ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.1061.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 1061/2013-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. října 2013 o dovolání obviněné L. R. , proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 2 T 146/2010 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněné L. R. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná L. R. byla rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 2 T 146/2010 uznána vinnou v bodě 1), 2), 3) a 5) trojnásobným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., účinného do 31. 12. 2009 a v bodě 4) téhož rozsudku trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.). Těchto se dopustila samostatně v bodech 1), 2) a 4), ve zbývajících bodech 3) a 5) se spoluobviněným G. R., a to jednáním, které je blíže popsáno ve výroku o vině cit. rozsudku. Za to byla obviněná odsouzena podle §250 odst. 3 a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 30 měsíců. Výkon tohoto trestu jí byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let, s dohledem. Obdobným způsobem byl potrestán i obviněný R. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných nahradit škodu jednotlivým poškozeným, případně byly učiněny výroky podle §229 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. Tento rozsudek obsahuje i zprošťující výrok podle §226 písm. c) tr. ř. týkající se obviněného G. R.
Uvedený rozsudek okresního soudu byl napaden odvoláními obou obviněných. O těchto rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře usnesením ze dne 15. 9. 2011 sp. zn. 14 To 214/2011 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o vině v bodech 3), 5), ve výrocích o trestech a ve výrocích o náhradě škody učiněných podle §228 odst. 1 tr. ř. v bodech 2), 3), 4) a podle §229 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. Ve zrušené části věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Ve výrocích o vině pod bodem 1), 2), 4), ve výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. pod bodem 1), jakož i ve výroku zprošťujícím, zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Následně proti části rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 2 T 146/2010, konkrétně proti výrokům o vině pod body 1), 2) a 4) a též proti výroku o náhradě škody uvedenému v bodě 1), podala obviněná L. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho obsahové části odmítá, že by se dopustila jednání, které by zakládalo trestný čin podvodu a v závěru navrhuje, aby Nejvyšší soud napadenou část rozsudku okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve zrekapituloval obsah rozhodnutí obou soudů nižších stupňů i podaného dovolání. Následně poukázal na obsah ustanovení §265a odst. 1 tr. ř. a konstatoval, že obviněná jeho prostřednictvím výslovně napadla rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově, učiněný ve věci v prvním stupni, když o usnesení odvolacího soudu vydaném ve věci se nezmiňuje. Takový postup ale trestní řád neumožňuje. Dovolání obviněné tak směřuje proti rozhodnutí, které tímto opravným prostředkem napadnout nelze a je tudíž nepřípustným. Navrhl proto, aby dovolání obviněné bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v posuzované věci jsou splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání.
Především je zapotřebí uvést, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, a proto je nelze podat proti kterémukoli pravomocnému rozhodnutí a z jakýchkoliv důvodů, neboť nejde o univerzální prostředek k nápravě všech vad a všech rozhodnutí. Zákonodárce v ustanovení §265a tr. ř. přesně vymezil okruh soudních rozhodnutí, která lze napadnout dovoláním. Podle §265a odst. 1 tr. ř. musí jít o pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé , jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon dovolání připouští. V ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. je pak uveden taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé, s nimiž zákon spojuje přípustnost dovolání. Jde o rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání (písm. a/), rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn (písm. b/), usnesení o zastavení trestního stíhání (písm. c/), usnesení o postoupení věci jinému orgánu (písm. d/), usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření (písm. e/), usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání (písm. f/), usnesení o schválení narovnání (písm. g/), nebo rozhodnutí (písm. h/), jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g). Žádné jiné rozhodnutí, které nepatří do tohoto okruhu, nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé pro účely dovolání.
Z výše uvedeného je patrné, že dovoláním obviněné napadený rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově v jeho nezrušené části, není rozhodnutím soudu, jenž rozhodl ve druhém stupni, neboť okresní soud v této věci v tomto procesním stádiu takovým soudem jednoznačně není.
Nad rámec konstatovaného je třeba současně uvést, že i kdyby podané dovolání směřovalo proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře ze dne 15. 9. 2011 sp. zn. 14 To 214/2011, který v této věci rozhodl v postavení soudu ve druhém stupni, tak ani v takovém případě by nebylo proti tomuto jeho konkrétnímu rozhodnutí možné podat dovolání.
Jak bylo shora uvedeno, krajský soud na podkladě odvolání obviněných, tedy i obviněné R., rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o vině a ve výroku o náhradě škody a dále ve výroku o trestech. V tomto rozsahu pak věc vrátil okresnímu soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl. Ohledně zbylé části výroku o vině a výroku o náhradě škody, jakož i ve zprošťujícím výroku zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Z odůvodnění usnesení pak vyplývá, že tyto výroky v rozsudku okresního soudu pokládá odvolací soud za souladné se zákonem a tudíž za správné. Ani jeden z těchto výroků v rozhodnutí odvolacího soudu ale nelze označit za rozhodnutí ve věci samé.
Zrušující výrok podle §258 odst. 1 písm. b), c), f), odst. 2 tr. ř. a na něj navazující výrok podle §259 odst. 1 tr. ř., jímž byla věc v této části vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, zcela jasně charakter pravomocného rozhodnutí ve věci samé nemá, neboť odvolací soud soudu prvního stupně nařídil, aby se v daném rozsahu věcí znovu zabýval a rozhodl o ní, čili trestní řízení zde mělo pokračovat. V tomto smyslu také krajský soud měl strany řízení poučit. Částečně se tak stalo, když v poučení ve svém rozhodnutí v bodě 1) uvedl, že proti zmíněným výrokům není další řádný opravný prostředek přípustný, ale ve skutečnosti proti nim nebylo možné podat ani dovolání, které je opravným prostředkem mimořádným.
Navzdory takto neúplnému poučení obviněná dovolání do výše zmíněných výroků rozhodnutí odvolacího soudu nepodala, ale učinila tak do výroku, jímž krajský soud mj. deklaroval, že ve zbylém výroku o vině a ve výroku o náhradě škody zůstal napadený rozsudek okresního soudu nedotčen. S největší pravděpodobností se tak stalo i na základě vadné zbývající části poučení v rozhodnutí odvolacího soudu, který do tohoto svého výroku výslovně připustil možnost podat dovolání k Nejvyššímu soudu.
Zde je však třeba zdůraznit, že předmětný výrok odvolacího soudu, jímž byla konstatována nedotčenost zbylé části výroku o vině a výroku o náhradě škody, nelze označit za rozhodnutí ve věci samé. Takovým rozhodnutím v dané procesní situaci by mohl být rozsudek druhostupňového soudu, jímž by byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání [viz §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], nebo rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému pod písmenem a) [viz §265a odst. 2 písm. h) tr. ř.]. Napadený výrok v usnesení odvolacího soudu ale není ani jedním z těchto typů rozhodnutí. Použití takového výroku v rozhodnutí vychází pouze z určité usance, kdy soud druhého stupně tímto usiluje o maximální zpřehlednění případných změn napadeného rozhodnutí, které svým vlastním rozhodnutím v rámci odvolacího řízení modifikoval. Nejedná se ale o procesní výrok vycházející z konkrétního ustanovení trestního řádu, a jako takový je třeba jej označit za obsolentní, takže ho pak ani nelze napadnout dovoláním.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že odvolací soud do poučení nesprávně uvedl, že proti výroku jeho usnesení o nedotčenosti konkrétních výroků rozsudku soudu prvního stupně je možno podat dovolání. Nikdo totiž nemůže mít více práv, než mu přiznává zákon.
Zároveň je také skutečností, že část výroku o vině a o náhradě škody v rozsudku okresního soudu vztahující se k dovolatelce sice zůstala rozhodnutím odvolacího soudu nedotčena, avšak nebyla jím doplněna o příslušný výrok o trestu, nebo o výrok, že se od potrestání upouští. Takovou část rozhodnutí soudu prvního stupně ani ve spojení s výše uvedeným konstatováním odvolacího soudu o její nedotčenosti, nelze pokládat za pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jelikož ani v této části nebyla věc obviněné meritorně skončena, jelikož o případném odpovídajícím trestu mělo být rozhodnuto v rámci pokračujícího trestního řízení před soudem prvního stupně. Správnost tohoto názoru lze dokladovat i na tom, že např. kdyby v daném procesním stádiu vyhlásil prezident republiky amnestii, jenž by obsahovala tzv. aboliční část, ve které by nařídil, aby trestní stíhání obviněných za takovouto trestnou činnost bylo zastaveno, muselo by být toto aboliční rozhodnutí prezidenta na obviněnou aplikováno a její trestní stíhání zastaveno, navzdory tomu, že odvolací soud již dříve označil tyto částečné výroky o vině a o náhradě škody za správné a po vydání jeho rozhodnutí bylo třeba na ně pohlížet jako na pravomocné, takže v dalším řízení by se jimi soud prvního stupně kromě úvah o trestu již nemohl zabývat.
V této souvislosti je třeba poukázat na konstantní judikaturu, ze které zřetelně vyplývá právní názor, podle něhož v případě odsuzujícího rozsudku končí trestní stíhání obviněného až právní mocí výroku o vině a trestu, resp. výroku o upuštění od potrestání. Zrušením odsuzujícího pravomocného rozsudku, i když jen ve výroku o trestu v řízení o řádných (mimořádných) opravných prostředcích např. v řízení o odvolání (dovolání), vzniká ve věci právní stav neskončeného trestního stíhání. Odsuzující výrok o vině (popřípadě i výrok o náhradě škody), který nebyl dotčen rozhodnutím o řádném (mimořádném) opravném prostředku, a tedy je i nadále v právní moci, není překážkou pro následné zastavení trestního stíhání pro některý z důvodů jeho nepřípustnosti podle §11 odst. 1 tr. ř., např. z důvodu milosti nebo amnestie prezidenta republiky, promlčení, úmrtí obviněného nebo jeho prohlášení za mrtvého. (K tomu srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 18/1975, č. 35/1992 a pod č. 48/2011 Sb. rozh. tr.).
Je tedy zřejmé, že v posouzení otázky, kdy jde o pravomocně neskončené trestní stíhání, existuje takřka čtyři desítky let stabilní judikatura Nejvyššího soudu, naposledy pak vyjádřená též v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 11 Tdo 712/2013. Z toho současně vyplývá, že proti rozhodnutí, jímž nebyla věc pravomocně meritorně skončena, dovolání podat nelze a pokud je podáno, musí být posouzeno, jako nepřípustně podané.
Jestliže tedy dovolání obviněné L. R. bylo podáno v rozsahu a způsobem výše uvedeným proti rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyššímu soudu nezbylo, než takové dovolání označit za nepřípustné a odmítnout je podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání [viz §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 10. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c