ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.774.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 774/2013-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2013 o dovolání obviněného J. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 7 To 48/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 81 T 40/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. 10. 2012, sp. zn. 81 T 40/2012, byl obviněný J. Š. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
dne 19. 2. 2011 v době od 9:45 hodin do 10:00 hodin v T. – L., okr. F.-M., po předchozí slovní rozepři v silničním provozu pronásledoval Ing. G. Z., který řídil své osobní motorové vozidlo Hyundai, a na ul. J. u domu jej zablokoval v jízdě svým motorovým vozidlem BMW, a poté, co Ing. G. Z. zastavil své motorové vozidlo, aby zabránil dopravní nehodě, J. Š. vyběhl ze svého vozidla a fyzicky napadl přes otevřené okno dveří řidiče opakovanými údery pěstí do levé části hlavy, hrudníku, břicha a levé kyčle ve svém motorovém vozidle sedícího Ing. G. Z. a tímto svým jednáním mu způsobil poranění spočívající v otřesu mozku a pohmožděninách s dobu léčení a omezením v obvyklém způsobu života zejména bolestivostí a nutnou hospitalizací v Nemocnici T. od 21. 2. 2011 do 24. 2. 2011 z důvodu zhoršujících se obtíží, delší sedmi dnů, přičemž následkem napadení došlo u Ing. G. Z. k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, jejíž léčba nebyla dosud ukončena, tedy k těžké újmě na zdraví v podobě delší dobu trvající poruchy zdraví.
Za uvedené jednání byl obviněný J. Š. podle §146 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků a podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla současně uložena povinnost zaplatit poškozenému Ing. G. Z. částku 30.000,- Kč a České průmyslové zdravotní pojišťovně částku 8.067,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. 10. 2012, sp. zn. 81 T 40/2012, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 7 To 48/2013, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 7 To 48/2013, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že poškozený už před incidentem trpěl bipolární afektivní poruchou, díky níž se u něho rozvinula posttraumatická stresová porucha daleko víc, než by tomu bylo u úplně zdravého člověka. Z toho dovozuje, že absentuje příčinná souvislost mezi jeho zaviněným jednáním a následkem v podobě posttraumatické stresové poruchy u poškozeného a tedy, že nebyla naplněna objektivní stránka ani zavinění ve formě nedbalosti, nýbrž mohla být naplněna nejvýše základní skutková podstata tohoto deliktu podle §146 odst. 1 trestního zákoníku. Připomíná, že poškozený se nechal ošetřit až po dvou dnech a mezitím mohl utrpět svá zranění i jinak. Z toho dovozuje závažné pochybení v hodnocení důkazů, a to i v souvislosti s hodnocením výpovědi svědka T., který potvrdil, že se obviněný nemohl v inkriminovanou dobu nacházet na místě činu. Obviněný vady ve skutkových zjištěních přičítá také vadně provedené rekognici. Dle obviněného byla poškozenému při prvotním výslechu ukázána fotografie majitele příslušného motorového vozidla, aniž by tato fotografie byla zařazena mezi jiné fotografie. Poškozený tak při následné rekognici poznával osobu dle zmíněné fotografie, nikoliv dle toho, co vnímal na místě činu. Dovolatel má tak za to, že zjištěný skutkový stav nemůže obstát pro zjevný rozpor s provedenými důkazy.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku opakuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby a vyjádřenou i v řádném opravném prostředku, proto je na místě je podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se jeví zcela lichou námitka narušení příčinné souvislosti mezi jednáním pachatele a vznikem těžké újmy za zdraví vlivem psychických predispozic poškozeného, neboť podstatnou příčinou škodlivého následku na psychice poškozeného v podobě posttraumatické stresové poruchy bylo asociální jednání obviněného. Pokud jde o otázku zavinění k těžšímu následku trestného činu (§17 tr. zákoníku), bylo by dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství absurdní a mimo společenskou realitu a priori předpokládat, že každý poškozený, jenž byl vystaven protiprávnímu útoku proti tělesné integritě, se jinak těší dokonalému somatickému i psychickému zdraví. Jestliže pachatel napadne jinou osobu způsobem, jakým to učinil dovolatel, musí být srozuměn i s možností, že tato osoba může mít takovou predispozici, díky níž bude mít útok závažnější následek, než by měl u zcela zdravého jedince. Zbývající námitky podle mínění státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství směřují mimo deklarovaný dovolací důvod, neboť obviněný se jimi domáhá jiných skutkových závěrů, než k jakým dospěl soud.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že obviněným namítaná absence příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem v podobě posttraumatické stresové poruchy u poškozeného a dále tvrzení, že nebyla naplněna objektivní stránka ani zavinění ve formě nedbalosti, nýbrž mohla být naplněna nejvýše základní skutková podstata předmětného deliktu podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, mají z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu právně relevantní charakter, současně se však jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
Předně je třeba zdůraznit, že námitky uváděné obviněným v dovolání byly již uplatněny v předchozích stádiích trestního řízení a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného J. Š.
Trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Odstavec 3 citovaného ustanovení dopadá na případy, kdy pachatel uvedeným činem způsobí těžkou újmu na zdraví. Tento následek v podobě těžké újmy na zdraví musí být způsoben ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku pouze z nedbalosti, neboť jinak by bylo třeba posoudit skutek jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku.
Namítá-li obviněný absenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním spočívajícím v intenzivním fyzickém napadání poškozeného v jeho vozidle a rozvojem posttraumatické stresové poruchy, pak Nejvyšší soud konstatuje, že tato příčinná souvislost je potvrzována jak odborným lékařským vyjádřením ošetřujícího lékaře poškozeného, tak znaleckým posudkem znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Obviněný vůči poškozenému útočil cíleně a opakovaně, přičemž si musel být minimálně vědom toho, že svým agresivním útokem vedeným vůči osobě sedící v autě a připoutané bezpečnostním pásem, což jí znemožnilo účinně se bránit, může takto způsobit závažnější následek na zdraví. U poškozeného, který byl již v minulosti psychiatricky léčen, prokazatelně došlo k nástupu deprese a rozvoji posttraumatické stresové poruchy v souvislosti s projednávaným útokem ze strany obviněného. Není tedy pochyb o tom, že brachiální násilí obviněného popsané ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně bylo příčinou škodlivého následku na psychice poškozeného v podobě posttraumatické stresové poruchy. Skutečnost, že dle znalkyně pokud by jednání obviněného směřovalo vůči psychicky zdravému člověku, došlo by u něj minimálně k lehké poruše zdraví, nelze v daném případě zohledňovat, neboť lze jen stěží vycházet z toho, že každý poškozený, vůči kterému je veden útok ze strany jiného, je po psychické i fyzické stránce zcela zdráv. Jak uvedl již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného, každý pachatel musí být srozuměn i s možností, že pokud napadá jinou osobu, může mít tato osoba zdravotní predispozici, díky níž bude mít útok závažnější následek, než by měl u zdravého jedince.
Námitky obviněného týkající se vadného průběhu rekognice a nesprávného hodnocení důkazů však nelze podřadit pod v dovolání deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jak již bylo uvedeno shora, v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů ze strany rozhodujících soudů.
Je proto namístě závěr, že obviněný J. Š. výše zmíněným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud tak zcela přisvědčuje závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného J. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. srpna 2013
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná