ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.903.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 903/2013-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. října 2013 o dovolání obviněné G. Z., roz. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. 13 To 117/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 61/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné G. Z. odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 30. 10. 2012 sp. zn. 1 T 61/2012 uznal obviněnou G. Z. vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že dne 1. 5. 2011 okolo 10:00 hodiny v A. P. v ulici L. v P., kde je zaměstnána na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 31. 12. 2007 se Sportovním zařízením města P., jako plavčík, nezajistila bezpečný provoz návštěvníků na tobogánech, ač jí tato povinnost vyplývala z pracovní náplně, když nezabezpečila vstup do věže tobogánu v okamžiku, kdy dojezdové bazénky ještě nebyly naplněny vodou umožňující bezpečné zbrzdění sjíždějících osob a umožnila vstup do věže tobogánu poškozenému P. P. a jeho nezletilým synům D. P. a P. P., kdy tito vstoupili otevřenými dveřmi do věže tobogánu s přesvědčením, že tento je již v provozu a sjeli oba tobogány, ačkoliv při dojezdu ještě nebyly dojezdové bazénky naplněny předepsaným množstvím vody, v důsledku čehož poškozený P. P., narazil dolními končetinami do stěny dojezdového bazénku a utrpěl tříštivé vychýlené zlomení levé holenní a lýtkové kosti a zlomení pravé holenní a lýtkové kosti, které si vyžádalo operační zákrok, přičemž vzniklá poranění poškozeného omezovala v obvyklém způsobu života po dobu delší než 6 měsíců, a nezletilý D. P., jehož otec svým tělem zbrzdil, narazil trupem do stěny dojezdového bazénku a utrpěl zhmoždění hrudníku, které jej omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu kratší než 7 dní .
Za to byla odsouzena podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. V souladu s §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem D., P., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Odvolání obviněné, které proti tomuto rozsudku podala, zamítl podle §256 tr. ř. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. 13 To 117/2013.
Uvedené usnesení poté obviněná prostřednictvím svého obhájce napadla dovoláním, které opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V prvním okruhu námitek dovolatelka uvedla, že neporušila žádnou důležitou povinnost vyplývající z jejího zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené jí podle zákona ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku. Nemohla proto vzniknout příčinná souvislost mezi jejím jednáním a následkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného. Řádně si plnila veškeré povinnosti vyplývající pro ni z její funkce dozoru na tobogánu. Zaměstnavatel ji při uzavření pracovní smlouvy předal vymezení pracovní náplně stanovené ve smyslu přílohy č. 1 k nařízení vlády č. 76/1994 Sb., které bylo s účinností k 1. 1. 2004 zrušeno nařízením vlády č. 330/2003 Sb., která jednoznačně nestanoví povinnost obviněné kontrolovat dostatečné množství vody v dojezdovém bazénku a zejména povinnost zajistit vstupní dveře k tobogánům do doby, než zkontroluje, zda jsou dojezdové bazénky naplněny vodou. Z takto vymezené pracovní náplně jí především vyplývá povinnost dohledu nad chováním návštěvníků tobogánů. Rovněž jí bylo uloženo ráno zamést dojezdový bazén a schody a poté pustit tobogány. Při nástupu do zaměstnání byla pouze proškolena ohledně obsluhy a dozoru na tobogánech tak, že ji tehdejší údržbář J. P. sdělil, kde se co zapíná s tím, že když svítí zelená kontrolka, je vše v pořádku, což posléze potvrdil tento i jako svědek ve své výpovědi. Zároveň jí bylo sděleno, že zelená na semaforu u tobogánů se rozsvítí až v okamžiku, kdy budou dojezdové bazénky řádně naplněny vodou. Obviněná proto zkonstatovala, že plnila své pracovní povinnosti přesně, a to i v časovém sledu, jak bylo určeno. Ohledně provozu tobogánů již nebyla později nikdy proškolena, ostatní absolvované školení se týkaly jen bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Nikdy nebyla seznámena s písemnostmi společnosti BAZENSERVIS, s.r.o. týkající se provozu tobogánu, což je nutné přičíst k tíži zaměstnavatele. Obviněná se tedy domnívá, že je jen těžko možné po ní požadovat, aby dodržovala povinnosti, které vyplývají pro ni z neznámých dokumentů a na které nebyla ze strany zaměstnavatele ani upozorněna.
Oba soudy nižších stupňů podle dovolatelky též nesprávně posoudily příčinnou souvislost mezi jednáním obviněné a následkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného, když nevzaly v potaz ustálenou judikaturu, podle níž ne každé jednání, bez něhož by následek nenastal, je stejně důležitou příčinou následku (tzv. gradace příčinné souvislosti). Obviněná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že přestože bylo jednání obviněné jen jedním z článku řetězu příčin, které následek způsobily, představuje však pro následek příčinu významnou z hlediska zásady gradace příčinné souvislosti. Pokud při vzniku těžké újmy na zdraví ve smyslu §147 tr. zákoníku spolupůsobilo více příčin, je třeba každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku posoudit zvlášť a určit jejich důležitost pro následek, který z jednání obviněné nastal. Dovolatelka má za to, že nejdůležitější příčinou vedoucí ke způsobení následku bylo neplnění povinností jejího zaměstnavatele uvedené v §101 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů. Oba soudy se totiž náležitě nevypořádaly s tím, že absence adekvátního školení a neseznámení obviněné s dokumenty společnosti BAZENSERVIS, s.r.o. jsou velmi významnými příčinami z hlediska způsobeného následku. Z uvedeného je pak podle obviněné nutno uzavřít, že hlavní příčinou mající za následek těžkou újmu na zdraví poškozeného bylo jednání zaměstnavatele a nadřízených obviněné. Zároveň pak i při vynaložení veškeré potřebné opatrnosti ze strany poškozeného nemuselo dojít k tak závažnému následku, takže existuje více příčin mající vliv na vzniklý následek v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného.
Z obdobných důvodů je obviněná přesvědčena, že nemohlo dojít ani k naplnění zavinění ve formě nevědomé nedbalosti, které musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jejím jednáním a následkem stíhaného přečinu. Při nedbalostním zavinění se vyžaduje, aby si obviněná alespoň mohla představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout v důsledku porušení povinností (o kterých navíc neměla tušení), tedy že si podle odvolacího soudu musela být vědoma možných následků v případě, kdy nechávala tobogán bez dozoru a nekontrolovala stav vody v dojezdovém bazénku a bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že žádnou škodu nezpůsobí, jak má na mysli ustanovení §16 písm. a) tr. zákoníku v případě vědomé nedbalosti. Tento názor obviněná nesdílí, protože byla poučena zaměstnavatelem, že se zelené světlo na semaforu rozsvítí až poté, co jsou dojezdové bazénky naplněné vodou. Nelze proto hovořit o tom, že by obviněná bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že žádnou škodu nezpůsobí, neboť jednala v omylu v tom smyslu, že byla přesvědčena, že kontrola naplnění dojezdových bazénků je zajištěna semafory. O této skutečnosti byli přesvědčeni i nadřízení obviněné (současný ředitel sportovního zařízení Ing. H. i svědek P.), kteří i rok po vzniku úrazu poškozeného tvrdili, že se zelené světlo na semaforu rozsvítí, až když jsou dojezdové bazénky naplněny vodou, takže po obviněné nelze spravedlivě požadovat, aby věděla, že skutečnost je jiná. Navíc obviněná není technicky vzdělaná, ani neměla možnost získat informace o fungování semaforů a tobogánu a jeho zabezpečení. Jen nadřízení měli tyto informace ve formě provozního řádu tobogánu, se kterými ji neseznámili, takže o nich nemohla vědět. Jak potvrdil sám svědek Ing. H., obviněná nepotřebovala k výkonu funkce tobogánistky odborné zkoušky, stačilo její proškolení, které bylo ve skutečnosti tak ledabylé, že si obviněná ani nemohla uvědomit, že porušuje nějakou povinnost.
Odvolací soud dále nezohlednil tvrzení obviněné, že neměla při veškeré své snaze možnost zabránit vstupu návštěvníků před tím, než spustí tobogány a než se naplní dojezdové bazénky vodou. Nedisponovala totiž klíči od dveří vedoucích k tobogánovým věžím, které se po celou dobu nezamykaly, na což obviněná opakovaně upozorňovala a domáhala se nápravy. Obviněná tak nemohla zabránit vstupu jakýchkoliv osob na tobogán i před jejím příchodem do zaměstnání. Obviněná obdržela klíče až po nehodě poškozeného na tobogánu a až po tomto okamžiku se začaly dveře systematicky zamykat. Nesouhlasí proto se závěrem nalézacího soudu, který posléze bez dalšího převzal i soud odvolací, že by dne 1. 5. 2011 odemkla dveře do tobogánové věže a následně odešla do místnosti plavčíkárny zapnout tlačítka, čímž měla umožnit volný vstup k tobogánům jakýmkoliv návštěvníkům. Dovolatelka z toho důvodu navrhovala vyslechnout i další svědky z řad zaměstnanců A. P. za účelem zjištění, jaké panovaly poměry u tobogánové věže a o úrovni školení ze strany jejího zaměstnavatele, což považovaly soudy chybně za nadbytečné.
Obviněná v hlavním líčení rovněž upozornila na to, že dveře jdou otevřít i v případě jejich uzamknutí. Dále rozporovala, že by poškozeného s jejich syny viděla, což vypověděl sám poškozený a jeho otec, který ani nebyl na místě činu a dozvěděl se o tom tedy až zprostředkovaně od poškozeného. Jedná se o tvrzení proti tvrzení, které navíc nebylo v hlavním líčení jednoznačně prokázáno, když poškozený vypověděl, že si není jistý, zda jej obviněná vnímala. Obviněná zcela popírá, že by jej na tobogánové věži zahlédla. Je s podivem, že si poškozený přesně pamatuje jejich oční kontakt, když si při vyšetřovacím pokusu nepamatoval, jak dlouho slyšel proudit vodu v tubusu tobogánu a kolik ve skutečnosti čekal opakujících ze zelených semaforů před sjetím tobogánu. Zahlédla-li by poškozeného s dětmi, zcela jistě by je upozornila, že jde teprve tobogán zapínat. Přes veškerou snahu proto nemohla poškozenému a jeho synům zabránit vstupu do prostoru tobogánové věže před naplněním dojezdových bazénků a vstupní dveře uzamknout. Nelze ji proto klást za vinu, že v časovém úseku mezi spuštěním tobogánů a přesunutím se k dojezdovým bazénkům měli poškozený a jeho synové sjet tobogán, když navíc jednala v omylu, neboť byla přesvědčena, že semafor spustí zelenou až v okamžiku naplnění dojezdového bazénku vodou.
Dovolatelka pak poukázala na rozpory ve výpovědi poškozeného ohledně jeho doby čekání, než sjel tobogán, a provedeného vyšetřovacího pokusu, kdy na jedné straně oba soudy uznávají, že si poškozený v tomto směru nemusí pamatovat přesný sled událostí, avšak na druhé straně bezmezně věří jeho tvrzení, že jej obviněná viděla. Obviněná rovněž připomněla, že u začátku tobogánu byly umístěny kamery, na kterých byl vidět prostor dojezdových bazénků, avšak provozovatel aquaparku je následně bezdůvodně odstranil, čímž znemožnil návštěvníkům před vstupem do tobogánu kontrolu dojezdu, ačkoliv ji výrobce a zhotovitel tobogánu díky montáži kamer předpokládal.
Dovolatelka proto závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. 13 To 117/2013 zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. uvedla, že plně souhlasí s názorem odvolacího soudu, že obviněná jednoznačně řádně nezajistila bezpečný provoz tobogánu, když jí tato povinnost vyplývala nejen z její pracovní náplně, ale i z §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník”), podle kterého je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a na životním prostředí, když právě toto ustanovení vymezuje důležitou povinnost. Zároveň ustálená judikatura (5 Tdo 378/2002, 6 Tdo 767/2006, 6 Tdo 690/2011) stanoví, že za porušení důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku lze považovat jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku. Důležitou povinností vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce podle §147 odst. 2 tr. zákoníku je s ohledem na uvedené i povinnost plavčíka, respektive „tobogánisty“ zachovávat náležitý dozor nad bezpečností návštěvníků tobogánů, což lze dovodit už jen z významu funkce a činnosti dozoru nad tobogánem. Zanedbání takového dozoru může vést ke vzniku protiprávního účinku v podobě těžké újmy na zdraví či dokonce smrti. Tuto odpovědnost za bezpečnost návštěvníků tobogánu obviněná převzala uzavřením pracovní smlouvy se Sportovním zařízením města P., včetně podpisu vlastní pracovní náplně. Byť lze podle státní zástupkyně připustit, že nebyla v tomto směru proškolena zcela důsledně a plnění povinností obviněnou nebylo ze strany nadřízených ani řádně kontrolováno, co méně mohlo být od obviněné s ohledem na pracovní náplň a z hlediska bezpečnosti návštěvníků požadováno, než aby se po zapnutí tlačítek a jejich osvícení, tedy po zprovoznění tobogánu přinejmenším přesvědčila o tom, že jsou čerpadla zcela funkční a v tubusu tobogánu proudí voda, a že je v dojezdovém bazénku dostatečné množství vody, případně že například nedošlo k technické závadě ohrožující bezpečnost návštěvníků. Státní zástupkyně shrnula, že obviněná svým jednáním naplnila zákonné znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Na základě uvedeného proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Taktéž souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí (265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. 13 To 117/2013 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecně naplněn za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Po seznámení se s obsahem trestního spisu a obou rozhodnutí vydaných v této trestní věci je třeba nejprve konstatovat, že přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Pro naplnění této skutkové podstaty postačí zavinění ve formě nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (a to i ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby), kdy pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Soud druhého stupně spatřoval porušení důležité povinnosti obviněné vyplývající z jejího zaměstnání ve smyslu §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku v porušení její povinnosti stanovené pracovní náplní vymezené ve smyslu přílohy č. 1 k nařízení vlády č. 76/1994 Sb., ve spojení s jejími pracovními smlouvami ze dne 1. 7. 2004 a 31. 12. 2004 uzavřené se zaměstnavatelem Sportovní zařízení města P., zejména v nezabezpečení bezpečného provozu návštěvníků na tobogánech a dále obecným ustanovením §415 občanského zákoníku, podle něhož je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, přírodě a na životním prostředí. Obhajoba obviněné spočívající v tom, že nebyla povinna kontrolovat dostatečné množství vody v dojezdovém bazénu tobogánu a neumožnit návštěvníkům vstup do tobogánové věže do doby, než zkontroluje naplnění dojezdového bazénu předepsaným množství vody, byla jednoznačně vyvrácena. Naopak se jednalo o její povinnost hlavní a zcela zásadní.
Obviněná vykonávala svou funkci dozoru nad tobogánem a plavčíka pro veřejnost ke dni spáchání činu více jak šest let, takže se musela seznámit se způsobem fungování tobogánu, tedy se skutečností, že po uvedení tobogánu do chodu zapnutím dvou tlačítek se spustí tok vody na vrcholu toboganu, který steče tubusem toboganu dolů, čímž dojde k naplnění dojezdového bazénu až po určitém časovém úseku. Ostatně k takovému zjištění nepotřebovala žádných odborných technických znalostí. Nemohla se proto domnívat, že tobogán je po jejich stisknutí ihned provozuschopný a bezpečný pro návštěvníky, přičemž není rozhodné, zda se moment tohoto zapnutí shoduje s rozsvícením zelené na semaforu umístěným na plošině. Tento signál totiž sloužil výlučně pro návštěvníky a nikoliv pro obviněnou, která se na ně nemohla spoléhat, když byla povinna počítat i s variantou, že například dojde k jejich poruše, a proto semafory kontrolovat a případnou poruchu ihned nahlásit za účelem jejího odstranění. Obviněné konečně není kladeno za vinu rozsvícení či nerozsvícení semaforu, ale porušení zásadní povinnosti tobogánistky při dozorování nad jeho bezpečným chodem vyplývající z pracovních smluv obviněné, její shora uvedené pracovní náplně, ale zároveň i z logiky věci, tedy povinnost zajistit dostatečné množství vody v dojezdovém bazénku, aby projíždějící návštěvník byl po sjetí tobogánu bezpečně zbrzděn a mohl opustit dojezdový bazén pro uvolnění místa pro dalšího návštěvníka. Tím spíše pokud věděla, že se dveře vedoucí k tobogánové věži nezamykají, měla si tyto klíče obstarat jejich vyžádáním z vrátnice, když věděla, že se zde nachází. V opačném případě mohla požádat dalšího plavčíka, aby vchod poté, co sama uvede tobogán do provozu, hlídal, obzvláště v době zahájení provozu toboganu v 10:00 hodin, kdy bylo třeba dbát zvýšené pozornosti na bezpečnost návštěvníků aquaparku, když bylo nanejvýše jasné, že dojezdový bazén tobogánu je před tímto okamžikem prázdný. Je až s podivem, že po dobu několikaletého výkonu funkce obviněné jako tobogánistky, kdy jí byl svěřen dozor nad bezpečností tobogánu, nedošlo z důvodu flagrantního porušování její shora popsané základní povinnosti ke škodě na zdraví či životě ostatních návštěvníků, což ostatně konstatovaly již soudy nižších stupňů. Tyto se současně shodly na tom, že zaměstnavatel, resp. nadřízení obviněné nesli spoluodpovědnost na vzniklém následku, když zanedbávali kontrolu plnění pracovních povinností obviněné, což se může odrazit v civilním řízení, ve kterém poškozená zdravotní pojišťovna může uplatnit svůj nárok na náhradu škody. Tato skutečnost však nemá žádný vliv na trestní odpovědnost obviněné. Za situace, kdy nebyla v A. P. obsazena funkce vedoucího tohoto sportovního zařízení, byla obviněná jedinou osobou odpovědnou za dozor nad bezpečností návštěvníků tobogánu a byla povinna zajistit naplnění dojezdového bazénku tobogánu předepsaným množstvím vody ještě předtím, než na tobogán vstoupil první návštěvník po jeho oficiálním otevření v 10:00 hodin.
S tím se pojí i neopodstatněnost její další dovolací námitky o nedostatečném naplnění subjektivní stránky stíhaného přečinu, včetně absence zavinění ve vztahu k porušení důležité povinnosti vyplývající pro ni z jejího zaměstnání podle §147 odst. 2 tr. zákoníku.
Obviněná svou argumentací jednoznačně prokázala, že si byla vědoma všech nedostatků majících vliv na výkon jejích pracovních povinností týkajících se bezpečného sjezdu tobogánu (zejména nezamykání vchodových dveří tobogánové věže a odstranění monitoru, kde si sami návštěvníci mohli zkontrolovat aktuální stav naplnění dojezdového bazénku vodou). Nemohla se proto spoléhat na to, že kontrola naplnění dojezdových bazénků je zajištěna pouze semafory, když mohlo dojít k jejich poruše, což by znamenalo prodloužení doby jejich systematické kontroly, kterou by obviněná musela absolvovat při každodenním ranním uvedení tobogánu do provozu (tedy vyčkat po stisknutí příslušných tlačítek na naplnění bazénku, odemknout tobogánovou věž, po níž by vystoupala, aby zkontrolovala, zda se rozsvítila zelená na semaforu, sejít zpět dolů, umožnit návštěvníkům vstup, a to vše za předpokladu, že by v plavčíkárně zajistila přítomnost jiného plavčíka, který by po dobu její nepřítomnosti hlídal dojezdové bazénky). K usnadnění tohoto postupu právě postačovalo, aby sama vyčkala naplnění bazénků, a do té doby nevpouštěla žádného návštěvníka na tobogán a posléze zajistila otevření tobogánových věží.
Z uvedeného plyne, že obviněná byla po dobu její přítomnosti na pracovišti jedinou osobou, která byla povinna kontrolovat stav vody v dojezdovém bazénku, takže věděla, že nesplněním této povinnosti může způsobit škodu na zdraví či životě návštěvníka, který při dojezdu nemohl bezpečně dojet jinak, než že jej zbrzdí předepsané množství vody v tomto bazénku. Bez přiměřených důvodů však spoléhala, že takové porušení nezpůsobí, tedy jednala vědomě nedbale ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to i ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v podobě následku způsobeného porušením této povinnosti, a to těžké újmy na zdraví představující tříštivé zlomeniny v obou dolních končetinách poškozeného popsané ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku.
Soud prvního, popřípadě druhého stupně rovněž náležitě zohlednil příčinnou souvislost mezi jednáním obviněné a těžkou újmou na zdraví poškozeného a zásadu gradace příčinné souvislosti, podle níž každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není stejně důležitou příčinou následku. Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou, což se v posuzovaném případě jednoznačně stalo. Nejvyšší soud proto odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí (a taktéž na odůvodnění odsuzujícího rozsudku), a to i ohledně další dovolací argumentace obviněné, která nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., týkající se její nespokojenosti se zjištěným skutkovým stavem, a to, zda obviněná viděla poškozeného před vznikem jeho úrazu, dále o hodnocení výpovědí poškozeného, jeho otce a obviněné, a taktéž na zdůvodnění, proč nalézací soud nevyhověl důkazním návrhům obhajoby, protože všechny tyto argumenty oba soudy náležitě posoudily, když obviněná veškeré námitky zahrnuté v dovolání uplatnila již dříve v odvolání (často doslovně) a byly z podstatné části součástí i její předchozí obhajoby, a znovu je opakuje jen proto, že nesouhlasí s výsledkem odvolacího řízení.
Nejvyšší soud již dříve opakovaně judikoval, že vzhledem k jeho postavení jako soudu dovolacího a taxativně vymezeným dovolacím důvodům zakotveným v trestním řádu není možné využít institutu dovolání pro opakované namítání totožných skutečností jako v odvolání jenom proto, že dovolatel není spokojen s výsledkem odvolacího řízení. Pokud se s nimi odvolací soud dostatečně vypořádal, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Z uvedeného je patrné, že se nalézací, eventuálně odvolací soud již v předchozím řízení dostatečně vypořádaly se všemi námitkami, které obviněná posléze opakovala i v dovolání, a precizně zdůvodnily naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto v podrobnostech odkazuje na odůvodnění obou jejich rozhodnutí v celé jejich šíři, neboť není účelné, aby byl znovu doslovně reprodukován jejich obsah.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné G. Z. jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 10. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c