouvou ze dne 1. 6. 1996 a jeho odpovědnosti za závazky sdružení podle této smlouvy a podle §835 odst. 2 obč. zák.
Podle §829 odst. 1 obč. zák. několik osob se může sdružit, aby se společně přičinily o dosažení sjednaného účelu. Sdružení nemají způsobilost k právům a povinnostem (odst. 2).
Podle §835 odst. 2 obč. zák. ze závazků vůči třetím osobám jsou účastníci zavázáni společně a nerozdílně.
Z neformálního pojetí smlouvy o sdružení vyplývá, že ke vzniku smlouvy postačuje, aby se účastníci dohodli na účelu sdružení, nejčastěji cíle, jehož hodlají svou v daném rozsahu koordinovanou činností dosáhnout. Uzavřením smlouvy o sdružení nevzniká nový právní subjekt. Sdružení tedy samo nemůže být účastníkem právních vztahů, nabývat práva a mít závazky. Subjektem právních vztahů vznikajících v souvislosti s činností sdružení mohou být pouze účastníci sdružení, kteří jednají sami nebo prostřednictvím zástupců. V případech kdy z právního úkonu nebude patrné, že účastník sdružení jedná navenek i jako zmocněnec ostatních účastníků sdružení (důvodem může být i snaha utajit existenci sdružení), a jedná tedy pouze vlastním jménem, pak z právního úkonu je oprávněn i zavázán pouze on sám. Účastníci mohou smlouvou zakládané sdružení opatřit názvem, což však nijak nemění skutečnost, že sdružení není právnickou osobou. U sdružení jde o název, který může podnikatel při jednání ve věcech sdružení uvést vedle své firmy k vyjádření skutečnosti, že jedná právě ve věci, týkající se činnosti sdružení (např. „Stavinvest, s. r. o., Praha jako účastník sdružení STAVBA Praha“). Právním důsledkem připojení názvu sdružení je podle §8 obch. zák. solidární odpovědnost podnikatelů zúčastněných na sdružení. Ochrana třetích osob však podle cit. ustanovení obchodního zákoníku pokrývá i případy, kdy jednající účastník uvede v obchodních vztazích, zejména v obchodních smlouvách, chybně jako jednající subjekt název sdružení (např. „Sdružení STAVBA Praha, zastoupené s. r. o. Stavinvest, Praha jako účastníkem“ nebo jako účastník bude uveden název sdružení a podepsán účastník). I závazky z těchto úkonů jsou podnikatelé označeného sdružení povinni splnit společně a nerozdílně (srovnej Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, str. 2326 a násl, komentář k §829). Z právní povahy sdružení podle §829 obč. zák. vyplývá i solidární odpovědnost účastníků za závazky vůči třetím osobám. Předpokladem zde jsou právní úkony, učiněné navenek jménem všech účastníků sdružení, ať již jednají účastníci navenek společně, či prostřednictvím zástupce. Pokud by z právního úkonu jednajícího nebylo patrno, že jedná ve věcech sdružení a tedy za jeho účastníky, pak z právního úkonu bude nutně zavázán on sám, pokud účastníci sdružení právní úkon dodatečně neschválí (srovnej opět shora uvedené dílo, str. 2338, komentář k §835).
Nutno uvést, že Nejvyšší soud při výkladu ustanovení §10 odst. 2 obch. zák., podle něhož podniká-li více osob pod společným jménem bez založení právnické osoby, jsou tyto osoby povinny splnit závazky vzniklé při tomto podnikání společně a nerozdílně, s tím, že společné jméno není firmou, v rozsudku ze dne 21. června 2011, sp. zn. 32 Cdo 3861/2010, uzavřel, že stane-li se podnikatel - fyzická osoba účastníkem sdružení podle §829 a násl. obč. zák., žádný právní předpis pro tento případ nestanoví, že může nadále podnikat a činit právní úkony jen a pouze pod společným jménem sdružení a že tudíž nesmí nadále podnikat a činit právní úkony svým jménem (nikoli pod společným jménem sdružení). Ustanovení §835 odst. 2 obč. zák. o tom, že ze závazků vůči třetím osobám jsou účastníci zavázáni společně a nerozdílně, se uplatní pouze v případě, že účastník sdružení činí právní úkon, jenž takový závazek zakládá, pod společným jménem sdružení (srov. cit. §10 odst. 2 obch. zák). Nelze-li dovodit, že takový úkon vůči třetím osobám byl učiněn pod společným jménem sdružení, nemohou být z takového úkonu ani zavázáni ostatní účastníci sdružení ve smyslu §835 odst. 2 obč. zák.
Jelikož z uzavřených smluv neplyne, že byly uzavírány jménem sdružení, je správný závěr odvolacího soudu, podle kterého nemůže být žalovaný odpovědný za závazky B. M. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1181/2004, ze dne 16. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 2718/2009, či ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 33 Cdo 4673/2008, jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak není dán.
Námitkou, že kvůli chybějící části soudního spisu (ta byla doplněna až ex post) se odvolací soud nemohl seznámit „s obsahem všech podání žalobců a přihlédnout k nim“, a přesto věc projednal a rozhodl, dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze vytýkat existenci vad řízení, majících za následek nesprávné rozhodnutí. Takto obecně formulovaná výhrada nemůže ovšem vést k závěru o naplnění tohoto dovolacího důvodu, není-li zároveň zřejmé, k jakým skutečnostem, které byly určující pro závěr o důvodnosti žaloby, nemohl odvolací soud pro nekompletnost spisu přihlédnout, či zda vůbec chybějící část spisu obsahovala relevantní listiny z hlediska rozhodnutí o věci samé, jejichž absence mohla mít za následek (z procesního hlediska z pohledu žalobců) nepříznivé rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 12.300,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 2.646,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. října 2013
JUDr. Václav Duda
předseda senátu