ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.983.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 983/2013-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2013 o dovolání obviněného M. R. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. 9 To 180/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 38 T 11/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. R. byl rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 3. 4. 2013 sp. zn. 38 T 11/2013 uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v přesněji nezjištěné době kolem 14.00 – 14.30 hodin dne 27. 9. 2012 se vrátil na místo předchozího slovního a fyzického střetu s J. V., to jest na pozemek v obci H., okres P.-v., v jehož sousedství bydlí, a přinesl s sebou kuši s napjatou tětivou, kterou ze vzdálenosti přibližně dvou metrů namířil na tělo posledně jmenovaného, což doprovázel slovním komentářem o jednoduchosti zabití člověka takovou zbraní a jeho připravenosti zabít poškozeného.
Za to byl odsouzen podle §353 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §82 odst. 1 a §83 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen i trest propadnutí věci, lovecké kuše a dvou kusů šípů.
Proti uvedenému rozhodnutí podal obviněný odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Praze, jenž rozsudkem ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. 9 To 180/2013 podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek okresního soudu částečně zrušil a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak sám nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku obviněnému podle §353 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věci, lovecké kuše a dvou kusů šípů.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétně že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině. Dovoláním napadá výrok o zamítnutí jeho odvolání podle §256 tr. ř. učiněný v rozsudku odvolacího soudu a to v celém jeho rozsahu.
V další části podaného dovolání obviněný uvádí, že skutek jehož spácháním byl uznán vinným, je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění tak, že nevykazuje všechny zákonné znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, jak ho právně posoudily soudy obou stupňů. K tomu, aby se jednalo o takový přečin, musí být spolehlivě prokázáno, že u poškozeného J. V. došlo k vzbuzení důvodné obavy, že bude uskutečněno jednání, spočívající ve vyhrožování se zbraní usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou.
V průběhu řízení ale obviněný popíral, že poškozenému vyhrožoval způsobem, který je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a též skutečnost, že jeho jednání mohlo vzbudit u poškozeného jakoukoliv důvodnou obavu o jeho život či zdraví. Bylo prokázáno, že poškozený na místě, na kterém měl být údajně ohrožen jednáním obviněného, setrval i po údajném útoku a pokračoval v činnosti, kterou vykonával i předtím, tedy v odstraňování plotu. Dále nebylo prokázáno, že by se obviněný při tom pohyboval na pozemku v obci H., okres P.-v., jehož vlastnictví je sporné a on je považuje za své. Soudy obou stupňů zcela nesprávně celou věc právně posoudily za situace, kdy k inkriminovanému jednání došlo v souvislosti s fyzickým útokem ze strany poškozeného V., kterým byl obviněný hrubě napaden, a to na pozemku v jeho výlučném vlastnictví, který sousedí s pozemkem shora uvedeným, kdy poškozený obviněnému poškodil fotoaparát a odcizil mobilní telefon, v důsledku čehož si obviněný ani nemohl přivolat pomoc. Soudy také správně nevyhodnotily fyzickou převahu poškozeného a skutečnost, že obviněnému, invalidnímu důchodci, opakovaně ublížil na zdraví. Soudy obou stupňů měly celou situaci vyhodnotit jako nutnou obranu ze strany obviněného, kdy reagoval na trvající útok ze strany poškozeného. K napadání osoby obviněného ze strany poškozeného V. dochází opakovaně, zřejmě proto, že se brání legalizaci jeho firmou postavené černé stavby. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje též v tom, že nebylo prokázáno, že předmětná kuše, kterou ale nikoho neohrožoval, je vůbec zbraní, a že nebyl prokázán slovní komentář uváděný ve skutkové věci (zřejmě větě) výroku soudu prvního stupně. Stojí zde tvrzení obviněného proti tvrzení poškozeného V., včetně rozporuplných tvrzení dvou svědků, jednoho závislého na poškozeném a druhého proti obviněnému podjatého, což ostatně bylo v průběhu řízení prokázáno.
Soud prvního stupně též pochybil, pokud obviněného uznal vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, a přitom jej odsoudil podle §352 odst. 1 tr. zákoníku a za použití nesprávných ustanovení tr. zákoníku týkajících se podmíněného odložení výkonu uloženého trestu. I přes to, že toto pochybení odvolací soud svým rozsudkem na základě podaného odvolání napravil, zůstává pochybnost o správnosti předcházejícího řízení. Krajský soud v Praze tak neodstranil uvedenou vadu rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli tak měl a mohl učinit, a namísto toho zamítl důvodně podané odvolání.
V závěru proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze v celém rozsahu a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek. Poté učinil alternativní návrh v tom směru, aby Nejvyšší soud buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po rekapitulaci obsahu jednotlivých soudních rozhodnutí a podaného dovolání obviněného konstatoval, že námitky, ve kterých dovolatel na základě vlastního hodnocení důkazů prosazuje vlastní skutkovou verzi celého incidentu a domáhá se, aby jeho jednání bylo hodnoceno jako jednání v nutné obraně, směřují primárně do skutkové oblasti, deklarovanému dovolacímu důvodu ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají a nelze k nim v dovolacím řízení přihlížet.
Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit pouze námitku, podle které skutek vymezený v rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje znaky souzeného přečinu, poněvadž u poškozeného V. nedošlo k vzbuzení důvodné obavy z realizace výhrůžek. Tato námitka je ovšem bezpředmětná. K naplnění skutkové podstaty přečinu podle §353 tr. zákoníku postačuje, když pachatel jinému vyhrožuje mj. usmrcením takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Není tedy nutné, aby v poškozeném byla obava skutečně vzbuzena. Pohrůžka skutkem spočívající v pohrůžce kuší připravenou k výstřelu, doprovázená slovními komentáři o připravenosti obviněného poškozeného usmrtit, nepochybně je způsobilá vyvolat důvodnou obavu. V předmětné trestní věci navíc z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že v poškozeném důvodná obava vzbuzena byla, když poškozený byl jednáním obviněného v prvním momentě natolik paralyzován, že nebyl schopen pohybu („ztuhl hrůzou“).
Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit i námitku, podle které kuše není zbraní, neboť spáchání činu se zbraní je kvalifikačním znakem kvalifikované skutkové podstaty podle §353 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Ani tato námitka však není důvodná. Podle §118 tr. zákoníku se zbraní rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Zbraní se tedy ve smyslu tohoto ustanovení rozumí nejen zbraň v technickém slova smyslu, ale jakýkoli předmět způsobilý přivodit zranění. Z ustanovení §353 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku v žádném případě nevyplývá, že by se na přečin nebezpečného vyhrožování toto širší vymezení pojmu zbraně nevztahovalo. Loveckou kuši jako zařízení způsobilé vymršťovat v předem zvoleném směru šípy se značnou průrazností ovšem lze považovat nejenom za předmět způsobilý zdůraznit útok proti tělu, ale i za zbraň v technickém slova smyslu. (Je obecně známo, že ve středověkém válečnictví byla kuše používána jako smrtící zbraň vojenská).
Námitka týkající se nepřesné citace zákonného ustanovení v již zrušeném výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně je z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu irelevantní. Jakoukoli pochybnost o správnosti celého řízení předcházejícího rozhodnutí odvolacího soudu toto formální pochybení v žádném případě způsobit nemůže.
Státní zástupce je tudíž názoru, že dovolací námitky obviněného R. zčásti neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné. Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání a to i v případě jiného nežli navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Byť dovolatel v dovolání nesprávně uvádí, že napadá výrok o zamítnutí jeho odvolání podle §256 tr. ř., jelikož takový výrok v rozsudku odvolacího soudu učiněn nebyl, přesto dovolací soud s ohledem na ostatní obsah mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že podané dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. 9 To 180/2013 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které celkově splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí nejprve posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03 ).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03 ). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Dále je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel musí brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá ) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009.
Podstatu dovolání obviněného M. R. tvoří v zásadě dvě právní námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně se jedná o to, že podle obviněného, aby se mohlo jednat o přečin nebezpečného vyhrožování, muselo být spolehlivě prokázáno, že u poškozeného došlo ke vzbuzení důvodné obavy, že uskuteční jednání, kterým mu vyhrožuje se zbraní usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou. To ale podle obviněného prokázáno nebylo. Další takovou námitkou je nesouhlas obviněného se závěrem, že předmětná kuše je zbraní.
Přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. To jinými slovy znamená, že vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu, která ale nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný.
Je pravdou, že ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvého stupně okresní soud neuvádí, zda k důvodné obavě u poškozeného skutečně došlo, ani se nezmiňuje o reálnosti možného vzniku takové obavy, ale v odůvodnění rozsudku zejména na jeho straně 5 důkladně rozvádí, proč pokládal obviněného výhružku zabitím vůči poškozenému za reálnou a schopnou u poškozeného vyvolat důvodnou obavu z jejího naplnění, a zároveň připustil i skutečný vznik takové obavy u osoby poškozeného. Z uvedeného vyplývá, že okresní soud na základě provedeného dokazování a učiněného skutkového zjištění dospěl k závěru, že zákonem požadované znaky výše cit. přečinu byly jednáním obviněného naplněny.
Ke stejnému závěru pak lze dospět i pokud jde o znak spáchání činu se zbraní ve smyslu §353 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů se sice odůvodnění tohoto znaku kvalifikované skutkové podstaty cit. přečinu ve svých rozhodnutích blíže nevěnovaly, ale ve shodě s vyjádřením státního zástupce lze poukázat na ustanovení §118 tr. zákoníku, podle něhož je čin spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.
Jestliže tedy obviněný mířil kuší ze vzdálenosti asi dvou metrů na poškozeného, přičemž toto své jednání doprovázel slovy o jednoduchosti zabití člověka takovou zbraní a připraveností tak učinit, nelze než prohlásit, že obviněný měl předmětnou zbraň u sebe právě z důvodu, aby své vyhrůžce dodal dostatečnou váhu a u poškozeného zvýšil obavu z jejího naplnění. O tom, že kuše je předmětem, kterým lze člověka vážně zranit či dokonce usmrtit, není třeba vést jakoukoli polemiku. I když soud prvního stupně vyhodnotil, že obviněný v kuši neměl založen šíp, zároveň konstatoval, že poškozený si této skutečnosti nebyl zjevně vědom, když naopak tvrdil, že obviněný v kuši šíp měl a on se v důsledku toho cítil reálně ohrožen na životě.
Pokud jde o ostatní námitky obviněného směřující do hodnocení důkazů a požadující změnu skutkových zjištění v tom směru, že se skutkový děj odehrál jinak a v důsledku toho mělo být jednání obviněného vyhodnoceno jako nutná obrana, tak takové výhrady nelze než označit za procesní resp. skutkové, které nezakládají dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v katalogu dovolacích důvodů podle ustanovení §265b tr. ř. Proto se jimi Nejvyšší soud nezabýval.
Rovněž opakování výhrad týkajících se pochybení okresního soudu při užití konkrétních ustanovení trestního zákoníku při ukládání trestu obviněnému je zcela nadbytečné, neboť je ve svém rozhodnutí zcela napravil soud druhého stupně. Dovolací soud proto nepokládá za nutné se k této problematice jakkoli blíže vyjadřovat.
Ze všech výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud s právním posouzením zjištěného skutku ztotožnil a dospěl k závěru, že námitky vznášené obviněným nemají opodstatnění. Oba soudy v souladu se zákonem vyložily a přiměřeně odůvodnily všechny rozhodné závěry z hlediska jimi použité právní kvalifikace a pokud jednání obviněného posoudily jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, nelze k tomu mít jakékoli výhrady.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného, jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c