ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.1082.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 1082/2013-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. října 2013 dovolání obviněného Bc. M. L. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 10 To 110/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně, sp. zn. 8 T 45/2012, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného Bc. M. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 4. 2. 2013, sp. zn. 8 T 45/2012, byl Bc. M. L. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
1. dne 15. 11. 2010 v době od 11.41 do 12.06 hod. získal od T. S. informace o falešné identitě osoby přihlášené v České republice k dlouhodobému pobytu na jméno T. V. H., tohoto neoprávněně lustroval v Cizineckém informačním systému, a následně neučinil žádné kroky směřující k ověření jeho totožnosti, a jednal tak v rozporu s článkem 5 odst. 2 písm. c) Závazného pokynu policejního prezidenta č. 159 ze dne 29. 12. 2004,
2. dne 15. 11. 2010 v době od 15.15 do 15.25 hod. neoprávněně provedl na svůj login lustraci v Cizineckém informačním systému osoby N. N. Q., která spadala do místní příslušnosti Inspektorátu cizinecké policie Praha a následně dvěma neustanoveným osobám radil, jak ve prospěch lustrované osoby opatřit falešné potvrzení o studiu a vyhovět tak podmínkám pro udělení dlouhodobého pobytu, a jednal tak v rozporu s článkem 5 odst. 2 písm. c) Závazného pokynu policejního prezidenta č. 159 ze dne 29. 12. 2004 v rozporu s §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů,
3. dne 26. 11. 2010 v době od 08.47 do 09.07 hodin přijal od I. S. žádost o změnu účelu dlouhodobého pobytu M. R. a zároveň vyhotovil do spisu potvrzení o předložení částky 130.000,- Kč jako podmínku nutnou pro kladné vyřízení žádosti i přesto, že peníze předloženy nebyly, a téhož dne udělil povolení k dlouhodobému pobytu a vyhotovil záznam o vydání dokladu, a jednal tak v rozporu s článkem 14 odst. 1 pokynu ředitele Policie ČR, Služby cizinecké policie č. 223 ze dne 18. 12. 2008, o pobytu cizinců,
4. dne 9. 12. 2010 v době od 10.55 do 11.28 hodin na žádost F. S. neoprávněně lustroval na svůj login v Cizineckém informačním systému osobu Š. Ć. a zjištěné údaje sdělil F. S., ač k lustraci této osoby nebyl místně příslušný, a jednal tak v rozporu s článkem 5 odst. 2 písm. c) Závazného pokynu policejního prezidenta č. 159 ze dne 29. prosince 2004, a v rozporu s §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů ve znění pozdějších předpisů,
5. dne 10. 12. 2010 v době od 09.24 do 09.50 hodin přijal od I. S. žádosti o změnu účelu dlouhodobého pobytu I. K. a R. L. a zároveň vyhotovil do obou spisů potvrzení o doložení částky 130.000,- Kč jako podmínku pro kladné vyřízení žádosti i přesto, že peníze předloženy nebyly, a téhož dne udělil povolení k dlouhodobému pobytu a vyhotovil záznam o vydání dokladu, a jednal tak v rozporu s článkem 14 odst. 1 pokynu ředitele Policie ČR, Služby cizinecké policie č. 223 ze dne 18. 12. 2008, o pobytu cizinců,
6. dne 14. 12. 2010 v době od 06.46 do 07.08 hodin za přítomnosti H. F. a I. M. zjistil kontrolou cestovních dokladů, že I. M. nemá vízum pro pobyt v České republice, zdržuje se na území České republiky neoprávněně, poté ji instruoval jak postupovat, aby se vyhnula případné kontrole, a dále jak má postupovat při legalizaci jejího dalšího pobytu na území České republiky, zejména jí vysvětlil podmínky fiktivního sňatku, a jednal tak v rozporu s §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů ve znění pozdějších předpisů, a v rozporu s článkem 1 odst. 1 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 2 ze dne 22. ledna 1999,
7. dne 14. 12. 2010 v době od 09.38 do 09.40 hodin ze svého mobilního telefonu informoval M. I. o chystané kontrole pobytu jeho bratra, a jednal tak v rozporu s §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů ve znění pozdějších předpisů,
8. dne 15. 12. 2010 v době od 14.35 do 15.00 hodin přijal od H. R. žádost o prodloužení pobytu za účelem podnikání A. L. a zároveň vyhotovil do spisu potvrzení o předložení částky 130.000,- Kč jako podmínku nutnou pro kladné vyřízení žádosti i přesto, že peníze předloženy nebyly, a téhož dne udělil povolení k dlouhodobému pobytu a vyhotovil záznam o vydání dokladu, a jednal tak v rozporu s článkem 14 odst. 1 pokynu ředitele Policie ČR, Služby cizinecké policie č. 223 ze dne 18. 12. 2008, o pobytu cizinců.
Okresní soud podle §44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu k rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 2. 7. 2012, sp. zn. 8 T 45/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 10 To 309/2012, jímž byl obviněný uznán vinným zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ohledně něhož výrok o vině zůstal rozsudkem odvolacího soudu nedotčen a kdy mu byl v sazbě §331 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, při současném uložení trestu zákazu činnosti dle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku spočívajícím v zákazu rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v trvání čtyř roků.
Obviněný podal proti rozsudku soudu I. stupně odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 10 To 110/2013, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Proti výše citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §256b odst. 1 písm. g), l ) tr. řádu.
Obviněný, který ve všech fázích trestního řízení, jež je proti němu vedeno, trestnou činnost popřel, toto uplatnil jako hlavní dovolací námitku. Má za to, že soudy obou stupňů se řádně nevypořádaly s jeho obhajobou, neprovedly dokazování v potřebném rozsahu, nadto i způsob hodnocení provedených důkazů podle jeho názoru neodpovídá požadavkům stanoveným §2 odst. 6 tr. řádu. Soud sice má značnou volnost při této činnosti, avšak nejde o volnost absolutní, což ve svých důsledcích znamená, že obviněný nemohl být uznán vinným jen na základě podezření, byť bylo jakkoli vysoké. Dále se soudy v bodech 1), 3) až 5), 8) výroku rozsudku nezabývaly otázkou, že obviněný v těchto případech poskytoval informace na základě předložených plných mocí, které tazatele k dotazům opravňovaly, v bodech 2) a 6) bylo přímo jeho povinností tazatelům požadované informace poskytnout, pokud jde o skutek pod bodem 7), znovu popřel, že by M. I. informoval o chystané kontrole jeho bratra.
Obviněný je přesvědčen, že řízení soudů obou stupňů je zatíženo extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a tvrzenými skutkovými zjištěními, jehož důsledkem je nesprávný výrok o vině, neboť provedené důkazy nesvědčí závěru, že by obviněný skutky kladené mu za vinu spáchal. Podle jeho názoru došlo i k porušení zásady uvedené v ustanovení §2 odst. 2 tr. řádu, tj. že soud měl v pochybnostech postupovat v jeho prospěch, neboť při její důsledné aplikaci by musel být obžaloby zproštěn.
Navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové i Okresního soudu v Jičíně zrušil ve výroku o vině a sám podle §265m odst. 1 tr. řádu ve věci rozhodl rozsudkem, případně aby podle §265 l odst. 1 tr. řádu věc přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové či Okresnímu soudu v Jičíně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku pouze opakuje námitky, které odezněly v rámci jeho dosavadní obhajoby a také, byť v jiné formulaci, v jeho řádném opravném prostředku. Jimi se v dostatečné míře zabývaly a důsledně vypořádaly soudy obou stupňů. Poukázal také na závěry odvolacího soudu, který konstatoval několik nedostatků, jimiž bylo zatíženo rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak svou argumentaci správně uzavřel tak, že změna rozhodnutí odpovídající dikci ustanovení §45 tr. zákoníku při absenci odvolání státního zástupce není možná, neboť by vyzněla k tíži obviněného, což zákon nepřipouští. Na vznesené odvolací námitky obviněného soud druhého stupně srozumitelně a věcně správně reagoval, přičemž jeho vývody nevzbuzují pochybnosti. Pokud obviněný namítá existenci tzv. extrémního nesouladu mezi výsledky dokazování a skutkovým stavem, tento nesoulad zřejmě dovozuje z povahy svých námitek a svého hodnocení provedených důkazů, což však nepostačuje ke zpochybnění výsledků dokazování v té míře, jaká je předpokládána pro konstatování onoho extrémního nesouladu.
Pokud dovolatel uplatnil také dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, neupřesnil, o kterou alternativu tohoto dovolacího důvodu se jedná, lze však usuzovat, že patrně měl na mysli alternativu druhou. Státní zástupce však zpochybnil i existenci tohoto dovolacího důvodu, neboť odvolací soud zamítl opravný prostředek obviněného, když nebyl zjištěn v předcházejícím řízení žádný z důvodů svědčících pro možné užití ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, aby tak učinil v neveřejném zasedání, s čímž vyjádřil souhlas podle §265 r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pro případ, že by hodlal Nejvyšší soud rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, i pro tuto situaci vyjádřil výslovný souhlas s konáním neveřejného zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Část námitek, které obviněný ve svém dovolání uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, nemohla obstát. Šlo především o ty výhrady, které směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů a jejichž prostřednictvím dovolatel zpochybňoval skutkové závěry soudu prvního stupně. Takto formulovanými výhradami dovolatel primárně napadal skutková zjištění soudů obou instancí a v důsledku toho se domáhal změny ve svůj prospěch; teprve z takto sekundárně tvrzených nedostatků dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným. Takovou argumentaci však pod uvedený ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávně hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že většinu v dovolání uplatněných námitek nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jedinou právně relevantní námitkou v intencích tohoto zákonného ustanovení je námitka existence tzv. extrémního nesouladu mezi výsledky dokazování a skutkovým stavem definovaným ve výroku rozsudku. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod. O takovýto případ se však v posuzované věci zjevně nejedná. Odvolací soud, jehož rozhodnutí je primárně mimořádným opravným prostředkem napadáno, podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí popsal povinnosti, které obviněnému v souvislosti s jeho pracovním zařazením ve vztahu k poskytovaní informací cizincům vyplývaly a také pregnantně vyložil, k jakým úkonům obviněný naopak vůbec oprávněn nebyl (srov. str. 4, 5 usnesení odvolacího soudu). V tomto směru se zcela logicky a vyčerpávajícím způsobem vypořádal s uplatněnou obhajobou obviněného, aniž jakoukoli z jejich částí pominul. Okolnost, že obviněný nesdílí tento zákonu plně konformní výklad a sám by důkazy hodnotil jinak, neznamená, že odvolací soud provedl výklad práva mimo požadovaný rámec zákona či výklad svévolný, překračující limity ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu a ve svých důsledcích §331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Namítaný extrémní nesoulad je pak jen pokračováním neúspěšné polemiky obviněného s řádně vykonanými skutkovými zjištěními soudů obou stupňů.
V odůvodnění dovolání je rovněž zmíněna pochybnost o existenci subjektivní stránky přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným, přičemž kromě tohoto konstatování však odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku postrádá jakýkoli argument, který by se k právnímu zpochybnění avizovaného nedostatku znaku skutkové podstaty přečinu vztahoval. V tomto směru odkazuje Nejvyšší soud jednak na svou konstantní judikaturu, jednak na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/2005, v němž výslovně uvedl, že „označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální, pouze skutečná a odůvodněná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je podmínkou a rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem“. Jinými slovy, není povinností Nejvyššího soudu dovozovat z naznačení případné vady napadeného rozhodnutí co vlastně měl dovolatel na mysli a v čem případné konkrétní pochybení rozhodnutí spatřuje (srov. §265f odst. 1 tr. řádu), naopak je povinností práva znalé osoby, jímž obhájce je (§265d odst. 2 tr. řádu), aby těmto zákonným požadavkům důsledně dostála. Za tohoto stavu věci, kdy není uveden jediný právně relevantní argument, který by měl zpochybnit existenci subjektivní stránky, Nejvyšší soud takto uplatněnou dovolací námitku neakceptoval.
Jen na okraj Nejvyšší soud dodává, že stěžejní princip trestního řízení, vyjádřený v zásadě „in dubio pro reo“ neboli v pochybnostech ve prospěch, musí být respektován v případech, kdy soud přes všechna dostupná zjištění a provedené důkazy ve věci má pochybnost o tom, zda se stal skutek, o němž je řízení vedeno, zda je skutek trestným činem, zda jej spáchal obviněný apod. Za tohoto stavu věci musí postupovat ve prospěch obviněného a tyto pochybnosti nesmí být užity k tíži obviněného. O takovouto situaci se však v posuzovaném případě nejedná, neboť soudy učiněná skutková zjištění naopak nevzbuzují pochybnosti, mají oporu v provedených důkazech a i při hodnocení takto provedených důkazů nevznikly jakkoli oprávněné pochybnosti o skutku a jeho pachateli. Argument obviněného spočívající v porušení této zásady pak postrádá relevanci.
Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu lze podat dovolání, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Na odůvodnění tohoto dovolacího důvodu, který obviněný užil, je třeba plně vztáhnout výše rozvedené pasáže, z nichž vyplývá, že obviněný nejenže neodůvodnil, v čem spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu, ale ani nespecifikoval, porušení které ze dvou variant tohoto zákonného ustanovení vlastně namítá, jak ostatně výstižně akcentoval státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný žádné námitky proti procesním podmínkám rozhodnutí odvolacího soudu nevznesl, takže zřejmě neměl na mysli první variantu pro aplikaci §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Ve vztahu k pravděpodobně zamýšlenému uplatnění varianty druhé pak Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému neshledal žádný z důvodů existence §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu v řízení, které rozhodování soudu druhého stupně předcházelo, a proto nepřiznal opodstatněnost ani této námitce.
Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že v posuzované trestní věci obviněného Bc. M. L.a shledal, že dovolání, v těch částech, které s obsahem dovolacích důvodů korespondují, je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s citovaným zákonným ustanovením a dovolání obviněného odmítl, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. října 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á