ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.1198.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 1198/2013-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2013 o dovolání obviněného A. V. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 8 To 27/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 12/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 47 T 12/2008, byl obviněný A. V. B. uznán vinným ze spáchání jednak trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), jednak trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že:
1) dne 17. 1. 2008 okolo 10.00 hodin v 1. patře domu ve S. ul. v P., v bytě označeném jmenovkou B., v úmyslu usmrtit, opakovaně čtyřikrát vystřelil z nelegálně držené zbraně – samonabíjecí pistole CZ, vz. 100, ráže 9 mm, bez výrobního čísla na poškozeného H. H., přičemž jej zasáhl třemi ranami do oblasti hrudníku a jednou do oblasti břicha a způsobil mu taková poranění, v jejichž souvislosti došlo ke krevnímu výronu v předním a zadním mezihrudí, zakrvácení obou pohrudničních dutin, osrdečníku a dutiny břišní, ke krevnímu výronu v oblasti hlavy, slinivky břišní, výronům v měkkých pokrývkách lebních, následkem čehož poškozený na místě zemřel, přitom smrt byla neodvratitelná i v případě okamžitého odborného lékařského zákroku, načež poté, co mu zbraň z ruky vyrazil jeho otec V. B., se obviněný po určitou dobu zdržoval na místě činu a následně uprchl v době, kdy různé součásti PČR ukončovaly šetření na místě činu,
2) v přesně nezjištěné době na přesně nezjištěném místě si bez povolení opatřil samonabíjecí pistoli české výroby, a to CZ, vz. 100, ráže 9 mm, bez výrobního čísla, s příslušným zásobníkem a s přesně nezjištěným počtem nábojů ráže 9 mm, ačkoli není držitelem zbrojního průkazu, následně zbraň s náboji bez povolení přechovával na různých přesně nezjištěných místech, naposledy v bytě na adrese P., S., kde výstřely z této zbraně usmrtil poškozeného H. H. a kde byla zbraň následně při ohledání místa činu zajištěna.
Za uvedené jednání byl obviněný A. V. B. podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 roků a podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl k výkonu uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo vysloveno zabrání věci, a to: pistole CZ 100, ráže 9 mm, Luger, bez výrobního čísla, zajištěné na místě činu.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 47 T 12/2008, podal obviněný A. V. B. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 8 To 27/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku, jímž bylo uloženo ochranné opatření. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku vyslovil zabrání věci, a to pistole CZ 100, ráže 9 mm, Luger, bez výrobního čísla zajištěné na místě činu.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 8 To 27/2013, podal následně obviněný A. V. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž své dovolání směřuje proti rozhodnutí o vině trestným činem vraždy. Ve svém dovolání obviněný uvedl, že z rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že konstatování jeho viny bylo založeno především na těchto základních důkazech: výpovědi svědka A. B., výpovědi na místě zasahujících policejních orgánů k obsahu vysvětlení ostatních svědků a odborných vyjádření a znaleckých posudcích z oboru kriminalistika, odvětví balistika, a oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Dovolatel vytknul, že za pochybení soudů obou stupňů lze považovat výslechy na místě zasahujících policistů, a to zejména k obsahu vysvětlení, která jim na místě činu podali přítomní svědci. Policisté byli vyslýcháni nejen k tomu, jak a kdy se na místo činu dostavili a jaký byl jejich další postup na místě, ale rovněž k tomu, co jim na místě údajně vypověděli přítomní svědci (příbuzní a manželka dovolatele). Policisté rovněž uvedli, že na místě údajně hovořili s osobou, která se jim představila jako „bratr pachatele“, což měl být podle jejich názoru dovolatel, avšak při znovupoznání osoby, která se měla na místě vyskytovat, byly porušeny procesní předpisy o provedení rekognice. V rozsáhle zpracovaných námitkách dále obviněný citoval nálezy Ústavního soudu a usnesení Nejvyššího soudu k výše uvedené problematice. Dále obviněný namítl porušení principu kontradiktornosti, neboť mu nebyl umožněn výslech svědka obžaloby – A. B. Další námitkou obsaženou v dovolání bylo, že soud nevyhověl návrhu na provedení výslechu svědkyně I. B., dle názoru dovolatele se jedná o tzv. opomenutý důkaz, neboť bezdůvodně nedošlo k výslechu svědka v dané věci, který byl přítomen na místě činu.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, zrušil i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 47 T 12/2008 a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že soudy dříve činné ve věci nepochybily, pokud v rámci dokazování akceptovaly i výpovědi policistů, kteří se dostavili na místo činu, jako svědků. Za důkaz totiž může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci (§89 odst. 2 tr. ř.), a tedy i výpovědi policistů o skutečnostech, které jako fyzické osoby vnímaly svými smysly na místě činu. Rovněž se domnívá, že v dané věci nedošlo k porušení zásady kontradiktornosti, pokud byl čten protokol o výslechu svědka A. B., provedený jako neopakovatelný úkon pro pravděpodobnou možnost, že svědek - cizinec vycestuje do své domovské země. Podmínky k postupu podle §211 odst. 2 písm. b) tr. ř. totiž byly naplněny. Dle názoru státního zástupce ve věci nenastal ani stav opomenutého důkazu, neboť sice nebyl akceptován návrh obviněného na doplnění dokazování, avšak Vrchní soud v Praze tento důkaz neopomněl a zvolený postup odůvodnil.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný A. V. B. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (výpovědi svědků) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zamítnutí návrhu na doplnění dokazování výslechem svědkyně I. B.), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný v souvislosti s nevyhověním jeho návrhu na provedení dalšího důkazu poukazuje na tzv. opomenuté důkazy. V dané věci se však nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť odvolací soud se na str. 5 odůvodnění rozsudku zabývá právě otázkou, proč neshledává návrh na doplnění dokazování důvodným. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nad rámec samotného rozhodnutí o podaném dovolání pokládá Nejvyšší soud za nutné uvést, že zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném rozhodnutí vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Soudy si byly vědomy toho, že obviněný využil svého práva a odmítl k předmětnému činu vypovídat, a již proto hodnotily důkazy velmi obezřetně. Dokazováním bylo zjištěno, že obviněný A. V. B. dne 17. 1. 2008 v úmyslu usmrtit opakovaně čtyřikrát vystřelil z nelegálně držené zbraně na poškozeného H. H., přičemž jej zasáhl třemi ranami do oblasti hrudníku a jednou do oblasti břicha a způsobil mu taková poranění, na následky kterých poškozený na místě zemřel, přitom smrt byla neodvratitelná i v případě okamžitého odborného lékařského zákroku, poté se obviněný po určitou dobu zdržoval na místě činu a následně uprchl v době, kdy různé součásti PČR ukončovaly šetření na místě činu. Závěr o vině obviněného byl opřen jednak o výpověď svědka – příbuzného rodiny – A. B., jednak o výpovědi policistů, kteří prováděli šetření na místě činu, a dále o znalecké posudky a výslech znalců, a to jednak z odvětví balistiky a jednak z odvětví soudního lékařství. Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 47 T 12/2008, uvedl, že výpovědí svědků - policistů bylo prokázáno, že v bytě se v kritické době nacházeli toliko rodinní příslušníci a zejména z výpovědí svědků T. K. a Z. F. bylo jednoznačně prokázáno, že v době, kdy oni byli v bytě a prováděli šetření, mluvili s pravým pachatelem, a to s obviněným, kterého následně identifikovali podle fotografie z cizinecké policie a oba si všimli jeho jizvy. Obviněný byl také ten, který zůstal sám v pokoji společně s poškozeným a požádal svědka A. B., aby odešel z místnosti. Svědek P. B. pak ve své výpovědi mimo jiné popsal, že otec údajného obviněného uvedl, že když vběhl do místnosti, jeho syn držel zbraň, o kterou se přetahovali, a nakonec mu tuto zbraň vytrhl a dal si ji do kapsy a posléze na žádost policie ji odevzdal. Svědci T. K. a Z. F. vypověděli, že v bytě krátce hovořili s otcem podezřelého V. B. a sestrou K. B. a oba shodně označili muže, který střílel a usmrtil poškozeného jako svého syna, resp. bratra A. B.
Zde je na místě připomenout, že pokud byli v trestní věci vyslechnuti příslušníci policie, kteří prováděli operativní šetření na místě, jejich výpovědi lze použít jako důkaz před soudem, jen pokud vypovídali o skutečnostech, o kterých se nedozvěděli z vysvětlení podaných podle §158 odst. 3, odst. 5 tr. ř. nebo §61 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (viz rozh. č. 26/1989 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud konstatuje, že svědectví na místě zasahujících policistů bylo možné použít jako důkaz jen v případě, pokud vypovídali o skutečnostech, o kterých se nedozvěděli z vysvětlení, která jim na místě činu podali přítomní svědci K. B., K. B., V. B. (příbuzní obviněného) a I. B. (manželka obviněného). Pokud tedy obsahem vysvětlení přítomných svědků, které podali v rámci uvedeného policejního úkonu, byla skutečnost, že obviněný střílel a usmrtil poškozeného, pak o této skutečnosti výše uvedení policisté jako svědci být slyšeni nemohli, neboť jde o okolnost, která vyplynula z obsahu vysvětlení svědků přítomných na místě činu (přičemž obsah vysvětlení je uveden v úředních záznamech Policie České republiky). Proto bylo v rozporu s ustanovením §89 odst. 2 tr. ř., aby policisté P. B., T. K., O. V., Z. F. a Bc. K. S. ohledně těchto skutečností vystupovali jako svědci a o uvedených skutečnostech vypovídali, když z obsahu spisu vyplývá, že v bytě hovořili s otcem obviněného a sestrou, přičemž oba shodně označili pachatele. Lze tedy uzavřít, že tyto výpovědi jsou jako důkaz v té části, kde svědci uváděli skutečnosti, které zjistili z obsahu vysvětlení svědků na místě činu, nepoužitelné. Pokud však údaje, které jsou obsaženy v jejich výpovědích, dokládají, že vypovídají o těch skutečnostech relevantních pro trestní řízení, které jako fyzické osoby pozorovali a vnímali svými smysly, a to pokud jde o chování a jednání obviněného, jejich postupu na místě činu a další okolnosti zásahu, pak lze tuto část výpovědi akceptovat. V posuzovaném případě se nejedná o okolnosti uvedeném v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/2003, podle něhož není akceptovatelné, aby výpovědi policistů, kteří vyžadovali od obviněného vysvětlení, bylo možné rozdělit na dvě jasně oddělitelné části: na část, v níž vnímali svými smysly spontánní podání stěžovatele a na tu, v níž popsali, co se dozvěděli od obviněného po tomto vysvětlení. V dané trestní věci obsahují výpovědi policistů jednak okolnosti, které se dozvěděli z obsahu vysvětlení svědků přítomných na místě činu, a jednak ty, jimiž popisovali situaci na místě, kde prováděli šetření, což jsou okolnosti, které vnímali svými smysly bez ohledu na to, co bylo obsahem vysvětlení svědků. Proto se Nejvyšší soud ztotožnil s tím, že pokud jde o svědecké výpovědi svědků - policistů P. B., T. K., O. V., Z. F. a Bc. K. S., jde o důkazy, které nebylo možné v té části, kde popisovali to, co jim bylo sděleno svědky přítomnými na místě činu, použít jako důkaz.
Vzhledem k tomu, že část výpovědi svědků P. B., T. K., O. V., Z. F. a Bc. K. S. nesplňovala zákonem stanovené procesní podmínky a nebylo tedy možné opírat rozhodnutí o vině o tu část jejich svědectví, v němž uvedli, co jim sdělili svědci přítomní na místě činu, musel Nejvyšší soud řešit otázku, zda je tato skutečnost natolik podstatná, aby odůvodnila zrušení dovoláním napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v předmětné věci bylo shromážděno dostatečné množství důkazů, a vzhledem k jejich množství a vzájemné provázanosti je vyloučeno, že by skutek tak, jak byl popsán soudem prvního stupně, mohl být proveden jinou osobou nebo jiným způsobem. Závěr o vině obviněného A. V. B. i mimo části výpovědí, o které se soudy nemohly opřít, dovodily z výpovědi svědka A. B., dále z té části výpovědí svědků P. B., T. K., O. V., Z. F. a Bc. K. S. týkající se toho, co pozorovali a vnímali svými smysly, a dalších důkazů objektivní povahy – protokol o ohledání místa činu (včetně příloh), výsledky pitvy těla poškozeného obsažené v pitevním protokolu a přiložené fotodokumentaci, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, včetně výpovědi znalce u hlavního líčení, znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví balistika, a dále odborná vyjádření zabývající se zkoumání stop na místě činu, která objasnila způsob střelby a některé další skutečnosti ohledně předmětného trestného činu. Pro úplnost je třeba uvést, že v dané trestní věci rekognice nebyla provedena. Za tohoto stavu není nic nelogického na závěru soudů, že pachatelem činu byl obviněný. Soudy došly k tomuto závěru postupem, při kterém hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily.
Obviněný v dovolání namítl porušení principu kontradiktornosti, neboť mu nebyl umožněn výslech svědka obžaloby – A. B. K uvedené námitce se vyjádřil již odvolací soud, když v odůvodnění rozsudku konstatoval, že opakování výslechu svědka A. B. není nutné, neboť výpověď uvedeného svědka je procesně použitelná vzhledem k tomu, že podmínky k postupu podle §211 odst. 2 písm. b) tr. ř. byly naplněny. Výslech svědka A. B. v rámci přípravného řízení byl proveden jako neodkladný a neopakovatelný úkon ve smyslu §158a tr. ř. Tato výpověď má všechny potřebné náležitosti k tomu, aby byla před soudem plně procesně využitelná, když zásadním důvodem provedení výslechu jako neodkladného a neopakovatelného úkonu, byla skutečnost, že se jedná o cizího státního příslušníka a je tedy možnost, že svědek vycestuje z České republiky do své domovské země. Nejvyšší soud se s argumentací odvolacího soudu ztotožňuje.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného A. V. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2013
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal