ECLI:CZ:NS:2013:4.TZ.41.2013.1
sp. zn. 4 Tz 41/2013-40
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15. října 2013 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněných L. C. a M. D. , proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 42 To 115/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 77/2012, a rozhodl podle §268 odst. 2 tr. ř. takto:
Usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 42 To 115/2013 b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. b), §259 odst. 1 a §263 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve prospěch obviněných L. C. a M. D.
Odůvodnění:
Ministryně spravedlnosti podala podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných L. C. a M. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě ze dne 15. 5. 2013 č. j. 42 To 115/2013-843, jako soudu odvolacího, kterým bylo k odvolání poškozené České pojišťovny a. s. se sídlem S., P. rozhodnuto o zrušení rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. 9. 2012 č. j. 2 T 77/2012–773 a o vrácení věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Stěžovatelka poukázala na to, že rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. 9. 2012 č j. 2 T 77/2012-773, byl obviněný L. C. uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a dále zločinu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle §276 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za což byl podle §276 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle §70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku byl obviněnému L. C. rovněž uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to pepřového spreje.
Obviněný M. D. byl pak uvedeným rozsudkem uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, částečně ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, zločinu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle §276 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §276 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon byl podle §84 odst. 1 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 roků s dohledem. Podle §70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku byl obviněný M. D. též odsouzen k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to: modročerné látkové tašky, štípacích kleští s modročernou pogumovanou rukojetí, páčidla o délce 42 cm s modročernou rukojetí, páčidla o délce 30 cm s modročernou rukojetí, páčidla červeného o délce 60 cm, jednoho páru žlutých rukavic, jednoho páru modrobílých rukavic, 1 ks rukavice zelenočerné, 1 ks rukavice červenočerné, páčidla o délce 32 cm s černou rukojetí. Rovněž byl obviněnému M. D. podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu 1 roku.
Co se týká škody způsobené trestným jednáním obviněných L. C. a M. D., okresní soud rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. o tom, že jmenovaní obvinění jsou povinni nahradit poškozené V. M., bytem B.-B. škodu ve výši 7.788,- Kč, poškozené Obci B., škodu ve výši 3.458,- Kč, poškozenému JMB družstvu, J., M. B. škodu ve výši 24.720,- Kč, poškozené Obci C., C., O. škodu ve výši 34.797,- Kč, poškozené M. L., bytem C., O. škodu ve výši 13.047,- Kč, poškozené České poště, s.p., P. v., P. škodu ve výši 11.260,- Kč, poškozené E-on Česká republika, s.r.o., F.A.G., Č. B. škodu ve výši 1.700,- Kč, poškozené J. O., bytem V., okr. T. škodu ve výši 1.714,- Kč, poškozené Obci V., škodu ve výši 3.496,- Kč, poškozené České pojišťovně a.s., S., P. škodu ve výši 16.535,- Kč, poškozené Kooperativě pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group, T., P., škodu ve výši 67.843,- Kč.
Dále soud rozhodl, že obviněný M. D. sám je podle §228 odst. 1 tr. ř. povinen nahradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, J., O.-V., škodu ve výši 4.821,- Kč, poškozené E. W., trvale bytem M., okr. T., nyní bytem T., O. škodu ve výši 12.840,- Kč, poškozené A. B., bytem T., J. H. škodu ve výši 1.300,- Kč, poškozenému E. S., trvale bytem K. n., T., nyní bytem B., T. škodu ve výši 22.523,- Kč, poškozené společnosti Campa-net a.s., 28. ř., J., škodu ve výši 500,- Kč, poškozené obci N., škodu ve výši 1.250,- Kč, poškozenému J. Č., bytem J., okr. T. škodu ve výši 64.808,- Kč, poškozené Obci Ch., škodu ve výši 2.220,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak soud rozhodl, že se poškození V. M., bytem B.-B., Obec B., Obec Č., Č., O., M. L., bytem Č., O., J. O., bytem V., okr . T., E. W., trvale bytem M., okr. T., nyní bytem T., O. a A. B., bytem T., J. H. odkazují se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
S odkazem na §129 odst. 2 tr. ř. vyhotovil okresní soud rozsudek bez odůvodnění.
Proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči podala odvolání poškozená Česká pojišťovna a. s., a to do výroku o náhradě škody. Poškozená se v odvolání domáhala toho, aby krajský soud vrátil věc Okresnímu soudu v Třebíči, jenž by rozsudek doplnil o chybějící výrok o náhradě škody, kterým by byla obviněným L. C. a M. D. uložena povinnost nahradit poškozené České pojišťovně a. s. společně a nerozdílně škodu ve výši 33.398,- Kč.
Usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 15. 5. 2013, č.j. 42 To 115/2013-843, bylo podle §263 odst. 1 písm. b) tr. ř. a §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodnuto o zrušení rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. 9. 2012, č.j. 2 T 77/2012-773 v celém rozsahu, a o tom, že se podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrací soudu prvního stupně.
Ministryně spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona citovala ustanovení §259 odst. 1, §258 odst. 1 písm. b), §263 odst. 1, §254 odst. 1 a §265 tr. ř. a konstatovala, že Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě tato ustanovení aplikoval chybně, případně je neužil, ačkoli je užít měl.
Stěžovatelka dále uvádí, že ve věci pochybil již Okresní soud v Třebíči. Poškozená Česká pojišťovna a. s. uplatnila vůči obviněným L. C. a M. D. v souladu s ustanovením §43 odst. 3 tr. ř. řádně a včas jak svůj nárok na náhradu škody ve výši 33.398,- Kč (viz podání ze dne 23. 1. 2012, č.l. 174), tak svůj nárok na náhradu škody ve výši 16.535,- Kč (viz podání ze dne 6. 9. 2012, č. l. 733), když z obou uvedených podání poškozené bylo patrno, z jakých důvodů a v jaké výši nárok na náhradu škody uplatňuje. Byť poškozená oba nároky uplatnila ještě před zahájením dokazování v hlavním líčení, rozhodl Okresní soud v Třebíči v rozsudku ze dne 19. 9. 2012 č.j. 2 T 77/2012-773 podle §228 odst. 1 tr. ř. pouze o druhém z uvedených nároků České pojišťovny a. s. ve výši 16.535,- Kč, aniž by též rozhodl i o prvém z uvedených nároků ve výši 33.398,- Kč.
Dále pak Okresní soud v Třebíči předmětný rozsudek s odkazem na ustanovení §129 odst. 2 tr. ř. neodůvodnil. V prvé větě jmenovaného ustanovení trestního řádu se uvádí, že pokud se po vyhlášení rozsudku nebo v soudem stanovené lhůtě po vyhlášení rozsudku státní zástupce a obviněný vzdali odvolání a prohlásili, že netrvají na vyhotovení odůvodnění, a obviněný zároveň prohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby, může soud vyhotovit zjednodušený rozsudek, který neobsahuje odůvodnění. Jak je zřejmé ze stručného záznamu o průběhu hlavního líčení ze dne 19. 9. 2012, oba obvinění i státní zástupce se práva na odvolání vzdali, oba obvinění se pak tohoto práva vzdali i za osoby oprávněné. Zároveň ani obvinění, ani státní zástupce netrvali na vyhotovení odůvodnění rozsudku. Výrok o vině a trestu tedy soud neodůvodnil zcela v souladu se zákonem.
Jinak je tomu ale v případě výroků o náhradě škody. Podle poslední věty jmenovaného ustanovení trestního řádu mají-li právo podat odvolání i poškozený nebo zúčastněná osoba a nevzdali-li se tohoto práva, je rovněž třeba odůvodnit ty výroky, proti kterým mohou podat odvolání. Jelikož, jak je patrno ze stručného záznamu o průběhu hlavního líčení ze dne 19. 9. 2012, poškození se práva podat odvolání nevzdali, měl Okresní soud v Třebíči výroky o náhradě škody odůvodnit, což neučinil.
Jak již bylo zmíněno, do výroku o náhradě škody z uvedeného rozsudku Okresního soudu v Třebíči podala odvolání poškozená Česká pojišťovna a.s. Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, v napadeném usnesení vydaném k odvolání poškozené České pojišťovny a. s. dovodil, že nebyly dány zákonné podmínky podle §129 odst. 2 tr. ř. pro vyhotovení zjednodušeného rozsudku bez odůvodnění soudem prvého stupně, a to pro absenci vyjádření poškozené stran práva na odvolání a písemné vyhotovení odůvodnění rozsudku. S odkazem na §120 odst. 1 písm. d) tr. ř., který stanoví odůvodnění jako jednu z obsahových náležitostí rozsudku a dále pak s odkazem na §125 odst. 1 tr. ř., který podrobně vypočítává, co všechno by měl soud v odůvodnění uvést, konstatoval, že rozsudek soudu prvého stupně nemá podstatné náležitosti a je tedy nepřezkoumatelný.
Podle stěžovatelky je pravdou, že soud prvého stupně pochybil, když neodůvodnil výrok o náhradě škody a když také opomněl rozhodnout o včas a řádně uplatněném nároku na náhradu škody poškozené České pojišťovny a. s. v částce 33.398,- Kč., ale jelikož soud druhého stupně rozhodoval pouze k odvolání uvedené poškozené, mohl se podle §254 odst. 1 tr. ř. zaobírat jen chybějícím výrokem o náhradě škody a ne všemi výroky rozsudku, tedy i zbylými výroky o náhradě škody a výroky o vině a trestu. Namísto zrušení rozsudku v celém rozsahu podle §263 odst. 1 písm. b) tr. ř. a podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a vrácení věci podle §259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně, měl krajský soud postupovat podle §265 tr. ř. a o chybějícím výroku buď rozhodnout sám anebo, pokud by takové rozhodnutí nebylo možné, odkázat poškozenou Českou pojišťovnu a. s. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z uvedeného tak vyplývá, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, byl porušen zákon v neprospěch obviněných. I když by v novém řízení ke změně rozhodnutí v neprospěch L. C. a M. D. nemělo dojít, nelze zároveň očekávat, že by soud prvého stupně své rozhodnutí změnil v jejich prospěch. Za daných okolností se pokračující trestní řízení jeví jako nežádoucí zásah do života obou obviněných, když tito s rozsudkem soudu prvého stupně vyslovili souhlas a když není jisté, jaké postoje státní zástupce, popř. poškození v novém řízení zaujmou.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 15. 5. 2013 č. j. 42 To 115/2013 - 843 byl v ustanoveních §258 odst. 1 písm. b), §263 odst. 1 písm. b), §259 odst. 1, §254 a §265 tr. ř. porušen zákon v neprospěch obviněných L. C. a M. D. Podle §269 odst. 2 tr. ř. pak aby napadené rozhodnutí zrušil a současně zrušil i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle §271 odst. 1, 2 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Z obsahu přezkoumávaného trestního spisu Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 2 T 77/2012 skutečně vyplývá, že ačkoli poškozená Česká pojišťovna a. s. v trestním řízení řádně a včas vůči obviněným uplatnila oba požadavky na náhradu škody a to ve výši 33.398,- Kč a ve výši 16.535,- Kč, okresní soud ve výroku o náhradě škody odsuzujícího rozsudku obviněné zavázal pouze k zaplacení jednoho z nich a to ve výši 16.535,- Kč a druhý požadavek poškozené na náhradu škody ve výši 33.398,- Kč ve svém rozhodnutí zcela pominul. S největší pravděpodobností se tak stalo proto, že na počátku hlavního líčení před zahájením dokazování předseda senátu okresního soudu při čtení jednotlivých nároků poškozených na náhradu škody opomněl ze spisu tento požadavek na náhradu škody poškozené České pojišťovny a. s. přečíst a dále o něm při svém rozhodování neuvažoval. O tom se Nejvyšší soud přesvědčil přehráním zvukového záznamu hlavního líčení ze dne 19. 9. 2012.
Zde je třeba uvést, že toto pochybení, které spočívá v nedodržení postupu podle §206 odst. 2 tr. ř., nemůže mít zásadně vliv na existenci nároku poškozeného uplatněného v souladu s §43 odst. 3 tr. ř. Výrok o náhradě škody by proto obstál i při existenci uvedené vady, protože porušení povinnosti soudu podle citovaného ustanovení nemůže být na újmu práv poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013 sp. zn. 11 Tdo 93/2013).
Dalšího pochybení se okresní soud dopustil tím, že vyhotovil svůj rozsudek bez odůvodnění i ve vztahu k výroku o náhradě škody vůči poškozeným, kteří měli právo podat proti tomuto výroku odvolání, přičemž se tohoto práva nevzdali (viz §129 odst. 2 tr. ř. věta poslední).
Po předložení spisu krajskému soudu k rozhodnutí o odvolání, které podala pouze Česká pojišťovna a. s., jelikož okresní soud chybně ve svém rozsudku opomněl rozhodnout o nároku poškozené na náhradu škody ve výši 33.398,- Kč, tento soud zcela nesprávně v neveřejném zasedání zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a věc vrátil okresnímu soudu. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že tak učinil výhradně z důvodu absence odůvodnění výroku o náhradě škody v rozsudku okresního soudu ohledně poškozené České pojišťovny a. s., neboť ta se práva na odvolání nevzdala ani v dodatečně stanovené lhůtě.
Byť lze na jedné straně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že okresní soud při vyhotovení rozsudku, konkrétně jeho odůvodnění nerespektoval znění ustanovení §129 odst. 2, §120 odst. 1 písm. d) a §125 odst. 1 tr. ř., tak na straně druhé byl odvolací soud při svém vlastním rozhodování povinen sám dodržet ustanovení trestního řádu, která mu jím zvolený postup neumožňovala.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek okresního soudu v době, kdy byl předložen odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání poškozené České pojišťovny a. s., již byl ve výroku o vině a ve výroku o trestech ohledně obou obviněných v právní moci. Již tato samotná okolnost zcela vylučovala zrušení celého rozsudku okresního soudu, tedy i jeho výroku o vině a trestu na podkladě odvolání, tedy řádného opravného prostředku. Takový postup přicházel v úvahu pouze cestou mimořádného opravného prostředku, v daném případě obnovy řízení či stížnosti pro porušení zákona. Případné dovolání by v tomto případě muselo být odmítnuto, jelikož výroky o vině a trestu nabyly právní moci již v řízení před soudem prvního stupně (viz §265a odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud se z tohoto důvodu zabýval rovněž otázkou, zda rozhodnutí krajského soudu nelze pokládat za nulitní, nebo-li nicotné (tzv. paakt). Dospěl však k závěru, že krajský soud, coby soud druhého stupně, byl v tomto případě nadán pravomocí rozhodovat o řádném opravném prostředku (odvolání) poškozeného, a pokud nesprávně zrušil rozsudek soudu prvního stupně v již pravomocných výrocích o vině a trestu, ohledně nichž to již učinit nemohl, došlo z jeho strany k porušení zákonné kompetence. To ale nezpůsobuje nicotnost tohoto jeho rozhodnutí a tudíž je na něj třeba pohlížet jako na rozhodnutí existující a platné i po právní stránce.
Dále je třeba zmínit, že zrušení výroků o vině a o uložených trestech v rozsudku okresního soudu též nepřicházelo v úvahu proto, že odvolání podal poškozený, který má právo podat odvolání výhradně proti výroku o náhradě škody, resp. nemajetkové újmy atd., nebo proto, že takový výrok (jako v tomto případě) učiněn nebyl [viz §246 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř.] a to i v neprospěch obviněného (viz §247 odst. 1 tr. ř.).
Odvolací soud byl tudíž ve svém postupu limitován okolností, že poškozená Česká pojišťovna a. s. ve svém odvolání napadala skutečnost, že v rozsudku okresního soudu chybí výrok, jímž jí měl být přiznán vůči obviněným nárok na náhradu škody, který řádně a včas uplatnila. V takové situaci mělo být aplikováno ustanovení §259 odst. 2 tr. ř., které odvolacímu soudu umožňuje, záleží-li vada v tom, že v napadeném rozsudku některý výrok chybí nebo je neúplný, aniž by rozsudek zrušil, vrátit věc soudu prvního stupně s příkazem, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil. Zároveň v tomto svém usnesení odvolací soud mohl okresní soud vyzvat, pokud to pokládal za nezbytné, aby v rozsudku, jímž by chybějící výrok o náhradě škody doplnil, v jeho odůvodnění zmínil i chybějící část, kterou měl v důsledku nesplnění části podmínek vyplývajících z §129 odst. 2 tr. ř. odůvodnit již ve svém předchozím rozsudku. Odvolací soud ale mohl zmíněným způsobem postupovat i sám, tedy doplnit chybějící výrok o náhradě škody ve vztahu k poškozené České pojišťovně a. s., jelikož ustanovení §259 odst. 2 tr. ř. hovoří pouze o možnosti vrátit věc s uvedeným pokynem soudu prvního stupně. To neznamená nic jiného, než že tak může postupovat přímo soud druhého stupně.
Úvahu stěžovatelky, že odvolací soud měl postupovat podle §265 tr. ř., tedy po zrušení výroku o náhradě škody měl o chybějícím výroku sám rozhodnout, anebo odkázat poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních, nelze akceptovat. Odvolací soud totiž neměl žádný důvod zrušovat rozsudek okresního soudu v celém výroku o náhradě škody, jelikož tyto jednotlivé výroky ve vztahu k ostatním poškozeným bylo možno pokládat za správné a v řadě z nich zjevně i za pravomocné, takže nebylo důvodné je jakkoli modifikovat nebo možné je dokonce rušit. Pochybení okresního soudu bylo v plném souladu se zákonem napravitelné právě postupem, který výše naznačil Nejvyšší soud.
Pokud tedy Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě rozhodl na podkladě odvolání poškozené České pojišťovny a. s. způsobem, jak bylo shora uvedeno, porušil zákon v jím aplikovaných ustanoveních §258 odst. 1 písm. b), §259 odst. 1 a §263 odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož podle nich rozhodovat nemohl a neměl a taktéž v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., neboť překročil rozsah své přezkumné povinnosti. Toto porušení zákona Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud se též musel zabývat i návrhem ministryně spravedlnosti ohledně toho, zda byl porušen zákon v neprospěch obviněných, z čehož by pak případně vyplýval i další navrhovaný postup ve smyslu §269 odst. 2 a §271 odst. 1, 2 tr. ř. V tomto ohledu se ale Nejvyšší soud se stanoviskem stěžovatelky ztotožnit nemohl. Je evidentní, že pokud došlo (byť zcela nesprávně) ke zrušení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně v celém rozsahu, jedná se o rozhodnutí ve prospěch obviněných, jelikož z procesního hlediska se oba obvinění ocitli v situaci, kdy dosud není rozhodnuto o jejich vině a trestu, ani o povinnosti k náhradě škody poškozeným. To je nesporně procesní postavení výhodnější, než tomu bylo před rozhodnutím odvolacího soudu, napadeným stížností pro porušení zákona. Nejvyšší soud tudíž kromě deklarovaného akademického výroku o porušení zákona nemohl napadené usnesení odvolacího soudu zrušit a postupovat dalším navrhovaným způsobem.
Z existující procesní situace v předmětné věci vyplývá, že v důsledku zrušení rozsudku ze dne 19. 9. 2012 sp. zn. 2 T 77/2012 odvolacím soudem, Okresní soud v Třebíči v hlavním líčení znovu rozhodne o vině a trestu obviněných, jakož i o jejich povinnosti k náhradě škody všem poškozeným. Přitom musí vycházet z ustanovení §264 odst. 2 tr. ř., jehož výkladem a contrario nelze než dospět k závěru, že změnit svoje původní rozhodnutí v neprospěch obviněných může okresní soud pouze ve výroku o náhradě škody v rozsahu, jakým bylo napadeno odvoláním poškozené České pojišťovny a. s. Tuto zásadu musí respektovat i soud druhého stupně pro případ, že by ve věci bylo některou ze stran trestního řízení vyvoláno odvolací řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c