ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.416.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 416/2013-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. července 2013 o dovolání obviněného L. J. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 61 To 474/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 T 15/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 1 T 15/2010, byl obviněný L. J. uznán vinným trestným činem lichvy podle §253 odst. 1, 2 tr. zákona č. 140/1961 Sb. účinným do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon), jehož se dopustil tím, že
spolu s dalšími dosud neztotožněnými spolupachateli participujícími na činnosti společnosti EuroCash, s.r.o., se sídlem O. – M. H., ul. D., uzavřel dne 19. 1. 2007 s poškozenou H. C. v místě jejího trvalého bydliště v P., ul. N. P., smlouvu o úvěru na částku ve výši 60.000,- Kč, když byla stanovena měsíční splátka ve výši 2.491,- Kč s úrokem 44,1% p.a., přičemž obviněný využil při uzavírání smlouvy finanční tísně a rozumové slabosti poškozené, neboť tato se zavázala v rámci zajištění poskytnutých finančních prostředků z úvěru převést na obviněného práva a povinnosti k družstevnímu bytu 2+1 v P., ul. N. P. v hodnotě 1.687.000,- Kč, což téhož dne učinila a to podpisem smlouvy o zajišťovacím převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu, poté následně kdy poškozená nebyla schopna hradit řádně dohodnuté splátky poskytnutého úvěru, ihned pohledávku uplatnil, převedl členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu na jinou osobu, a poškozená byla nucena byt vyklidit.
Za to mu byl v trestní sazbě §253 odst. 2 tr. zákona uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Výkon tohoto trestu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle §59 odst. 2 tr. zákona byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, jak dále uvedeno. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené H. C. částku 1.627.000,- Kč. Tato poškozená byla podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, které projednal Městský soud v Praze. Svým usnesením ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 61 To 474/2012, odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Proti posledně citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. řádu. Připomenul existenci dřívějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu v této trestní věci vydaného dne 29. 12. 2011, sp. zn. 4 Tdo 1544/2011, a konstatoval, že nebylo zjištěno nic, co by odůvodňovalo existenci subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Pokud nalézací soud ve svém rozhodnutí posledním v řadě uvedl, že „sám obžalovaný uvádí, že shora uvedené smlouvy podepsal“, pak jde o tvrzení, které nemá oporu v provedeném dokazování, neboť obviněný potvrdil pouze podpis smlouvy o úvěru, popřel podpis jakékoli smlouvy jiné. Zatímco nalézací soud konstatoval existenci zavinění v podobě přímého úmyslu, odvolací soud byl názoru, že jednal v úmyslu nepřímém.
Podle názoru obviněného dokazování nebylo ani v jedné části doplněno o jakýkoli důkaz prokazující jeho vědomost o finanční tísni poškozené a její rozumové slabosti v době uzavírání smlouvy o úvěru, které pak měl využít, aby ke škodě poškozené sebe či jiného obohatil. Nebyl doplněn jakýkoli důkaz, který by v konkrétní rovině prokazoval, že by se podílel na jakýchkoli dalších krocích po podpisu úvěrové smlouvy, stejně tak chybí důkaz, který by prokazoval jiný úvěrový případ, v němž by obviněný vystupoval v postavení věřitele a v němž by byly závazky plynoucí dlužníkovi z úvěrového vztahu zajištěny zpětným převodem práva k členskému podílu v bytovém družstvu, který by se odehrál způsobem, jaký je odvolacím soudem v obecné rovině předpokládán. Nedošlo rovněž k prokázání závěru, že by se obviněný jakkoli podílel na dalších rozhodovacích procesech a realizaci jednotlivých právních úkonů v situaci, kdy poškozená přestala plnit své závazky plynoucí z úvěrového vztahu. Podíl obviněného na těchto fázích trestné činnosti je tak soudy obou stupňů pouze předpokládán.
Obviněný rovněž zpochybnil závěry soudů obou stupňů v tom směru, že by jednak věděl, že poškozená se nachází ve finanční tísni a že by mohl mít pochybnosti o tom, že nebude schopná dostát svému úvěrovému závazku, jednak že by měl informaci o tom, že by poškozená vykazovala známky rozumové slabosti, což připustil i soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 4. 4. 2012, kterým byl podle §226 písm. c) tr. řádu obžaloby zproštěn. Podle obviněného není podstatné, zda o finanční tísni poškozené a její rozumové slabosti byl informován svědek S., podstatné je zda o tom věděl on, což se neprokázalo a dovozuje z toho, že závěr o existenci přímého úmyslu jako jedné z forem zavinění je vyloučen. Důkazy není podložen závěr, že by obviněný věděl o podstatných skutkových okolnostech týkajících se osoby poškozené H. C., z nichž soudy obou stupňů dovodily naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu lichvy, ani závěr o jakémkoli jeho srozumění s tím, že by tyto okolnosti mohly být naplněny.
V další obsáhlé pasáži odůvodnění dovolání se obviněný zabýval hodnocením otázky nepoměrného protiplnění, provedl exkurz do pojmu institutu převodu práva podle §553 obč. zákoníku a dovodil, že nejednal nad rámec nároků vyplývajících z úvěrové smlouvy na úkor poškozené, nehodlal ji připravit o její členský podíl v bytovém družstvu a nebyl, byť jen srozuměn, s tím, že by k něčemu takovému mělo dojít. Podrobněji se rovněž zabýval výší úroku 44,1%, který byl odvolacím soudem označen za lichvářský a poukázal na to, že řada renomovaných společností, které výslovně označil, poskytovala úvěry převyšující 46,2% p.a. Zpochybňuje tak sdělení nebankovních subjektů, která si soud opatřil v souvislosti se zjišťováním, zda v posuzované trestní věci došlo k naplnění znaků nepoměrného plnění, neboť jsou motivována konkurenčním bojem v tomto segmentu podnikání. Za lichvářský úrok je možno považovat úrok ve výši 66% a více, jak vyplývá z některých rozhodnutí Nejvyššího soudu, je proto přesvědčen, že smluvní úrok, který byl sjednán s poškozenou C. nijak nevybočuje z rámce v té době běžně sjednávaných úrokových sazeb a není tudíž úrokem zakládajícím hrubý nepoměr vzájemně poskytovaných plnění.
Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 61 To 474/2012, zrušil, stejně jako rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 1 T 15/2010, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté nechť Nejvyšší soud ve věci sám rozhodne a obviněného podle §226 písm. b) tr. řádu zprostí obžaloby. V případě, že by Nejvyšší soud neshledal podmínky pro to, aby ve věci sám rozhodl, alternativně navrhl, aby po zrušení obou výše citovaných rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, věc přikázal Městskému soudu v Praze (míněn nepochybně Obvodní soud pro Prahu 10), aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který nejdříve zrekapituloval procesní vývoj kauzy s připomenutím ve věci již učiněných nepravomocných rozhodnutí, poté specifikoval jednotlivé obviněným uplatněné dovolací důvody. V dalších pasážích svého vyjádření podrobně rozvedl, proč nepokládá dovolací námitky obviněného za důvodné s poukazem zejména na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se s jednotlivými námitkami obviněného (jež nyní mají podobu námitek dovolacích), v této fázi řízení zabýval a plně vypořádal. Ve vztahu k namítané nesprávné právní kvalifikaci činu odkázal státní zástupce na přiléhavé právní závěry napadeného rozhodnutí, v němž odvolací soud vyložil a odůvodnil existenci jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu lichvy podle §253 odst. 1, 2 tr. zákona. Rovněž nepokládá za důvodný i uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé variantě
Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného L. J. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil rovněž podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §265c tr. řádu nejprve zjišťoval, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání a dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 61 To 474/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. d) tr. řádu osobou oprávněnou k podání dovolání, dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu, dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce a dostál tak požadavkům ustanovení §265d odst. 2 tr. řádu, přičemž se tak stalo ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. řádu a na místě stanovené týmž zákonným ustanovením.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neumožňuje brojit proti procesním předpisům, ale výlučně proti nesprávnému hmotě právnímu posouzení. Skutkový stav je při rozhodování hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou správně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod nelze hodnotit a přezkoumávat správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15.4.2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud tak musí při přezkoumání, zda nedošlo k nesprávnému právnímu hodnocení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vycházet ze skutkových zjištění obsažených v popisu skutku ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, případně dále rozvedených v odůvodnění takovéhoto rozhodnutí. Obviněný předložil dvě relevantní námitky, a to, že u trestného činu, jímž byl uznán vinným chybí jeden ze základních znaků jeho skutkové podstaty, a to úmyslné zavinění, a dále, že existuje extrémní nesoulad mezi provedenými skutkovými zjištěními soudu a z toho vyvozenými právními závěry. Nejvyšší soud především konstatuje, že námitky, které obviněný uplatnil v dovolacím řízení, jsou shodné s námitkami, které byly obviněným již užity v řízení před soudem druhého stupně. Na tento případ, tedy případ obsahově shodných námitek dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 408, sv. 17, C.H.Beck).
Trestného činu lichvy podle §253 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon) se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru (alinea první), nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede (alinea druhá, tzv. palichva). Z citované dikce zákona je zřejmé, že pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu je především nutné splnění dvou podmínek. První z nich spočívá ve slibu nebo poskytnutí lichvářského plnění, tedy takového plnění, jehož hodnota je v hrubém nepoměru ve vztahu k hodnotě plnění poškozeného. Druhou podmínkou lichvy je potom skutečnost, že poškozená osoba se vztahu, v jehož rámci pachateli slíbila či poskytla plnění charakterizované uvedeným hrubým nepoměrem, účastní z důvodu své tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo svého rozrušení. Mezi zneužitím stavu tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušením poškozeného na straně jedné a hrubým nepoměrem plnění poskytnutého nebo slíbeného pachateli či jiné osobě na straně druhé přitom musí být příčinná souvislost, tj. uvedený stav poškozeného je alespoň jednou z příčin, na jejich podkladě poškozený vstoupil do nevýhodného vztahu s pachatelem.
Za existence popsaných okolností může pachatel trestný čin lichvy podle §253 odst. 1 tr. zákona spáchat buď tím, že vzájemně hrubě nepoměrné plnění dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit (alinea první), nebo pohledávku na takové plnění uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede (alinea druhá). Jedná se přitom ve smyslu §3 odst. 3 tr. zákona o trestný čin úmyslný, tudíž pachatel musí jednat alespoň v nepřímém úmyslu.
Ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů v posuzované věci je zřejmé, že obviněný L. J. uzavřel s poškozenou H. C. smlouvu o úvěru na částku ve výši 60.000,- Kč, se stanovenou měsíční splátkou ve výši 2.491,- Kč, a to s úrokem ve výši 44,1% ročně. Současně bylo sjednáno zajištění tohoto závazku poškozené sepsáním smlouvy o zajišťovacím převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu k družstevnímu bytu poškozené 2+1 v P., jehož hodnota činila 1.687.000,- Kč, na obviněného. Vzhledem ke zmíněné výši úročení a s přihlédnutím k výrazně vyšší hodnotě bytu, než jaká byla výše půjčky, je možné přisvědčit závěrům soudů obou stupňů, že se jednalo o lichvářský úrok, resp. o lichvářské plnění. Přitom lichvářskou povahu nemusí mít jen samotné plnění (jistina), které má poškozený poskytnout pachateli, ale postačí, má-li takovou povahu alespoň příslušenství pohledávky např. úrok z půjčených peněz (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 248/2003, publikované pod č. 597 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek č. 25, C.H.Beck). V jednání pachatele, který si kromě plnění vyplývajícího ze smlouvy o půjčce pro případ, že tento hlavní závazek nebude protistranou splněn, nechá slíbit ve formě zajištění závazku převodem práva (např. podle §553 občanského zákoníku) další plnění třeba v podobě převodu členského podílu k družstevnímu bytu na základě smlouvy o zajišťovacím převodu členských práv a povinností, lze ve vztahu k tomuto akcesorickému závazku – při naplnění ostatních znaků – spatřovat odpovědnost za trestný čin lichvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 4 Tz 6/2001, publikovaný pod č. T 108, souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 4). Existuje určitá hranice, která odděluje standardní podnikatelskou činnost provozovanou v souladu s právním řádem a lichvu. Uvedenou hranicí je ve smyslu trestního zákona to, co lze podkládat za hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními pachatele a poškozeného. Poskytnutí půjčky finanční částky s úrokem 44,1 % za rok pak nepochybně hrubý nepoměr vytváří, což odpovídá i dosavadní soudní praxi, od níž nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat (srov. rozhodnutí č. 5-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nadto lichvářskou povahu má i smlouva o zajišťovacím převodu členských práv v bytovém družstvu, kterou obviněný s poškozenou uzavřel za účelem zajištění své pohledávky z půjčky, protože hodnota nemovitosti, jíž se smlouva týkala, značně (více než 28x) přesahovala výši peněžní částky zapůjčené obviněným. Tato skutečnost také plně odůvodňuje užitou právní kvalifikaci činu též podle odst. 2 ustanovení §253 tr. zákona.
Při posouzení, zda byla naplněna i druhá rozhodující podmínka lichvy, tedy že poškozená slíbila či poskytla plnění, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k hodnotě vzájemného plnění, právě z důvodu své tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti či rozrušení, je třeba plně vycházet z odůvodněných závěrů soudů obou stupňů (str. 5 až 7 rozsudku soudu prvního stupně, str. 3 až 5 usnesení odvolacího soudu), na něž pro jejich správnost Nejvyšší soud plně odkazuje. Nad tyto závěry Nejvyšší soud v rámci úvah o tísni, v níž poškozená jednala, akcentuje, že poškozená je osobou s průměrnými až podprůměrnými intelektovými schopnostmi, od dětství v péči psychiatra, na druhé straně však její proměnlivé kognitivní schopnosti umožňují v hlavních rysech správně vnímat prožité události a poté je interpretovat. Soudní znalkyně z oboru zdravotnictví – klinická psychologie PhDr. Zora Jančušková charakterizovala ve zpracovaném znaleckém posudku poškozenou jako osobu v kontaktu nejistou, submisivní, sugestibilní a manipulovatelnou, u níž neobvyklé a zátěžové situace vyvolávají stav, kdy není schopna se soustředit a porozumět obsahu. V kritické době byla poškozená v psychické tísni, protože se nacházela v nezvyklé a nepříjemné finanční a z toho plynoucí i osobní situaci. Okolnosti při podpisu předmětných smluv pro ni byly deprimujícím momentem, stav z toho vyplývající pro ni nepříjemný, nepřijatelný, nesrozumitelný, proti němuž nebyla schopná se ohradit, nadto pochopit jeho smysl a dopad. Znalkyně uzavřela, že jednoznačně muselo být zřejmé, že jde o jedince jednoduchého, úzkostného, trpícím i úzkostí sociální, trémou a malou adaptabilitou. Poukaz na (pro zjednodušení popisu) tzv. normálnost poškozené je za zjištěného stavu irelevantní.
Zaviněním jakožto jedním ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, se jak nalézací soud, tak soud druhého stupně podrobně zabývaly a své závěry o jeho úmyslné formě v souladu s ustanoveními §125 a §138 tr. řádu na podkladě provedených důkazů logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proto Nejvyšší soud na těchto závěrech neměl důvodu nic měnit.
Pokud obviněný uplatnil také dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l ) v jeho druhé alternativě, je nutno konstatovat, že jde o důvod procesní, který má napravit vady vytýkané již v rámci řádného opravného prostředku, které odvolací soud neodstranil v řízení před ním vedeným, případně jde o vady, jimiž odvolací soud řízení nebo své rozhodnutí sám zatížil, a tyto vady současně zakládají některý z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Za stavu, kdy Nejvyšší soud nedovodil existenci zákonných podmínek pro přiznání důvodnosti užité námitky v intencích §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je zřejmé, že nedošlo ani k naplnění dovolacího důvodu dle §256b odst. 1 písm. l ) v jeho druhé variantě.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného L. J. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. července 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á