ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.1170.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 1170/2013-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. listopadu 2013 o dovolání obviněného V. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. 11 To 41/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 14 T 184/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. S.
o d m í t á .
Podle §131 odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze n a ř i z u j e , aby opravil písařskou chybu ve vyhotovení (opisech) rozsudku ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. 11 To 41/2013, tak, aby vyhotovení bylo v naprosté shodě s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen.
Odůvodnění:
Obviněný V. S. byl rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 16. 7. 2012 sp. zn. 14 T 184/2011 uznán vinným 1) přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, protože v přesně nezjištěné době od konce měsíce května do začátku června roku 2011 kolem 14.00 hodin u vodní nádrže S. na blíže nezjištěném místě na vyhlídce, okres P. – z., ve svém osobním motorovém vozidle vyndal nezjištěný předmět z přihrádky spolujezdce a řekl poškozené I. B., aby pochopila, že to myslí vážně, tak si uřízne prst a potom jí uřízne hlavu, neboť nehody se stávají a nikdo jí potom ani nenajde, když I. B. vyběhla z vozidla, tak jí venku chytil a podrazil nohy, až zůstala v poloze na zádech, klekl jí na břicho a křičel na ní, že to myslí vážně, že jí zabije, neboť nemá co ztratit a dále poškozené vyhrožoval, že pastelku, kterou má v ruce, jí vrazí do oka, rovněž jí prokousne aortu na krku, následně když se k němu I. B. vrátila do vozidla, šlápl na plyn a vyhrožoval, že je i s jejich přítomným nezletilým synem V. B., utopí tak, že s autem vlítne do vody; 2) přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §146 odst. 1 tr. zákoníku, protože dne 13. 6. 2011 v době od 11.45 hod. do 12.30 hod. v obci L., v rodinném domě na okr. P. – z., po hádce s poškozenou I. B., vzal ze dřezu kuchyňský nůž a začal s ním mávat I. B. nad hlavou, kdy nůž držel v pravé ruce za rukojeť, načež se poškozená začala bránit tak, že si kryla obličej levou rukou, ohnula se a byla v pokleku, čímž jí způsobil škrábanec na levé tváři a bodnutí u brady, přičemž svého jednání po několika minutách zanechal, až když I. B. vyběhla ven z domu; 3) přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, protože v období od měsíce prosince roku 2010 do května 2011 v místě svého trvalého bydliště ani nikde jinde neplatil, vyjma částky 5.300,- Kč zaplacené v tomto období, výživné na svého nezletilého syna V. B., bytem u matky, ačkoliv dle rozsudku OS Praha – západ, ze dne 8. 11. 2010 sp. zn. 11 Nc 47/2010, jenž nebyl právní moci dne 8. 1. 2011, je povinen s účinností od 1. 11. 2010 přispívat na výživu svého syna V. B. částkou ve výši 5.000,- Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám jeho matky I. B., trvale L. a dluží za uvedené období na výživném částku ve výši 24.700,- Kč, v důsledku čehož se nezletilý V. B. a I. B. ocitli v tíživé finanční situaci a musela jim z tohoto důvodu finančně vypomáhat matka I. B., J. K.
Za to byl odsouzen podle §196 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku okresního soudu podal obviněný odvolání, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. 11 To 41/2013. Tímto byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o vině obviněného - přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2 rozsudku; zde je třeba dodat, že v písemném vyhotovení rozsudku i jeho opisech je chybně uvedeno bod 1 rozsudku) - přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a ve výroku o trestu.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný V. S. byl uznán vinným 1) přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, protože dne 13. 6. 2011 v době od 11.45 hod. do 12.30 hod. v obci L., v rodinném domě na okr. P. – z., po hádce s poškozenou I. B., vzal ze dřezu kuchyňský nůž a začal s ním mávat I. B. nad hlavou, kdy nůž držel v pravé ruce za rukojeť, načež se poškozená začala bránit tak, že si kryla obličej levou rukou, ohnula se a byla v pokleku, čímž jí způsobil škrábanec na levé tváři a bodnutí u brady, přičemž svého jednání po několika minutách zanechal, až když I. B. vyběhla ven z domu,
a 2) přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, protože v období od měsíce prosince roku 2010 do května 2011 v místě svého trvalého bydliště ani nikde jinde neplatil, vyjma částky 5.300,- Kč zaplacené v tomto období, výživné na svého nezletilého syna V. B., bytem u matky, ačkoliv dle rozsudku OS Praha – západ, ze dne 8. 11. 2010 sp. zn. 11 Nc 47/2010, jenž nabyl právní moci dne 8. 1. 2011, je povinen s účinností od 1. 11. 2010 přispívat na výživu svého syna V. B. částkou ve výši 5.000,- Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám jeho matky I. B., trvale L. a dluží za uvedené období na výživném částku ve výši 24.700,- Kč.
Za to a za trestný čin tímto rozhodnutím nedotčený byl odsouzen podle §353 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.
Citované rozhodnutí krajského soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájce dovoláním, a to z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d), k) tr. ř. První z citovaných dovolacích důvodů je ale slovně popsán ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném právním posouzení. Další dovolací důvod byl pak uplatněn proto, že v rozhodnutí odvolacího soudu chybí výrok a tento je neúplný.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí neurčitostí a tím i nepřezkoumatelností. Tento soud rozhodl o zrušení výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž měl dostatečně specifikovat skutek, ale omezil se pouze na konstatování právní kvalifikace, což dovolatel pokládá za nepřípustné, jelikož to způsobuje nepřezkoumatelnost takového rozhodnutí. Konkrétně se jedná o to, že v rozsudku okresního soudu byl pod bodem 1) označen skutek, který se měl udát v červnu 2011 u vodní nádrže S., odvolací soud ale zrušil rozsudek prvoinstančního soudu ve výrokové části ad 1), ale v této části jej již nenahradil žádným svým výrokem. Dále pokud odvolací soud zrušil výrok o vině v bodě 1) rozsudku okresního soudu, měl automaticky zrušit i výrok o trestu, což mu ukládá ustanovení §258 odst. 2 tr. ř. Dovolatel pak jím tvrzené výše uvedené pochybení odvolacího soudu označuje za nesprávné právní posouzení.
Dále dovolatel poukázal na zrušení výroku o vině přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku v rozsudku okresního soudu, ale z tohoto výroku rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, který z výroků ad 1) až ad 3) byl skutečně zrušen.
Podle dovolatele došlo i k pochybení předvídanému v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., když odvolací soud nezrušil v rozsudku okresního soudu výrok o vině skutkově vymezený v části ad 2), a přitom sám rozhodl o tomto přečinu duplicitně. Chybí tedy zrušující výrok odvolacího soudu ve vztahu k bodu 2) rozsudku soudu prvního stupně. Tím podle dovolatele došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. a zároveň i k nesprávnému posouzení skutku. V této souvislosti dovolatel zároveň poukázal na to, že skutkovým znakem nebezpečného vyhrožování je výhružka usmrcení, těžké újmy na zdraví nebo jiné těžké újmy způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu, … . Ve skutkové větě i v odůvodnění ale zcela absentuje obsah výhružky, které se obviněný měl vůči poškozené dopustit. Ta ale podle dovolatele musí být dostatečně jasně specifikována ve skutkové větě rozsudku. Skutková věta v obou rozsudcích soudů je tak nepodřaditelná pod přečin podle §353 tr. zákoníku. Dále pak dovolatel namítl, že u přečinu ad 1) dovolacího rozsudku (zjevně se má ale jednat o rozsudek odvolacího soudu) ve skutkové větě chybí vyjádření subjektivní stránky a to formě úmyslu přímého či nepřímého. Také proto nemůže právní kvalifikace předmětného skutku obstát.
Pokud jde o skutek ad 2) rozsudku odvolacího soudu, dovolatel upozorňuje na okolnost, že poškozená v kritickém období nejméně jeden měsíc bydlela s obviněným ve společné domácnosti. V této souvislost poukázal na výpověď obviněného. Neplnění vyživovací povinnosti tak nepřesáhlo dobu delší 4 měsíců a tím nebyl naplněn požadovaný znak skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí předcházející, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve rekapituloval obsah jednotlivých rozhodnutí soudů nižších stupňů i dovolání podaného obviněným. K tomuto pak uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byl uplatněn zjevně zmatečně. Tento dovolací důvod je dán v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání; v tomto směru však podatel žádné námitky nevznáší. V rámci uvedeného dovolacího důvodu nelze namítat nesoulad popisu skutku a znaků souzeného trestného činu ani procesní vady výrokové části soudního rozhodnutí. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. přitom podatel v dovolání cituje opakovaně (zřejmě tedy nejde o písařskou chybu) a do současné doby nebylo Nejvyššímu státnímu zastupitelství doručeno žádné podání, kterým by dovolatel dovolání upřesnil. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. proto nelze při rozhodování o dovolání přihlížet.
Některé námitky uváděné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. by však byly formálně podřaditelné pod další dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Námitka, podle které odvolací soud opomněl při částečném zrušení výroku o vině zrušit rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu, je bezpředmětná. Dovolatel patrně přehlédl závěrečnou část zrušující části výroku odvolacího soudu, kde je jasně uvedeno, že rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje ve výroku o trestu. Rozsudkem soudu prvního stupně byl dovolatel uznán vinným pouze jedním skutkem právně kvalifikovaným jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku. Pokud tedy odvolací soud vyslovil, že napadený rozsudek se ruší ve výroku o vině přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, státní zástupce pokládá takto formulovaný zrušující výrok za dostatečně určitý, i když neobsahuje odkaz na číselné označení zrušené části výroku o vině.
K námitkám týkajícím se chybějícího výroku o zrušení bodu 2) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně (jedině v souvislosti s touto částí námitek podatel formálně správně odkázal též na ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.) a chybějícího nového rozhodnutí o skutku popsaném v podle dovolatele zrušeném bodu 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že podle písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu (protokol o veřejném zasedání se ve spisovém materiálu, který má Nejvyšší státní zastupitelství k dispozici, nenachází) se odvolací soud skutečně dopustil nepřesnosti, pokud ve zrušujícím výroku uvedl, že napadený rozsudek se ruší ve výroku o vině „přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1) rozsudku“. Uvedenými přečiny, resp. pokusem přečinu byl totiž dovolatel uznán vinným pod bodem 2), nikoli pod bodem 1) výroku rozsudku nalézacího soudu. S ohledem na správně citovanou nalézacím soudem zvolenou právní kvalifikaci skutku a v kontextu s dalšími částmi výroku rozsudku odvolacího soudu a s jeho odůvodněním však podle názoru státního zástupce nevznikají rozumné pochybnosti o tom, že zrušující výrok se týká bodu 2) rozsudku nalézacího soudu, kterým byl dovolatel uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. O tomto skutku odvolací soud znovu rozhodl tak, že uznal dovolatele vinným pouze přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a kvalifikaci podle §146 tr. zákoníku pominul. V rozhodnutí odvolacího soudu proto žádný zrušující ani odsuzující výrok nechybí. Výše uvedenou nepřesnost by ostatně bylo stěží možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., když jde spíše o uvedení nepřesného údaje ve výroku soudního rozhodnutí, nikoli o to, že by v rozhodnutí chyběl některý výrok nebo jeho část.
Některé námitky uplatněné dovolatelem v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. by bylo možno podřadit též pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který však podatel neuplatnil vůbec. Pro úplnost uvádí, že k „nebezpečnému vyhrožování“ ve smyslu §396 tr. zákoníku (správně podle §353 tr. zákoníku) sice bude zpravidla docházet verbálně, může však jít i o výhrůžku skutkem. Jednání dovolatele popsané pod bodem 1) výroku dovolacího soudu, kdy poškozenou ohrožoval kuchyňským nožem, nepochybně bylo jednáním způsobilým vyvolat u poškozené důvodnou obavu, že jí bude způsobena minimálně těžká újma na zdraví. Současně ze samotného charakteru tohoto jednání vyplývá, že šlo o jednání úmyslné.
Námitka, podle které se dovolatel nedopustil přečinu podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, protože po dobu jednoho měsíce s ním matka dítěte žila ve společné domácnosti a dovolatel plnil vyživovací povinnost naturálně, má do značné míry skutkový charakter. Konstatuje ale, že podle výroku o vině trvalo neplnění vyživovací povinnosti šest měsíců (od prosince 2010 do května 2011) a zákonný znak neplnění vyživovací povinnosti po dobu delší čtyř měsíců by tedy byl naplněn i v případě, že by tvrzení dovolatele bylo zohledněno.
V závěru označuje dovolací námitky obviněného S. – pokud je s ohledem na nepřiléhavě uplatněný dovolací důvod vůbec lze považovat za relevantně uplatněné – za zjevně nedůvodné. Vzhledem k uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání a to i pro případ jakéhokoli jiného nežli navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Jak bylo již zmíněno výše, dovolání obviněného bylo podáno proti rozsudku Krajského soudu v Praze z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d), k) tr. ř., přitom ale vlastní citace obsahu dovolacího důvodu podle písm. d), ve skutečnosti odpovídá dovolacímu důvodu podle písm. g), který ale takto výslovně uplatněn nebyl. Byť je v tomto podané dovolání poněkud zmatečné, přesto jako celek bylo Nejvyšším soudem posouzeno jako přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je pak podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musel dále posoudit, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se tak zabýval předmětnou otázkou, tedy souladností v dovolání uvedené argumentace s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces.
Podle výše konstatovaného obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatel ve skutečnosti nenamítá, že by byl nějakým způsobem zkrácen na svém právu být přítomen u hlavního líčení v řízení před soudem prvního stupně či u veřejného zasedání, v němž bylo před soudem druhého stupně projednáno a rozhodnuto o jeho odvolání.
Dovolací soud proto pokládá uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za podané z jiného důvodu, než který byl ve skutečnosti v dovolání uplatněn. Pokud by dovolání bylo podáno výhradně v tomto rozsahu, muselo by být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dalším z dovolacích důvodů, jenž byl obviněným uplatněn, je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Ten je naplněn v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Ve vztahu ke konkrétním námitkám dovolatele je třeba ve stručnosti uvést, že si jistě lze představit poněkud názornější a přehlednější výrok v rozsudku odvolacího soudu, a to zejména pak jeho zrušující část, ale rozhodně nelze souhlasit s dovolatelem, že by v rozsudku krajského soudu některý výrok chyběl nebo byl neúplný.
V prvé řadě je nutné odmítnout, že by v rozsudku odvolacího soudu chyběl výrok, jímž by v předchozím rozsudku soudu prvního stupně byl zrušen výrok o trestu. Stačí si pouze pozorně celý výrok přečíst a je zjevné, že hned za zrušeným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, který je součástí zrušeného výroku o vině, je vzápětí uvedeno i zrušení výroku o trestu.
Pokud jde o názornost týkající zrušení jednotlivých skutků v rámci zrušeného výroku o vině v rozsudku okresního soudu, zde je třeba připustit, že ve výroku rozsudku odvolacího soudu se pojem „skutek“ opravdu neuvádí, ale je zcela zjevné, že jestli došlo ke zrušení části rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o vině, tak se takové zrušení automaticky vztahuje nejen k užité právní kvalifikaci, ale i ke skutku jako takovému. U zrušeného přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je v závorce uveden bod 2 rozsudku. Tedy je jasné, že došlo ke zrušení rozsudku okresního soudu ve výroku o vině ohledně skutku pod bodem 2), který byl soudem prvního stupně právně posouzen jako souběh výše uvedeného přečinu a pokusu o přečin. Dovolací soud zde skutečně konstatuje označení bodu 2 rozsudku , ačkoli ve vyhotovení rozsudku odvolacího soudu i v jeho opisech je uveden bod 1 rozsudku. Jde ale o zjevnou písařskou chybu, neboť z protokolu o veřejném zasedání ze dne 14. 3. 2013, ze zvukové nahrávky zachycující průběh tohoto veřejného zasedání i z protokolu o hlasování vyplývá, že rozsudek byl vyhlášen ve znění „bod 2 rozsudku“ ( okresního soudu).
Na základě takto konstatované skutečnosti je pak zcela nepřípadná námitka dovolatele, že odvolací soud zrušil výrok o vině pod bodem 1) v rozsudku soudu prvního stupně, ale nenahradil ho odpovídajícím výrokem vlastním. Zároveň je lichá i další navazující námitka dovolatele, že naopak odvolací soud nezrušil v rozsudku okresního soudu výrok o vině pod bodem 2), ačkoli ohledně téhož skutku sám nově rozhodl, takže došlo k rozhodnutí o témže skutku duplicitně. Obě uvedené námitky se tak ukázaly jako nedůvodné. Je ale pravdou, že předsedkyně senátu odvolacího soudu dosud zvláštním usnesením neopravila výše zmíněnou písařskou chybu ve vyhotovení a opisech rozsudku, což bude nezbytné učinit dodatečně (viz §131 odst. 1 tr. ř.).
Pokud jde o námitku dovolatele vztahující se k údajné nejasnosti zrušení části výroku o vině v rozsudku okresního soudu týkající se přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku, tak ani v tomto nelze s dovolatelem souhlasit. Argument, že odvolací soud ve zrušujícím výroku číselně neoznačil skutek, jehož se tento výrok má týkat, je sice pravdivý, ale vzhledem k tomu, že obviněný byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným pouze jediným skutkem (bod 3), jenž byl právně posouzen jako přečin zanedbání povinné výživy, pak zcela jistě z výroku, jímž došlo ke zrušení výroku o vině tímto přečinem podle §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku, je zcela evidentní, že se zrušující část výroku rozsudku odvolacího soudu vztahuje právě na tento skutek.
Lze tedy konstatovat, že učiněné námitky obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. jsou ve svém celku zjevně neopodstatněné.
Zbylými námitkami obviněného, které se opírají o dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, se Nejvyšší soud rovněž zabýval, ačkoli dovolatel jej v podaném dovolání výslovně neoznačil jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jak již bylo shora uvedeno, tento dovolací důvod je obecně dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Dovolatel pod tento dovolací důvod podřadil tvrzení o nesprávnosti učiněného rozhodnutí, pokud jeho jednání v bodě 1) rozsudku odvolacího soudu tento soud kvalifikoval, jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, jelikož v popisu skutku absentuje výhružka usmrcení, těžké újmy na zdraví nebo jiné těžké újmy způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Dále pak v něm postrádá vyjádření subjektivní stránky ve formě úmyslu.
Takováto námitka je sice způsobilá naplnit předmětný dovolací důvod, ale zároveň je třeba konstatovat, že je zjevně neopodstatněná. V této souvislosti je třeba uvést, že vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu, čímž se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný.
Posuzované jednání obviněného podle skutkového zjištění soudů nižších stupňů spočívalo v mávání kuchyňským nožem nad hlavou poškozené, přičemž jí způsobil škrábanec na levé tváři a bodnutí u brady. Zde je třeba též vzít v úvahu, že v případě obviněného se nejednalo o ojedinělé počínání, neboť poškozená s ním měla již své zkušenosti. Pouze o několik dnů dříve jí obviněný výslovně vyhrožoval, že jí uřízne hlavu, že jí zabije, vrazí jí pastelku do oka, prokousne aortu na krku, přičemž v ruce držel nezjištěný předmět atd. [viz skutek ad 1) v rozsudku okresního soudu]. I když tedy v případě předmětného skutku obviněný poškozené nevyhrožoval verbálně, učinil tak nepochybně tzv. „skutkem“, a to způsobem, který u ní byl v předchozích souvislostech bezpochyby schopen vyvolat důvodnou obavu, že jí přinejmenším způsobí těžkou újmu na zdraví. Ze samotného charakteru spáchaného jednání je pak přímý úmysl na straně obviněného zjevně dán. Požadované znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku tak byly jednáním obviněného naplněny, když kuchyňský nůž je nesporně zbraní ve smyslu §118 tr. zákoníku.
Pokud jde o námitky dovolatele směřující proti skutku ad 2) v rozsudku odvolacího soudu, jenž byl posouzen jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, tak ty pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Je tomu proto, že se opírají o vlastní hodnocení skutkového stavu, které není souladné se skutkovým zjištěním, jak bylo učiněno odvolacím soudem a před ním soudem prvního stupně. Navíc některé z těchto námitek obviněný uplatnil již v odvolacím řízení a soud druhého stupně na ně přiléhavým způsobem reagoval ve svém rozhodnutí (viz str. 4 dole a 5). Nejvyšší soud v minulosti ve svých rozhodnutích již vícekrát zdůraznil, že dovolání jako specifický mimořádný opravný prostředek určený výhradně k nápravě v zákoně vyjmenovaných procesních vad a dále vad hmotně právních, není nějakým druhým odvoláním, které lze uplatnit jenom proto, že obviněný není spokojen s předchozím rozhodnutím soudu prvního, resp. druhého stupně.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud neshledal, že by dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Praze byl poznamenán v něm vytýkanými vadami, které by naplňovaly dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), k) případně g) tr. ř. a bylo nutné jej zrušit. Proto N ejvyšší soud označil citované dovolací důvody v části za nesouladně se zákonem uplatněné a ve zbytku pak za zjevně neopodstatněně. Podané dovolání obviněného V. S. proto odmítl p odle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Zároveň Nejvyšší soud podle §131 odst. 1 tr. ř. nařídil Krajskému soudu v Praze, aby výše zmíněnou písařskou chybu ve zrušující části výroku svého rozsudku ze dne 14. 3. 2013, týkající se rušeného výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 2), opravil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 13. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c