ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.1118.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 1118/2013-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2013 o dovolání obviněné P. T. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 3 To 126/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 1 T 238/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 1 T 238/2012, byla obviněná P. T. uznána vinnou ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že dne 22. 7. 2011 v době od 5.15 hodin do 5.20 hodin u Polikliniky v K., ulice G. F., okres Č. K., po předchozí slovní rozepři fyzicky napadla D. A., kterou oběma rukama strčila do hrudníku, udeřila jí kabelkou do hlavy, přitom se snažila rukou chytit poškozenou za vlasy, čemuž se poškozená vyhnula, obviněná jí tak škrábla nehty do obličeje, poté se poškozenou snažila kopnout mezi nohy a zasáhla její levou ruku, kterou poškozená úder vykryla, a v okamžiku, kdy se k ní poškozená otočila pravým bokem, nejméně dvěma kopy ji zasáhla do pravé kyčle, strčila do jejího ramene, následkem čehož poškozená ztratila rovnováhu a ve snaze nepadnout na zem chytila obviněnou za triko, které roztrhla, obě dvě upadly na zem, poškozená utrpěla zranění spočívající ve zhmoždění podvrtnutí základního kloubu malíku levé ruky lehkého stupně, škrábancích na čele o délce 5 cm, úplném seškrábnutí kožního krytu na spánku o délce 7 cm a škrábancích o délce 0,5 cm vpravo u úst a na bradě s omezením na obvyklém způsobu života po dobu nejméně tří měsíců a dále rozvinutou posttraumatickou stresovou poruchu vyžadující pracovní neschopnost od 22. 7. 2011 do 9. 7. 2012.
Za uvedené jednání byla obviněná P. T. odsouzena podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, podle §81 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let a 6 měsíců, podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněné současně uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit způsobenou škodu a podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené D. A., škodu ve výši 25.758,- Kč, když se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená VZP ČR, IČ: 41197518, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, týkající se Regionální pobočky Plzeň, pobočky pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 1 T 238/2012, podala obviněná P. T. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 3 To 126/2013, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 3 To 126/2013, podala následně obviněná P. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněná v dovolání namítla, že u poškozené nebyla prokázána existence a znaky těžké újmy. Soud prvního stupně uvedl, že ve vztahu ke zranění pravé kyčle poškozené nedošel k závěru, že jsou naplněny znaky těžké újmy. K tomuto se vyjadřoval jak znalec, tak lékař poškozené, kteří vyjádřili pochybnost, že by zranění poškozené vyvolalo omezení způsobu života po dobu přesahující 6 týdnů. Znalec u tohoto poranění stejně jako u poranění malíku levé ruky, které hodnotil jako poranění lehkého stupně, uvedl, že obvyklá doba léčení se pohybuje kolem čtyř až šesti týdnů. I ve vztahu k poranění malíku levé ruky lze považovat poškozenou uváděnou dobu léčení za neodpovídající běžné době léčení a z okolnosti, že se poškozená podrobovala pravidelným lékařským kontrolám ještě několik měsíců po činu, nelze usuzovat na existenci těžké újmy. Dále dovolatelka uvedla, že mezi skutkovými zjištěními soudu a důkazy je dán extrémní rozpor, neboť skutková zjištění soudu jsou založena fakticky pouze na jediném usvědčujícím důkazu, kterým je výpověď poškozené, která je však vyvrácena jinými provedenými důkazy a mohla být vyvrácena i důkazy dalšími, které soudy opomněly provést. Dále obviněná uvedla, že nebylo prokázáno jednání, které jí bylo kladeno za vinu a rovněž uvedla, že zjištění skutečnosti, kdo byl iniciátorem násilí je zcela zásadní a rozhodné pro úvahy o případném zavinění a pro úvahy o eventuální nutné obraně. Dále obviněná namítla, že neměla žádný důvod poškozenou napadnout, naopak po celou dobu shodně uváděla, že se útoku poškozené bránila.
Závěrem svého dovolání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení, příp. aby sám ve věci rozhodl a obžaloby ji zprostil.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že věrohodností poškozené se zabývaly soudy obou stupňů, které velmi podrobně a přesvědčivě uvedly, proč verzi poškozené ve všech jejích detailech považovaly za věrohodnou. Těžší následek na zdraví poškozené je v daném případě otázkou především odbornou, přičemž znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie a traumatologie a hodnocení ošetřujícího lékaře poškozené byly v tomto ohledu určující. V daném případě je třeba odkázat na závěry soudu prvého stupně, který se podrobně zabýval mechanismem vzniku zranění poškozené, jakož i dobou, která v důsledku způsobení zranění obviněnou poškozenou omezovala v obvyklém způsobu života. Ve vztahu ke zranění malíku pravé ruky byly naplněny znaky těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, když poškozená v důsledku tohoto zranění byla v obvyklém způsobu života omezena po dobu přesahující šest týdnů. K tomuto závěru soud dospěl na základě sdělení ošetřující lékařky, která k datu 10. 6. 2012 (tedy téměř 11 měsíců po způsobení zranění) uvedla, že nadále trvá omezení pohybu malíku, když tento nelze zcela dovřít do dlaně, což bylo poškozenou v průběhu hlavního líčení dne 24. 1. 2013 demonstrováno. Soudy obou stupňů se rovněž zabývaly skutečností, která byla v rámci obhajoby obviněné v rámci řízení před soudem prvého stupně, jakož i při projednávání řádného opravného prostředku, jakým je odvolání namítáno, tedy o to, že mělo jít o jednání v nutné obraně. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že skutkové okolnosti pro takovou verzi nesvědčí. I kdyby incident byl vyprovokován nevhodnou poznámkou či dokonce úderem ze strany poškozené, další průběh incidentu, tedy opakované násilné útoky a jejich účinek na zdraví poškozené dostatečně spolehlivě vylučují variantu, že jednání obviněné by bylo obranou.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněnou v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněné P. T.
Nejvyšší soud dále shledal, že obviněná P. T. sice podala dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti v dovolání z větší části nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněné ohledně toho, jak soudy hodnotily důkazy a v jakém rozsahu provedly dokazování, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Dovolacím důvodem není ani námitka týkající se navrhovaných důkazů, které soudy neprovedly. Tato námitka má rovněž ryze skutkovou povahu, neboť směřuje proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy. Je třeba konstatovat, že obviněná se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byla stíhána. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Námitka obviněné, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, přičemž dovolatelka namítá absenci zákonného znaku „způsobení těžké újmy na zdraví“, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkou právně relevantní.
Podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví delší dobu trvající porucha zdraví.
V posuzovaném případě se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěry soudu prvého stupně, který se podrobně zabýval mechanismem vzniku zranění poškozené i dobou, která v důsledku způsobení zranění obviněnou poškozenou omezovala v obvyklém způsobu života. V odůvodnění rozsudku Okresní soud v Českém Krumlově uvedl, že o těžkou újmu na zdraví jde v případě takové poruchy zdraví, že vyžaduje lékařské ošetření, poškozenému znesnadňuje obvyklý způsob života, přičemž v případě těžké újmy na zdraví musí jít o poruchu zdraví trvající delší dobu, podle ustálené judikatury po dobu nejméně 6 týdnů. Bylo prokázáno, že poškozená z důvodu podvrtnutí kloubu malíku levé ruky byla nucena po dobu tří týdnů nosit ruku v sádrovém obvazu a následně se podrobovat rehabilitaci nejméně do srpna 2011. Až do 7. 11. 2011 se poškozená podrobovala pravidelným kontrolám ve vztahu k pravé ruce s přetrvávající bolestivostí ruky, přičemž k datu 10. 6. 2012 (tedy téměř 11 měsíců po způsobení zranění) ošetřující lékařka uvedla, že nadále trvá omezení pohybu malíku, když tento nelze zcela dovřít do dlaně (tuto skutečnost poškozená demonstrovala v průběhu hlavního líčení dne 24. 1. 2013). Proto soud prvního stupně správně uzavřel, že ve vztahu ke zranění malíku pravé ruky byly naplněny znaky těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Dále Nejvyšší soud konstatuje, že poškozená utrpěla v důsledku jednání obviněné P. T. rovněž psychickou újmu, když v přímé návaznosti na předmětné jednání se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha. Tato skutečnost vyplývá jednak ze znaleckého posudku MUDr. Aleše Michálka z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č.l. 38 a násl. spisu) a jednak z listinných důkazů-lékařských zpráv ošetřujícího lékaře MUDr. G. N., přičemž z těchto důkazů vyplývá, že se poškozená pro posttraumatickou stresovou poruchu léčila ještě v době konání hlavního líčení dne 24. 1. 2013, jedná se o chronický průběh posttraumatické stresové poruchy, když způsob i doba léčby odpovídá diagnóze posttraumatické stresové poruchy. Vzhledem k uvedenému lze uzavřít, že zákonný znak „způsobení těžké újmy na zdraví“ podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku byl naplněn i ve vztahu k uvedenému onemocnění.
Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že jednání obviněné proti poškozené nespočívalo v obraně, protože poškozená na obviněnou nijak neútočila a ani útokem nehrozila. Z tohoto důvodu jsou bezpředmětné úvahy, že by průběh incidentu bylo možné posuzovat jako nutnou obranu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Českém Krumlově, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Českých Budějovicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení ve výpovědích poškozené a dalších svědků a rovněž ve zpracovaných znaleckých posudcích. Soudy si byly vědomy obhajoby obviněné založené na tvrzení, že byla napadena a bránila se, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. Svá skutková zjištění soudy založily na tom, že verze vyplývající z výpovědi poškozené byla podporována i výpověďmi svědkyň, které neměly žádný bližší osobní vztah k žádné za stran konfliktu a rovněž na znaleckých posudcích z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie a traumatologie a odvětví psychiatrie a listinných důkazech. Svůj hodnotící postup soudy jasně, srozumitelně, přehledně a především logicky vysvětlily. Soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněná nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že ve své první části má tento dovolací důvod zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Pro úplnost je třeba dodat, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán a není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněné uvedené v odvolání za nedůvodné a podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že odvolání obviněné podrobil meritornímu přezkumu a obviněné nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu by obviněná nemohla dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněná P. T. svým předmětným jednáním naplnila všechny zákonné znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněné P. T. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2013
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal