ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.1203.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 1203/2013-14
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2013 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněné V. W., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 8 To 119/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 8 T 3/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 8 To 119/2013 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2013, sp. zn. 8 T 3/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2013, sp. zn. 8 T 3/2013, byla obviněná V. W. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna návrhu na potrestání Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 2. 1. 2013, sp. zn. 6Zk 565/2012, pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že
v období od 21. 8. 2012 do 23. 8. 2012 v B. a jinde se vyhýbala nástupu do výkonu trestu odnětí svobody přesto, že dne 14. 8. 2012 převzala výzvu k nastoupení trestu odnětí svobody do Věznice B.-B., který jí byl uložen pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově, sp. zn. 1 T 108/2008, ze dne 7. 7. 2009, s právní mocí dne 2. 10. 2009, ve spojení s usnesením téhož soudu, sp. zn. 1 T 108/2008, ze dne 20. 6. 2012, s právní mocí dne 7. 8. 2012, s termínem nástupu nejpozději dne 21. 8. 2012 do 16.00 hod., což neučinila, k nástupu výkonu trestu odnětí svobody se nedostavila,
v období od 21. 8. 2012 do 23. 8. 2012 v B. a jinde se vyhýbala nástupu do výkonu trestu odnětí svobody přesto, že dne 2. 8. 2012 převzala výzvu k nastoupení trestu odnětí svobody do Věznice B. -B., který jí byl uložen pravomocným trestním příkazem Městského soudu v Brně, sp. zn. 3 T 18/2011, ze dne 24. 2. 2011, s právní mocí dne 23. 3. 2011, ve spojení s usnesením téhož soudu, sp. zn. 3 T 18/2011, ze dne 16. 4. 2012, s právní mocí dne 5. 7. 2012, s termínem nástupu nejpozději dne 21. 8. 2012 do 16.00 hod., což neučinila, k nástupu výkonu trestu odnětí svobody se nedostavila a následně byl Městským soudem v Brně dne 22. 8. 2012 vydán příkaz k jejímu dodání do výkonu trestu pod sp. zn. 3 T 18/2011, dne 23. 8. 2012 byla zadržena Policií ČR a do výkonu trestu dodána, neboť nebylo prokázáno, že v žalobním návrhu označený skutek je trestným činem.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2013, sp. zn. 8 T 3/2013, podal státní zástupce Městského státního zastupitelství stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 8 To 119/2013, tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 8 To 119/2013, podal následně nejvyšší státní zástupce podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. jako osoba oprávněná, včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání uvedl, že pokud soudy shledaly, že shora popsané jednání není předmětným přečinem, je takové právní posouzení skutku nesprávné. Dále cituje judikaturu zabývající se principem subsidiarity trestní represe, z ní plynoucím principem „ultima ratio“ a výkladem ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž uvádí nález Ústavního soudu a usnesení Nejvyššího soudu. Z uvedených rozhodnutí dovozuje, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu v případech zcela výjimečných. Okolnosti konkrétního případu by musely být zcela mimořádné a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládatelné. Konkrétní uplatnění trestní odpovědnosti v konkrétní věci by tedy muselo být v rozporu s obecnou vůlí zákonodárce kriminalizovat jen ta jednání, u nichž nelze nápravy dosáhnout podle jiného právního předpisu. Oba soudy shledaly takové výjimečné okolnosti v tom, že obviněná byla zadržena na jedné z adres, které před tím uvedla orgánům činným v trestním řízení, a že do výkonu trestu byla policií dodána pouze 2 dny po datu určeného nástupu. Tyto okolnosti však podle názoru státního zástupce nelze považovat za výjimečné a zákonodárcem nepředpokládané, neboť to, že se osoba namísto nástupu výkonu trestu zdržuje doma a je na takovém místě následně zajištěna policií, je okolnost zcela běžná. Ohledně krátké doby dvou dnů do dodání obviněné do výkonu trestu uvedl, že skutková podstata předmětného přečinu nevyžaduje žádnou minimální dobu páchání. Jedná se o trestný čin trvající a minimální dobu jeho trvání zákon nestanoví.
Nejvyšší státní zástupce z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 8 To 119/2013, rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2013, sp. zn. 8 T 3/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil nejvyšší státní zástupce i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněné V. W. i její obhájkyni (oběma doručeno dne 9. 9. 2013), které se k dovolání nevyjádřily.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání jako osoba k tomu oprávněná (§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.), učinil tak včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné (§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.), a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 a 4 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 8 To 119/2013, i řízení mu předcházející, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.
Pokud jde o dovolací důvod, nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel své výhrady na podkladě výše uvedeného dovolacího důvodu zaměřil proti nesprávnému právnímu názoru soudů, že v činu, který je obviněné kladen za vinu, nelze spatřovat přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, neboť obviněná byla zadržena v místě, které bylo orgánům činným v trestním řízení známé, a dále byla do výkonu trestu odnětí svobody dodána po 48 hodinách, posuzovaný skutek tedy neodpovídá z hlediska spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujícím přečinům maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku.
Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem neoprávněně brání výkonu trestu. Z uvedeného vymezení skutkové podstaty je zřejmé, že se obviněný může tohoto činu dopustit jednak tím, že bez závažného důvodu nenastoupí (což je forma jednání, o kterou se jedná v projednávané věci) anebo se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu tohoto trestu.
Podle §321 odst. 1 tr. ř. jakmile se rozhodnutí, podle něhož se má vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody, stalo vykonatelným, předseda senátu písemně vyzve odsouzeného, je-li na svobodě, aby trest odnětí svobody ve stanovené lhůtě v určené věznici nastoupil. Odsouzený je povinen výzvu uposlechnout.
Z dikce výše uvedené skutkové podstaty je zřejmé, že předpokládá existenci pravomocného vykonatelného rozhodnutí soudu o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody a dále výzvu soudu k jeho nástupu. Předmětného činu se tak dopustí ten, kdo při splnění uvedených podmínek, poté, co byl soudem vyzván k nástupu trestu odnětí svobody, tak bez závažného důvodu neučiní a do příslušné věznice nenastoupí. Za okolnost, pro kterou tak učinit nemusí, považuje zákon jen „závažný důvod“. Trestní zákoník v ustanovení §337 odst. 1 písm. e), pojem „závažného důvodu“ blíže nevymezuje, neboť je vždy dán konkrétními okolnostmi stojícími na straně obviněného. Obecně však lze říci, že takovým důvodem může být jen reálně existující okolnost, v důsledku níž obviněný není schopen se k nástupu výkonu trestu odnětí svobody dostavit, a to především pro závažné zdravotní potíže u něj samotného nebo některého blízkého rodinného příslušníka. Za takové důvody je rovněž možné považovat i jiné než zdravotní problémy, jež se však svou povahou a velmi nepříznivým dopadem pro obviněného či jeho rodinu rovnají charakteru závažných zdravotních potíží. Takovými srovnatelnými okolnostmi mohou být např. bezprostřední situace po povodni, požáru apod. Jelikož pro různou povahu osob i situací není možné tento pojem jednoznačně vymezit, bude vždy v každém jednotlivém případě nezbytné s ohledem na konkrétní okolnosti pečlivě posuzovat, zda situaci, již obviněný předkládá jako důvod toho, proč v souladu s podmínkami uvedenými ve výzvě k nástupu výkonu trestu odnětí svobody nenastoupil, je „závažným důvodem“ ve smyslu shora uvedeného ustanovení §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku.
Ze soudy učiněných skutkových zjištění je zřejmé, že obviněná vědomě nenastoupila trest odnětí svobody uložený jí rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově, sp. zn. 1 T 108/2008, ze dne 7. 7. 2009 a trestním příkazem Městského soudu v Brně, sp. zn. 3 T 18/2011, ze dne 24. 2. 2011, přičemž jí v tom nebránil žádný závažný důvod. V projednávaném případě byla obviněné dne 2. 8. 2012 doručena výzva k nastoupení trestu odnětí svobody do Věznice B.-B., který jí byl uložen pravomocným trestním příkazem Městského soudu v Brně, sp. zn. 3 T 18/2011, ze dne 24. 2. 2011 (č.l. 15), a dále dne 14. 8. 2012 byla doručena výzva k nastoupení trestu odnětí svobody do Věznice B. -B., který jí byl uložen pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově, sp. zn. 1 T 108/2008, ze dne 7. 7. 2009 (č.l. 25). Obviněná však do výkonu trestu nenastoupila.
Skutkový stav, tak jak ho zjistil Městský soud v Brně a jak z něho v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Brně, evidentně vykazuje znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Z hlediska vztahu napadeného usnesení a podaného dovolání je spornou právní otázkou to, zda na posuzovaný případ bylo možné aplikovat ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Citované ustanovení vyjadřuje zásadu subsidiarity trestní represe a zároveň je výrazem toho, že trestní právo je krajním prostředkem ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). Subsidiarita trestní represe neznamená, že se trestní odpovědnost neuplatní, jestliže existuje i jiný typ odpovědnosti za protiprávní čin. Z důvodu subsidiarity je trestní odpovědnost vyloučena jen za situace, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, které se demonstrují zejména splněním cíle reparačního a preventivního, přičemž represivní funkce není v daném případě nezbytná. Hledisko společenské škodlivosti v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské nebezpečnosti takového jednání pro společnost. Je-li takové jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin (přečin, zločin, zvlášť závažný zločin) obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti.
Je třeba uvést, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze ve zcela výjimečných případech, přičemž soudy obou stupňů spatřovaly tyto výjimečné okolnosti v tom, že obviněná byla zadržena na jedné z adres, které předtím uvedla orgánům činným v trestním řízení, a že do výkonu trestu byla policií dodána pouze 2 dny po datu určeného nástupu. Nejvyšší soud se po prostudování předloženého spisového materiálu ztotožnil s názorem nejvyššího státního zástupce, že zmiňované okolnosti však v žádném případě nelze považovat za výjimečné, neboť to, že se pachatel místo nástupu do výkonu trestu zdržuje doma, je nejpohodlnější způsob páchání předmětného přečinu a také to, že je pachatel na tomto místě následně zadržen policií, je okolnost zcela běžná. V posuzované věci obviněná neukončila své protiprávní jednání dobrovolně tím, že by sama ze své iniciativy nastoupila do výkonu trestu odnětí svobody, nýbrž byla zadržena Policií ČR a do výkonu trestu dodána. Jak již nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání uvedl, je zajištění takové osoby na základě příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody a její nucené dodání do výkonu trestu postup, který lze od policie v uvedených případech očekávat. Z toho, že v daném případě byla policie při zadržení obviněné a jejím dodání do výkonu trestu úspěšná (na rozdíl od jiných případů, kdy zadržení dodání do výkonu trestu trvá delší dobu), nelze dovozovat výjimečnost případu a rovněž nelze tuto skutečnost přeceňovat ve prospěch obviněné.
Co se týká krátké doby páchání trestného činu, Nejvyšší soud konstatuje, že přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku je trestným činem trvajícím. Pro tento závěr svědčí již samotné zákonné pojmenování tohoto přečinu (maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání) i následná formulace jeho skutkové podstaty (kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci) jak v první alternativě (bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody), tak i v alternativě druhé (jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu). V zákonném textu použité slovesné vidy jiný gramatický výklad ani neumožňují. Je třeba si uvědomit, že pro posouzení doby spáchání uvedeného trestného činu je rozhodné nejen to, kdy pachatel provedl uvedený úkon (nenastoupil na výzvu soudu trest odnětí svobody), ale zároveň i to, jak dlouho udržoval protiprávní stav způsobený tímto úkonem. Udržováním protiprávního stavu se pak rozumí nikoli jen další aktivní konání pachatele, ale i jeho úmyslná pasivita, jejíž podstatou je to, že nečiní nic pro nastoupení do výkonu trestu odnětí svobody. Minimální doba páchání trestného činu není zákonem stanovena. V daném případě obviněná nenastoupila do výkonu trestu odnětí svobody v den, kdy tak měla učinit (21. 8. 2012 do 16.00 hod.) a až dva dny poté byla zadržena policií a dodána do výkonu trestu, tedy sama neučinila nic pro to, aby do výkonu trestu odnětí svobody nastoupila. V této souvislosti nelze pominout ani skutečnost, že obviněná se vyhýbala nenastoupení do výkonu 2 trestů odnětí svobody.
Nejvyšší soud tak shodně s nejvyšším státním zástupcem dospěl k závěru, že posuzovaný čin obviněné vykazuje takový stupeň společenské škodlivosti, který vylučuje věc z dosahu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a vzhledem ke kterému je namístě uplatnění trestní odpovědnosti obviněné.
Rozhodnutí odvolacího soudu stejně jako rozsudek soudu prvního stupně je tedy zatíženo takovými vadami, že dovolacímu soudu v rámci řízení o dovolání nezbylo, než vyhovět dovolání nejvyššího státního zástupce a napadené usnesení zrušit podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Brně po zrušení i jeho rozhodnutí, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž v tomto novém řízení je Městský soud v Brně vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno z podnětu dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného, není odvolací soud povinen aplikovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal