ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.1274.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 1274/2013-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2013 o dovolání obviněného D. B. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 7 To 72/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 2 T 74/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 26. 11. 2012, sp. zn. 2 T 74/2011, byli obvinění V. N. a D. B. uznáni vinnými přečinem vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), který spáchali jako spolupachatelé podle ustanovení §23 tr. zákoníku a jehož se dopustili tím, že dne 31. 7. 2010 v blíže neupřesněné době od 18.10 hodin do 19.30 hodin v obci Z., okr. P.-s., v restauraci Na Vršku, po předchozí dohodě pod pohrůžkou násilí donutili V. H. vypsat směnku na částku 115.000,- Kč tím, že jí bylo vyhrožováno slovy: ,, Za všechno budeš pykat, pokud by jsi byla chlap, dostala by jsi přes držku, byla by jsi válena jako hadr.“, poté, co nechtěla V. H. směnku podepsat, tak D. B. na ni zakřičel: „Ty krávo, koukej to podepsat.“ a H. byla tímto způsobem donucena vyplnit směnku na částku 115.000,- Kč s datem 31. července 2010 a datem splatnosti 31. srpna 2010, během toho B. na H. křičel: „Mysli na svoje děti, taky se může stát, že už je nemusíš nikdy vidět.“, přičemž H. po těchto výhrůžkách z obavy o své zdraví a zdraví své rodiny uvedenou směnku vypsala a podepsala vlastní rukou s tím, že na směnku ještě na příkaz D. B. napsala bez protestu.
Za tento přečin byl obviněný V. N. dsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti (6) měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho (1) roku. Obviněný D. B. byl odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti (20) měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl tento trest podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří (3) let.
Krajský soud v Plzni, který projednal jako soud odvolací ve veřejném zasedání odvolání obviněných D. B. a V. N., rozhodl usnesením ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 7 To 72/2013, tak, že je podle ustanovení §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 7 To 72/2013, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 26. 11. 2012, sp. zn. 2 T 74/2011, podal obviněný D. B. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Kuběny dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že proti napadenému rozsudku nalézacího soudu si podal odvolání do výroku o vině i trestu, které zejména odůvodnil následovně: Podle názoru obhajoby neměla být v dané věci vůbec podána obžaloba, neboť výsledky vyšetřování neodůvodňovaly postavení obviněného B. před soud. Obsahy výpovědí obviněných N. a B. korespondují nejenom mezi sebou navzájem, ale i se svědeckou výpovědí svědka N. a dalšími v hlavním líčení provedenými důkazy. Nezrušené usnesení o zahájení trestního stíhání je odůvodněno obsahově stejným způsobem jako zrušené usnesení o zahájení trestního stíhání. Jediným rozdílem je, že v mezidobí byla přibrána PhDr. Blanka Šestáková, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací klinické psychologie, a to z důvodu vyšetření duševního stavu svědkyně H. Přibraná soudní znalkyně ve svém znaleckém posudku ze dne 2. 2. 2011 mimo jiné konstatuje, že vyšetřování nepotvrdilo, že svědkyně H. má sklon ke zkreslování výpovědi a zveličování (agravaci) svého prožívání a následných psychických potíží. Na druhé straně však také uvádí, že svědkyně H. byla v inkriminovaném období ve 20. týdnu těhotenství, tudíž vlivem hormonální činnosti byla více zasažena traumatem, byla emočně daleko senzitivnější a více propadala strachu a úzkosti. Způsob zahájení trestního stíhání evokuje představu, že trestní stíhání obviněného B. mělo být zahájeno za každou cenu, bez ohledu na to, že již tehdy zjištěné a odůvodněné skutečnosti nenasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin a nebyl ani dostatečně odůvodněn závěr o tom, že jej spáchala určitá osoba, v daném případě obviněný B. Vše je podtrženo obsahem spisu Policie České republiky, č. j. KRPP-10262-2/TČ-2010-030715, jehož hlavní části, včetně výslechu samotných policistů (P. a H.), byly v hlavním líčení provedeny k důkazu. Svědkyně H. po zákonném poučení bezprostředně po údajném vydírání podala do protokolu na Policii České republiky, OOP Nýřany, dne 31. 7. 2010 trestní oznámení. Uvedený protokol byl v hlavním líčení proveden k důkazu. Svědkyně H. tehdy uvedla, že ze strany obviněného B. a N. jí nebylo vyhrožováno fyzickou újmou, a to ani její rodině. V úředním záznamu o podání vysvětlení ze dne 4. 8. 2010 svědkyně H. po zákonném poučení dále uvádí, že byla chyba, že směnku podepsala, ale skutečně jí nikdo nevyhrožoval, aby jí podepsala. Svědek P. měl opakovaně u hlavního líčení ve dnech 20. 9. 2011 a 2. 2. 2012 uvádět, že svědkyně H. opakovaně uvedla, že jí nikdo nevyhrožoval. Také svědek H. vyvrátil, že by poškozená H. mluvila o fyzickém nátlaku a výslovném vyhrožování. Podle dovolatele je poškozená H. psychicky nevyrovnanou osobností, kdy dále zejména zdůraznil rozpor jejích výpovědí. Její další trestní oznámení, které podala dne 26. 8. 2010, je v příkrém rozporu se spisem Policie České republiky, OOP Nýřany, č. j. KRPP-10262-2/TČ-2010-030715, a s provedenými důkazy – výslechy svědků P. a H. Pokud se jedná o další provedené důkazy spočívající ve svědeckých výpovědích, ke svědkyni L. je třeba v prvé řadě uvést, že se jedná o svědka značně nevěrohodného. I tato svědkyně, stejně tak jako svědkyně H., má rozpory ve svých výpovědích. Pokud se jedná o obsahy výpovědí svědků Š. a M., tak tyto jsou v rozporu nejenom mezi sebou navzájem, ale i mezi tím, co jmenovaní svědci uvedli v přípravném řízení a tím, co uvedli v hlavním líčení. Soud měl při svém rozhodování zejména přihlédnout k níže uvedeným skutkovým zjištěním: Policie České republiky přijela na údajné místo činu bezprostředně po události. Pokud by došlo k jednání popisovanému svědkyní H. v podání označeném jako trestní oznámení pro podezření ze spáchání přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku ze dne 25. 8. 2010, Policie České republiky by zcela jisté na místě samém zakročila. Uvedené je podtrženo mimo jiné i tím, že se v předmětné restauraci nacházel i policista – svědek K. (protokol o hlavním líčení ze dne 8. 12. 2011). Svědkyně L. nemohla na základě objektivně zjištěných skutečností slyšet jakékoliv zvuky z místnosti, ve které mělo údajně dojít ke spáchání trestného činu. Důvodem pohlcení jakéhokoliv zvuku je hlasitost frekventované silnice I. třídy (hlavní tah Plzeň – Domažlice), reproduktor na terase předmětné restaurace, který byl umístěn takovým způsobem, aby byla ozvučena celá terasa (reprodukce rádia; potvrzeno svědeckou výpovědí svědka N. ze dne 20. 9. 2011, který uvedl, že když bylo hezky, vyndal i reprobednu na okno směrem ven) a v neposlední řadě i vzdálenost mezi uvedenou místností a místem, na kterém se údajně měla nacházet svědkyně L. Obviněný B. dále namítal, že v odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku absentuje odůvodnění, z jakého důvodu soud nevyhověl návrhu obhajoby na provedení rekonstrukce podle §104d tr. ř., čímž také došlo k porušení §125 tr. ř. Obviněný B. navrhoval provedení rekonstrukce společně se spoluobviněným N., neboť dne 27. 6. 2012 při místním šetření prováděném v restauraci Na Vršku v obci Z. (inkriminované místo) došlo k utvrzení vážných pochybností o věrohodnosti svědkyně L. Odvolací soud se nezabýval ani tím, že z hlavního líčení konaného dne 2. 2. 2012 vyplývá, že chybí protokolace výpovědi poškozené H. v rozsahu přesahujícím 20 min. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že trestní řízení vedené proti obviněnému B. je provázeno vážnými procesními chybami, a to zapříčiněnými jak Okresním soudem Plzeň-sever, tak i odvolacím Krajským soudem v Plzni, které ve svém důsledku vedly k nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci, a jmenované soudy rozhodly tak, jak je výše uvedeno.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku tak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265k odst. 1 tr. ř., dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 5. 2013, č. j. 7 To 72/2013-456, v celém rozsahu zrušil a podle §265j odst. 1 přikázal se závazným právním názorem jmenovanému soudu nové projednání věci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného D. B. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., sdělil, že poté, co se seznámil s obsahem podání odvolatele, se k němu Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat. Současně výslovně souhlasil s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný D. B. této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenu g) §265b odst. 1 tr. ř., tedy důvod spočívající v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci vymezeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř.; dále taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit. Přesto se však z těchto hledisek nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud právě z hlediska uvažovaného extrémního nesouladu za potřebné vyjádřit ve stručnosti k dovolatelovým námitkám.
Nejvyšší soud předně konstatuje, že z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil pouze námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování a proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud Plzeň-sever a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i Krajský soud v Plzni. V podstatě se pouze zabýval věrohodností jednotlivých svědků, rozpory v jejich svědeckých výpovědích a upozornil na skutková zjištění, kterými se podle jeho názoru měly soudy nižších stupňů zabývat. Kromě toho obviněný D. B. ve svém mimořádném opravném prostředku v podstatě provedl pouze přepis jeho odvolacích námitek, přičemž podle ustálené praxe Nejvyššího soudu se nepřihlíží k té části dovolání, v níž obviněný odkazuje na námitky uplatněné v jeho odvolání. Dovolání, jak již bylo uvedeno, lze podat jen z taxativně vymezených důvodů, čemuž musí odpovídat mimo jiné i podřazení námitek pod konkrétní dovolací důvod, který je v dovolání deklarován. Námitky obsažené v odvolání nelze bez dalšího akceptovat jako námitky dovolací, neboť smysl a účel těchto opravných prostředků není totožný. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, jestliže spočívají v právním posouzení skutku či jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska práva procesního, a již vůbec ne k nápravě skutkových vad, pokud jsou namítány výlučně nesprávná skutková zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění. Nelze se tedy v rámci tohoto dovolacího důvodu úspěšně domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem, která náležitě přezkoumal již odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, přičemž zjišťuje, zda je právní posouzení skutku v souladu s tím, jak je vyjádřeno jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1052/2006).
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku poznamenal, že jak obviněný N., tak i obviněný B. od samého počátku jak v přípravném řízení, tak i před soudem, svoji vinu popírali. Byli však jednoznačně usvědčeni výpovědí poškozené H., která jak v přípravném řízení, tak i před soudem, vypovídala v podstatě shodně a oba obviněné usvědčovala, přičemž popsala jednání obou obviněných tak, jak je uvedeno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Protože zde byl zásadní rozpor mezi výpovědí poškozené H. a výpověďmi obviněných, byl na poškozenou H. vypracován znalecký posudek za účelem zjištění, zda tato má obecné sklony ke lžím či konfabulacím. Znalkyně PhDr. Šestáková ve svém znaleckém posudku uvedla, že je nutné vzít na vědomí, že v inkriminované době byla poškozená H. ve 20. týdnu svého třetího těhotenství, takže vlivem hormonální činnosti byla více traumatem zasažena. Primární hodnocení bylo hlavně emotivní, až později po traumatu si byla schopna v celém rozsahu uvědomit traumatickou situaci, které byla vystavena. Vyšetření nepotvrdilo, že by poškozená měla sklon ke zkreslování výpovědi a zveličování (agravaci) svého prožívání a následných psychických potíží. Výpověď poškozené je věrohodná jako celek, znaky lži skóre a úmyslné zkreslování situace nebyly zjištěny. Z lékařské zprávy bylo zjištěno, že i v současné době je poškozená H. stále v péči psychiatrů. Je možné proto podle soudu uzavřít, že výpověď poškozené H. je možno s přihlédnutím k dalším důkazům použít jako výpověď věrohodnou. Oba obvinění popisovali celou situaci zcela odlišně (srov. str. 3 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). V dané věci vyvstala otázka, proč poškozená H. celou věc téhož dne oznamovala na OOP Nýřany, když následně, pokud byla ještě dne 31. 7. 2010 vyslechnuta a byl s ní sepisován protokol o trestním oznámení, nakonec výslovně uvedla: „nebylo mi také z jejich strany nijak vyhrožováno fyzickou újmou, mně ani mé rodině“. Zde zůstává otázka, proč by celou věc oznamovala, když se vlastně nic nestalo. Jediné vysvětlení, které soud shledal za adekvátní, vyplývá již ze zmiňovaných závěrů znaleckého posudku (č. l. 181 bod ad 3). V posuzovaném případě poškozená H. jednala s mužskou autoritou, navíc i s úřední osobou, byla velmi rozrušena nejen z celé situace, ale i s ohledem na svůj zdravotní stav, a nelze skutečně vyloučit, že odpovídala na dotazy tak, jak si myslela, že policisté chtějí, aby vypovídala. Neosobní, úřední jednání muselo na její rozjitřenou psychiku nepochybně působit. Před soudem byl vyslechnut jako svědek J. H. – policista z OOP Nýřany, který sepisoval trestní oznámení s poškozenou H., a dále svědek P.– vedoucí OOP Nýřany, který s poškozenou sepisoval úřední záznam o podaném vysvětlení. Tento svědek uvedl, že při výpovědi na oddělení, když poškozenou H. vyslýchal, byla tato rozrušená, plakala, avšak použití násilí při podpisu směnky popřela, nátlak byl podle ní spíše psychický (pozn. takovouto výpověď učinil svědek J. H. – srov. č. l. 301 spisu). Nalézací soud se rovněž zabýval tím, zda bylo možné něco zaslechnout ze zadní místnosti restaurace, kde poškozená jednala s oběma obviněnými, a to v návaznosti na výpovědi svědka N. a svědkyně L. Pokud se týká možnosti zaslechnout cokoliv z místnosti při otevřeném okně, jestliže svědek sedí na terase v zadní části restaurace, bylo provedeno ohledání místa samého a soud zde uzavřel, že tuto možnost nelze vyloučit. Pokud obhajoba poukazovala na to, že na terase hrálo rádio a že restaurace se nachází přímo u silnice u hlavního tahu Plzeň – Domažlice, kde je značný provoz, a tím i hluk, nelze zapomínat, že terasa je od silnice oddělena právě budovou restaurace, a reproduktory vysílaly hudbu dovnitř, což svědci – hosté v restauraci potvrdili. Že by svědkyně L. vypovídala tendenčně ve prospěch poškozené H., nelze v žádném případě tvrdit ani na základě toho, že jak obhájce uváděl, má být uváděna na Facebooku v Přátelích u poškozené H. I pokud by tato informace byla pravdivá, nelze z toho dovozovat, že obě ženy jsou v kontaktu přes Facebook a hlavně od kdy, nebo že se stýkají (srov. str. 5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení prakticky reaguje na všechny námitky, které dovolatel opětovně použil, a to stejně jako již v odvolání, také v rámci svého mimořádného opravného prostředku. Odvolací soud má za to, že okresní soud nepochybil, když výrok o vině obviněných založil v zásadě na zcela shodných procesních výpovědích V. H., v nichž neshledal žádné nesrovnalosti a rozpory takové povahy, pro něž by bylo zapotřebí označit výpověď jmenované svědkyně za nevěrohodnou. Námitkám obviněných, že se její procesní výpovědi zcela neshodují s tím, co uvedla do protokolu o trestním oznámení dne 31. 7. 2010 a následně do úředního záznamu o podání vysvětlení dne 4. 8. 2010, založených ve spise Policie České republiky, OO Nýřany, č. j. KRPP-10262/TČ-2010-030715, lze přisvědčit pouze v tom, že poškozená v nich nezmiňovala konkrétní výroky, jimiž jí mělo být obviněnými vyhrožováno, které jsou citovány ve výroku napadeného rozsudku (i v podané obžalobě a usnesení o zahájení trestního stíhání), avšak i v nich popisovala okolnosti a důvod jednání s obviněným V. N. a D. B. zcela shodně jako v procesních výpovědích a v následném trestním oznámení, které podala dne 25. 8. 2010 po poradě s právníkem. Tyto, tzv. neprocesní výpovědi V. H., tedy výpovědi, z nichž v zásadě nelze vycházet v řízení před soudem, a to ve spojení s jinými ve věci provedenými důkazy, okresní soud poškozené v rámci její druhé výpovědi učiněné v hlavním líčení tzv. předestřel, respektive zaměřil k nim její opakovanou výpověď v hlavním líčení (č. l. 303 spisu), přičemž jmenovaná i pro odvolací soud přiléhavým způsobem vysvětlila, za jakých okolností učinila výpověď do úředního záznamu dne 4. 8. 2010 – za přítomnosti dcery staré rok a tři čtvrtě, kterou měla u výslechu s sebou, neboť ji ten den neměla kam dát, takže si protokol, který podepsala, pak přečetla až doma a zjistila, že podepsala „úplné nesmysly“, což ji právě vedlo k tomu, že následně kontaktovala právníka. Výslech prakticky činila ve dvou dnech, neboť v den, kdy výslech začal, museli policisté odjet k nějakému jinému případu (srov. str. 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Výpověď poškozené je v souladu s tím, co vypověděla svědkyně M. L. i s tím, co vypověděl jako svědek M. Š. Oba jmenovaní svědci i svědek J. M. zmiňovali ve svých výpovědích nedobrý psychický stav, ve kterém se poškozená V. H. po jednání s obviněnými nacházela včetně jejího pláče, když po odchodu obviněných se také s tím, jak se k ní chovali, M. Š. svěřila. Rozpory mezi výpovědí M. Š. a výpovědí J. M. o tom, kolikrát si rozměňovali peníze do hry, namítané obviněným D. B., odvolací soud nezjistil, neboť M. Š. vypověděl, že si byl peníze rozměňovat vícekrát, a to čtyřikrát nebo pětkrát (č. l. 264 spisu) a J. M. uvedl, že Š. si byl rozměnit „párkrát“ (č. l. 289 spisu); navíc jde o skutečnost, která není pro posouzení merita věci podstatná. Pokud pak jde o výpověď svědkyně M. L., je zapotřebí poukázat na protokol sepsaný dne 27. 6. 2012 v obci Z. (č. l. 318 spisu) za přítomnosti státního zástupce, obou obviněných a jejich obhájců, který je označován okresním soudem v referátech jako protokol z ohledání místa samého (č. l. 309 p. v. spisu), při němž bylo zjištěno, že hovor silnější intenzity vedený v místnosti je na terasu slyšet, a to i za poměrně silného provozu na hlavní silnici. Takovýto důkaz ve spojení s tím, že jmenovaná svědkyně je obecně věrohodnou osobou, neboť nemá v opisu z evidence rejstříku trestů fyzických osob žádný záznam o odsouzení (tento důkaz provedl odvolací soud ve veřejném zasedání) svědčí o tom, že M. L. hovořila pravdu, pokud uváděla, že ze vzdálenosti asi pěti metrů od otevřeného okna slyšela výroky pronášené jednak dvěma mužskými a jednak ženským hlasem tak, jak o tom shodně vypovídala ve výpovědích v přípravném řízení trestním i v hlavním líčení. Naproti tomu okresní soud správně neuvěřil výpovědi svědka M. N. učiněné v hlavním líčení o tom, že v otevřeném okně hrálo rádio, když nad rámec toho, co uvádí okresní soud, je třeba dodat, že toto jeho tvrzení je v rozporu s výpovědí obviněného D. B. z hlavního líčení, který k cílenému dotazu nejprve uvedl, že když byli v kanceláři s poškozenou, tak tam žádná hudba nehrála a následně tvrdil, že v místnosti bylo okno zavřené. Odvolací soud proto neakceptoval námitky obviněných směřující proti věrohodnosti výpovědi jmenované svědkyně (srov. str. 6 – 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Pokud odvolatel V. N. poukazoval na to, že výpověď policisty R. P. svědčila o tom, že poškozená nebyla při podání vysvětlení do úředního záznamu rozrušená, je třeba uvést, že jmenovaný policista vyslýchal poškozenou dne 4. 8. 2010, tedy čtyři dny po činu. Z výpovědi policisty J. H., který od poškozené přijímal prvotní trestní oznámení dne 31. 7. 2010, však naopak plyne, že poškozená v tuto dobu byla uplakaná, rozrušená a hovořila o psychickém nátlaku obviněných (č. l. 301 spisu). Obsahu provedeného dokazování také neodpovídá tvrzení odvolatele V. N., že poškozená uvedla, že M. Š. nezná, neboť ve výpovědi před procesním soudem vypověděla, že jmenovaný i J. M. jsou kamarádi (č. l. 252 spisu). Také námitka odvolatelů, že policie nezasáhla na místě činu, ačkoliv tam byla přivolána poškozenou, respektive svědkem M. Š. krátce po činu, nemá ve vztahu k předmětnému jednání opodstatnění, neboť policisté přijeli až poté, co jednání bylo ukončeno a obvinění se na místě již nenacházeli. Pokud je zmiňována přítomnost policisty M. K., který v rozhodný den navštívil soukromě, nikoliv služebně, předmětnou restauraci v obci Z., v níž bydlí, je z jeho výpovědi zřejmé, že restauraci opustil kolem patnácté hodiny, tedy nejméně tři hodiny předtím, než mělo k předmětnému jednání dojít (srov. str. 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že rozvedené závěry soudů nižších stupňů jsou zcela v souladu s předloženým spisovým materiálem. Podle znaleckého posudku PhDr. Blanky Šestákové poškozená V. H. v době spáchání trestného činu netrpěla žádnou duševní chorobou ani poruchou. Svědkyně je schopna prožívanou událost adekvátně reprodukovat, vyšetření potvrzuje její dobré zapamatování si detailních prvků, a to jak v oblasti prostorové, časové, tak i personální. Znalkyně zdůraznila, že prožívaná událost se odehrála v jejím 20. týdnu těhotenství, takže byla daleko emočně senzitivnější a více propadala strachu a úzkosti. Vyšetření nepotvrdilo, že má svědkyně sklon ke zkreslování výpovědi a zveličování svého prožívání a následných psychických potíží. Součástí vyšetření byla podrobná explorace a projektivní interview. Tyto metody i další projektivní psychologické techniky potvrdily, že svědecká výpověď je jako celek věrohodná. Znaky lži skóre a úmyslné zkreslování situace nebyly zjištěny (srov. č. l. 180 – 181 spisu). Poškozená V. H. ve svých výpovědích u hlavního líčení uvedla, že údajně trestní oznámení podával M. Š., ale potom to policisté zaměnili, že to podávala ona. Svědkyně s policií prvně mluvila, když přijeli na místo. Řekli policistům, k čemu došlo, a oni jim řekli, aby jeli sepsat protokol na služebnu. Jiné úkony na místě policie nečinila. Na policii uvedla to, co uvedla dnes (srov. č. l. 250 spisu). O tom, že jí bylo vyhrožováno a že obviněný B. jí vyhrožoval, že dostane přes ústa, uvedla rovněž ve své výpovědi dne 28. 6. 2011 (srov. č. l. 251 spisu). K opakovaným námitkám obviněného D. B. považuje za nutné Nejvyšší soud ještě dodat, že svědek R. P. u hlavního líčení vypověděl, že dne 31. 7. 2010 učinila oznámení paní V. H. ve věci podpisu jistého papíru ze strany neustanovených osob. Myslí si, že je kontaktoval pan Š., který měl v restauraci vyhrát na automatech, je to zřejmě známý paní H., ale trestní oznámení potom už podávala paní H. Pokud se jedná o to, jak celá věc skončila, tak ví, že jejich útvar tuto věc zakládal, neboť se podezření ze spáchání trestného činu neprokázalo. Svědek si poté dne 4. 8. 2010 opětovně předvolával paní H. a ptal se jí, proč směnku podepisovala, když vůči panu S. neměla žádný dluh, a ona uvedla, že to byla chyba, a dále proč to neodmítla a nevzala si k tomu svědky, opět uvedla, že to byla její chyba. Na závěr pak uvedla, že jí nikdo nevyhrožoval, aby směnku podepsala. Dále uvedla, že u tohoto jednání byla sama. Svědek si výslech paní H. pamatoval, přišla s malým dítětem a celou dobu brečela, že byla chyba, že to podepsala (srov. č. l. 279 spisu). Svědek J. H. u hlavního líčení popsal, že svědkyně na obvodním oddělení Nýřany vysvětlila, že na ní byl činěn psychický nátlak, aby podepsala směnku, jinak že na ní hodí nějaké manko, fyzický nátlak neuváděla. Slovní projevy, že by se jí něco mohlo stát, tam nebyly, měla podepsat směnku, jinak na ní hodí nějaké manko, že podváděla majitele automatů. Vysloveně vyhrožování, že když nepodepíše, tak se jí něco stane, neuváděla. Ve Z. byla rozrušená, uplakaná. Ve věci nezahajovali úkony v trestním řízení, byly tam rozpory ve výpovědi. Uváděla, že na ni nebyl činěn nátlak, byla rozrušená (srov. č. l. 300 – 302 spisu). Svědek R. P. v rámci opakovaného výslechu uvedl, že sama paní H. řekla, že jí fyzicky vyhrožováno nebylo. Paní H. v podstatě psychický nátlak neuvedla (srov. č. l. 303 spisu). V návaznosti na výslech těchto svědků byla opětovně slyšena poškozená V. H., která uvedla, že by ji tam mlátili, to ne, ale vyhrožovali jí psychicky a donutili jí, aby to podepsala. Říkali, že jestli to nepodepíše, nemusí se dostat domů a vidět svoje děti. Svědkyně uvedla to, co bylo, co se stalo. Že by jí vyloženě něco dělali, tam nebylo, ale vyhrožovali jí (srov. č. l. 303 spisu). Na výslechu byla v šoku, řekla to mezi čtyřma očima, když četla výpověď, tak tomu nerozuměla. Přišla na polici se svou rok a tři čtvrtě starou dcerou, kterou neměla kam dát, druhý policista, ne pan H., jí vedl do nějaké místnosti kličkami, de facto měl připravené nějaké otázky, svědkyně mu něco odpovídala a on si tam stejně psal něco podle svého. Podepsala protokol, už tam nechtěla být se svou dcerou, byla rozrušená, neměla náladu to číst. Až doma přišla na to, že podepsala úplné nesmysly (srov. č. l. 304 spisu). Tato výpověď svědkyně V. H. odpovídá zjištěním znalkyně PhDr. Blanky Šestákové. Navíc z citovaných výpovědí svědků R. P. a J. H. vyplývá, že v jejich výpovědích jsou rozpory, zda svědkyně uváděla psychický nátlak či nikoli a jaké povahy měl být tento nátlak (svědek R. P. opakovaně uváděl, že žádný nátlak neuváděla, kdy pouze zmínila, že to byla její chyba, zatímco svědek J. H. popsal, že svědkyně na obvodním oddělení Nýřany vysvětlila, že na ní byl činěn psychický nátlak, aby podepsala směnku, jinak že na ní hodí nějaké manko, byť fyzický nátlak neuváděla; rozporné jsou i údaje, kdo vlastně podal trestní oznámení, na což důvodně poukazuje i poškozená), což značně oslabuje věrohodnost jejich výpovědí, jichž se dovolává obviněný D. B. Navíc oba svědci potvrdili, že při předmětných výpovědích byla poškozená rozrušená a uplakaná. K tomu je třeba připomenout, že i podle opakované výpovědi poškozené svědkyně V. H. měl popsaný nátlak psychickou povahu, když uvedla, že „by ji tam mlátili, to ne, ale vyhrožovali ji psychicky a donutili jí, aby to podepsala“. Jejím psychickým stavem, který je náležitě popsán ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (klinická psychologie), který byl zpracován znalkyní PhDr. Blankou Šestákovou, je dobře vysvětlitelná i její výpověď, pokud uvedla, že na výslechu byla v šoku, řekla to mezi čtyřma očima, když četla výpověď, tak tomu nerozuměla. Přišla na polici se svou rok a tři čtvrtě starou dcerou, kterou neměla kam dát, druhý policista, ne pan H., jí vedl do nějaké místnosti kličkami, de facto měl připravené nějaké otázky, svědkyně mu něco odpovídala a on si tam stejně psal něco podle svého. Podepsala protokol, už tam nechtěla být se svou dcerou, byla rozrušená, neměla náladu to číst. Až doma přišla na to, že podepsala úplné nesmysly (srov. č. l. 304 spisu).
Na základě hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem, které k odvolání obou obviněných přezkoumal odvolací soud a s přihlédnutím k uvedeným poznatkům ze spisového materiálu a hodnocení, které shora provedl Nejvyšší soud, je třeba již jen uzavřít, že napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 7 To 72/2013, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 26. 11. 2012, sp. zn. 2 T 74/2011, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, jež posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání odvolání obviněných tato postupem podle ustanovení §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněných, zejména potom s námitkami obviněného D. B., uplatněnými v rámci odvolacího řízení, a své rozhodnutí i dostatečně odůvodnil.
Ze všech shora uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného D. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť celé dovolání se týká nesprávných skutkových zjištění, provedených důkazů a hodnocení provedených důkazů ze strany soudů. Extrémní nesoulad skutkových zjištění s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud se shora uvedených důvodů neshledal. Proto jen při formálním uplatnění dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo dovolání obviněným ve skutečnosti podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2013
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.