ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.827.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 827/2013-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2013 o dovolání obviněného P. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 To 41/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 62/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 3 T 62/2012, byl obviněný P. M. uznán vinným přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době od 29. 11. 2010 do 6. 4. 2011 v obci D., okres H., zaslal prostřednictvím České pošty, s. p., dopisy mimo jiné společnosti GTT, a. s., se sídlem H., P., která prováděla pro obec D. projektové práce a paní I. M., t. č. radní obce D., na poštu v obci N., kde pracuje jako vedoucí, jejichž obsahem byly nepravdivé informace o J. K., t. č. starostovi obce D., že má jít na 5 let do vězení, že ho žaluje celé Obecní zastupitelstvo obce D., protože platil z obecního rozpočtu dluhy své rodiny ve výši cca 6 miliónů a vyšetřuje ho Okresní státní zastupitelství v Hodoníně, ačkoliv věděl, že tyto údaje nejsou pravdivé a jsou takového charakteru, že jsou způsobilé poškodit poškozeného v jeho zaměstnání jako starosty obce.
Za uvedené jednání byl obviněný P. M. podle §184 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců a podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 3 T 62/2012, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 To 41/2013, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 To 41/2013, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že dosavadním šetřením nebyl prokázán jeho úmysl poškodit či přivodit panu K. jakoukoliv újmu. V předmětných dopisech pouze replikoval to, co sám pan K. o sobě řekl s tím, že o pravdivosti jeho tvrzení neměl obviněný žádné pochybnosti. Navíc údajně nedošlo k žádnému škodlivému následku. V této souvislosti navrhoval opětovný výslech pana K. i jeho syna, avšak soud prvního stupně návrhy na doplnění dokazování zamítl, proto dle mínění dovolatele nebyl správně zjištěn skutkový stav věci. Podle obviněného je sporné, zda naplnil skutkovou podstatu přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, proto soudy měly postupovat v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ a trestní stíhání zastavit, neboť jím sdělené údaje nenaplňují znaky nepřímého úmyslu. Dále dovolatel poukázal na neadekvátnost uloženého trestu, který považuje za nepřiměřeně vysoký.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc Okresnímu soudu v Hodoníně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení, dále uvedl, že poškozený v řízení vypověděl, že jeho syn slyšel v autobuse pomlouvačné výroky obviněného (čímž poškozený dokládal, že pomluvy mu nejen mohly, ale i reálně poškodily pověst). Na tuto výpověď však obhajoba u hlavního líčení dne 24. 7. 2012 nikterak nereagovala. Dodatečný požadavek obhajoby na doplnění dokazování opětovným výslechem pana K. i jeho syna proto považuje státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za nelogický s tím, že existuje zřejmá nepotřebnost takového doplnění dokazování. Připustil, že odůvodnění rozsudku nalézacího soudu neobsahuje důvody, proč nebyly předmětné důkazy provedeny, tuto vadu však zhojil odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Právo dovolatele na spravedlivý proces tak tvrzeným způsobem porušeno nebylo. K výtkám k výši uloženého trestu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podotkl, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Ostatními námitkami dle mínění státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dovolatel napadá pouze hodnocení důkazů soudem a učiněná skutková zjištění, čímž zjevně nenaplnil deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněného odmítl a aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Námitky obviněného, že nebyl prokázán jeho úmysl poškodit či přivodit panu K. jakoukoliv újmu, je nutno považovat za námitky čistě skutkové, tedy z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zcela irelevantní. Uvedenými námitkami totiž dovolatel pouze napadá učiněná skutková zjištění a hodnocení důkazů ze strany soudů prvního a druhého stupně.
Přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Okolnost, zda je nepravdivý údaj způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost pomlouvaného u spoluobčanů, je třeba hodnotit podle okolností konkrétního posuzovaného případu, a to zejména s přihlédnutím k postavení dotčené osoby, jejím charakterovým a mravním vlastnostem, dále k povaze sdělovaného údaje, okolnostem sdělení, rozlišení takové informace apod. Z hlediska naplnění subjektivní stránky tohoto přečinu zákon vyžaduje úmyslné zavinění, přičemž postačí úmysl eventuální (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 1828 s.).
Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že obviněným uváděné informace týkající se poškozeného J. K. o zpronevěře 6 miliónů Kč z obecního rozpočtu, jeho odsouzení a uložení trestu odnětí svobody v trvání 5 let byly nepravdivé, na poškozeného působily depresivně, měl obavy z toho, jak na něj bude okolí nahlížet, navíc obviněný příslušné nepravdivé údaje šířil dál (například při cestě autobusem). Dle názoru Nejvyššího soudu, ve shodě s názorem soudů prvního a druhého stupně, není a nemůže být pochyb o tom, že šířením takovýchto informací došlo k značnému ohrožení vážnosti poškozeného u spoluobčanů i u jeho rodiny, a to tím spíše, že vykonával funkci starosty obce D. Obviněný hanlivé a smyšlené informace o poškozeném posílal radním obce a dodavatelům pro obec. Už jen z tohoto faktu je nutno usuzovat, že cílem jeho jednání bylo poškodit pověst poškozeného. O věrohodnosti výpovědi poškozeného J. K. nebyly zjištěny žádné pochybnosti, naopak obhajobu obviněného je třeba hodnotit jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti, která však byla zcela vyvrácena v řízení provedenými důkazy.
Pokud obviněný tvrdí, že neměl žádný úmysl poškozeného K. poškodit či přivodit mu jakoukoli újmu a že pouze reprodukoval to, co sám poškozený o sobě prohlásil, k tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že závažné nepravdivé informace týkající se poškozeného šířil jako definitivní a nezpochybněný fakt, aniž by si jakkoliv ověřil jejich pravdivost, což svědčí minimálně o úmyslu eventuálním (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1430/2011).
Jedinou námitkou, kterou je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu možno považovat za právně relevantní, je ta námitka, že rozhodující soud opomněl provést opětovný výslech pana K. i jeho syna, avšak jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Poškozený byl v hlavním líčení vyslechnut k tomu, co měl jeho syn slyšet v autobuse včetně citace pomlouvačných výroků na jeho osobu ze strany obviněného. Obviněnému po výslechu poškozeného byla dána možnost v intencích ustanovení §214 tr. řádu se k této výpovědi vyjádřit, případně svědkovi klást dotazy, což neučinil a této možnosti nevyužil. Dodatečný požadavek obhajoby na doplnění dokazování dalším výslechem poškozeného a jeho syna se proto jeví nadbytečným a nelogickým, k čemuž správně dospěly i nalézací a odvolací soud. Je pravdou, jak ostatně uvedl i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku nezdůvodnil, proč nebyly navrhované důkazy opakovaným výslechem svědků provedeny, avšak toto pochybení napravil ve svém rozhodnutí odvolací soud. V posuzované věci se tak nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť dovolatel označil za opomenuté takové důkazní návrhy, jimiž se soudy prvního i druhého stupně řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušný obviněným navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu a jeho viny žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu plně ztotožnil.
V této souvislosti lze odkázat na usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, z něhož mimo jiné vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Obviněný tak svým výše popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud tak přisvědčuje závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Za právně irelevantní, a to jak z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tak i z hlediska dovolacích důvodů ostatních, byť neuplatněných, je nutno považovat i námitku obviněného ohledně údajné nepřiměřenosti uloženého trestu. Je třeba zdůraznit, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (§38 až 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. R 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného P. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. srpna 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná