ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.1240.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 1240/2013-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2013 o dovolání obviněného O. J. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 6 To 187/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 6/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 1 T 6/2013, byl obviněný O. J. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), kterého se měl dopustit tím, že poté, co dne 5. 1. 2012 v P., ul. B. V. na poště … převzal od své tehdejší družky G. H. finanční hotovost ve výši 430.000,- Kč, určenou výhradně na pokrytí nákladů a potřeb poškozené K. H., neboť se jednalo o zpětnou výplatu jejího invalidního důchodu, a kterou jako zvláštní příjemce za svou sestru převzala, v úmyslu se obohatit, vložil následně na pobočce České spořitelny, a. s. v Praze 9, Bryksova ul., peníze na své dva bankovní účty po částkách 250.000,- Kč na účet č. … a 150.000,- Kč na účet č. …, přičemž částku 30.000,- Kč si ponechal v hotovosti, peníze následně odmítl vrátit, ačkoliv věděl, že tyto peníze mu G. H. svěřila pouze proto, že neměla svůj bankovní účet, a současně ho upozornila na to, že se jedná o peníze její invalidní sestry, se kterými není oprávněn žádným způsobem disponovat, a dosud peníze nevrátil, čímž způsobil poškozené K. H., škodu ve výši 400.000,- Kč, když částku 30.000,- Kč použil jako náhradu výdajů pro poškozenou s jejím souhlasem.
Za tento přečin byl obviněný O. J. odsouzen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené K. H., částku 400.000,- Kč.
Současně byl podle §226 písm. a) tr. ř. byl zproštěn obžaloby ze skutku kvalifikovaného obžalobou jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku.
Městský soud v Praze, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněného O. J., rozhodl usnesením ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 6 To 187/2013, tak, že podle §256 tr. ř. toto odvolání jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 6 To 187/2013, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 1 T 6/2013, podal obviněný O. J. prostřednictvím obhájce Mgr. Michala Roubíčka dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel se domáhal přezkoumání skutkových zjištění soudů prvého a druhého stupně, neboť jde o případ, v němž jsou skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 156/2006). Soudy obou stupňů se přiklonily k verzi poškozené a její sestry, G. H., bývalé družky obviněného. Posouzení jednání obviněného v rámci jeho popisu se tak vůbec nestalo předmětem zkoumání soudů obou stupňů. Marně toto pochybení při zjišťování skutkového stavu obviněný připomínal i v odvolacím řízení, nicméně ani odvolací soud se nevypořádal s námitkami obhajoby a navržené důkazy neprovedl. Soudy obou stupňů se nikterak nevypořádaly s domnělou způsobenou škodou a její výší, když tato okolnost má vliv nejen na adhezní výrok, ale na samotný výrok o vině a následně i na výrok o trestu. Dále soudy obou stupňů nikterak neřešily zdravotní stav poškozené, a tedy její výpovědní věrohodnost. Pokud by soudy obou stupňů provedly důkaz výpisem z příslušné lékařské dokumentace poškozené, bylo by zřejmé nejen to, kolik obviněný v průběhu několika let za poškozenou uhradil, ale zejména, že její duševní stav byl natolik zlepšen, že jí byly zřejmé okolnosti případu a netrpěla výpadkem paměti. Odvolací soud se dále nevyrovnal se skutečností, z čeho by rodina G. H. včetně poškozené (a zejména ta) žila, kdyby je nepodporoval obviněný, když nikdo z nich neměl žádný příjem. Poškozené byla z důvodu čistě formálních po dobu tří let pozastavena výplata invalidního důchodu. Zřejmý rozpor je patrný i z výpovědi N. H., když tato vypovídala, že obviněný jí hradil nejen náklady spojené se školou, ale i notebook a modeling. Školné podle její výpovědi hradil obviněný na základě rodinné dohody, kdy náklady za školu měly být posléze uhrazeny toliko z peněz poškozené (jak se vyjádřila G. H., ta nečinila rozdíly mezi penězi svými a penězi poškozené). Tyto částky však soudy obou stupňů nebyly zohledněny ve vzniklé škodě.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se soudem prvního stupně, a rovněž se nevypořádal s tím, jakou část zpětně vyplaceného invalidního důchodu doopravdy obviněný za poškozenou uhradil, a tedy jaká skutečná škoda poškozené vznikla, když soudy obou stupňů shodně dospěly k závěru, že ve prospěch poškozené a dalších členů rodiny obviněný vynakládal značné finanční prostředky. Pouhé konstatování, že odvolací soud nemá pochybnost o tom, že obviněný částku 400.000,- Kč ke škodě K. H. zpronevěřil, pokud s touto částkou disponoval poté, co byl vyzván G. H. k tomu, aby jí částku 400.000,- Kč vrátil, nemůže s ohledem na specifické okolnosti případu obstát, když není zřejmé, zda se jednalo pouze o peníze svěřené či o peníze ve vlastnictví obviněného, či v jakém poměru se jednalo o peníze svěřené a v jakém poměru již o peníze obviněného představující kompenzaci za výlohy poškozené. Nadto se soudy ani nevypořádaly s tím, že obviněný po uložení předmětných peněz na své účty dále hradil potřeby rodiny, tedy i poškozené – např. z výpovědi G. H. je zřejmé, že obviněný hradil nájemné G. H. z peněz poškozené, a to až do dubna 2012, tedy škoda v žádném případě nemohla být ve výši 400.000,- Kč.
V neposlední řadě obviněný upozornil na nesrovnalost odvolacího soudu ohledně nákladů na nákup vozidla Škoda Octavia Combi a skutečnost, že poškozená řidičský průkaz vlastní (chybně konstatováno, že nevlastní a tedy k čemu by jí automobil byl). Obviněný tento vůz zakoupil výhradně pro potřeby poškozené. Sám již jiný automobil vlastnil, tedy jiný vůz nepotřeboval. Nadto byl automobil speciálně upraven, aby se tam vešel invalidní vozík (který rovněž zakoupil ze svých peněz a nebylo toto zohledněno). Rovněž bylo u tohoto vozidla zažádáno o příspěvek na mobilitu (tedy poškozená musela vědět, z jakého důvodu bylo vozidlo pořizováno). Nadto byl s poškozenou domluvený, že posléze, až dostane peníze z jejího důchodu, převede automobil na poškozenou. K tomu již však poškozená neposkytla součinnost a na obviněného bylo podáno trestní oznámení.
Adhezní výrok neobsahuje jakékoliv hmotně právní posouzení a soudy obou stupňů se vyhnuly i vyvrácení či aprobování možnosti započtení. Pokud by si skutečně obviněný přivlastnil hodnoty jiného, pak mu tím způsobil (civilněprávně) škodu či bezdůvodné obohacení a takový nárok měl být započten. Soudy obou stupňů se s tímto nikterak nevypořádaly a dospěly tak k závěru, že byla poškozené přiznána škoda, kterou již obviněný předtím zaplatil. Odvolací soud se s námitkami obviněného nikterak nevypořádal a prokazatelně se nevypořádal ani s tím, že výše škody neodpovídá skutkovým zjištěním.
Mimo to, že obviněný má za to, že skutek, za který byl pravomocně odsouzen, není trestným činem, pak má i za to, že pokud by bylo shledáno, že se jedná o trestný čin, není v daném případě jednání obviněného natolik společensky škodlivé, že by z toho šlo vyvodit trestní odpovědnost obviněného. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednání obviněného bylo natolik společensky nebezpečné, že nepostačuje jiná než trestní odpovědnost, a to s ohledem na osobu poškozené, kdy se obviněný „nestyděl připravit o peníze závažně nemocnou mladou ženu“. K tomu obviněný poukazuje na skutečnost, že pokud soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nemá nárok na úhradu nákladů vložených do své tehdejší družky a jejich dětí, pak by zřejmě jednání obviněného spočívající v neposkytování financí poškozené po dobu tří let, kdy jí nebyl vyplácen invalidní důchod, a to pouze z formálních důvodů, bylo spatřováno jako lepší možnost a jednání méně společensky škodlivé, což se za dané situace jeví jako vysoce absurdní. Obviněný pouze pomáhal rodině své družky, tedy i poškozené a jen proto, že ukončil vztah se sestrou poškozené, se stal předmětem její pomsty a odsouzeným v trestním řízení. Maximálně však mohla být vyvozována odpovědnost z titulu náhrady škody v civilním sporném řízení, kde by byly možnosti prokazování jednotlivých úhrad za poškozenou a nakládání s předmětnými penězi.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel z uvedených důvodů navrhl Nejvyššímu soudu, aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 6 To 187/2013, a rozsudek Obvodního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2013, č. j. 1 T 6/2013-248, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. aby Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného O. J. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom směru, že vyslovené skutkové závěry soudů nižších stupňů mají v provedených důkazech oporu (lze je z nich logickým způsobem dovodit) a nejsou s nimi v žádném zásadnějším, natož extrémním, rozporu. Obviněný udržoval s G. H. po dobu 7 let vztah, v jehož rámci vynaložil na potřeby její, její dcery N., jejich společného syna O. a i na potřeby její invalidní sestry určité prostředky, resp. hradil určité náklady. Tyto prostředky ovšem obviněný vynakládal dobrovolně v rámci hrazení výdajů partnerem s vyššími příjmy vůči partnerovi s příjmy nižšími (což je stav nikoli výjimečný, vyskytující se jistě i v jiných vztazích). Ohledně těchto nákladů přitom nebyla sjednána žádná dohoda v tom smyslu, že by se jednalo o půjčku peněz či o poskytnutí placené služby (např. v podobě odvozu automobilem), pouze s odloženou úhradou. Za takovýchto okolností je zjevné, že má-li být vůbec po ukončení vztahu provedena jakákoli náhrada vynaložených prostředků či jejich vyrovnání, může se tak stát pouze dobrovolně, za souhlasu obou partnerů (k čemuž ovšem v předmětné věci, s výjimkou částky 30.000 Kč, nedošlo). V návaznosti na popsané skutečnosti lze k námitkám obviněného uvést, že soudy činné dříve ve věci dovodily skutkové závěry, které mají svoji logickou oporu v provedeném dokazování, zejména ve výpovědích poškozené a G. H., které není důvodu zpochybňovat, a to ani z důvodu účelovosti. Dále je třeba mít za to, že lze hodnotit pozitivně hrazení nákladů rodiny H. obviněným, ovšem jak již bylo řečeno, jednalo se o dobrovolné platby v rámci vztahu, nikoli o závazek, ve kterém by obviněný vystupoval jako věřitel a G. H. či kdokoli jiný jako dlužník, jenž by byl následně povinen tyto výdaje obviněnému (věřiteli) nahradit. Z toho důvodu, měla-li být jakákoli náhrada provedena, muselo se tak stát opět dobrovolně, po dohodě obou stran, což ve věci nastalo toliko v rozsahu 30.000,- Kč. Pokud si obviněný ponechal cokoli nad tento rámec, učinil tak svévolně a protiprávně, ve vztahu k cizímu majetku a takto jím přisvojená věc je plně podkladem pro zjištění výše způsobené škody. Pokud tedy soudy činné dříve ve věci konstatovaly, že obviněný neoprávněně jednal ve vztahu k částce 400.000,- Kč, což je také výše způsobené škody, je třeba jim přisvědčit. S ohledem na to se státní zástupce domnívá, že k pochybení nedošlo ani ve výroku o náhradě škody, vysloveném rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9. Obviněný totiž svým jednáním, které bylo předmětem posouzení v této trestní věci, způsobil právě škodu 400.000,- Kč a poškozená má plně nárok na její náhradu. Současně nebyly, jak již bylo řečeno, zjištěny žádné reálné nároky obviněného. Nakonec má státní zástupce za to, že jednání obviněného obsahuje i potřebnou společenskou škodlivost. Trestným činem je totiž podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný, a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Jednání obviněného přitom nevykazuje žádné specifické znaky, které by měly vést k závěru, že trestností neodpovídá jiným obdobným útokům. K tomu státní zástupce dodal, že předchozí úkony obviněného v podobě podpory rodiny H. za doby jeho vztahu s G. H. jsou sice pozitivním momentem, který ho ovšem zcela zásadně neopravňoval k tomu, aby si tuto podporu následně svévolně nahradil z cizího majetku.
V konečném důsledku proto státní zástupce dovodil, že soudy dříve činné ve věci se nedopustily pochybení, tvrzených v dovolání, když učinily správný a zákonu odpovídající závěr, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Proto podaný mimořádný opravný prostředek shledal zjevně neopodstatněným a navrhl ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný O. J. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obviněný se hájil tím, že s H. měl ústní dohodu, že veškeré vynaložené finanční prostředky v souvislosti s hospitalizací a léčbou K. mu budou vráceny, jakmile bude K. vyplacen důchod. Obviněný však nemá žádnou písemnou dohodu, ani řádné vyúčtování. Soupis nákladů, které obviněný předložil, nelze ověřit a některé náklady, jako například úplatek lékaři lze těžko vyčíslit a je minimálně velmi ostudné se k této praktice přiznávat. Proti tvrzení obviněného jsou výpovědi H., které soud vyhodnotil jako věrohodné. Poškozená K. H. vypovídala adekvátně svému zdravotnímu stavu a o věcech, které si pamatovala. Přestože K. H. dala G. H. plnou moc a tato mohla přebírat i její peníze, zcela jistě nepředpokládala, že veškeré její peníze dostane obviněný a ona po vyléčení bude naprosto bez prostředků. Svědkyně N. H. vypovídala přiměřeně svému věku, byť je trochu zarážející, že se nezajímala, respektive neměla přehled, o finanční situaci v rodině. Z její výpovědi bylo navíc patrno, že se jedná o dceru G. H., jejímiž názory a stylem života je logicky ovlivněna. Přišlo jí naprosto v pořádku, že obviněný jí platil notebook, kurz modelingu, školu, i nájem bytu, kde bydleli, ale pohoršovalo jí, že obviněný nechtěl dávat matce další peníze. Připustila, že s K. byly velké náklady, ale byla si jistá, že je hradila matka ze sociálních dávek. Obviněný po dlouhá léta financoval rodinu G. H., aniž by mohl předpokládat, že mu budou peníze vráceny a nečinil žádné kroky, aby se tato situace změnila. V roce 2010, kdy K. zkolabovala, již musel vědět, jaká je H. finanční situace, a proto mu muselo být zcela jasné, že finanční obtíže budou mít i v budoucnu a měl si právně ošetřit, že se mu vynaložené peníze vrátí. Soud má pochybnosti, že by předem existovala nějaká dohoda o finanční kompenzaci, neboť G. nemohla počítat s přísunem peněz a navíc očekávala, že obviněný ji bude sponzorovat i nadále. Obviněný věděl, že se jedná o peníze K., a že je bude K. v budoucnu potřebovat. Nelze uvěřit tvrzení obviněného, že mu G. jen tak dala 400.000,- Kč, když sama byla ve finanční tísni a navíc se nejednalo o její peníze. Pokud se jedná o kompenzaci nákladů obviněného, které měl s K., tak dostal částku 30.000,- Kč, s čímž souhlasila jak K., tak G. (srov. str. 8 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Zlom ve vztahu mezi obviněným a G. nastal v dubnu 2012, kdy se G. dozvěděla o nové partnerce obviněného, což pro ni nepochybně znamenalo ztrátu milovaného člověka a zhoršení finanční situace. Je naprosto přirozené, že okamžitě požadovala navrácení částky 400.000,- Kč, které ji obviněný z nepochopitelných důvodů odmítl vydat. Je zřejmé, že obviněný se nedokázal oprostit od problémů, které měl s G. H. a nechtěl jí vydávat peníze ze svého účtu, byť patřily K. H.. Obviněný se hájil také tím, že musel koupit vozidlo Octavia, které nechtěl, ale G. H. mu slíbila, že mu ho proplatí. Podle výpovědí K. vozidlem jela asi dvakrát a G. s vozem jezdila pouze v doprovodu obviněného. Vozidlo měl u sebe obviněný a je v jeho vlastnictví. K. není zdravotně schopná vozidlo řídit a G. ani nemá řidičské oprávnění, z čehož je nepochybné, že rodina H. nikdy neměla vozidlo k dispozici. Kromě obviněného a rodiny H. měl soud k dispozici řadu svědeckých výpovědí, podle kterých obviněný ve větší míře přispíval na domácnost G., ale jak je již výše uvedeno, toto není s ohledem na žalované jednání podstatné a ohledně částky 400.000,- Kč svědci mnoho nevědí a pokud ano, tak se jedná o skutečnosti, které jim sdělil obviněný nebo G. H.. Podle svědků měl obviněný dostat náhradu za vynaložené náklady, které měl s K. H., ale nikdo nevěděl, jakou částku do K. investoval. A toto tvrzení není v rozporu s výpověďmi H., které obviněnému přiznávají, že s K. měl náklady, které mu však byly vykompenzovány částkou 30.000,- Kč (srov. str. 9 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení, kterým zamítl odvolání obviněného, poznamenal, že je nutno odmítnout námitky obviněného týkající se údajné dohody o vypořádání jím vynaložených nákladů na G. H., její sestru K. H. a N. H., přičemž v tomto směru ohledně vyčíslení nákladů obviněného, jak je založeno na č. l. 188 spisu, je nutno zcela odmítnout obviněným uplatněné položky na nákup vozidla Škoda Octavia Combi, na opravy tohoto vozidla, neboť z výpovědí obou svědkyň jednoznačně vyplývá, že ani G. H., ani K. H. rozhodně neměly nejmenší motivaci k nákupu vozidla, nedisponují řidičským oprávněním, ostatně vozidlo užíval i užívá obviněný. Rovněž tak lze vyslovit zcela zásadní pochybnosti ve vztahu k obviněným uplatňovaným výdajům spojeným s dovolenou v roce 2012, jíž se zúčastnil jak on, tak E. M. a dále G. H. zřejmě s N. H. a synem, kterého má s obviněným. Stejně tak je nutno odmítnout i další položky uplatňované obviněným v tomto vyčíslení nákladů, včetně cest ze Z. T., kde bydlel obviněný, na Č. M. pro G. H., svou družku, následná jízda do Thomayerovy nemocnice a zpět, vyúčtováno obviněným celkem 130 km, při nákladech účtovaných 4,-Kč/km, přičemž se jednalo o 26 jízd souvisejících zřejmě s návštěvami K. H.. Uplatněné požadavky svědčí o účelovosti jednání obviněného a je nutno odmítnout je s tím, že pokud obviněný s G. H. žil, měl s ní dítě, žili spolu jako druh a družka, byť každý bydlel jinde a obviněný považoval G. H. za osobu v postavení své družky, s níž žije, má s ní dítě, udržuje s ní intimní vztah a poměr obdobný poměru manželskému, pak v žádném případě výdaje spojené s udržováním takového vztahu, případně i podporou rodiny osoby, s níž takovýto vztah udržuje, nemůže následně úspěšně požadovat po ukončení takovéhoto vztahu. Nemůže tedy uplatňovat vrácení těchto svých výdajů, přičemž v tomto směru je nutno odmítnou i všechny další obviněným uplatňované položky v tomto vyčíslení jím vynaložených nákladů, a to s poukazem na tuto argumentaci, přičemž v žádném případě z takovýchto výdajů, stejně jako z výdajů obviněného, které vyčíslil na č. l. 20 spisu, nelze učinit závěr, že by obviněný následně po ukončení vztahu s G. H., vytvoření vztahu s další ženou, mohl požadovat vrácení takovýchto výdajů, přičemž sám obviněný si musí být vědom, že v případě, že by v rámci civilního řízení žaloval na základě takovýchto jím předložených dokladů G. H. o zaplacení těchto částek, nemohl by být úspěšný. Jak G. H., tak K. H. popřely, že by mezi nimi a obviněným došlo k nějaké dohodě o tom, že následně po vyplacení peněz K. H. veškeré tyto výdaje vynaložené obviněným v souvislosti s péčí o G. H., N. H., případně syna, kterého měl s G. H., nebo výdaje vynaložené v souvislosti s pomocí G. H. v péči o její sestru, byly obviněnému vráceny. Na druhé straně ani jedna ze svědkyň nezpochybnila, že se dohodly, že obviněnému v podstatě darují částku 30.000,-Kč fakticky jako odměnu za jím vynaloženou péči o K. H., G. H. a její děti. V tomto směru nalézací soud nepochybil, pokud výpovědi G. H., K. H. i N. H. považuje za věrohodné. Pokud jde o svědkyni M., je možno konstatovat, stejně jako u J. M., samotnou svědkyní konstatovaný negativní vztah ke G. H., pro kteroužto skutečnost se jeví být věrohodnost těchto výpovědí problematická, nicméně ani pokud by jim soud uvěřil, nelze z nich činit závěr o tom, že by tyto výpovědi jednoznačně prokázaly a potvrdily argumentaci obviněného o tom, že celou částku 400.000,-Kč K. H. a G. H. věnují obviněnému, ostatně ani výpověď E. M. takovýto závěr neumožňuje, když z její výpovědi vyplývá pouze to, že G. H. jí ukazovala složenku, sdělila jí, že peníze dá na účet obviněnému a dále jí sdělila, že mu dluží za investice vynaložené jak v jejím zájmu, tak i v zájmu K. H.. Rozhodně však neuvedla, že by celou částku, kterou obdržela, měla v úmyslu obviněnému O. J. darovat (srov. str. 4 – 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Obviněný O. J. byl uznán vinným přečinem zpronevěry podle ustanovení §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil takovým činem na cizím majetku větší škodu. Předmětem útoku je cizí věc nebo jiná majetková hodnota, která byla pachateli svěřena, v projednávaném případě se jedná o 400.000,- Kč, když částku 30.000,- Kč použil jako náhradu výdajů pro poškozenou K. H. s jejím souhlasem, které byly podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů svěřeny obviněnému, neboť ani K. H., ale ani G. H., neměly žádný bankovní účet. Objektivní stránku naplní pachatel, který si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a zároveň tím způsobí na cizím majetku větší škodu. Větší škodou je škoda ve výši nejméně 50.000,- Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Obviněný tak osminásobně překročil stanovenou výši škody. Za cizí věc se tradičně považují zejména cizí hotové peníze. Vzhledem k tomu, že i na peněžní prostředky na účtu je třeba ve smyslu §134 odst. 1 tr. zákoníku vztáhnout ustanovení o věcech, je nyní možno i peněžní prostředky vložené na účet zpronevěřit. Z hlediska odlišení od trestného činu krádeže a trestného činu podvodu je u trestného činu zpronevěry podstatné, že musí jít o cizí peněžní prostředky na účtu svěřené pachateli. Obviněný O. J. vložil na své dva bankovní účty peníze, které byly vyplaceny K. H. jako zpětná výplata jejího invalidního důchodu. Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Obviněnému peníze svěřila G. H. z toho důvodu, jak již bylo zmíněno, protože neměla vlastní bankovní účet, avšak současně jej upozornila, že se jedná o peníze její invalidní sestry. Skutková podstata trestného činu zpronevěry nevyžaduje, aby osoba, která věc nebo jinou majetkovou hodnotu pachateli svěřila, byla jejím vlastníkem. G. H., ačkoliv se nejednalo o její peníze, ale jelikož se starala o svou invalidní sestru a rozhodovaly o K. financích společně, tyto svěřila obviněnému, o čemž poté informovala i K. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Obviněnému byly peníze svěřeny za tím účelem, aby z nich byly v budoucnosti primárně hrazeny potřeby K. H., související zejména s jejím zdravotním stavem.
Námitky uplatněné obviněným O. J. v jeho mimořádném opravném prostředku jsou převážně skutkového charakteru. Nosným bodem dovolatelových námitek je skutečnost, že soudy nižších stupňů se při určování výše škody dostatečně nevypořádaly s tím, že na rodinu G. H. vynakládal značné finanční prostředky, které mu měly být zpětně uhrazeny uložením peněz K. H. na jeho dva bankovní účty. Škoda podle něj v žádném případě nemohla činit 400.000,- Kč. Nejvyšší soud považuje za nutné předeslat, že oba soudy nižších stupňů se dostatečně s těmito námitkami obviněného již vypořádaly, jak bylo rozvedeno shora, zejména pokud jde o námitky vztahující se k zakoupenému automobilu, kdy Nejvyšší soud v této části plně odkazuje na jejich odůvodnění, přičemž považuje nad rámec odůvodnění těchto rozhodnutí zdůraznit, že otázka, zda G. H. řidičský průkaz měla (jak tvrdí obvinění v dovolání) či neměla (jak uzavřely oba soudy, které vycházely zřejmě z výpovědi N. H., která u hlavního líčení potvrdila, že máma nemá „řidičák“ – srov. č. l. 230 spisu dole), nemá v tomto směru podstatný význam, neboť rozhodující je jednání obviněného ve vztahu k tomuto automobilu, který zakoupil do svého vlastnictví (srov. č. l. 18 spisu), po celou dobu s ním také v návaznosti na to nakládal, byť zčásti i ve prospěch obviněných (pro které učinil několik jízd – podle G. H. šlo asi o pět jízd – č. l. 234 spisu), a to zejména K. H., pro jejíž invalidní vozík měl být automobil také upraven. Rozhodné totiž je, že nikdy jim předmětný automobil nepředal a neučinil v tomto směru ani žádný relevantní právní úkon. Za tohoto stavu věci se jeví účelovým jeho tvrzení v dovolání, že byl s poškozenou domluvený, že posléze, až dostane peníze z jejího důchodu, převede automobil na poškozenou, k čemuž však poškozená již neposkytla součinnost, o kterou ji však ani nepožádal.
K zásadním skutkovým zjištěním dále Nejvyšší soud doplňuje následující. Není pochyb o tom, že obviněný využil nastalé situace, když dne 5. 1. 2012 převzal od své tehdejší družky G. H. finanční hotovost ve výši 430.000,- Kč, přičemž následně na pobočce České spořitelny, a. s., vložil na své bankovní účty částky 250.000,- Kč a 150.000,- Kč (srov. č. l. 79 a 87 spisu), avšak po velmi krátké době po převzetí těchto peněz a jejich uložení na uvedené účty, konkrétně v dubnu 2012, ochladly vztahy mezi ním a G. H., která zjistila, že má novou přítelkyni, v té době již těhotnou, a žádala po něm, aby jí tak vrátil oněch 400.000,- Kč. Tyto skutečnosti vyplývají nejen z výpisů z předmětných bankovních účtů, ale zejména z výpovědi G. H., která u hlavního líčení uvedla, že pan J. má od roku 2011 přítelkyni, což dříve nevěděla, dozvěděla se to až v dubnu 2012, kdy už měl na účtu peníze a odjel do Egypta s těhotnou přítelkyní (srov. č. l. 233 spisu). Společná domácnost G. H. s obviněným tak skončila v dubnu 2012 (srov. č. l. 234 spisu). Kromě toho G. H. u hlavního líčení dále potvrdila, že s panem J. měla dohodu o tom, že částka 430.000,- Kč se dá na účet pana J. a že se nebudou vybírat. Byla to dohoda mezi ní a panem J. Přitom bylo domluveno, že pan J. dostane 30.000,- Kč. Svědkyně G. H. popřela, že by měl obviněný dostat nějaké další peníze jako kompenzaci za náklady, které vynaložil (srov. č. l. 233 spisu). Tato svědkyně také uváděla, že to byla ona, kdo rozhodoval o penězích K. Nerozlišovala svoje a její peníze. Existuje mezi nimi dohoda o hospodaření s těmi penězi (srov. č. l. 234 spisu). Podle G. H. je to pouze oněch 30.000,- Kč, které obviněný investoval do rodiny. V návaznosti na výpověď obviněného dodala, že se řeklo, že částka 400.000,- Kč se nebude vybírat a bude zcela k dispozici pro K. a její náklady (srov. č. l. 235 spisu). K. H. u hlavního líčení popsala, že peníze přišly na G. H., protože ona sama nemá účet, navíc v té době byla v LDN. Peníze byly určeny na zařízení jejího bytu, až bude bydlet sama. Bylo dohodnuto, že panu J. se dá 30.000,- Kč jako kompenzace nákladů, které vynaložil na jejich rodinu. Rozhodovaly o tom se sestrou společně. On s touto částkou souhlasil. Poškozená určitě říkala, že chce svoje peníze. Obviněný říkal, že nic nedá (srov. č. l. 232 spisu). Z peněz, které byly deponovány na účtu obviněného, se měly hradit pouze její výdaje na její potřeby a nic jiného (srov. č. l. 233 spisu). Nejvyšší soud tedy nemá žádných pochybností o tom, že obě sestry H. svolily k tomu, aby si obviněný O. J. ponechal z částky 430.000,- Kč částku 30.000,- Kč, a to jako kompenzaci za náklady, které měl zejména s K. H., avšak nepředpokládaly, že by náklady přesahovaly onen limit 30.000,- Kč a že by si měl obviněný zbytek peněz ponechat. Ačkoliv G. H. uváděla, že mezi ní a K. H. existovala dohoda o nakládání s jejími penězi, neznamená to, že by G. H. mohla s obviněným uzavírat dohody o tom, jak bude mimo uvedené určení peněz nakládat se 400.000,- Kč uloženými na jeho účtech. I přes zmocnění G. H. k hospodaření s penězi K. H., nemohla G. bez souhlasu K. s jejími penězi disponovat, zvláště když podle jejich souhlasných výpovědí měly být tyto peníze v budoucnu použity výhradně ve prospěch K. H., a to na zařízení jejího bytu, až bude bydlet sama. Obdobně, byť z opačného úhlu pohledu ani obviněný O. J. nemohl provádět kompenzaci údajných závazků, o kterých tvrdí, že je má za G. H., z jemu svěřených peněz K. H.. Nejvyšší soud přitom nezpochybňuje obhajobu obviněného, že v předchozích letech v podstatě ve značné míře financoval i domácnost G. H., avšak je třeba si uvědomit, že dovolatel žil po dlouhou dobu s G. H. jako s družkou a měl s ní i syna P. O. Navíc v letech předcházejících lednu 2012 nemohl ani s jistotou vědět, jestli skutečně dostane nějaké peníze jako jím tvrzenou „kompenzaci“ vynaložených nákladů. Pokud obviněný s G. H. žil v poměru druha a družky a měl s ní syna a podílel se tak na jejich výdajích a výdajích její rodiny, nemohl předpokládat, že mu poskytnuté prostředky po rozchodu budou vráceny, a proto ani nemůže požadovat, aby mu byly tyto výdaje uhrazeny z peněz K. H..
Obviněný rovněž namítal rozpor ve výpovědi N. H., když tato vypověděla, že obviněný jí hradil nejen náklady spojené se školou, ale i notebook, modeling. Školné podle její výpovědi hradil obviněný na základě rodinné dohody, kdy náklady za školu měly být posléze uhrazeny toliko z peněz poškozené (jak se vyjádřila G. H., ta nečinila rozdíly mezi penězi svými a penězi poškozené). Tyto částky však soudy obou stupňů nebyly zohledněny ve vzniklé škodě. K této námitce obviněného Nejvyšší soud podotýká, že obviněný nejprve nalézacímu soudu předložil rozpis nákladů, ve kterém však školné ani jiné aktivity N. H. nefigurují (srov. č. l. 188 spisu). Námitku týkající se uvedených výdajů vůči N. H. uplatnil až poté, co tato u hlavního líčení vypověděla, že jí koupil notebook (srov. č. l. 230 spisu), na studium potřebuje 2.000,- Kč měsíčně, které teď hradí její máma, ale předtím to hradil pan J.. Mělo se to ale odečíst z toho důchodu, co dostala teta. Bylo to dohodnuto, byla u toho a bylo to někdy v srpnu 2012 (srov. č. l. 231 spisu). Jak dále N. H. uváděla, z peněz, které dostala K., se mělo zaplatit panu J. 30.000,- Kč na naftu. Teta si chtěla zařídit bydlení (pozn. myšleno K. H.), ale pan J. řekl, že jí ty peníze nedá. Vztahy ochladly, když pan J. dostal peníze (srov. č. l. 230 spisu). Na studium N. potřebovala 2.000,- Kč měsíčně, které předtím platil obviněný J. (srov. č. l. 231 spisu). Z protokolu zachycujícího výpověď N. H. se dále podává, že neměla přehled o hospodaření své matky (viz úvod její výpovědi), a proto je její výpověď značně nelogická a v podstatě si i vnitřně odporující. S tím je v souladu i její tvrzení o placení modelingu, ohledně něhož svědkyně nedokázala uvést, jestli jej určitě platil pan J. a nevěděla, jestli ohledně tohoto výdaje byla nějaká dohoda, neví ani kolik ten kurs stál, je to již dávno (srov. č. l. 231 spisu). Navíc Nejvyšší soud upozorňuje, že pokud N. H. vypověděla, že k dohodě o odečtení částek na její studium došlo až v srpnu 2012, jedná se o zřejmý omyl, neboť podle její matky tato chtěla peníze vrátit již v dubnu roku 2012 (viz č. l. 233 spisu). Nelze tedy z tohoto tvrzení svědkyně N. H. bez pochybností vycházet, a proto k němu správně oba soudy nepřihlédly. Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné ještě nad rámec toho, co již bylo uvedeno shora, dodat, že naproti tomu i svědkyně N. H. uvedla, že částka 400 000,- Kč byla na účtu pana J., teta tyto peníze nedostala. Teta si chtěla zařídit bydlení, ale pan J. řekl, že jí ty peníze nedá. To slyšela. Pan J., co dostal peníze, přestal platit nájem a pak se dozvěděla, že má dítě s jinou ženou. Vztahy ochladly, když pan J. dostal peníze. Neví však, kdy to bylo. Dále uvedla: „Kvůli penězům se hádali … říkal, že ji radši zabije, než by jí dal peníze. … Pořád se hádali kvůli penězům, on říkal, že ty peníze jsou jeho“ (č. l. 230 spisu). V souladu s tím je i výpověď K. H., která uvedla, že bylo dohodnuto, že panu J. se dá 30.000,- Kč jako kompenzace nákladů, které vynaložil na jejich rodinu, On s tou částkou souhlasil a nechtěl po ní víc peněz. Všechno to vyřizoval se sestrou, a proto po něm požadovala vrácení peněz prostřednictvím sestry. Určitě mu říkala, že svoje peníze chce. On jí na to řekl, že nic nedá a nijak to nezdůvodnil (č. l. 232 spisu). Obdobně svědkyně G. H. uvedla, že když chtěla po panu J. peníze zpět, dostala od něj pěstí, kopance a říkal jí, že to jsou jeho peníze (č. l. 234 spisu).
Z těchto důvodů neshledal Nejvyšší soud, že by skutková zjištění učiněná nalézacím soudem byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v rozsudku soudu prvního stupně, když naopak zhodnocení důkazů tímto soudem učiněné v tomto rozhodnutí odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. V dostatečné míře se nalézací soud vypořádal i s výpověďmi svědků D. Š. (č. l. 42 – 45 spisu), J. M. (č. l. 46 – 49 spisu), I. Š. (č. l. 59 – 62 spisu), A. B. (č. l. 63 – 66 spisu) a E. M. (č. l. 237 – 240 spisu), kteří vypovídali ve prospěch obviněného o úhradě nákladů z částky 400.000,- Kč. Toto hodnocení je v souladu s výpovědí svědka M. K. (srov. č. l. 55 a násl. spisu), který uvedl, že mu jenom obviněný J. říkal, že mu peníze G. H. dala jako úhradu dluhu, kterou vůči němu měla, ale že od G. H. nic takového neslyšel (konkrétně srov. č. l. 58 spisu). Protokoly o výpovědích těchto svědků z přípravného řízení (s výjimkou svědkyně E. M., která byla slyšena i u hlavního líčení (srov. č. l. 237 a násl. spisu) byly čteny se souhlasem obviněného a státního zástupce u hlavního líčení (srov. č. l. 240 spisu). Vady v tomto směru nevykazuje ani napadené usnesení odvolacího soudu, který postupoval v souladu s ustanovením §254 tr. ř.
Konečně se Nejvyšší soud zabýval také otázkou, zda jednání obviněného obsahuje i potřebnou společenskou škodlivost z hlediska zásady subsidiarity trestní represe vymezené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Současné české trestní právo je založeno na formálním pojetí trestného činu. To však neznamená, že současnou zákonnou úpravu pojmu trestného činu a jeho skutkové podstaty je možno chápat pouze jako formální popis jejich zákonných znaků. Každý trestný čin, a to i trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku je vymezen znaky, které ho charakterizují jako čin společensky škodlivý, porušující právní hodnoty (objekt), a proto je třeba společnost a její občany před takovým jednáním pachatele naplňujícím jeho znaky chránit. Při tomto přístupu má hledisko společenské škodlivostí činu pro chráněné právní hodnoty povahu významného interpretačního principu pomáhajícího vyložit zákonnou skutkovou podstatu a její jednotlivé znaky podle jejich smyslu a trestněprávní normu v souladu s jejím účelem (teleologický výklad). Uplatnění materiálního aspektu je tu tak v souladu s postulátem „nullum crimen sine lege“, neboť se uplatňuje v rámci formální zákonné úpravy trestněprávních institutů, kterou však nenahrazuje ani nedoplňuje, ale pomáhá správně vyložit a aplikovat. Trestní zákoník popisuje ve skutkových podstatách trestných činů jejich typické znaky charakterizující jejich společenskou škodlivost. Podobně popisuje u okolností vylučujících protiprávnost (nutná obrana, krajní nouze aj.) typické znaky případů, kdy o společensky škodlivé činy nejde. Nedostatek protiprávnosti je však třeba v zásadě dovozovat vždy z celého právního řádu. Zvláštní význam má řešení problému bagatelních deliktů, které by neměly být trestné, ač formálně znaky trestných činů nesou. Řešení problému vychází ze subsidiarity trestního práva a z jeho ochranné funkce. Trestněprávní postih musí představovat ultima ratio (nejzazší řešení). Proto §12 odst. 2 tr. zákoníku stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Uplatnění hlediska společenské škodlivosti jako interpretačního principu umožňuje u ustanovení o méně závažných trestných činech restriktivním výkladem jejich zákonných skutkových podstat bagatelní případy eliminovat (srov. Novotný, O., Vanduchová. M., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 113 – 115). O takový případ se však při komplexním posouzení jednání obviněného O. J. v žádném případě nejedná, a proto Nejvyšší soud neshledal v souladu se závěry obou nižších soudů splněny podmínky pro použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Z hlediska míry společenské škodlivosti nelze totiž přehlédnout konkrétní okolnosti posuzovaného případu zejména výši zpronevěřené částky, která mnohonásobně přesáhla hranici větší škody (§206 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §138 odst. 1 tr. zákoníku). Ve prospěch obviněného je třeba sice hodnotit, předchozí úkony obviněného v podobě podpory rodiny H. za doby jeho vztahu s G. H., které jsou nepochybně pozitivním momentem, který ho ovšem zásadně neopravňoval k tomu, aby si tuto podporu následně svévolně nahradil z cizího majetku, a to navíc majetku K. H., které překonala závažné onemocnění a hodlala tyto prostředky v budoucnu použít na zajištění svého samostatného bydlení. Tyto okolnosti nepochybně společenskou škodlivost činu obviněného zvyšují natolik, že použití zásady subsidiarity trestní represe v jeho prospěch nepřichází v úvahu.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 6 To 187/2013, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 1 T 6/2013, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který odvolání obviněného O. J. zamítl jako nedůvodné postupem podle ustanovení §256 tr. ř., přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného O. J. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2013
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.