ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.378.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 378/2013-207
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. listopadu 2013 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného Ing. M. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2013, sp. zn. 12 To 33/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 5/2005, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2013, sp. zn. 12 To 33/2010 ohledně obviněného Ing. M. V.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 6 T 5/2005, v bodech IX. a X. výroku o vině, byl obviněný Ing. M. V. uznán vinným pokračujícím trestným činem porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákon“), ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, a také pokračujícím trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona.
Za to byl obviněný Ing. M. V. odsouzen podle §255 odst. 2 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Zároveň mu byl podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu vykonávat činnost ve statutárním orgánu u všech forem obchodních společností ve smyslu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, na dobu pěti let. Dále soud zavázal obviněného Ing. M. V. povinností uhradit škodu označeným poškozeným podle §228 odst. 1 tr. ř. Tímto rozsudkem byl zároveň obviněný Ing. M. V. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro dílčí skutky pokračujícího trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1, 2 tr. zákona a dílčí skutky pokračujícího trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona.
Současně bylo výše uvedeným rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných Ing. M. H., Ing. J. Ch., Ing. P. Š., Ing. L. Š., L. P., PaedDr. V. D. a Ing. P. K. Krajský soud také rozhodl o zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. a to jednak ohledně dovolatele Ing. M. V. a dále zprostil části obžaloby též spoluobviněné Ing. J. T., CSc., M. P., Ing. M. H., Ing. J. Ch. a L. P.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podala odvolání v neprospěch všech obviněných státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze a také shora jmenovaní obvinění.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 12 To 33/2010 rozhodl podle §23 odst. 1 tr. ř. a vyloučil ze společného řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 12 To 33/2010 tu jeho část, v níž byli obvinění uznáni vinnými a uložen jim trest. Tato věc byla dále vedena pod sp. zn. 12 To 70/2010. Poté Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 12 To 70/2010, zrušil napadený rozsudek v jeho odsuzující části ohledně všech obviněných a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové, aby ji znovu projednal a rozhodl.
U Vrchního soudu v Praze bylo nadále vedeno odvolací řízení o trestných činech obviněných, ohledně nichž rozhodl soud prvního stupně zprošťujícím výrokem, přičemž věc byla vedena pod původní spisovou značkou 12 To 33/2010. O této části rozsudku nalézacího soudu napadeného odvoláními obviněných i státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství rozhodl Vrchní soud v Praze až dne 13. 1. 2013 usnesením sp. zn. 12 To 33/2010, a to tak, že podle §257 odst. 2 tr. ř. z důvodu §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. a s přihlédnutím k čl. II amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 zastavil trestní stíhání obviněných Ing. M. H., Ing. J. Ch., M. P., Ing. M. V., L. P. a Ing. J. T., CSc.
Citované usnesení odvolacího soudu o použití amnestie ohledně obviněného Ing. M. V. napadl dovoláním nejvyšší státní zástupce a to v neprospěch tohoto obviněného. Odkázal přitom na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání vyslovil názor, že na obviněného Ing. M. V. nedopadá podmínka abolice obsažená v čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, a to z důvodu, že doba, po kterou proti jeho osobě bylo vedeno „standardní“ trestní řízení, nepřesáhla osm roků. V době od 29. 11. 2004 do 17. 12. 2012 byl totiž obviněný Ing. M. V. stíhán jako uprchlý podle ustanovení §302 a násl. tr. řádu. Podle nejvyššího státního zástupce je třeba vyložit uvedený čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii odlišným způsobem, než jak učinil Vrchní soud v Praze. Při řešení otázky, zda se na konkrétní osobu vztahuje čl. II, který nařizuje zastavit pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let, je nezbytné vycházet z celkové doby, po kterou se konalo trestní stíhání podle obecné právní úpravy. To znamená, že od této celkové doby je nutné odečíst období konání řízení proti uprchlému a teprve pak je možné zkoumat splnění podmínky trvání řízení delší osmi roků. Podle dovolatele pouze takový výklad odpovídá skutečnému záměru prezidenta republiky, tj. zastavit trestní stíhání osob, u nichž na délku řízení nemělo žádný vliv chování obviněného, tzn. v případech, kdy byl obviněný stále k dispozici orgánům činným v trestním řízení a nevyhýbal se trestnímu stíhání pobytem v cizině nebo tím, že se skrýval.
V případě obviněného Ing. M. V. bylo standardní trestní řízení konáno po dobu sedmi let, sedmi měsíců a osmi dnů do okamžiku vyhlášení rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii dne 1. 1. 2013. Z tohoto důvodu proto nemůže být podle nejvyššího státního zástupce obviněný Ing. M. V. účasten této amnestie.
Pokud tedy Vrchní soud v Praze rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného Ing. M. V., jde o vadné rozhodnutí, k jehož nápravě je určen dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2013, sp. zn. 12 To 33/2010, v části, jež se týká obviněného Ing. M. V., jakož i případná rozhodnutí na tuto část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání nejvyšší státního zástupce se obviněný vyjádřil prostřednictvím svého obhájce Mgr. Lukáše Slaniny. Nejprve poukázal na to, že podle §265p odst. 2 písm. b) tr. ř. je dovolání v neprospěch obviněného vyloučeno, jestliže se na čin vztahuje rozhodnutí prezidenta republiky, kterým nařídil, aby se v trestním stíhání nepokračovalo. S ohledem na čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 je tak podle názoru obviněného dovolání nejvyššího státního zástupce v jeho neprospěch zcela zjevně nepřípustné a mělo by být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud by Nejvyšší soud ale přesto důvodnost dovolání zkoumal, neměl by přijmout výklad předmětného článku rozhodnutí o amnestii, který podává nejvyšší státní zástupce v dovolání, neboť jde o výklad extenzivní. Obviněný upozornil, že před odjezdem do zahraničí, který orgánům činným v trestním řízení avizoval, byl k dispozici po dobu sedmi roků a nelze mu klást k tíži skutečnost, že po dobu šestnácti roků nedošlo ke skončení trestního stíhání. Svou nepřítomností v České republice evidentně nezpůsobil žádné průtahy a neovlivnil tak neúměrně dlouhou dobu konání trestního řízení v této trestní věci. Dovolání nejvyššího státního zástupce obviněný označil za „snahu o zlepšení mediálního obrazu“ a navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak včas a na správném místě (§265e tr. ř.) a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
K otázce přípustnosti dovolání nejvyššího státního zástupce, které podává v neprospěch obviněného a které směřuje proti rozhodnutí o zastavení trestního stíhání na základě rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, se již Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 11 Tdo 712/2013. Ustanovení §265p odst. 2 písm. b) tr. ř., na které odkázal obviněný ve svém vyjádření k dovolání, obsahuje jeden ze dvou zde vyjmenovaných případů, kdy je vyloučeno dovolání v neprospěch obviněného proto, že na čin se vztahuje rozhodnutí prezidenta republiky, kterým nařídil, aby se v trestním stíhání nepokračovalo. Senát Nejvyššího soudu v citovaném usnesení přijal takový výklad vyloučení dovolání v neprospěch obviněného ve smyslu §265p odst. 2 písm. b) tr. ř., podle něhož dopadá jen na případy, kdy nebyly splněny všechny zákonné předpoklady uvedené v ustanoveních §§265a a 265b tr. ř. To znamená, že ve věcech, v nichž dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného směřuje proti rozhodnutí soudu o zastavení trestního stíhání s tím, že se na čin obviněného nevztahuje aboliční ustanovení amnestie a pouze z tohoto důvodu nebyly splněny podmínky pro zastavení trestního stíhání, jak předpokládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., není dovolání vyloučeno. V ostatních případech, kdy Nejvyšší soud v dovolacím řízení dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí o zastavení trestního stíhání na základě aboličního ustanovení amnestie prezidenta republiky se týká činu, na nějž se vztahuje rozhodnutí prezidenta republiky, jímž nařídil, aby se nepokračovalo v trestním stíhání, odmítne takové dovolání nejvyššího státního zástupce jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. právě s ohledem na vyloučení takového dovolání ustanovením §265p odst. 2 písm. b) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že otázka přípustnosti dovolání nebyla nejvyšším státním zástupcem v jeho podání vůbec dotčena, není proto předmětem dovolacích námitek, posuzoval Nejvyšší soud tuto otázku z vlastní povinnosti v rámci zkoumání naplnění formálních podmínek konání dovolacího řízení. Neshledal přitom důvod odchýlit se od výše vyjádřeného názoru senátu 11 Tdo ohledně výkladu ustanovení o vyloučení dovolání, jak je v zákoně upraven v §265p odst. 2 písm. b) tr. ř., a vzhledem k tomu, že napadené usnesení vrchního soudu o použití čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. ledna 2013 posoudil jako nesprávné, nevyloučil možnost nejvyššího státního zástupce podat proti němu dovolání v neprospěch obviněného Ing. M. V.
Dovolací námitka, kterou nejvyšší státní zástupce uplatnil ve svém dovolání, odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., jak bylo již naznačeno, proto Nejvyšší soud mohl na jejím podkladě přezkoumat napadené usnesení Vrchního soudu v Praze podle §265i odst. 3, 4 v části, která se týkala obviněného Ing. M. V. Přitom zjistil, že dovolání má opodstatnění a zrušil rozhodnutí vrchního soudu v napadeném rozsahu.
Otázka aplikace čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013 se stala prakticky od jeho vyhlášení nejdiskutovanější s ohledem na konkrétní dopady v jednotlivých trestních věcech, z nichž většina se týkala podezření z neoprávněného obohacování obviněných při hospodaření s cizím majetkem. Vrchní soud vydal napadené usnesení již 13. l. 2013 a je nutné upozornit, že se omezil na velmi kusé odůvodnění, jímž v podstatě pouze konstatoval okamžik zahájení trestního stíhání u jednotlivých spoluobviněných, který se pohybuje v období od března 1997 do prosince 1999. U všech, kromě Ing. M. V., tak shledal naplněnou podmínku trvání více než osmiletého trestního stíhání, přičemž horní trestní sazba trestných činů, pro které byla na obviněné podána obžaloba, nepřevýšila deset let. Všech pět spoluobviněných také bylo po celou dobu k dispozici orgánům činným v trestním řízení, soud tak považoval za splněné všechny podmínky pro použití čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii. Ohledně obviněného Ing. M. V. si byl vědom, že po určitou část řízení nebyl v České republice, od 14. 10. 2005 bylo proti němu vedeno řízení proti uprchlému, které bylo skončeno dne 17. 12. 2012. Vrchní soud k této otázce zaujal názor, že i na tohoto obviněného dopadá citovaný článek rozhodnutí o amnestii, neboť je splněna podmínka, že od zahájení trestního stíhání do rozhodnutí o řízení proti uprchlému uplynulo více než osm let a v době vyhlášení rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii již pominuly důvody pro konání řízení proti uprchlému. Současně uvedl, že řízení proti uprchlému nijak neovlivnilo celkovou délku řízení v dané trestní věci.
Vrchní soud však při výpočtu délky konání řízení proti uprchlému Ing. M. V. vycházel z data vydání rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové podle §305 tr. ř. (soud nesprávně citoval ve výroku svého usnesení §302 a násl. tr. ř.), k němuž došlo skutečně dne 14. 10. 2005 (viz usnesení sp. zn. 6 T 5/2005 na č. l. 17615 trestního spisu). Vrchní soud však zřejmě přehlédl významnou skutečnost, která se týká trvání řízení proti uprchlému, neboť důvod konání tohoto „druhu“ řízení proti obviněnému Ing. M. V. nastal již v průběhu přípravného řízení. Ve souladu s ustanovením §303 odst. 2 tr. ř. proto státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze učinil záznam o konání řízení proti uprchlému již dne 29. 11. 2004 (viz č. l. 15662). Okamžik, od něhož bylo v dané trestní věci konáno řízení proti uprchlému ohledně obviněného Ing. M. V., je tudíž nutné počítat již od data vyhotovení citovaného záznamu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství, neboť „záznam“ provedený státním zástupcem podle §303 odst. 2 tr. ř. dne 29. listopadu 2004 má stejnou povahu jako rozhodnutí soudu vydané po podání obžaloby na návrh státního zástupce nebo i bez návrhu podle §305 tr. ř. (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 57/2005-I. Sbírky rozhodnutí trestních). V daném případě proto nebyl důvod určit počátek konání tohoto zvláštního řízení proti obviněnému Ing. M. V. až dnem 14. 10. 2005, kdy rozhodl soud, ale již dnem provedení záznamu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství, tj. 29. 11. 2004. Řízení proti uprchlému skončilo dnem, kdy byl obviněný Ing. M. V. zadržen na letišti po svém návratu z ciziny, tj. 17. 12. 2012, tzn. že celková délka konání tohoto „zvláštního“ řízení činila osm roků a osmnáct dnů.
Vrchní soud tudíž nesprávně určil okamžik, od něhož probíhalo řízení proti uprchlému Ing. M. V. Vycházel přitom z úvahy, že při sdělení obvinění (poprvé) dnem 3. 4. 1997, okamžiku vydání rozhodnutí o konání řízení proti uprchlému dnem 14. 10. 2005 a ukončení vedení tohoto nestandardního řízení dnem 17. 12. 2012, bylo trestní stíhání proti obviněnému vedeno více jak osm roků. Vzhledem k sazbě činu a tomu, že v době vyhlášení rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii již nebylo konáno řízení proti uprchlému, považoval vrchní soud podmínky použití čl. II i ohledně obviněného Ing. M. V. za splněné. V tomto ohledu je nutné souhlasit s výhradou uplatněnou v dovolání nejvyššího státního zástupce, který právě výpočtem délky trvání trestního stíhání u tohoto obviněného dospěl k době, která nedosáhla prezidentem stanovenou dobu osmi roků a tím důvodně zpochybnil možnost aplikace čl. II rozhodnutí o amnestii.
Nejvyšší soud dále shledal, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze se nevypořádalo s určitou nejednoznačností formulace jednotlivých podmínek pro aplikaci aboličního čl. II, které se, byť až po vydání napadeného usnesení, staly mj. předmětem ústavní stížnosti podané skupinou senátorů Senátu Parlamentu České republiky. Ústavní soud o ní rozhodl usnesením pléna ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/13 tak, že návrh na zrušení citovaného čl. II rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2003 Sb., o amnestii ze dne 1. ledna 2013, odmítl. Přesto se však Ústavní soud v části VII. odůvodnění tohoto rozhodnutí jako tzv. obiter dictum vyjadřoval k jednotlivým výhradám, resp. argumentům navrhovatelů, mj. též k možnosti použít restriktivní výklad napadené aboliční části amnestie ve vztahu k osobám, proti nimž bylo po určitou dobu konáno řízení proti uprchlému (viz bod 45.). Uvedené usnesení Ústavního soudu bylo též jedním z podkladů pro rozhodování senátu 8 Tdo Nejvyššího soudu, který v usnesení ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 661/2013 přijal výklad některých sporných otázek rozhodnutí prezidenta o amnestii.
Po přezkoumání napadeného usnesení vrchního soudu v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání nejvyššího státního zástupce dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jednak odvolací soud neobjasnil veškeré nutné podmínky pro správné posouzení otázky možného použití čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, a to především v části doby konání trestního stíhání proti uprchlému obviněnému Ing. M. V. Dovolací soud proto rozhodl na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce tak, že zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze v části týkající se obviněného Ing. M. V. včetně obsahově navazujících rozhodnutí. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby znovu projednal odvolání státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství proti zprošťujícímu výroku vysloveného rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 6 T 5/2005. Dále bude nutné, aby odvolací soud zohlednil v úvahu přicházející výklad pro naplnění jednotlivých podmínek aboličního ustanovení tak, jak naznačil Ústavní soud v citovaném usnesení, a pečlivě zdůvodnil všechny významné okolnosti, které mají vliv na vyřešení otázky možné aplikace čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii. V tomto směru zůstalo napadené rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněného Ing. M. V. neúplné. Bude na vrchním soudu, aby důsledně přezkoumal nezbytné podmínky „článku“ amnestie, a pokud znovu rozhodne o jeho použití, musí náležitým a přesvědčivým způsobem svůj postup odůvodnit.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2013, sp. zn. 12 To 33/2010 v části týkající se obviněného Ing. M. V. a současně zrušil i všechna obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo částečným zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. listopadu 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová