ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.874.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 874/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Karlovarského kraje proti žalované LIGNETA autobusy s.r.o. se sídlem v Karlových Varech, Rybáře, Severní 872/15 (identifikační číslo 26315963), zastoupené Mgr. Jiřím Halaburtem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Plzeňská 11, o 100.000,- Kč s příslušenstvím a o 13.500,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 58/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 7. 2011, č.j. 25 Co 226/2011-94, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 12. 2011, č.j. 25 Co 226/2011-105, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.940,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Jiřího Halaburta, advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 24. 5. 2011, č.j. 11 C 58/2010-74, kterým Okresní soud v Karlových Varech zastavil řízení, věc postoupil Ministerstvu dopravy České republiky a rozhodl o nákladech řízení a o vrácení soudního poplatku. Odvolací soud uzavřel, že smluvní pokuta za porušení povinnosti dopravce (žalované) vést oddělené účetnictví závazků veřejných služeb, jejíhož zaplacení se žalobce domáhá, souvisí s porušením povinnosti dané správním předpisem; o takovém nároku proto přísluší rozhodnout správnímu orgánu (§169 odst. 1 písm. d/ zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 500/2004 Sb.“). Okolnost, že smluvní pokuta - sjednaná účastníky ve (veřejnoprávní) smlouvě z 26. 5. 2006 - je institutem soukromého práva, který je třeba hmotněprávně posuzovat podle ustanovení občanského zákoníku, není pro řešení otázky pravomoci podstatná. Smluvní pokuta plní zajišťovací funkci a ve vztahu k hlavnímu závazku (tj. závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě) má akcesorickou povahu; je závislá na platnosti závazku hlavního (veřejnoprávního) a sleduje jeho režim.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jímž prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), oponuje závěru o nedostatku pravomoci soudu. Smlouva z 26. 5. 2006, o jejímž veřejnoprávním charakteru není pochyb, je ovládána právem veřejným v rozsahu, ve kterém ji veřejné právo či individuální správní akt upravují; v ostatním je možné užít práva soukromého, pokud takový postup neodporuje předpisům práva veřejného. Smluvní pokuta, kterou účastníci sjednali platně (protože to veřejnoprávní předpisy do 31. 3. 2009 nevylučovaly), zajišťuje (smluvní či zákonné) povinnosti žalované. Právo na smluvní pokutu není nárokem vyplývajícím z porušení rozpočtové kázně (žalobce se nedomáhá vrácení prostředků veřejného rozpočtu, ale peněžních prostředků žalované z titulu dopadu institutu soukromoprávního); nelze tedy při jejím vymáhání postupovat podle §22 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění účinném do 31. 3. 2009. Ujednání o smluvní pokutě za vedení účetnictví v rozporu s článkem IV smlouvy z 26. 5. 2006 je dvoustranný soukromoprávní úkon podle §544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jímž byl založen občanskoprávní vztah. Jestliže veřejnoprávní předpisy do 31. 3. 2009 neupravovaly postup při vymáhání nároku z titulu smluvní pokuty (institutu práva soukromého), je pravomoc soudu podle §7 odst. 1 obč. zák. dána. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila. Smlouva z 26. 5. 2006 je veřejnoprávní smlouvou; povinnost zaplatit smluvní pokutu je akcesorickým závazkem ve vztahu k hlavnímu právnímu vztahu ze smlouvy, tj. k závazku veřejné služby. Jako akcesorický vztah nemůže být procesně posuzován jiným orgánem než tím, který by byl oprávněn rozhodovat o sporu z hlavního vztahu. Je pravda, že se použije soukromé právo, nejsou-li některé otázky v rámci vztahů plynoucích z veřejnoprávní smlouvy upraveny předpisy veřejného práva; to se však vztahuje jen na aplikaci hmotněprávních norem. Otázka pravomoci a věcné příslušnosti správního orgánu je zákonem č. 500/2004 Sb. upravena jednoznačně (§169 odst. 1 písm. d/). Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., dále opět jen „o.s.ř.“).
Dovolání - (objektivně) přípustné podle §239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. - není důvodné.
Z úřední povinnosti - i když nebyly v dovolání uplatněny - přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 (tzv. „zmatečnostem“), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.). Protože žalobce žádné vady nevytknul a ze spisu se jejich existence nepodává, zabýval se dovolací soud jen námitkou nesprávného právního posouzení otázky pravomoci.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného, ale - o takový případ jde v souzené věci - i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pravomoc je jednou z tzv. podmínek řízení (§103, §104 odst. 1 o.s.ř.); k tomu, zda je dána pravomoc soudů, přihlíží soud z úřední povinnosti v každém stadiu řízení. Nedostatek pravomoci není odstranitelný a je-li zjištěn, postupuje soud podle §104 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §7 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (odstavec 2). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odstavec 3).
Podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Podle ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném do 30. 6. 2010 (dále jen „zákon č. 111/1994 Sb.“), vzniká závazek veřejné služby ve veřejné linkové dopravě na základě písemné smlouvy, kterou uzavírá kraj s dopravcem za účelem zajištění dopravní obslužnosti územního obvodu kraje. Zajišťuje-li dopravce přepravní služby mimo závazky veřejné služby nebo jiné činnosti, je povinen vést oddělené účastnictví závazků veřejných služeb (§19b odst. 5, věta první, zákona č. 111/1994 Sb.).
Účastníci uzavřeli 26. 5. 2006 smlouvu o závazku veřejné služby ve veřejné linkové osobní dopravě k zajištění základní dopravní obslužnosti územního obvodu Karlovarského kraje (ev. č. 114/2006). Žalovaná (dopravce) se zavázala ve vymezeném rozsahu a za stanovených podmínek provozovat veřejnou vnitrostátní linkovou osobní dopravu a žalobce přijal povinnost uhradit ze svého rozpočtu dopravci prokazatelnou ztrátu (§19b odst. 2 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném do 30. 6. 2010, dále jen „zákon č. 111/1994 Sb.“). Článkem IV odst. 4 smlouvy sjednaly strany jako podmínku úhrady prokazatelné ztráty vzniklé plněním závazku dopravce vedení odděleného účetnictví závazků veřejných služeb (viz §19b odst. 5 zákona č. 111/1994 Sb.), a to v případě, zajišťuje-li dopravce přepravní služby mimo závazky veřejné služby, tj. pravidelnou linkovou dopravu mimo základní či ostatní dopravní obslužnost, nebo provozuje-li i jiné podnikatelské činnosti než je silniční osobní motorová doprava. Povinnost vést oddělené účetnictví je splněna, účtuje-li dopravce v systému podvojného účetnictví a plní-li zároveň podmínky podle odstavce 5 tohoto článku. V článku IV odst. 5 smlouvy se strany dohodly, že „zákonná povinnost dopravce vést oddělené účetnictví závazků veřejných služeb … bude splněna pouze tehdy, jestliže vede oddělené účetnictví závazků veřejných služeb jako samostatné středisko. U dopravce, který provozuje kromě linkové dopravy pod závazkem veřejné služby rovněž linkovou dopravu mimo závazky veřejné služby či osobní dopravu nepravidelnou, lze vést oddělené účetnictví závazků veřejných služeb rovněž jako samostatný úsek v rámci samostatného střediska.“ Za vedení účetnictví v rozporu s článkem IV smlouvy se dopravce zavázal zaplatit žalobci smluvní pokutu 100.000,- Kč (viz článek VII odst. 7 písm. c/ smlouvy). V článku VII odst. 4 se strany ve vztahu k jakémukoliv finančnímu plnění ze smlouvy dohodly na smluvní pokutě „ve výši 0,05% z dlužné částky za každý den prodlení.“ Krajský úřad Karlovarského kraje veřejnoprávní kontrolou v rámci výkonu státního odborného dozoru na úseku použití finančních prostředků na zajištění dopravní obslužnosti kraje (§19b odst. 4 zákona č. 111/1994 Sb.) zjistil, že žalovaná nesplnila povinnost vést účetnictví týkající se práv a závazků ze smlouvy odděleně jako samostatné středisko. Fakturou č. 200900109 z 27. 5. 2009 (splatnou 19. 6. 2009) vyzval proto žalovanou k zaplacení smluvní sankce 100.000,- Kč a uplatnil rovněž nárok na smluvní pokutu za prodlení s úhradou 100.000,- Kč podle článku VII odst. 4 smlouvy, a to od 20. 6. 2009 do 31. 3. 2010 (13.500,- Kč).
K otázce charakteru právního vztahu mezi dopravcem a správním úřadem při zajišťování závazku veřejné služby podle §19 zákona č. 111/1994 Sb. se vyjádřil zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb. v usnesení ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. Konf 31/2007. Uzavřel, že smlouva o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě je veřejnoprávní smlouvou - dvoustranným právním úkonem, jenž ve smyslu §159 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., zakládá práva a povinnosti v oblasti veřejného práva, a je zároveň smlouvou subordinační podle §161 zákona č. 500/2004 Sb. Ve shodě s tím, co je uvedeno výše, judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že příslušným rozhodnout ve věci týkající se úhrady prokazatelné ztráty, která vznikla dopravci plněním závazků veřejné služby (§19b odst. 2 zákona č. 111/1994 Sb.), je správní orgán (srov. rozsudek z 29. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 926/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 50/2009, rozsudek z 1. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 318/2009, rozsudek z 10. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2987/2008, usnesení z 29. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2431/2011). Pokud však jde o náhradu škody způsobené dopravci porušením smlouvy o závazku veřejné služby ve veřejné linkové osobní dopravě podle §19 zákona č. 111/1994 Sb., náleží projednání a rozhodnutí takové věci do pravomoci soudu (usnesení Nejvyššího soudu z 29. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4202/2011).
V projednávaném případě žalobce uplatnil právo na smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč za porušení podmínky, na níž byla vázána úhrada prokazatelné ztráty vzniklé z důvodu plnění závazku veřejných služeb; touto podmínkou byla povinnost žalované vést oddělené účetnictví závazků veřejných služeb (§19b odst. 5 zákona č. 111/1994 Sb., článek IV odst. 4, 5 smlouvy z 26. 5. 2006). Pro vyřešení otázky pravomoci není rozhodující, zda se právo žalobce opírá o porušení rozpočtové kázně nebo o porušení smluvních či zákonných podmínek, na jejichž splnění je vázána povinnost žalobce hradit ze svého rozpočtu prokazatelnou ztrátu (§19b odst. 2 zákona č. 111/1994 Sb.), ani skutečnost, že smluvní pokuta je institutem soukromého práva (§544 a násl. obč. zák., §300 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). O plnění z titulu sjednané smluvní pokuty, která zajišťovala povinnost vyplývající ze smlouvy o závazku veřejné služby ve veřejné linkové osobní dopravě k zajištění základní dopravní obslužnosti území kraje, rozhoduje ten orgán, který je podle zákona příslušný k rozhodování sporů o porušení povinnosti samotné. Povinnost vést oddělené účetnictví závazků veřejných služeb je úzce spojena s právem žalované (dopravce) na úhradu prokazatelné ztráty, která tvoří rozdíl mezi součtem ekonomicky oprávněných nákladů vynaložených dopravcem na plnění závazků veřejné služby a přiměřeného zisku vztahujícího se k těmto nákladům a mezi tržbami a výnosy dosaženými dopravcem při plnění závazků veřejné služby (§19b odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb.). Jestliže o úhradě prokazatelné ztráty, která vznikla dopravci plněním závazků veřejné služby, rozhoduje správní orgán, pak disponuje pravomocí projednat a rozhodnout spor o smluvní pokutu, která zajišťovala plnění povinnosti bezprostředně související s nárokem dopravce na úhradu prokazatelné ztráty (srov. mutatis mutandis usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. Konf 27/2008).
Lze uzavřít, že o smluvní pokutě za nesplnění povinnosti vést oddělené účetnictví závazků veřejných služeb rozhoduje správní orgán podle §169 odst. 1 písm. d/ zákona č. 500/2004 Sb. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
Závěry prezentované výše se v rovině určení pravomoci správního orgánu uplatní i ve vztahu ke smluvní pokutě nárokované podle článku VII odst. 4 smlouvy z 26. 5. 2006.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl.ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 5.640,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu).
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2013
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu