ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.1250.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 1250/2013-13
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. prosince 2013 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. G. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2013 sp. zn. 61 To 86/2013 , v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 138/2002 , takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2013 sp. zn. 61 To 86/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje ,aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 12. 2012 sp. zn. 39 T 138/2012 byl obviněný M. G. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
dne 4. 12. 2012 kolem 13.00 hodin v P., S., v prodejně A. vložil do svého batohu dvě balení pracího prášku Persil v celkové hodnotě 798 Kč, se zbožím bez zaplacení prošel prostorem pokladen, načež byl zadržen pracovníkem ostrahy, a tohoto jednání se dopustil poté, co byl dne 5. 9. 2012 trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 98/2012, jež nabyl právní moci dne 14. 9. 2012, uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.
Za to byl odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56a odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Z podnětu odvolání obviněného byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2013 sp. zn. 61 To 86/2013 podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. za použití §222 odst. 2 tr. ř. věc obviněného stíhaného pro výše cit. přečin, jehož se dopustil shora uvedeným jednáním, postoupena Úřadu městské části Praha 7, neboť nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného M. G., a to z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a současně rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění dovolání nejvyšší státní zástupce nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a rozhodnutí soudů obou stupňů a prohlásil, že se závěry odvolacího soudu se nelze zcela ztotožnit.
K první části argumentace odvolacího soudu uvedl, že odsouzení obviněného trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. 5 T 98/2012 podléhalo rozhodnutí o amnestii a tudíž se na něj hledí, jako by odsouzen nebyl. Tedy ke zmíněnému trestnímu příkazu znak speciální recidivy ve smyslu §205 odst. 2 tr. zákoníku vztahovat nelze. Vzhledem ke skutečnostem vyplývajícím z opisu rejstříku trestů ovšem měl Městský soud v Praze nejprve (před rozhodnutím o odvolání) zjistit, zda tento znak není dán ve vztahu k jinému odsouzení obviněného, k němuž lze stále přihlížet.
Byť Městský soud v Praze svůj postup nijak blíže neodůvodnil, tak podle §259 osdt. 4 tr. ř. obsahující zákaz reformationis in peius nebrání tomu, aby znak spočívající v předchozím odsouzení nebo potrestání pachatele (tj. v recidivě) ve smyslu §205 odst. 2 tr. zákoníku o trestném činu krádeže byl v odvolacím řízení konaném výlučně z podnětu odvolání obviněného dovozován ve vztahu k jeho jinému předchozímu odsouzení nebo potrestání pro čin stejné nebo nižší závažnosti, které splňuje zákonem stanovené podmínky, byť nebylo uvedeno v popisu skutku ve výroku o vině (v tzv. skutkové větě) napadeného rozsudku soudu prvního stupně, pokud je tato skutečnost obsažena alespoň v jeho odůvodnění, resp. jestliže ji soudy vzaly za prokázanou a vycházely z ní. Takové dřívější odsouzení nebo potrestání obviněného je objektivní skutečností, která nemá za následek ani přísnější právní kvalifikaci skutku spáchaného obviněným, ani se nedotýká rozsahu jeho trestné činnosti co do výše způsobené škody apod. Tímto postupem dojde pouze k naplnění zákonného znaku recidivy jiným předchozím odsouzením nebo potrestáním obviněného, které v době spáchání posuzovaného činu odpovídalo stanoveným zákonným podmínkám a v této době reálně existovalo. Současně je možné dodat, že taková změna není v rozporu se zásadou totožnosti skutku podle §220 odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 21/2012 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2002 sp. zn. 5 Tdo 1086/2002, případně i ze dne 23. 11. 2011 sp. zn. 3 Tdo 1049/2011).
Podle dovolatele tak Městský soud v Praze měl zjistit potřebné skutečnosti vyplývající z opisu rejstříku trestů, podle něhož byl obviněný odsouzen i trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 9. 2006 sp. zn. 3 T 109/2006, jenž nabyl právní moci dne 18. 2. 2007, a to pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) zák. č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zák.), podle §57a odst. 1 tr. zák. mimo jiné k trestu zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na dobu 2 let, jenž vykonal 30. 5. 2011. S ohledem na §69 odst. 1 písm. c) tr. zák. přitom lze k tomuto odsouzení nadále přihlížet. Znak skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku v podobě potrestání za takový čin (tj. od 1. 12. 2011 s ohledem na novelizaci trestního zákoníku, provedenou zákonem č. 330/2011 Sb., za čin, kterým si obviněný přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil) v posledních třech letech je tudíž naplněn.
Dále k argumentaci Městského soudu v Praze dovolatel doplnil, že soud prvního stupně se zaobíral i možností aplikace zásady subsidiarity trestního práva podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž s ohledem na recidivu obviněného konstatoval, že její užití není namístě. Popsanému závěru soudu prvního stupně je přitom namístě přisvědčit. Je sice pravdou, že předchozí trestná činnost obviněného je spíše méně závažného charakteru, což však ničeho nemění na skutečnosti, že má zjevně sklon k páchání jednání reprobovaných trestním právem a navíc doposud uložené tresty na něj prozatím neměly dostatečný dopad. Za takových okolností je nutné považovat čin obviněného za společensky škodlivý (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011 sp. zn. 5 Tdo 17/2011, podle něhož trestní zákoník neurčuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu. Proto platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem; v obecné rovině tedy lze považovat takový čin vždy za společensky škodlivý, přičemž opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, tedy v případech, kdyby konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace).
Dovolatel pak dodává, že na aplikaci zásady subsidiarity trestní represe v daném případě nemá podstatný vliv ani skutečnost, že – jak zmínil odvolací soud – obviněný se svého jednání dopustil ve zkušební době stanovené trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 z dne 5. 9. 2012 sp. zn. 5 T 98/2012, tudíž nastal zákonný důvod pro přeměnu trestu, neboť odsouzení citovaným trestním příkazem právě podléhalo, jak bylo výše uvedeno, amnestii a tedy k žádné přeměně již dojít nemohlo.
Dále k napadenému usnesení Městského soudu v Praze dovolatel uvedl, že v rámci aplikovaného postupu podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. měl jmenovaný soud nejprve rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a teprve v rozsahu zrušení věc postoupit jinému orgánu, což však s ohledem na znění výroku neučinil.
Závěrem dovolatel konstatoval, že Městský soud v Praze pochybil, pokud trestní věc obviněného postoupil k projednání správnímu orgánu jako přestupek, neboť jednak nesprávně hmotně právně posoudil jednání obviněného (když mohl a měl, aniž by tím kolidoval se zásadami trestního řízení, zohlednit jiné odsouzení obviněného, umožňující kvalifikaci podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, s tím, že užití zásady subsidiarity trestního práva ve věci nebylo namístě), a dále pokud v návaznosti na to rozhodl o postoupení věci, učinil tak za absence potřebných podmínek.
S odkazem na §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. tak závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2013 sp. zn. 61 To 86/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal věc Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný se k podanému dovolání do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2013 sp. zn. 61 To 86/2013 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda námitky nejvyššího státního zástupce naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je mj. dán, bylo-li rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. V konkrétním případě dovolatel předmětný dovolací důvod spatřuje v tom, že soud druhého stupně rozhodl o postoupení věci obviněného jinému orgánu k rozhodnutí o případném přestupku, přestože se jedná o trestný čin.
O tento svůj závěr pak opřel i další dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat mylnou právní kvalifikaci skutku - tedy otázku nesprávné právní kvalifikace a dále vadu jiného hmotně právního posouzení - která spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, s právní kvalifikací skutku přímo nesouvisející, ale významnou v posuzování jiné skutkové okolnosti, např. z hlediska hmotného práva trestního (popř. i jiného právního odvětví).
V konkrétním případě směřovaly výhrady dovolatele proti výroku napadeného usnesení o postoupení věci obviněného z důvodu, že jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, ale mohlo by se jednat o přestupek, jelikož ohledně předchozího odsouzení obviněného trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. 5 T 98/2012 pro trestný čin krádeže, je na něho v důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 nutno pohlížet, jako by odsouzen nebyl. Podle dovolatele ale místo toho mělo být odvolacím soudem vzato v úvahu jiné odsouzení a potrestání obviněného a to trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 9. 2006 sp. zn. 3 T 109/2006, jímž byl odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. (č. 140/1961 Sb.) a byl mu mj. uložen trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na 2 roky, který vykonal až dne 30. 5. 2011.
Trestností činu je třeba rozumět možnost, že pachatel bude pro určitý trestný čin odsouzen, tj. po zažalování bude pro tento trestný čin uznán vinným a uložen mu trest či jiná trestní sankce (srov. č. 11/1991Sb. rozh. tr.). Trestnost činu je tedy charakteristikou určitého činu jako činu soudně trestného, jehož druh (typ), povaha a sankce musí být popsána v trestním zákoně. Jsou to všechny podmínky relevantní pro výrok o vině i o trestu, popř. o ochranném opatření.
Obviněný byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku., kterého se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
Obvodní soud pro Prahu 7 ve svém rozsudku ze dne 17. 12. 2012 sp. zn. 39 T 138/2012 spatřoval naplnění znaku, byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen , skutečnost, že obviněný byl již dříve trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. 5 T 98/2012 (právní moc dne 14. 9. 2012) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody.
Odvolací soud naopak na základě skutečnosti, že se na obviněného ohledně citovaného odsouzení trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 vztahovala amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 s účinky zahlazení (viz usnesení tohoto soudu ze dne 1. 2. 2013 sp. zn. 5 T 98/2012), dospěl k závěru, že předmětný zákonný znak jmenovaného přečinu naplněn nebyl, a jelikož se o trestný čin nejedná, ale může se jednat o přestupek, postoupil věc příslušnému správnímu orgánu k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Zde je ale třeba souhlasit s dovolatelem, jelikož odvolací soud měl v takové situaci sám zjišťovat, zda předmětný zákonný znak případně naplňuje jiné předchozí odsouzení či potrestání obviněného, a teprve pokud by dospěl k negativnímu závěru, mohl rozhodnout způsobem, jaký v konečném výsledku zvolil. To ale odvolací soud neučinil, a tudíž nevzal v úvahu dřívější záznamy z opisu rejstříku trestů obviněného, v němž je kromě jiných uvedeno jeho odsouzení rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 9. 2006 sp. zn. 3 T 109/2006, jenž nabylo právní moci dne 18. 2. 2007, pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přičemž mu za něj byl uložen i trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na 2 roky. Tento trest obviněný vykonal až dne 30. 5. 2011, tedy přibližně rok a půl před spácháním skutku, za nějž proti němu bylo vedeno trestní řízení ve věci nyní přezkoumávané Nejvyšším soudem, přičemž otázka případného zahlazení tohoto trestu zkoumána taktéž nebyla. Nebylo by tudíž vyloučeno, aby odvolacím soudem bylo v daném případě konstatováno naplnění zákonného znaku přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, spočívajícího v předchozím potrestání obviněného v posledních třech letech .
Zde je třeba zdůraznit, že proti takovému rozhodnutí nelze argumentovat námitkou, že takový postup odvolacího soudu by byl v neprospěch obviněného, a to zejména za situace, pokud proti rozsudku soudu prvního stupně nebylo podáno odvolání státním zástupcem v neprospěch obviněného.
Je sice pravdou, že podle §259 odst. 4 tr. ř. může v neprospěch obviněného soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v jeho neprospěch, ale zákaz reformationis in peius není možné chápat v tom smyslu, že by v případě rozhodování z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného uvedený zákaz bránil tomu, aby byl např. popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozsudku doplněn o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny, pokud jsou obsaženy alespoň v odůvodnění napadeného rozsudku, resp. je zřejmé, že je soud vzal za prokázané a vycházel z nich. Takovéto doplnění rozhodných skutkových zjištění totiž samo o sobě nijak nezhoršuje postavení obviněného, jestliže se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným, nezpřísňuje se její právní kvalifikace ani uložený trest nebo nezvyšuje se rozsah způsobené škody a povinnosti k náhradě škody apod. Jinými slovy řečeno v případě, jestliže použitá právní kvalifikace přichází v úvahu (není zcela vyloučena), avšak popis skutkových okolností, které ji odůvodňují, není dostatečně výstižný a přesný, nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, popsaný skutek náležitě vyjadřoval (srov. č. 21/2012 Sb. rozh. tr.).
Porušením zákazu reformationis in peius rovněž není, nahradí-li odvolací soud jen z podnětu odvolání obviněného jednu skutkovou okolnost jinou, pokud mají obě stejný právní význam a nemění se tím rozsah spáchaného skutku, přísnost jeho právního posouzení ani možnost uložení trestu. Tak lze z hlediska zákonného znaku spočívajícího v recidivě [např. podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák.] zaměnit jedno dřívější odsouzení (potrestání) pachatele za jiné (NS 23/2003- T 532) - srovnej Šámal. P., a kol. Trestní řád. Komentář, II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, str. 2027.
Je tedy nutno přisvědčit dovolateli v tom směru, že ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. nebrání tomu, aby znak zpětnosti ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákoníku byl dovozován v odvolacím řízení, konaném výlučně z podnětu odvolání obviněného, i ve vztahu k jeho jinému předchozímu odsouzení nebo potrestání, které splňuje zákonem stanovené podmínky. Takovéto odsouzení nebo potrestání je objektivní skutečností, která nemá za následek ani přísnější právní kvalifikaci jednání obviněného, ani se nedotýká rozsahu jeho trestné činnosti co do výše způsobené škody apod. Tímto postupem dojde toliko k naplnění zákonného znaku recidivy jiným předchozím odsouzením nebo potrestáním obviněného, které v době spáchání posuzovaného činu odpovídalo stanoveným zákonným podmínkám a v této době reálně existovalo. V odvolacím řízení by tedy nedošlo ke zhoršení postavení obviněného oproti stavu v době rozhodování soudu prvního stupně. Jde pouze o skutkovou okolnost, která musí být vyjádřena v popisu skutku (viz č. 21/2012 Sb. rozh. tr.).
Tedy nejenom soudu prvního stupně, ale i soudu odvolacímu byla známa informace z opisu rejstříku trestů, že obviněný byl kromě jiných odsouzen i rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 9. 2006 pod sp. zn. 3 T 109/2006 pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. (č. 140/1961 Sb.) k trestu zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na 2 roky, který vykonal dne 30. 5. 2011, ale přesto k této okolnosti nevedl žádné dokazování a uvedenou právní skutečnost při svém postupu a rozhodování zcela ignoroval. Jeho závěr o tom, že obviněný svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, je tudíž třeba označit za závěr předčasný a tudíž nesouladný se zákonem.
Dále se Nejvyšší soud zabýval i námitkami dovolatele, které se vztahují k problematice subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku). K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož byly posuzovány činy obviněného, je trestným činem obecně protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost však není zákonným znakem trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace.
V případě obviněného M. G. (pokud v následném řízení bude konstatováno, že svým jednáním naplnil všechny požadované formální znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku), nelze shledat nic natolik výjimečného, co by vylučovalo uplatnění trestní represe vůči jeho osobě a co by mohlo zpochybnit závěry o společenské škodlivosti jím spáchaného činu. Obviněný je soustavným porušovatelem trestně právních norem (viz jeho opis rejstříku trestů), a byť se vesměs nejedná o porušení závažná, přesto s ohledem na jejich četnost a frekvenci, nelze reálně očekávat, že by k jeho účinné nápravě mohlo dojít uložením méně přísné sankce v rámci jiného (mimo trestního) způsobu řízení, např. řízení správního. Proto ze strany soudu prvního stupně ani nemohlo dojít k odvolacím soudem zmíněnému pochybení při použití zásady subsidiarity trestní represe.
Souhlasit lze i s poznámkou dovolatele, že pokud odvolací soud hodlal rozhodnout zvoleným způsobem podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř., měl nejprve napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušit, což neučinil, a teprve potom rozhodnout o postoupení věci jinému orgánu.
Nejvyšší soud tak na základě shora uvedených důvodů oba dovolací důvody [podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř.], uplatněné nejvyšším státním zástupcem vůči napadenému usnesení odvolacího soudu, shledal jako opodstatněné. Proto z podnětu tohoto dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2013 sp. zn. 61 To 86/2013 zrušil a současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
To jinými slovy znamená, že jmenovaný soud trestní věc obviněného znovu projedná a rozhodne o jeho odvolání, přičemž bude respektovat všechny výše uvedené závěry vyslovené Nejvyšším soudem (§265s odst. 1 tr. ř.). V následném odvolacím řízení pak rozhodnutí v neprospěch obviněného nebude bránit ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., jelikož napadené rozhodnutí bylo zrušeno v důsledku dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného. Toto rozhodnutí dovolacího soudu bylo učiněno ve smyslu §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. prosince 2013
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c