ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.740.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 740/2013-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2013 o dovolání obviněného J. M. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 3 To 420/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 1 T 253/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 1 T 253/2011, byl obviněný J. M. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
dne 15. 4. 2011 po 18.00 hodin po požití alkoholických nápojů řídil z rekreačního zařízení PČR O. směrem do obce Ch., okres Č. K., osobní vozidlo zn. Citroen AX 16D, jeho matky R. M., když při projíždění levotočivé zatáčky na silnici III. třídy č. 1663 v prostoru 0,813 km nezvládl řízení, vjel na pravý okraj komunikace, kde dostal smyk, s vozidlem přejel přes komunikaci vlevo mimo vozovku, kde narazil do stromu a vozidlo zůstalo stát v levém silničním příkopu, přičemž na něm vznikla škoda ve výši nejméně 40.000,- Kč; při šetření dopravní nehody byla u něho po několika neúspěšných pokusech provedena orientační dechová zkouška na alkohol přístrojem Dräger v 18,45 hodin s výsledkem 1,99 g/kg alkoholu, přičemž další dechovou zkoušku se provést nepodařilo, neboť její provedení obviněný nejprve mařil a poté jí odmítl provést s tím, že se podrobí odběru krve za účelem zjištění alkoholu v krvi v nemocnici v Č. K., kde však toto odmítl a z nemocnice utekl.
Za uvedené jednání byl obviněný podle §274 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů v trvání dvou let a šesti měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 1 T 253/2011, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 3 To 420/2012, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 3 To 420/2012, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace uvedl, že dle jeho mínění je dán zásadní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů obou stupňů na straně druhé. Zdůraznil, že od počátku trestního řízení popírá, že by před jízdou požil jakékoliv alkoholické nápoje. Rozhodující soudy vyšly při svém závěru o tom, že požil před jízdou alkohol, z výpovědí svědků, zejména ošetřujícího lékařského personálu, že z jeho dechu byl cítit alkohol, avšak výpovědi těchto svědků nejsou dle dovolatele jednoznačné. Znalec z oboru soudního lékařství konstatoval, že ani osoby fundované nejsou schopny objektivně rozeznat, zda z dechu osoby je cítit alkohol či jiná látka, navíc pokud obviněný požil lék Stopangin, může být i pro specialistu záměna s pachem alkoholu jednoduchá. Skutečnost, že by z obviněného byl cítit alkohol, vyloučila i svědkyně P. V. Dále obviněný podotkl, že při dechové zkoušce přístrojem Dräger mu bylo naměřeno 1,99 g/kg alkoholu v dechu, avšak žádná další zkouška, z níž by bylo možno zjistit množství alkoholu v jeho krvi, provedena nebyla, přičemž podle ustálené soudní praxe nelze koncentraci alkoholu v krvi testované osoby spolehlivě zjistit pouze na základě jedné dechové zkoušky přístrojem Dräger. V řízení nebylo podle obviněného vyloučeno, zda byl v poúrazovém mrákotném stavu, a že utrpěl zranění, které bylo bolestivé ve vztahu k dýchání, proto nelze uzavřít, že se úmyslně vyhýbal provedení dechových zkoušek na zjištění alkoholu v dechu, jak učinily příslušné soudy. Obviněný rovněž namítá, že dechová zkouška nebyla provedena v souladu se zákonem, neboť policejní orgán je povinen zaznamenat do protokolu také vizuelně zjištěný stav osoby, která je kontrolována, ve vztahu k jejímu možnému ovlivnění alkoholem, což provedeno nebylo. Dovolatel připouští, že podle ustálené soudní praxe lze prokázat skutečnost, že řidič byl v době řízení motorového vozidla ovlivněn alkoholem i při absenci dechové zkoušky či rozboru krve, v takovém případě je však zapotřebí jinými důkazy prokázat, že si pachatel přivodil stav vylučující způsobilost řídit motorové vozidlo, a to vlivem návykové látky. Podle přesvědčení obviněného příslušné soudy pochybily, když odmítly provést jím navržené výslechy svědků V. a M. a stupeň ovlivnění alkoholem dovodily z jeho „nestandardního“ chování tak, jak jej popisují svědci. Znalec z oboru soudního lékařství však konstatoval, že u obviněného došlo k úrazu hlavy s tím, že mrákotný stav, který u něj mohl nastat, nápadně připomíná opilost. Jako druhou možnost označil znalec alkoholemii, avšak konstatoval, že by muselo jít o alkoholemii vyššího stupně, čemuž neodpovídá naměřená hodnota 1.99 g/kg alkoholu v dechu obviněného. Znalec proto doporučil provedení znaleckého posudku z oboru psychiatrie, případně neurologie, s čímž se však rozhodující soudy neztotožnily. Obviněný je tak toho názoru, že v řízení provedenými důkazy nebylo prokázáno, zda vůbec požil alkoholické nápoje, a i kdyby tato skutečnost prokázána byla, nebyly provedeny důkazy, které by prokazovaly požití takového množství alkoholu, při kterém by nebyl schopen řídit v silničním provozu motorové vozidlo. Pakliže soudy prvního i druhého stupně dovozují jeho stav podnapilosti vylučující řádné řízení motorového vozidla z jeho chování po nehodě, jsou dle něj učiněná skutková zjištění v rozporu s tímto závěrem.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Českém Krumlově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 22. 7. 2013 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného trestního spisu shledal, že obviněný J. M. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Obviněný totiž ve svém mimořádném opravném prostředku pouze tvrdí, že se vytýkaného jednání nedopustil a rozhodujícím soudům vytýká neúplné dokazování (tj. konkrétně neprovedení výslechů svědků V. a M. a neprovedení znaleckého posudku z oboru psychiatrie, případně neurologie) a vadná skutková zjištění.
Na základě shora specifikovaných skutečností je zřejmé, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc je třeba zdůraznit, že zmíněné námitky byly obviněným uplatňovány již v předchozích stádiích trestního řízení, a to i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tedy v podstatě jen o opakování obhajoby, se kterou se již v předchozím řízení rozhodující soudy dostatečně vypořádaly.
Podstatou dovolání obviněného je tvrzení, že v řízení nebylo dostatečně prokázáno, že by řídil automobil pod vlivem návykové látky a ve stavu vylučujícím způsobilost. Nejvyšší soud však z předloženého spisového materiálu zjistil, že nalézací soud řádně provedl všechny důkazy potřebné pro objasnění věci a po jejich vyhodnocení učinil správná skutková zjištění. Z protokolu o dechové zkoušce bylo zjištěno, že obviněný se podrobil devíti dechovým zkouškám na alkohol přístrojem Dräger, kdy osm z nich bylo z důvodu krátké doby výdechu (případně malého objemu výdechu) neúspěšných a při jedné byl zjištěn výsledek 1,99 g/kg alkoholu v dechu obviněného. Dle svědeckých výpovědí byl obviněný, sám dlouholetý policista, opakovaně poučován, jak má zkoušku provést, avšak až na jeden zmíněný případ bezvýsledně, a to za situace, kdy na místě samém nebylo zjištěno žádné jeho zranění (ani sám si na žádné zranění či bolest nestěžoval), které by toho mohlo být příčinou. Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obviněný byl schopen se dechovým zkouškám na alkohol podrobit, avšak záměrně a účelově tyto zkoušky mařil s cílem vyhnout se trestnímu stíhání. Za zmínku v této souvislosti stojí, že svědek P. v té době pracující u dopravní policie čtyři roky ve své výpovědi uvedl, že se s podobnou situací při výkonu práce ještě nesetkal s tím, že problémy s dechovou zkouškou mohou mít staří a nemocní lidé, avšak i oni zkoušku napodruhé či napotřetí vždy zvládnou. Rozhodující soud zcela důvodně opřel svá skutková zjištění ohledně ovlivnění obviněného alkoholem o celou řadu výpovědí na výsledku řízení zcela nezaujatých svědků, kteří s obviněným přišli bezprostředně po dopravní nehodě do styku a v tomto směru je tak možno na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu beze zbytku odkázat.
Soudy obou stupňů se přesvědčivě vypořádaly i s obhajobou obviněného týkající se jednak posouzení jeho „nestandardního“ chování jako možného projevu poúrazového šoku (tj. že se nacházel v mrákotném stavu), jednak ohledně aplikace léku Stopangin. Nejvyšší soud rovněž i těmto jejich závěrům plně přisvědčil. Z výpovědí svědků, kteří přišli s obviněným do kontaktu, je zřejmé, že obviněný byl orientován místem i časem, což u lidí, kteří utrpěli šok z dopravní nehody, není obvyklé, odmítal lékařské ošetření, byl arogantní, nestěžoval si na žádnou bolest a dožadoval se mobilního telefonu. Všichni na sobě nezávislí svědci shodně vypověděli, že z obviněného byl po nehodě cítit alkohol, avšak závěr o tom, že byl pod vlivem alkoholu, nebyl učiněn pouze na základě tohoto zápachu, ale na základě celkového jeho výše popsaného chování. Pokud se týká aplikace léku Stopangin, ze znaleckého posudku znalce Š. vyplynulo, že aby výsledek dechové zkoušky nebyl zkreslený, musí od aplikace léku Stopanginu do zkoušky uběhnout minimálně 15-20 minut. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že od dopravní nehody do doby dechových zkoušek obviněný zmíněný lék neužíval a za předpokladu, že by jej užil bezprostředně před nehodou, nemohl být výsledek pozitivní dechové zkoušky tímto ovlivněn, neboť od případné aplikace léku k pozitivní dechové zkoušce uběhlo více jak 35 minut. Nadto při šetření příslušné dopravní nehody obviněný na dotazy hasiče S. a policisty P., zda užívá nějaké léky či zda požil před jízdou alkohol, vůbec nezmínil, že by si aplikoval lék Stopangin. Tuto obhajobu uplatnil až v rámci trestního řízení, přičemž vzhledem k výsledkům dokazování byla důvodně hodnocena jako účelová a nevěrohodná.
Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem soudů prvního i druhého stupně v tom, že obviněný J. M. svým výše popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť úmyslně vykonával ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky (alkoholu), činnost, při které mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku (řídil motorové vozidlo). Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu bez ohledu na to, zda byla či nebyla provedena objektivní zkouška na alkohol. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. V daném případě proto nelze hovořit o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy prvního a druhého stupně.
K námitkám obviněného, že nebyl proveden důkaz výslechem svědků V. a M. a že nebyl vypracován znalecký posudek ohledně posouzení jeho zdravotního stavu z oboru psychiatrie, případně neurologie, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ač se ve své podstatě nejedná o námitky hmotně právního charakteru, dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.). Tolik k povaze námitky v obecné poloze.
V posuzované věci se však o případ tzv. opomenutých důkazů zjevně nejedná, neboť dovolatel označil za opomenuté takové důkazní návrhy, se kterými se soudy prvního i druhého stupně řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušný obviněným navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu a jeho viny žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu plně ztotožnil.
V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, z něhož mimo jiné vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Je tak možno uzavřít, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod uvedený zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. července 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná