ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.1405.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 1405/2012-71
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2013 o dovolání, které podal obviněný J. G. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2011, sp. zn. 3 To 58/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 18/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. G. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 49 T 18/2010, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), a trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), kterých se dopustil skutky popsanými pod body 1. a 2. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest propadnutí věci, a to peněžních prostředků ve výši 102 912,- Kč a 416,21 EUR na účtech č. ... a č. ... a zajištěné finanční hotovosti ve výši 326 355,- Kč. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to bytové jednotky č. ... s příslušenstvím v budově č. p. ... v Ch. v ulici P., spoluvlastnického podílu v rozsahu 622/65715 na společných částech domu č. p. ...., domu č. p. ... stojícího na pozemku p. č. ... v katastrálním území J., okres Ch., pozemků p. č. ... v témže katastrálním území a členského podílu obviněného a E. G. ve Stavebním bytovém družstvu Ch.
Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu spoluobviněného M. B. Podle §102 tr. zákoníku pak soud prvního stupně rozhodl o zabrání náhradní hodnoty konkretizované ve výroku o tomto ochranném opatření.
Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění J. G. a M. B., dále státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a poškozený odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2011, sp. zn. 3 To 58/2011. Odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného J. G. v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak Vrchní soud v Praze nově rozhodl tak, že tomuto obviněnému uložil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkonu ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest propadnutí věci, a to peněžních prostředků ve výši 102 912,- Kč a 416,21 EUR na účtech č. ... a č. ... a zajištěné finanční hotovosti ve výši 326 355,- Kč, a podle §70 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku vyslovil propadnutí domu č. p. ... stojícího na pozemku p. č. ... v katastrálním území J., okres Ch., a pozemků p. č. ... v témže katastrálním území. Odvolací soud pak z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené obchodní společnosti Hypoteční banka, a. s., rozhodl postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu o uplatněném nároku poškozené na náhradu škody. Podle §256 tr. řádu odvolací soud zamítl odvolání spoluobviněného M. B., neboť ho neshledal důvodným.
Obviněný J. G. podal dne 11. 4. 2012, resp. dne 12. 4. 2012 proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím svých obhájců dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nedostatečně zjistily skutkový stav věci, přičemž nehodnotily provedené důkazy v souladu se zákonem. V souvislosti s těmito námitkami obviněný zpochybnil výši způsobené škody. Jak dále obviněný zdůraznil, soudy údajně nepřihlédly k okolnosti, že podle daňových zákonů obchodní společnost z jiného státu Evropské unie není v případě prodeje zboží na území České republiky povinna odvádět daň z přidané hodnoty. Pokud jde o trestný čin úvěrového podvodu, podle obviněného nebyla náležitě zvážena společenská nebezpečnost jeho jednání ve smyslu §3 odst. 2 a 4 tr. zák., neboť obviněný neměl v úmyslu způsobit škodu a svůj závazek splácel až do doby, než byl zadržen.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby obviněného sám zprostil obžaloby, případně mu uložil mírnější trest nespojený s výkonem trestu odnětí svobody. Obviněný dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o tr. řádu přerušil výkon napadeného rozhodnutí. Obviněný doplnil dovolání svými vlastními podáními ze dne 11. 1. 2013 a 14. 1. 2013, k nimž však Nejvyšší soud nemohl přihlížet, protože je obviněný neučinil prostřednictvím obhájců, a navíc šlo o podání adresovaná dovolacímu soudu po lhůtě vymezené k podání dovolání (§265d odst. 2 a §265e odst. 1 tr. řádu). Pouze pro úplnost lze dodat, že obsah podání obviněného ze dne 11. 1. 2013 je v podstatě jen opakováním jeho námitek již vyjádřených v dosavadním průběhu trestního řízení. V druhém podání pak obviněný nesouhlasí s uloženým trestem propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty podle §70 odst. 1 písm. c) a d) tr. zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného J. G. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru námitky obviněného zčásti vůbec neodpovídají dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pokud jde o námitku obviněného, kterou zpochybňuje použití daňových zákonů v jeho trestní věci, státní zástupce je přesvědčen, že se zde uplatní ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je předmětem daně z přidané hodnoty zejména dodání zboží za úplatu osobou povinnou k této dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti s místem plnění v tuzemsku. Podle státního zástupce proto vznikla tato povinnost i obchodním společnostem se sídlem v jiném členském státě Evropské unie (tj. obchodním společnostem EXIST SK, s. r. o., a Trade Service Business for Business, s. r. o.), a to uskutečněním zdanitelného plnění ve smyslu §21 odst. 1 citovaného zákona o dani z přidané hodnoty.
Pokud jde o námitky obviněného ke skutku popsanému pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, podle názoru státního zástupce tento skutek nevykazuje žádné zvláštní okolnosti, v jejichž důsledku by bylo namístě konstatovat, že typově neodpovídá činům jinak podřazovaným pod ustanovení §250b odst. 1 tr. zák. Státní zástupce neshledal důvodnou ani námitku obviněného, v níž poukazuje na skutečnost, že splácel poskytnutý úvěr, protože citované ustanovení neobsahuje znak v podobě způsobení škody.
Závěrem svého vyjádření tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl podané dovolání, neboť je zjevně neopodstatněné, přičemž v posuzované věci nejsou splněny ani podmínky k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu, jak požadoval obviněný ve svém dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. G. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svých obhájců (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. G. opírá své přesvědčení o jeho naplnění o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný J. G. však v převážné části své argumentace obsažené v dovolání nesouhlasí s některými rozhodnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s důkazy, na jejichž podkladě soudy dospěly k těmto skutkovým zjištěním. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky provedeného dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v námitkách zaměřených proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných skutků tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná apod.) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých, výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by měl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže hodnotit správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl nebo opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z velmi omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem nemůže dovolací soud hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. G., přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v uvedených směrech z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného J. G. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými a právními závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaných skutků, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněný J. G. tedy v podstatné části svého dovolání ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho skutkové námitky zaměřené proti výsledkům provedeného dokazování a hodnocení důkazů neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zde totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil zejména proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů při dokazování a proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutků.
V návaznosti na popsané okolnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného J. G., podle jehož názoru soudy nižších stupňů nesprávně zjistily i výši škody způsobené zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, jímž byl uznán vinným. K tomu Nejvyšší soud především připomíná, že škoda již není znakem skutkové podstaty uvedené v §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ale je zde nutný velký rozsah spáchání trestného činu. Tento rozsah je pak daný tím, v jaké výši byla zkrácena příslušná daň či jiná povinná platba, tj. rozdílem mezi výší skutečně přiznané a zaplacené daně nebo jiné povinné platby a její výší, v které měla být podle zákona přiznána a zaplacena.
V trestní věci obviněného J. G. přitom soudy nižších stupňů postupovaly správně a zcela v intencích uvedeného výkladu, pokud dospěly k závěru o tom, v jakém rozsahu obviněný zkrátil daň jednotlivými útoky popsanými ve výroku o vině pod bodem 1. v rozsudku soudu prvního stupně. Jak je totiž z těchto rozhodných skutkových zjištění patrné, v důsledku jednání obviněného nedošlo k očekávanému přírůstku v majetkové sféře státu, který by jinak nastal, kdyby obviněný neporušil svou povinnost přiznat a odvést daň ve správné výši. Jinými slovy vyjádřeno, jestliže obviněný jako bývalý statutární orgán obchodních společností, které byly plátci daně z přidané hodnoty, a jako osoba, jež je fakticky nebo formálně zastupovala, využíval způsobem popsaným ve výroku o vině podnikání těchto obchodních společností zejména k prodeji mobilních telefonů, aniž by zajistil náležité plnění povinnosti obchodních společností přiznat a zaplatit daň z přidané hodnoty ve výši, která odpovídala zákonu, způsobil škodlivý následek (resp. účinek) v podobě zkrácení daně z přidané hodnoty ve velkém rozsahu. Prodejem různého zboží, zejména mobilních telefonů, totiž obviněný dosáhl daňového úniku v celkové výši 20 516 862,- Kč, což odpovídá spáchání činu ve velkém rozsahu ve smyslu §240 odst. 3 tr. zákoníku, který lze dovodit – jelikož jiná než finanční hlediska se zde neuplatní – v případě stejné peněžní částky, jaká je rozhodná pro škodu velkého rozsahu a prospěch velkého rozsahu, jejichž výše je podle §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku nejméně 5 000 000,- Kč. Ostatně zkrácení daně není nic jiného než škodou na straně státu jako příjemce daně, na jehož majetku nedošlo k důvodně očekávanému přírůstku, a prospěchem na straně plátce daně, jehož majetek nebyl zmenšen, ač se tak podle zákona mělo stát.
Nejvyšší soud tudíž považuje námitky obviněného, kterými zpochybnil spáchání trestného činu ve velkém rozsahu, za nedůvodné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně správně vychází ze skutečnosti, že škoda není znakem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a že rozsah, v němž obviněný zkrátil daň, odpovídá velkému rozsahu ve smyslu §240 odst. 3 tr. zákoníku.
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani námitka obviněného J. G., kterou zpochybnil svou zákonnou povinnost odvést daň z přidané hodnoty. Jednak v této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že pachatelem posledně zmíněného trestného činu může být kdokoli, i když sám není plátcem nebo poplatníkem příslušné daně nebo jiné povinné platby, která byla zkrácena, jestliže se přičinil o toto zkrácení (viz rozhodnutí pod č. 25/1968-I. Sb. rozh. tr.). Kromě toho, pokud jde o daňovou povinnost obchodních společností, které měly sídlo na území Slovenské republiky (EXIST SK, s. r. o., a Trade Service Business for Business, s. r. o.), podle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném v době spáchání trestného činu, tj. do 31. 12. 2009 (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), je předmětem daně z přidané hodnoty i dodání zboží za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti s místem plnění v tuzemsku. Podle §13 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty dodáním zboží se pro účely tohoto zákona rozumí převod práva nakládat se zbožím jako vlastník, tj. i prodej zboží na základě kupní smlouvy. Podle §5 zákona o dani z přidané hodnoty osobou povinnou k dani z přidané hodnoty je fyzická nebo právnická osoba, která samostatně uskutečňuje ekonomické činnosti, pokud tento zákon nestanoví v §5a jinak. Osobou povinnou k této dani je i právnická osoba, která nebyla založena nebo zřízena za účelem podnikání, pokud uskutečňuje ekonomické činnosti. Přitom okruh osob povinných k dani z přidané hodnoty není teritoriálně nijak omezen, pro účely zákona o dani z přidané hodnoty je proto osobou povinnou k této dani osoba vykonávající ekonomickou činnost kdekoli na světě (viz Drábová, M., Holubová, O., Tomíček, M. Zákon o dani z přidané hodnoty. Komentář. Praha: ASPI, 2008, s. 34). Osobou povinnou k dani z přidané hodnoty tedy může být i obchodní společnost se sídlem ve Slovenské republice. Podle §94 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty pak platilo, že osoba registrovaná k dani z přidané hodnoty v jiném členském státě Evropské unie, která nemá sídlo, místo podnikání ani provozovnu v tuzemsku, nebo zahraniční osoba povinná k dani z přidané hodnoty, která nemá provozovnu v tuzemsku, jestliže uskutečnila zdanitelné plnění s místem plnění v tuzemsku (mimo dovozu zboží), se stala plátcem daně z přidané hodnoty dnem uskutečnění tohoto plnění, pokud byla osobou povinnou přiznat a zaplatit daň z přidané hodnoty. Podle §108 odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty byl povinen přiznat a zaplatit daň z přidané hodnoty správci této daně mimo jiné i plátce, který uskutečnil zdanitelné plnění v podobě dodání zboží s místem plnění v tuzemsku, s výjimkou dodání zlata a s výjimkou plnění, u nichž je povinna přiznat a zaplatit daň osoba, které jsou tato plnění poskytována.
Jak je tedy z uvedeného patrné, obchodní společnosti EXIST SK, s. r. o., a Trade Service Business for Business, s. r. o., které sice měly sídlo na území Slovenské republiky a byly tam registrované jako plátci daně z přidané hodnoty, ale zdanitelné plnění v podobě prodeje zboží uskutečnily v České republice, měly povinnost přiznat a zaplatit daň z přidané hodnoty právě v České republice, což ovšem neučinily v důsledku jednání obviněného J. G., který zde prodal zboží dodané jmenovanými obchodními společnostmi. Přitom z rozhodných skutkových zjištění vyplývá, že tyto obchodní společnosti nepřiznaly a nezaplatily daň z přidané hodnoty ani ve Slovenské republice (a neměly k tomu ani důvod), takže požadavek, aby tak učinily v České republice, není v rozporu se zákazem dvojího zdanění téhož zdanitelného plnění (resp. stejné přidané hodnoty).
Na základě takto provedeného vyhodnocení nemá Nejvyšší soud pochybnosti o správnosti právního posouzení skutku spáchaného obviněným J. G., kterým naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
Pokud jde o námitku obviněného zpochybňující správnost posouzení materiální stránky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., kterého se obviněný dopustil skutkem popsaným pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud ji shledal rovněž nedůvodnou. K tomu je třeba zdůraznit, že při hodnocení materiální stránky trestného činu se soud řídil kritérii demonstrativně vyjmenovanými v §3 odst. 4 tr. zák. Trestným činem u pachatele staršího 18 let pak byl jen skutek, který s ohledem na uvedená kritéria dosahoval stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného (§3 odst. 2 tr. zák.). Jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než byl stupeň nepatrný, bylo třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládal, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech byl stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (tj. o nesplnění materiální podmínky trestnosti činu) se proto uplatnil jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhl stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu jsou skutkové okolnosti, ke kterým v posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů, dostatečným podkladem i pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu obviněného J. G., který je vyšší než nepatrný. Jak vyplynulo ze skutkových zjištění, obviněný si byl zcela zjevně vědom toho, že porušuje zájem společnosti na ochraně cizího majetku. O naplnění materiální stránky stíhaného trestného činu svědčí především způsob spáchání trestného činu úvěrového podvodu a výše úvěru, který byl obviněnému poskytnut (1 497 000,- Kč). Na druhé straně v řízení před soudy nižších stupňů nebylo zjištěno nic tak zásadního a výjimečného, co by mohlo dostatečně odůvodnit závěr, podle něhož by snad čin spáchaný obviněným nedosáhl stupně nebezpečnosti pro společnost odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tedy že by neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. Ostatně obviněný ve svém dovolání ani nekonkretizuje žádné takové okolnosti, které by zpochybňovaly uvedený závěr, ale jen obecně vytýká nesprávné posouzení stupně nebezpečnosti spáchaného činu pro společnost. Skutečnost, že obviněný splácel poskytnutý úvěr, sama o sobě nevylučuje naplnění materiální stránky trestného činu úvěrového podvodu, který je zde dokonán již samotným uvedením nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů při uzavírání úvěrové smlouvy, aniž by bylo nutné skutečně vylákat peněžní prostředky na podkladě úvěrové smlouvy nebo nesplácet poskytnutý úvěr, protože jde o tzv. předčasně dokonaný trestný čin. Navíc, kdyby obviněný nesplácel závazek vyplývající z poskytnutého úvěru, mohlo by v tom být shledáno způsobení škody jako okolnost odůvodňující použití vyšší trestní sazby.
Vzhledem ke všem popsaným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. G. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Pokud jde o podnět obviněného J. G., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 1. 2013
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y