ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.436.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 436/2013-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 8. 2013 o dovolání obviněného A. M. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 7 To 329/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 102/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 4. 2011, sp. zn. 6 T 102/2008, byl obviněný A. M. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“), trestným činem neoprávněného zásahu do práv k domu a bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., pod bodem 2) trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., trestným činem neoprávněného zásahu do práv k domu a bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §238 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 8 (osmi) měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen. Podle §59 odst. 1 tr. zák. mu byla stanovena zkušební doba na 1 (jeden) rok. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost poškozené E. Ch. nahradit škodu ve výši 40.009,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého požadavku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Ústí nad Labem, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněného A. M. a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, rozhodl rozsudkem ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 7 To 329/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněný A. M., uznává vinným, že
1) v době od 14.00 hod. dne 30. 9. 2007 do 11.15 hod. dne 25. 10. 2007 v obci B., okr. L., z domu č. p. ..., stojícího na stavební parcele č. ..., jehož je spoluvlastníkem, neoprávněně proboural zeď do pokoje sousedního domu ev. č. ... (dříve čp. ...), jehož podílovými spoluvlastníky jsou E. Ch., D. M., H. S. a H. S., jehož část stojí na parcele č. ..., kde následně postavil přes celou šíři pokoje sádrokartonovou stěnu, kdy zastavěnou část pokoje neoprávněně užíval a spoluvlastníkům domu ev. č. ... způsobil škodu ve výši 25.000,-Kč,
2) v době od 10.00 hod. dne 19. 5. 2008 do 10.45 hod. dne 26. 5. 2008 v obci B., okr. L., z domu čp. ... stojícího na stavební parcele č. ..., jehož je spoluvlastníkem, neoprávněně proboural zeď do pokoje sousedního domu ev. č. ... (dříve čp. ...), jehož podílovými spoluvlastníky jsou E. Ch., D. M., H. S. a H. S., jehož části stojí na parcele č. ..., a to otvor o rozměru l,90 m x 1 m, do kterého následně upevnil ocelový rám z postele, který z místnosti svého domu čp. ... připevnil dvěma řetězy a dřevěným bedněním, dále zboural na půdě mezi domem čp. ... a domem ev. č. ... dělící zeď, místo které postavil stěnu, ale posunutou na část půdy náležející k domu ev. č. ..., čímž spoluvlastníkům domu ev. č. ... znemožnil užívat část jejich půdy a také zboural část zdi oddělující pozemky domu čp. ... a ev. č. ..., čímž vnikl do přístavku domu ev. č. ... tzv. kolny a zevnitř přístavku připevnil na jeho dveře lať, zabraňující jejich otevření, čímž spoluvlastníkům domu ev. č. ... znemožnil přístavek užívat, přičemž tímto jednáním spoluvlastníkům domu ev. č. ... způsobil škodu ve výši 15.009,50 Kč,
tím spáchal ad 1) jednak trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., jednak trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., a ad 2) jednak trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., jednak trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák.
Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §238 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému podmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře osmi (8) měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl (2,5) roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost poškozené E. Ch. nahradit škodu ve výši 40.009,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého požadavku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 7 To 329/2011, podal obviněný A. M. prostřednictvím obhájce JUDr. Radima Břenka dovolání a doplnění dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř., ve kterém napadl všechny výroky rozsudku (vina, trest, škoda). V podrobnostech uvedl, že soud pochybil, neboť neprovedl jím navržené dokazování a mechanicky vyšel z rozhodnutí Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 78/2000, které bylo potvrzeno Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. l0 Co 423/2005. Civilní soud rozhodl pouze o vyklizení nebo nevyklizení předmětných nemovitostí, a tedy základem věci není výrok o určení vlastnického práva, když odůvodnění soudu není obecně závazné. Nicméně Krajský soud v rozsudku pod sp. zn. 10 Co 423/2005 konstatuje, že sporná místnost byla součástí nemovitosti čp. ..., vzniklé okolo roku 1850. Konkrétně se podařilo dohledat archivní doklady z roku 1839 (které civilní soud neměl k dispozici), kde v listině uzavřené mezi F. L. a R. U. se uvádí popis domku ... – klenutá světnice, klenutá síň, jedna klenutá komora, jeden klenutý mlátek při Ch. s. Rovněž tyto původní nabývací listiny obsahují výměry stavby v jednotkách sáhů, střevíců (podle informace obviněného převodem z těchto archaických výměr se jedná o délku 17,42 m a šířku 6,64 m, což činí plochu 115,6688 m2). Důkazy jednoznačně potvrzují, že sporné prostory byly součástí dovolatelovy nemovitosti a nikoliv sousední. Podstatnými doklady pro to jsou kupní smlouva z roku 1936, kupní smlouva z roku 1996, kde kupujícími jsou A. M. a jeho manželka R. B., rovněž dovolatel nechal zpracovat odborný posudek na technickou stránku stavby a určení jejich součástí, když ve věci byl vypracován znalecký posudek Ing. Václava Protivy (posudek č. 2629-05 ze dne 20. 1. 2005), v rámci soudního řízení u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 78/2000 byl vypracován posudek Ing. Provazníka, CSc, taktéž byla dohledána kupní smlouva z roku 1956, odevzdací listina ..., rozhodnutí státního notářství v Litoměřicích sp. zn. D 1187/82, rozhodnutí státního notářství v Litoměřicích sp. zn. D 852/81, kupní smlouva z roku 1906 a odevzdací listina z roku 1915. Krajský soud ve věci pod sp. zn. 10 Co 423/2005 již neprováděl doplnění dokazování, protože návrh nebyl uplatněn před okresním soudem, což může být i v souladu s civilními procesními normami, ale podle názoru dovolatele to nezbavuje povinnosti v trestním řízení jeho obhajobu prošetřit a přezkoumat z hlediska hranic nemovitostí, neboť nemůže být trestně stíhán zásadně za úpravy své vlastní nemovitosti. Civilní soud používá ve svém odůvodnění i institut vydržení, když se jednak dovolatel domnívá, že zde chybí dobrá víra a za podstatné považuje, že by se jednalo o vydržení části nemovitosti, které se však nemůže projevit jako samostatný celek, neboť se nejedná o prohlášené jednotky v domě podle zák. č. 72/94 Sb. v platném znění a ani o podílové spoluvlastnictví nemovitostí. Dovolatel také upozornil, že v současné době probíhá ještě u Okresního soudu v Litoměřicích soudní řízení pod sp. zn. 17 C 103/2011. Konečně také dovolatel podotknul, že jeho situace je komplikována tím, že je osobou hluchou, neovládá znakovou řeč a pouze může odezírat mluvenou řeč, když mu nebylo při jednání po celou dobu umožněno např. čtení monitoru s textem, aby se mohl aktivně věci účastnit, vyjadřovat se a měl přehled o průběhu soudního jednání.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 7 To 329/2011, popř. řízení mu předcházející, a přikázal věc soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
V doplnění dovolání obviněný uvedl, že je přesvědčen, že neporušoval domovní svobodu a nepoškozoval cizí věc, když Krajský soud v Ústí nad Labem argumentuje na str. 11 rozsudku vydržením, dále že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, a to zejména s ohledem na jeho zdravotní stav, nemožnost řádné komunikace a vyjadřování se k věci, protokolu, atd. ve smyslu §91 a násl. tr. ř., neboť se jedná o osobu hluchou, která neovládá znakovou řeč, a taktéž se jedná fakticky o zamítnutí řádného opravného prostředku obviněného, které odůvodnil prostřednictvím svého obhájce, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b tr. ř. [zejména písm. g)].
Dovolatel se závěrem domáhal s odkazem na §265b odst. l, písm. g), d), l) tr. ř., aby Nejvyšší soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení předcházející, aby bylo přihlédnuto ke všem vadám výroků, které mohly mít vliv na správnost rozhodnutí, aby byl přezkoumán výrok o vině a výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad (škoda, …), a aby zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 7 To 329/2011, a vadné řízení předcházející, a aby přikázal věc soudu, o jehož rozhodnutí jde, znovu projednat a rozhodnout (§265k tr. ř. a násl.), popř. aby obviněného obžaloby zprostil (§265m tr. ř.).
Kromě toho obviněný A. M. průběžně doplňoval spisový materiál o řadu příloh týkajících se jak samotné nemovitosti ve vlastnictví obviněného (kupní smlouvy, geometrické náčrty a plány atd.), tak i listiny týkající se civilních řízení, jež dovolatel vede ohledně své nemovitosti.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného A. M. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom směru, že námitky dovolatele jsou založeny v podstatě na tvrzení, že části domu ev. č. ... v obci B., do kterých vnikl a provedl v nich „úpravy“, byly jeho vlastnictvím. Otázku vlastnického práva k nemovitosti, která byla předmětem útoku spáchaného trestným činem podle §238, popř. podle §257 tr. zák., by podle názoru státního zástupce bylo pro účely dovolacího řízení možno považovat za otázku hmotněprávního posouzení v případě, že by se dovolací námitky primárně týkaly nesprávné aplikace ustanovení občanského zákoníku týkajících se nabývání, resp. pozbývání vlastnictví. Námitky dovolatele jsou však primárně založeny na tvrzení, že předmětné prostory byly z konstrukčního, resp. stavebnětechnického hlediska součástí nikoli domu ev. č. ..., ale domu č. ..., který vlastnicky náleží dovolateli. Pokud podatel cituje obsah některých někdy i ze vzdálené minulosti pocházejících právních listin, pak pouze na podporu svého tvrzení, že předmětné prostory vždy byly ze stavebnětechnického hlediska součástí domu čp. ... v obci B. Otázku posouzení vydržení podatel zmiňuje pouze okrajově a navíc jeho polemika v tomto směru spíše nežli proti dovoláním napadenému soudnímu rozhodnutí směřuje proti v minulosti vydanému rozhodnutí v civilním řízení, resp. jeho odůvodnění. Námitky, kterými je vlastnické právo poškozeného k nemovitosti zpochybňováno argumentací primárně stavebnětechnického charakteru, jsou podle názoru státního zástupce námitkami skutkového charakteru a deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Zcela mimo rámec uvedeného dovolacího důvodu se nacházejí též námitky týkající se problémů dovolatele s plnohodnotnou účastí na trestním řízení vzhledem k jeho sluchovému postižení. Státní zástupce dodal, že předběžné otázky týkající se viny posuzují orgány činné v trestním řízení vždy samostatně (§9 odst. 1 tr. ř.); nelze ovšem hovořit o extrémním rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, jestliže soud v trestním řízení při posuzování otázky vlastnictví nemovitosti přihlížel k závěrům občanskoprávního řízení, ve kterém byla řešena tatáž otázka. Pokud soudy v občanskoprávním řízení posuzovaly důvodnost návrhu obviněného na vyklizení předmětných prostor, pak se samozřejmě musely zabývat především otázkou, zda obviněný A. M., který v civilním řízení figuroval jako navrhovatel, je vlastníkem těchto prostor.
Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Ve svém druhém vyjádření ze dne 3. 1. 2013 k doplnění dovolání státní zástupce poznamenal, že pokud jde o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., podatel neuvádí žádné námitky, které by se týkaly nedodržení zákonných podmínek konání hlavního líčení nebo veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, a ani nespecifikuje, které hlavní líčení nebo veřejné zasedání mělo být provedeno v jeho nepřítomnosti. Uplatněné námitky se fakticky týkají problémů dovolatele s plnohodnotnou účastí na trestním řízení vzhledem k jeho sluchovému postižení. Přitom ani nespecifikuje, co by měl soud v situaci, kdy dovolatel znakovou řeč neovládá, k odstranění těchto komunikačních problémů učinit. Takovéto námitky se ovšem s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obsahově zcela míjejí a nelze je podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolatel uvádí, že fakticky došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku obviněného. Toto tvrzení ovšem odporuje obsahu rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 7 To 329/2011, neboť odvolací soud na podkladě odvolání státního zástupce a též obviněného A. M. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a sám ve věci ve smyslu ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. rozhodoval rozsudkem. Základním procesním předpokladem pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. V trestní věci Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 102/2008, takovéto rozhodnutí neexistuje a uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. proto v této věci vůbec nepřichází v úvahu.
Státní zástupce proto setrval na stanovisku obsaženém ve svém prvním vyjádření ze dne 24. 10. 2012 a i nadále navrhoval, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a proto i v tomto druhém vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný A. M. především uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku zejména namítal, že soud pochybil, neboť neprovedl jím navržené dokazování a mechanicky vyšel z rozhodnutí Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 78/2000, které bylo potvrzeno Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 10 Co 423/2005. Civilní soud rozhodl pouze o vyklizení nebo nevyklizení předmětných nemovitostí, a tedy základem věci není výrok o určení vlastnického práva, když odůvodnění soudu není obecně závazné. Důkazy jednoznačně potvrzují, že sporné prostory byly součástí dovolatelovy nemovitosti a nikoliv sousední. Dovolatel nechal zpracovat odborný posudek na technickou stránku stavby a určení jejich součástí, když ve věci byl vypracován znalecký posudek Ing. Václava Protivy (posudek č. 2629-05 ze dne 20. 1. 2005). Krajský soud ve věci pod sp. zn. 10 Co 423/2005 již neprováděl doplnění dokazování, protože návrh nebyl uplatněn před okresním soudem, což může být i v souladu s civilními procesními normami, ale podle názoru dovolatele to nezbavuje povinnosti v trestním řízení jeho obhajobu prošetřit a přezkoumat z hlediska hranic nemovitostí, neboť nemůže být trestně stíhán zásadně za úpravy své vlastní nemovitosti. Civilní soud používá ve svém odůvodnění i institut vydržení, když se jednak dovolatel domnívá, že zde chybí dobrá víra a za podstatné považuje, že by se jednalo o vydržení části nemovitosti, které se však nemůže projevit jako samostatný celek, neboť se nejedná o prohlášené jednotky v domě podle zák. č. 72/94 Sb. v platném znění a ani o podílové spoluvlastnictví nemovitostí. Dovolatel také upozornil, že v současné době probíhá ještě u Okresního soudu v Litoměřicích soudní řízení pod sp. zn. 17 C 103/2011.
Nalézací soud vycházel z výpovědí svědků H. S., E. Ch., M. Ch., V. M., ze znaleckého posudku z oboru stavebnictví, ze znaleckého posudku z oboru ekonomiky, z kupní smlouvy, z výpisu katastrálního úřadu, výpisu z katastru nemovitostí, ze spisu Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 78/2000, z rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. l0 Co 423/2005, ze znaleckého posudku Ing. Vladimíra Provazníka, z protokolů o ohledání místa činu a fotodokumentací, z dokladu o škodě, z dokladů předložených obviněným a fotografií, které obviněný doplňoval i v průběhu řízení, jakož i ze samotného vyjádření obviněného (srov. č. l. 2 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Při právním hodnocení zjištěných skutečností dospěl nalézací soud k závěru, že skutky tak, jak jsou popsány ve výroku tohoto rozsudku, byly prokázány. Bylo prokázáno, že obviněný M., ačkoliv věděl, že jeho nároky na část domu ev. č. ... v obci B. byly pravomocně zamítnuty v civilním řízení, jak o tom svědčí rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu, tak jednáním pod bodem 1) proboural zeď mezi domem, jehož je spoluvlastníkem a sousedním domem, v jehož pokoji vystavěl sádrokartonovou příčku, čímž část domu ev. č. ... obsadil. Neoprávněně tak vnikl do domu jiného a při činu užil násilí. Protiprávně obsadil dům jiného a poškodil cizí věc a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou. V době svého počínání si obviněný musel být nepochybně vědom toho, že místnost, kde úpravy prováděl, je součástí domu, který je ve vlastnictví jiného, nebyl oprávněn do této místnosti vstupovat. Tímto jednáním naplnil podle závěru nalézacího soudu zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., neoprávněného zásahu do práv k domu a bytu k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. a trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Pokud jde o skutek 2) bylo prokázáno, že opět neoprávněně proboural zeď do pokoje sousedního domu. Umístil tam ocelový rám postele a dále zboural na půdě mezi domy příčku, postavil novou, ale posunutou na část půdy náležející k domu ev. č. 18. Neoprávněně tak vnikl do domu jiného a při činu užil násilí, protiprávně obsadil dům jiného a poškodil cizí věc a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou. I v tomto případě si obviněný v době svého počínání musel být nepochybně vědom, že místnost, kde opravy prováděl, je vlastnictví jiného, nebyl oprávněn do této místnosti vstupovat. Tímto dalším jednáním podle závěru nalézacího soudu naplnil opět zákonné znaky skutkové podstaty porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., trestného činu neoprávněného zásahu do práv k domu a bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. a trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. (srov. str. 4 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud k tomu ve svém rozsudku uvedl, že k hodnocení a provádění důkazů nebyl soud prvního stupně zavazován. Správně vycházel z výpovědí poškozených majitelů předmětné nemovitosti sousedící s objektem obviněného, dále pak z výpovědi původního majitele, jmenovce obviněného V. M., který obviněnému prodával předmětnou nemovitost, a vycházel též z obsahu civilního spisu Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 78/2000. Tento spis, včetně důkazů v něm provedených, v souladu s důkazy provedenými znaleckými posudky v rámci trestního řízení dává jednoznačnou a nespornou odpověď na otázku, která se vine celým případem, tedy, že obviněný není vlastníkem předmětných částí nemovitosti vedlejšího objektu a není tak oprávněn k žádnému jednání, kterého se dopustil. Z hlediska přístupu obviněného, který zjistil, že v katastrální mapě se nachází část sousedního objektu na jeho pozemku, začal věc řešit v rovině civilního práva, což je postup správný a zcela zákonný. Zde však nebylo prokázáno, že by byl vlastníkem předmětných částí nemovitostí a je tak zcela zjevné, že v této situaci po prohraném sporu již jednak neměl z hlediska právního žádný důvod k předpokladu o oprávněnosti svého jednání, a za druhé v případě zjištění případných nových skutečností měl situaci řešit v rámci nového návrhu či návrhem na obnovení původního civilního řízeni. Obviněný nepopírá spáchání uvedených skutků, byť v prvém případě skutečně hovoří o údajném odstraňování havarijního stavu, nicméně nepopírá provedení zásahů, které považuje za vybojování komunisty zabaveného majetku (č. l. 498). V obecné rovině tak nejsou zpochybňována skutková zjištění, a to ani samotným obviněným, tedy ony dva podrobně popsané zásahy do vedlejších nemovitostí. Obviněný je toliko hodnotí jako oprávněné, jak bylo uvedeno. V tomto směru je však zcela zjevné, že nemovitosti nabyl mnohem později kupní smlouvou od prodávajícího V. M., který ve shodě s výpověďmi poškozených spolumajitelů sousedních nemovitostí a obsahem znaleckých posudků vypověděl, že stávající stav odpovídal stavu nynějšímu před zásahy obviněného, tedy že ony stavební zásahy byly provedeny již v minulosti (v době života jeho právních předchůdců) a ne v době posledního desetiletí, jak uvádí obviněný. Vyjádření svědků jsou shodná i se závěry znaleckého posudku znalce Provazníka, který jasně popsal stav a takový posudek byl vzat za základ rozhodnutí civilního soudu, kdy tato situace byla jasným způsobem vyřešena. I soud civilní zde jasně dovodil, a to v rámci nalézacího i odvolacího řízení, že stav je takový, jak je i nyní, tedy že obviněný není v žádném případě majitelem předmětných částí nemovitostí. Tyto části nemovitosti byly vydrženy a současně platí, že nikdo nemůže převést na jiného více práv, než mu náleží, což platí ve vztahu k dřívějšímu majiteli nemovitosti obviněného V. M. a jeho právnímu nástupci, tj. obviněnému A. M. (srov. str. 9 – 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Podle ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Předběžnou otázkou se rozumí taková otázka, která sama není předmětem prováděného řízení, avšak její vyřešení je předpokladem rozhodnutí o vlastním předmětu řízení. Předběžnými mohou být otázky procesní, otázky hmotněprávní z oboru trestního práva nebo i jiného odvětví práva (např. z oboru občanského práva). Je-li tu zároveň o předběžné otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Tedy jinak řečeno, jestliže není o takové otázce jiné než shora uvedené pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu, řeší takovou předběžnou otázku orgány činné v trestním řízení vždy samy. Jestliže existuje o takové předběžné otázce pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu, pak je nutno rozlišit, zda jde o otázku viny či nikoli. Jestliže jde o otázku viny, musí ji orgán trestního řízení posoudit samostatně i v případě, že tu již je pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu o takové předběžné otázce. Za otázku viny je nutno považovat nejen každý znak trestného činu, uvedený ať už ve zvláštní nebo obecné části trestního zákona, ale i každou jednotlivou podmínku nutnou pro závěr, zda se jedná o trestný čin či nikoli. Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení musí řešit předběžnou otázku týkající se posouzení viny obviněného samostatně, přestože o ní bylo již pravomocně rozhodnuto příslušným orgánem, však neznamená, že by se rozhodnutím příslušného orgánu vůbec nezabývaly a nebraly ho v úvahu. Takové rozhodnutí i spisy týkající se této věci jsou důkazním materiálem, se kterým se musejí vypořádat, a případné odchylné rozhodnutí o řešené otázce náležitě odůvodnit, neboť tu jde o odchylné řešení otázky, o níž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí příslušným orgánem, kterému je řešení takové otázky speciálně svěřeno. Samostatnost řešení předběžných otázek při posuzování viny však neznamená, že takové otázky může orgán činný v trestním řízení řešit podle své libovůle, ale vždy musí vycházet ze zvláštních právních předpisů a ze shromážděných důkazů, které musí náležitě zhodnotit. Nejde-li o otázku viny, pak je orgán činný v trestním řízení pravomocným rozhodnutím příslušného soudu nebo jiného státního orgánu o předběžné otázce vázán a předběžnou otázku má tím závazně vyřešenu (nemůže ji posuzovat samostatně).
Nejvyšší soud na podkladě závěrů soudů nižších stupňů a předloženého spisového materiálu tak rovněž přihlíží k závěrům občanskoprávního řízení, kdy si navíc na základě námitek obviněného A. M. vyžádal spisy Okresního soudu v Litoměřicích vedené pod sp. zn. 13 C 78/2000 a 17 C 103/2011. Z civilního spisu Okresního soudu v Litoměřicích vedeného pod sp. zn. 13 C 78/2000 Nejvyšší soud zjistil následující skutečnosti. Okresní soud v Litoměřicích nejprve rozhodl rozsudkem ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 13 C 78/2000, kde žalobci byli A. M. a jeho žena R. D. M., a žalovanými A. S. a H. S., mj. tak, že žaloba na určení povinnosti žalovaným, do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, vyklidit stavební parcelu p. č. .., zbouráním zdi zbudované na pozemku a vyklidit část nemovitosti čp. ... – přístavek – kamennou stavbu, se zamítá. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že soud dospěl k závěru, že zůstalo nesporné, že na st. p. č. ... leží část stavby, která nese čp. ... a která byla v roce 1956 prodána matkou žalované žalovaným. Soud dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že nejméně od roku 1956 je tato část tzv. kamenný přístavek, kde se nachází ložnice žalovaných, v čp. ... takto užíván. Soud má za to, že žalovaní tuto část stavby drželi, užívali ji, a to včetně pozemku a měli za to, že jim patří. Tomu svědčí i to, že ani po smrti matky žalované, v době, kdy dům čp. ... měl původní majitel M. (jmenovec obviněného), nebylo mezi nimi žádných sousedských sporů a v takovém nerušeném užívání bylo pokračováno. Žalobci v tomto směru neunesli důkazní břemeno a neprokázali, že by v posledních 10-ti letech žalovaní neužívali nemovitost, a to jak místnost, tak že by nebyla na stavební parcele tzv. rozdělovací zídka a neprokázali, že by v posledních 10-ti letech činili žalovaní nějaké zásahy do nemovitosti, když jak je shora konstatováno, nebylo listinných důkazů a svědeckých výpovědí (str. 3 rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 13 C 78/2000). Skutečnosti o tom, co všechno patří k nemovitosti, byly žalobcům známy již v době, kdy koupili nemovitost, tedy v roce 1996. Součástí prodeje nebyla místnost – kamenný přístavek, což žalobci od počátku věděli. Žalovaní nemovitost drželi od roku 1956, tedy v době platnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., kdy bylo možno nemovitost vydržet podle §115 a násl. a §145, tím, kdo byl držitelem se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře. Platnost tohoto občanského zákoníku skončila v roce 1964, který byl zrušen novelou, a v mezidobí do skončení zákona, platného od 1. 1. 1992, nebylo možno vydržet nemovitost – pozemek. Podle novely občanského zákoníku č. 509/1991 Sb., platné od 1. 1. 1992 je podle §130 občanského zákoníku držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Podle §134 odst. 1 občanského zákoníku se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu 10 let, jde-li o nemovitost. V roce 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku, pak byli žalovaní držiteli této nemovitosti a užívali ji nepřetržitě po dobu 26 let. Soud tedy dospěl k závěru, že žalovaní měli v držení nemovitost před účinností tohoto zákona, platného od 1. 1. 1992, sami v držení po dobu 26 let, tedy rozhodně po dobu 10 let a že právo k nemovitosti vydrželi. Podmínka dobré víry je bezpochyby splněna, neboť žalovaní užívali nemovitost k trvalému a později rekreačnímu bydlení a měli za to, že s ohledem na kupní smlouvu a setrvání faktického stavu, jedná se o jejich nemovitost (srov. str. 4 rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 13 C 78/2000).
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením ze dne 14. 11. 2003, sp. zn. 10 Co 351/2003, tak, že rozsudek okresního soudu se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto usnesení odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že z provedeného dokazování nelze dospět k jednoznačnému skutkovému závěru. Současně uvedl, že ve prospěch žalobců svědčí skutečnost, že předmětná místnost stojí nesporně na stavební parcele č. 1, která je ve vlastnictví žalobců (srov. str. 4 odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 11. 2003, sp. zn. 10 Co 351/2003). Zejména ale odvolací soud zdůraznil, že závěr okresního soudu, že žalovaní se stali vlastníky předmětné místnosti v důsledku vydržení podle §134 odst. 1 občanského zákoníku, je předčasný (srov. str. 6 odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 11. 2003, sp. zn. 10 Co 351/2003).
Okresní soud v Litoměřicích ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 13 C 78/2000, mj. tak, že žaloba na uložení povinnosti žalovaným (tj. E. Ch., H. S., D. M. a H. S.) vyklidit zastavěnou plochu stavební parcela p. č. ... v katastrálním území B. zbouráním zdi a část domu čp. ... v B., nacházející se na zastavěné ploše st. p. č. ... katastrální území B., se zamítá. Z odůvodnění tohoto rozsudku mj. vyplývá, že žalující strana v žádném případě neprokázala, že sporná místnost nebo její část náleží domu čp. .. a je jeho součástí. Vzhledem k tomu, jak uvedl krajský soud ve svém zrušujícím rozhodnutí, již není podstatné a není třeba se zabývat otázkou vydržení. Kromě otázky vydržení tak soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 28. 5. 2002, č. j. 13 C 78/2000-124 (srov. str. 9 odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 13 C 78/2000).
Krajský soud v Ústí nad Labem potom rozhodl rozsudkem ze dne 12. 6. 2006, sp. zn. 10 Co 423/2005, mj. tak, že ve věci samé rozsudek okresního soudu potvrdil v tom znění, že se zamítá žaloba na uložení povinnosti žalovaným, aby do jednoho měsíce od právní moci rozsudku vyklidili zastavěnou plochu st. p. č. ... v k. ú. B. zbouráním zdi vybudované na tomto pozemku, a aby vyklidili část domu čp. ... v B. ve vlastnictví žalobců, nacházející se na zastavěné ploše st. p. č. ... v k. ú. B., kterou užívají. V odůvodnění uvedl, že žalobci navrhovali, aby soud v odvolacím řízení provedl důkaz dalším znaleckým posudkem, resp. listinou, kterou přiložili k odvolání – znaleckým posudkem Ing. V. P. Odvolací soud zamítl tento návrh na doplnění dokazování v odvolacím řízení, tento důkaz listinou nebyl uplatněn před okresním soudem a byli poučeni ve smyslu §205a o. s. ř. okresním soudem. Okresní soud ostatně provedl důkaz listinou – vyjádřením znalce Ing. arch. Václava Protivy a nelze ani předpokládat, že by další listina – podrobnější vyjádření uvedeného znalce ve formě znaleckého posudku vyžádaného žalobci obsahovalo jiné závěry a jiná tvrzení, než shora uvedená listina, kterou okresní soud provedl důkaz (srov. str. 7 – 8 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 6. 2006, sp. zn. 10 Co 423/2005). Z provedeného dokazování dospěl okresní soud ke správnému skutkovému závěru, že sporná místnost není součástí nemovitosti čp. ..., není ve vlastnictví žalobců, dále že žalovaní neprovedli žádné stavební zásahy do nemovitosti žalobců, nezazdili vstupní otvor do sporné místnosti, neprováděli stavební zásahy do štítové zdi, krovů, ani střechy a nevystavěli, ani nedokončovali zídku na uvedené pozemkové parcele. Původní vlastník nemovitosti čp. ... V. M. nemohl převést své vlastnické právo k nemovitosti na žalobce ve větším rozsahu, než mu svědčilo a ze znaleckých posudků Ing. Helcla, jakož i z výpovědi tohoto svědka je patrno, že tak ani neučinil, nemovitost čp. ... prodal svědek M. žalobcům v rozsahu kuchyň, dva pokoje, chodba a zádveří, tedy bez další sporné místnosti. Na skutečnosti, že žalobci nejsou vlastníky sporné místnosti, nic nemění ani ta skutečnost, že tato místnost je postavena ať již zcela nebo zčásti na jejich pozemku č. p. ..., neboť stavba není součástí pozemku podle §120 odst. 2 občanského zákona. Žalobci neprokázali, že jsou vlastníky sporné místnosti, proto je žaloba na vyklizení části domu čp. ... v B. nedůvodná, žalobci nezasahují do vlastnického práva žalobců, a neužívají žádnou část jejich nemovitosti – domu čp. ... (srov. str. 8 – 9 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 6. 2006, sp. zn. 10 Co 423/2005).
Nejvyšší soud tak oproti tvrzení dovolatele konstatuje, že nalézací soud nepochybil, pokud přihlédl k rozhodnutí Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 78/2000, které bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 6. 2006, sp. zn. l0 Co 423/2005. Rozhodnutí civilního soudu nelze vykládat jen tak, že rozhodoval pouze o vyklizení nebo nevyklizení předmětných nemovitostí, a že tedy základem věci není výrok o určení vlastnického práva, když odůvodnění soudu není obecně závazné. Podle názoru Nejvyššího soudu je třeba akceptovat závěry obou nižších soudů, které učinily samostatně ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., neboť jde o otázku viny, byť se při tom ztotožnily s názory Krajského soudu v Ústí nad Labem, který ve svém rozhodnutí ze dne 12. 6. 2006, sp. zn. 10 Co 423/2005, uvedl, že sporná místnost není součástí nemovitosti čp. ..., tedy že není ve vlastnictví manželů M.. A. M. a R. D. M. podle civilního soudu neprokázali, že jsou vlastníky sporné místnosti, proto byla žaloba na vyklizení části domu čp. ... v B. nedůvodná, majitelé sousedního domu ev. č. ... (dříve čp. ...) nezasahovali do vlastnického práva manželů M., neboť nikdy neužívali žádnou část jejich nemovitosti – domu čp. ...
Pokud se týká znaleckého posudku Ing. Václava Protivy (posudek č. 2629-05 ze dne 20. 1. 2005), který nechal vypracovat dovolatel, ačkoliv v civilním řízení odvolací soud zamítl tento návrh na doplnění dokazování, podle protokolu o konaném hlavním líčení v této trestní věci ze dne 2. 3. 2010 dovolatel uvedl, že chce předložit znalecký posudek Ing. arch. Václava Protivy a požádal, aby byl konstatován a založen do spisového materiálu. Byla pořízena fotokopie znaleckého posudku a originál vrácen obviněnému (srov. č. l. 365 spisu). Ona fotokopie je zažurnalizována na č. l. 344 a násl. spisu. U hlavního líčení konaného dne 7. 4. 2011 byl tento znalecký posudek postupem podle §213 odst. 1 tr. ř. předložen stranám k nahlédnutí (srov. č. l. 456 spisu, byť se zde hovoří o dokladech předložených obviněným). Ani tento důkaz, který se zabývá zakoupeným pozemkem a konstrukčně stavebním základem sporné místnosti, která původně byla součástí objektu pod čp. 41, však podle Nejvyššího soudu nemůže nic změnit na správných skutkových zjištěních soudů nižších stupňů, a to, že obviněný A. M. není vlastníkem předmětných částí nemovitosti ev. č. ..., dříve čp. ..., a proto nebyl oprávněn k žalovanému trestnému jednání. V tomto směru je třeba opětovně uvést, že o tom, že původně byla sporná místnost součástí objektu pod čp. ... a že přinejmenším zčásti leží na pozemku – stavební parcele p. č. st. ..., která je ve vlastnictví obviněného A. M., nevznikají pochybnosti. V obou řízeních však bylo bez pochybností prokázáno, že při pozdějších úpravách se stala součástí nemovitosti ev. č. ..., dříve čp. ... V takovém stavu pak byly tyto nemovitosti později převáděny a obviněný A. M. takto také nemovitost čp. ... nabyl. Podle správných závěrů soudů nižších stupňů, se kterými se Nejvyšší soud ztotožňuje, původní vlastník nemovitosti čp. ... V. M. nemohl převést své vlastnické právo k nemovitosti na žalobce ve větším rozsahu, než mu svědčilo, přičemž ze znaleckých posudků Ing. Helcla, jakož i z výpovědi svědka V. M. je patrno, že tak ani neučinil, nemovitost čp. ... prodal svědek V. M. žalobcům v rozsahu kuchyň, dva pokoje, chodba a zádveří, tedy bez další sporné místnosti. Na skutečnosti, že žalobci nejsou vlastníky sporné místnosti, nic nemění ani ta skutečnost, že tato místnost je postavena ať již zcela nebo zčásti na jejich pozemku p. č. st. ..., neboť stavba podle §120 odst. 2 občanského zákona není součástí pozemku.
Obviněný A. M. ve svém mimořádném opravném prostředku dále namítal, že civilní soud používá ve svém odůvodnění i institut vydržení, když se jednak dovolatel domnívá, že zde chybí dobrá víra a za podstatné považuje, že by se jednalo o vydržení části nemovitosti, které se však nemůže projevit jako samostatný celek, neboť se nejedná o prohlášené jednotky v domě podle zák. č. 72/94 Sb. v platném znění a ani o podílové spoluvlastnictví nemovitostí. V doplnění dovolání pak obviněný uvedl, že i Krajský soud v Ústí nad Labem v napadeném rozsudku na str. 11 argumentuje vydržením. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku ze dne 14. února 1012, sp. zn. 7 To 329/2011, na straně 11 nesprávně píše, že sporné části nemovitosti byly vydrženy, což je však v rozporu se závěry nalézacího soudu i se závěry civilních soudů v shora uvedených rozhodnutích, když již Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém usnesení ze dne 14. 11. 2003, sp. zn. 10 Co 351/2003, vyjádřil, že závěr okresního soudu, že žalovaní (tj. A. S. a H. S.) se stali vlastníky předmětné místnosti v důsledku vydržení podle §134 odst. 1 občanského zákoníku, je předčasný (srov. str. 6 odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 11. 2003, sp. zn. 10 Co 351/2003). Okresní soud v Litoměřicích pak ve svém novém rozsudku ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 13 C 78/2000, vycházel ze závěru, že nebylo prokázáno, že sporná místnost nebo její část náleží k domu čp. 41 a je jeho součástí, a proto v návaznosti na to odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 28. 5. 2002, č. j. 13 C 78/2000-124, ovšem právě s výjimkou otázky vydržení (srov. str. 9 odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 13 C 78/2000). To znamená, že civilní soudy ve shodě se závěry trestních soudů v předmětné věci dospěly k tomu, že vlastníky sporné části nemovitosti ev. č. ... nejsou manželé M., a to z toho důvodu, že nebylo prokázáno, že jsou vlastníky této místnosti, nikoliv z toho důvodu, že by došlo k vydržení. Ve světle těchto skutečností je tak námitka dovolatele týkající se vydržení bezpředmětná. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pokud odvolací soud v první části napadené věty nesprávně uvádí, že došlo k vydržení, zbylá část věty odpovídá správným závěrům Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 4. 2011, sp. zn. 6 T 102/2008, které jsou navíc ve shodě i s odůvodněním rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 6. 2006, sp. zn. 10 Co 423/2005, který uvedl, že původní vlastník nemovitosti čp. ... V. M. nemohl převést své vlastnické právo k nemovitosti na žalobce (pozn. tj. manžele M.) ve větším rozsahu, než mu svědčilo (srov. str. 8 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 6. 2006, sp. zn. 10 Co 423/2005).
Obviněný A. M. také v dovolání upozornil, že v současné době probíhá ještě u Okresního soudu v Litoměřicích soudní řízení pod sp. zn. 17 C 103/2011. Nejvyšší soud si pro potřeby dovolacího řízení vyžádal rovněž tento spis Okresního soudu v Litoměřicích, kde na straně žalobce vystupuje I. M. a na straně žalované manželé M. Okresní soud v Litoměřicích rozhodl rozsudkem ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 17 C 103/2011, mj. tak, že žaloba, podle které se mělo určit, že výlučným vlastníkem částí stavební parcely č. ... vzniklé na základě geometrického plánu č. 271-37/2012 ze dne 18. 4. 2012, kdy současná stavební parcela č. 1 je zapsaná na LV č. ... pro katastrální území B., obec B., okres Litoměřice, je žalobkyně, se zamítá. V odůvodnění jmenovaný soud uvádí, že ze strany žalobkyně došlo ke koupi nemovitosti domu čp. ... spolu se stavební parcelou parcelní č. ..., kdy část tohoto domu čp. ... se nalézá na stavební parcele parcelní č. ..., kdy majitelem parcely p. č. ... jsou na základě kupní smlouvy z roku 1996 žalovaní. Žalobkyně od okamžiku koupě domu čp. ... podle názoru soudu nemohla být v dobré víře ohledně vlastnického práva k části pozemku, na kterém se nalézá část její nemovitosti čp. ..., a to s ohledem na probíhající spor, kdy tento probíhal původně již od roku 2000, jak uvedla svědkyně S., a kdy o tomto sporu byla žalobkyně informována. Za této situace pak soud nemohl přisvědčit žalobkyni a vyhovět, pokud se týká žalobkyní tvrzeného vydržení. Podle názoru soudu tak žalobkyně, jako nová držitelka, nemohla být držitelem oprávněným. To pak i za situace, kdy skutečnost, že konkrétní osoba je majitelem nemovitosti (domu) nalézající se na pozemku jiného vlastníka, nelze za současné právní úpravy vykládat jako užívání nemovitosti, směřující k vydržení ve smyslu §134 občanského zákoníku (srov. str. 3 – 4 odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 17 C 103/2011). Citovaný rozsudek však podle Nejvyššího soudu nemůže mít vliv na správnost ostatních skutkových zjištění v projednávané trestní věci, když již Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozsudku ze dne 12. 6. 2006, sp. zn. 10 Co 423/2005, konstatuje, že na skutečnosti, že žalobci (tj. manželé M.) nejsou vlastníky sporné místnosti nic nemění ani ta skutečnost, že tato místnost je postavena ať již zcela nebo zčásti na jejich pozemku čp. 1, neboť stavba není součástí pozemku podle §120 odst. 2 občanského zákona (srov. str. 9 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 6. 2006, sp. zn. 10 Co 423/2005).
Obviněný A. M. rovněž namítal, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť jeho situace je komplikována tím, že je osobou hluchou, neovládá znakovou řeč a pouze může odezírat mluvenou řeč, když mu nebylo při jednání po celou dobu umožněno např. čtení monitoru s textem, aby se mohl aktivně věci účastnit, vyjadřovat se a měl přehled o průběhu soudního jednání. V doplnění dovolání obviněný uvedl, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, a to zejména s ohledem na jeho zdravotní stav, nemožnost řádné komunikace a vyjadřování se k věci, protokolu, atd. ve smyslu §91 a násl. tr. ř., neboť se jedná o osobu hluchou, která neovládá znakovou řeč.
V ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. se předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím byl obviněný (obžalovaný) zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn, jestliže nebyla dodržena lhůta k přípravě k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání nebo vytýká-li obžalovaný (obviněný) svou duševní nezpůsobilost k tomu, aby se plnohodnotně zúčastnil hlavního líčení nebo veřejného zasedání, resp. mohl vnímat jeho průběh, byť mu byl fyzicky přítomen. Konkrétně podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 5 Tdo 1058/2002, publikovaného pod č. 528 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zaměřen především na formální aspekt požadované přítomnosti, tedy rozhodující je skutečnost, zda obviněný je fyzicky přítomen hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání či nikoli. Příslušná ustanovení, na která zmíněný dovolací důvod odkazuje, totiž ani jiný aspekt nezohledňují, neboť případná otázka způsobilosti obviněného řádně uplatňovat své právo na obhajobu, resp. následky snížení či ztráty takové způsobilosti jsou předmětem úpravy v jiných ustanoveních [např. v §34 odst. 1, §36 odst. 1 písm. b) nebo §36 odst. 2 tr. ř.], popřípadě může vést těžká či duševní choroba obviněného až k přerušení trestního stíhání [srov. §173 odst. 1 písm. b), c), §224 odst. 1, §255 odst. 1 tr. ř.]. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 8 Tdo 327/2007, publikovaném pod č. 996 Souboru tr. rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedený dovolací důvod nelze spatřovat ani v námitce obviněného, že sice byl přítomen u veřejného zasedání odvolacího soudu, ale vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebyl schopen vnímat jeho průběh.
Přesto Nejvyšší soud přezkoumal jak protokoly o hlavních líčeních konaných u nalézacího soudu, tak i protokol o veřejném zasedání konaném u soudu odvolacího, a dospěl k následujícím zjištěním. Podle protokolu o hlavním líčení konaném dne 27. 8. 2009 obviněný M. uvedl, že nemá námitek proti výslechu, protokolaci a tomu, že byl používán monitor, kde byly otázky, které si mohl přečíst a viděl, co bylo zaprotokolováno. Proti vedení hlavního líčení neměl námitek (srov. č. l. 320 spisu). Pokud jde o hlavní líčení ze dne 10. 12. 2009, obviněný M. opět na konci hlavního líčení uvedl, že nemá námitky proti tomu, jak byl vyslýchán a jak bylo vedeno hlavní líčení. Vše sledoval na monitoru, všemu rozuměl (srov. č. l. 339 spisu). V protokolu o hlavním líčení konaném dne 2. 3. 2010 je konstatováno, že obviněný si přečetl, co říkal v závěrečné řeči státní zástupce i obhájce a následně se k tomu i vyjádřil (srov. č. l. 367 spisu). Na konci tohoto protokolu se uvádí, že pro obviněného byl stručně uveden obsah odůvodnění a poučení, aby si mohl v základních věcech ujasnit svůj postoj k rozsudku i poučení. Obviněný uvedl, že si přečetl výrok rozsudku, přečetl si i stručné odůvodnění i poučení (srov. č. l. 368 spisu). Kromě toho je i z průběhu tohoto hlavního líčení zřejmé, že když byl vyslýchán svědek V. M., obviněný k dotazu uvedl, že si všechno přečetl a všemu rozumí (srov. č. l. 362 spisu). I z ostatních částí protokolu je zřejmé, že byla dostatečně šetřena práva obviněného A. M., který byl průběžně dotazován, zda všemu rozuměl a aktivně se po celé hlavní líčení vyjadřoval. Součástí protokolu z hlavního líčení konaného dne 20. 1. 2011 je rovněž i samotný přepis z monitoru (srov. č. l. 446 spisu). Obviněný komunikoval u soudu prostřednictvím monitoru rovněž u hlavního líčení konaného dne 7. 4. 2011 a dne 15. 4. 2011 (srov. č. l. 454 a násl. spisu a č. l. 461 a násl. spisu). V protokolu o veřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2012 je zachyceno, že obhájce obviněného s obviněným komunikuje prostřednictvím psaného projevu, kdy mu vše píše a takto bude s obviněným komunikovat i v průběhu tohoto veřejného zasedání, kdy mu vše napíše. Obviněnému bylo vysvětleno, že u krajského soudu se průběh celého jednání nahrává na nahrávací zařízení, proto mu nemůže být v průběhu jednání umožněno nahlížet do protokolu, jak tomu bylo u okresního soudu. Byl mu vysvětlen postup dalšího průběhu jednání (srov. č. l. 519 spisu). Jak se dále z tohoto protokolu podává, obviněnému bylo vždy průběžně vysvětleno, jaké úkony byly učiněny. Nelze tak souhlasit ani s touto námitkou dovolatele, že mu nebylo při jednání po celou dobu umožněno např. čtení monitoru s textem, aby se mohl aktivně věci účastnit, vyjadřovat se a měl přehled o průběhu soudního jednání, když toto jeho tvrzení je v přímém rozporu s obsahem protokolů o hlavních líčení a veřejném zasedání. Vzhledem k tomu byla podle Nejvyššího soudu práva obviněného na aktivní účast v hlavních líčeních u nalézacího soudu a ve veřejném zasedání odvolacího soudu i s ohledem na jeho zdravotní stav náležitě oběma nižšími soudy zajištěna, a proto uvedená dovolací námitka obviněného není důvodná.
Konečně také dovolatel uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku namítal, že fakticky došlo k zamítnutí jeho řádného opravného prostředku. Jak uvedl již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného, toto tvrzení ovšem odporuje obsahu rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 7 To 329/2011, neboť odvolací soud na podkladě odvolání státního zástupce a obviněného A. M. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a sám ve věci ve smyslu ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. rozhodoval rozsudkem. Základním procesním předpokladem pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. V trestní věci Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 102/2008 takovéto rozhodnutí neexistuje a uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. proto v této věci vůbec nepřichází v úvahu.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 7 To 329/2011, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) nebo l) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který znovu rozhodl o vině a trestu obviněného A. M., přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného A. M. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. srpna 2013
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.