ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.1366.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 1366/2013-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2013 o dovolání, které podal obviněný J. J. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 12 To 295/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 74/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 2 T 74/2012, byl obviněný J. J. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se měl dopustit podle zjištění soudu I. stupně tím, že dne 21. 4. 2012 v 01:20 hodin ve vestibulu kulturního domu v obci T., okres P., před větším počtem osob fyzicky napadl úderem pěstí do obličeje R. P., kdy v důsledku uvedeného útoku poškozený R. P. utrpěl zranění spočívající v odlomení kousacích hran zubů 11 a 21, oděrkách horního rtu, dislokované zlomenině nosních kůstek, poškození levé tváře a očnice vlevo, které si vyžádalo lékařské vyšetření, přičemž poškozeného uvedená zranění omezovala podstatným způsobem v obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho týdne.
Za tyto přečiny byl obviněnému podle §146 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu 18 měsíců. Poškozený R. P. byl podle §229 odst. 1 tr. zákoníku se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 12 To 295/2013, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. J. dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Michala Janíka. Tento mimořádný opravný prostředek založil na dovolacím důvodu uvedeném v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ve svém dovolání nejprve poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž dovolací soud může zasáhnout i do skutkových zjištění soudů nižších instancí, pokud tato jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Připomněl, že odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu nalézacího, který ve svých úvahách vycházel zejména z výpovědi poškozeného R. P. Za nesprávný označil obviněný právě závěr soudů, že útočníkem byl právě on a podle jeho přesvědčení jde o příklad výše zmíněného extrémního rozporu výroku o vině s provedenými důkazy, konkrétně s výpověďmi svědků L. V., J. J., T. K. a G. E. B. Za spornou považuje obviněný také přítomnost svědkyně J. B. na místě incidentu. Zpochybnil poté i skutková zjištění učiněná na základě výpovědi svědka B. K. ve spojení s úředním záznamem založeným na č.l. 59 trestního spisu, neboť tento záznam nebyl jako důkaz v hlavním líčení proveden. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soud v Praze ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 12 To 295/2013, a zprostil jej obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Ingrid Záhorové Nedbálkové zaslal Nejvyššímu soudu své sdělení, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. J. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Svůj mimořádný opravný prostředek opřel obviněný o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který směřuje k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Jeho prostřednictvím je tak v podstatě možné namítat, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. O jiné nesprávné hmotně právní posouzení jde tam, kde soudy posoudily určitou skutkovou okolnost podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. V rámci řízení o dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze zvrátit již pravomocné rozhodnutí soudu, není možné se dožadovat změny skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud je při projednání dovolání zásadně vázán skutkovým stavem, který se stal podkladem pro napadené rozhodnutí, a je vyjádřen ve výroku o vině. Otázka rozsahu dokazování i způsobu hodnocení jednotlivých provedených důkazů soudy tak nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Jedná se o procesní postup soudů upravený v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 a násl. tr. ř. Přestože některé procesní vady lze napravovat v rámci dovolacího řízení, nespadají sem otázky rozsahu a hodnocení dokazování. Navíc uvedené procesní pochybení musí být dovolatelem vytýkáno prostřednictvím jiných důvodů dovolání [např. §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], nikoli důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Sám obviněný v úvodu svého dovolání předeslal, že si je vědom výkladu jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tedy že Nejvyšší soud je v rámci dovolacího řízení zásadně vázán skutkovým stavem, který se stal pro soudy nižších stupňů podkladem výroku o vině, a proto není zásadně oprávněn zasahovat do zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani přezkoumávat úplnost či správnost procesu dokazování. Zároveň však obviněný poukázal na případy tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a obsahem důkazů, které soudy provedly, v nichž je podle judikatury Ústavního soudu i Nejvyšší soud povinen přihlížet i k vadám, jež představují zásah do ústavně garantovaných práv a svobod a v takových výjimečných případech může příslušné námitky podřadit dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pojem extrémního nesouladu je používán Ústavním soudem, který ve své rozhodovací praxi ve výjimečných případech zasahuje na podkladě ústavních stížností do pravomocných rozhodnutí obecných soudů. V rámci svého rozhodování Ústavní soud vymezil podmínky, při jejichž naplnění může nesprávná realizace důkazního řízení vyústit v porušení základních práv a svobod, zejména principy spravedlivého procesu vyplývající z čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Okruh případů, které mohou vyvolat potřebu nápravy pochybení v kognitivním procesu dokazování rozdělil Ústavní soud do tří skupin. První skupinu tvoří případy tzv. „opomenutých důkazů“, tedy situace kdy byly účastníkem řízení navrhnuty k provedení konkrétní důkazy, avšak soudy takový návrh bez potřebného vysvětlení a přesvědčivého odůvodnění zamítly. Do druhé skupiny náleží důkazy, které nebyly získány procesně přípustným způsobem a nemohou být proto podkladem skutkových zjištění. Případy tzv. „extrémního rozporu“ náleží do třetí skupiny procesních vad, a představují situace, ve kterých skutkový závěr soudů nemá oporu ve výsledcích dokazování, tj. obsah důkazů, jež soudy provedly v hlavním líčení v souladu procesními předpisy, odporuje jejich interpretaci ve skutkovém zjištění soudů a odůvodnění napadeného rozhodnutí. Jde o případy tzv. „svévolného“ hodnocení důkazů bez opory jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. (Srov. např. například usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/2005, souhrnně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04.)
Námitky obviněného, jak již on sám avizoval ve svém dovolání, jsou výlučně skutkového charakteru, neboť v podstatě odmítá přijmout odsuzující výrok o své vině s tím, že soudy vyhodnotily provedené důkazy s jiným výsledkem, než jakého se on dožaduje. Výpovědi poškozeného R. P. a jeho přítelkyně svědkyně J. B. nejsou podle názoru obviněného pravdivé, přesto jim soudy uvěřily. Totožnou argumentaci uplatnil obviněný již ve svém řádném opravném prostředku a tvoří součást jeho obhajoby prakticky od počátku trestního stíhání. Soudy obou stupňů, a to opakovaně, neboť první rozsudek nalézacího soudu byl zrušen, se snažily pečlivě objasnit situaci na místě činu včetně osoby útočníka. Nutno zdůraznit, že Krajský soud v Praze na podkladě prvního odvolání obviněného, k němuž připojil čestné prohlášení svědka L. V., který se přiznal ke konfliktu s poškozeným R. P., zrušil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 9. 2012 a uložil doplnit dokazování, zejména provést výslech svědka L. V. v přítomnosti poškozeného. Nalézací soud splnil jemu uložené pokyny v dalším hlavním líčení.
Opakující se argumentací obviněného, kterou se snažil, i za pomoci účelové svědecké výpovědi svého bratrance L. V. (č. l. 145) prosadit vlastní verzi skutkového stavu, se tak oba soudy opakovaně zabývaly a dostatečným způsobem se vypořádaly s existujícími rozpory mezi jednotlivými výpověďmi. Při respektování obecných zásad logiky poté nalézací soud zhodnotil jako pravdivou svědeckou výpověď poškozeného R. P., který v celém průběhu trestního řízení setrval na zásadních a pro rozhodnutí významných skutečnostech, zejména pokud označil obviněného J. J. za útočníka. Věrohodnost tohoto svědka nijak nesnižuje, pokud na počátku trestního stíhání nebyl schopen vyslovit jeho jméno, neboť jeho osobu na místě konfliktu rozpoznal a označil. Nejvyšší soud nenalezl žádná pochybení, kterých by se soudy dopustily ani při posuzování výpovědí dalších svědků, které byly v souladu s tvrzením obviněného, zejména J. J. (č. l. 103), T. K. (č. l. 104) a G. E. B. (č. l. 107). Pokud se svědci vyjadřovali o konfliktu poškozeného s „nějakým klukem s kapucí…který ho táhl ven“, soudy jim neuvěřily, neboť přítomnost osoby odpovídající jejich popisu nebyla potvrzena žádným jiným důkazem, než svědky náležejícími do okruhu přátel obviněného.
Pokud dále obviněný upozornil na to, že úřední záznam založený na č.l. 59 trestního spisu, který obsahuje popis místa činu bezprostředně po příjezdu Policie České republiky, nebyl proveden jako důkaz a není možné tak na jeho podkladě dospět k jakýmkoli skutkovým zjištěním, musí Nejvyšší soud tuto námitku odmítnout. Samotný úřední záznam sice jako důkaz proveden nebyl, zato byl ale u hlavního líčení konaného u Okresního soudu v Příbrami dne 20. 9. 2012 vyslechnut jeho zpracovatel prap. B. K. Ten ve své výpovědi vyložil obsah jím sepsaného úředního záznamu, a navíc zodpověděl i otázky procesních stran, resp. soudu. Výrok o vině obviněného jako pachatele proto mohl být opřen mj. o tyto informace bez ohledu na to, že samotný úřední záznam nebyl v hlavním líčení jako listinný důkaz proveden.
Nad rámec pečlivého a přesvědčivého odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je možné k dovolacímu argumentu obviněného konstatovat, že soudy nižších instancí svým postupem nemohly naplnit dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutková zjištění provedená nalézacím soudem a přezkoumaná soudem odvolacím jsou správná, netrpí žádnými vnitřními rozpory a jsou odůvodněná v souladu s principy spravedlivého procesu při zachování všech práv, jež obviněnému zajišťuje právní řád České republiky. Nejvyšším soudem nebyl zjištěn obviněným namítaný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a jejich právními závěry.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného J. J. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonného důvodu, aniž mohl přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí i jemu předcházející řízení. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. prosince 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová