ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.517.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 517/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 6. 2013 o dovolání obviněného Ing. P. F. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 12 To 36/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 11/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. 7 T 11/2008, byl obviněný Ing. P. F. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby podané Krajským státním zastupitelstvím v Hradci Králové ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 2 KZv 32/2007, pro skutek spočívající v tom, že jako jednatel společnosti VATELA, s. r. o., se sídlem Nové Město nad Metují, věděl, že má ze zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění zákona č. 492/2000 Sb. a ve znění zákona č. 353/2001 Sb., povinnost vést účetnictví společnosti a účetní doklady, kde za rok 2003 a 2004 úmyslně nevedl ve společnosti účetnictví a z toho důvodu účetní závěrky společnosti VATELA, s. r. o., sestavené na základě neúplně vedených dokladů v účetnictví nepodávaly věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace společnosti VATELA, s. r. o., tak, jak to přikazuje zákon, ve kterém obžaloba spatřovala trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“), neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Obviněný Ing. P. F. byl za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“) a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 7 T 11/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 12 To 93/2010, odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou (2) let a devíti (9) měsíců. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dohledem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech právnických osob, a to na dobu pěti (5) let.
Vrchní soud v Praze, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněného Ing. P. F. , rozhodl rozsudkem ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 12 To 36/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Ing. P. F. odsoudil za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (účinného do 31. 12. 2009), kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 7 T 11/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 12 To 93/2010, podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou (2) let a devíti (9) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen. Podle §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byla stanovena zkušební doba v trvání pěti (5) let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu všech funkcí ve statutárních orgánech právnických osob, a to na dobu pěti (5) let.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 12 To 36/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. 7 T 11/2008, podal obviněný Ing. P. F. prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Slezáka dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. Obviněný Ing. P. F. své dovolání směřoval v plném rozsahu proti výroku o vině, a tedy i proti výroku o trestu a náhradě škody. V podrobnostech dovolatel k dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že odvolací soud rozhodl ve veřejném zasedání dne 28. 8. 2012 bez jeho přítomnosti i přesto, že odvolací soud upozornil ve svém přípisu ze dne 24. 8. 2012, zaslaném soudu elektronickou poštou, že předvolání k veřejnému zasedání obdržel dne 23. 8. 2012 a odkazoval na nedodržení zákonem stanovené lhůty k přípravě na jednání v délce 5 dnů.
Dovolatel dále namítal závěry Nejvyššího soudu uvedené v jeho usnesení ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1383/2011, pokud ponechal nedotčeny výroky o vině v bodě 1. a 2. výroku o vině, a výrok o náhradě škody. Další dovolatelovy námitky spočívaly v tom, že žádal soudy, aby do důkazů zahrnuly Všeobecné podmínky pro provádění factoringu platné pro rok 2000/2001. Ve spise se nacházejí pouze Všeobecné podmínky platné pro rok 2001 – 2008. Přitom ve Smlouvě o provádění factoringu účetních a směnečných pohledávek je v bodě 5) odkaz na Všeobecné podmínky platné pro rok 2000/2001 (na č. l. 1819 spisu) a v příloze na č. l. 1820 spisu jsou rovněž za relevantní označeny Všeobecné podmínky pro rok 2000/2001. Soud tedy posuzoval vztahy neupravené Smlouvou o provádění factoringu účetních a směnečných pohledávek podle Všeobecných podmínek platných pro rok 2001 – 2008, tedy podmínek, které se k této smlouvě nevztahovaly. Soud tak založil své rozhodnutí na nesprávném důkazu. Pokud by vycházel ze Všeobecných podmínek platných pro rok 2000/2001, nemohl by dojít k závěru, že uzavřená smlouva neumožňovala profinancování budoucích plnění.
V závěru dovolání proto obviněný Ing. P. F. navrhl, aby Nejvyšší soud předcházející soudní rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného Ing. P. F. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila s tím, že jestliže dovolatel brojí proti přezkumným závěrům, vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1383/2011, nelze jeho dovolání považovat za přípustné, a to s ohledem na ustanovení §265n tr. ř., jenž stanoví, že proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný, když blíže je potřeba poukázat na znění tomu odpovídajícího judikátu pod sp. zn. 3 Tdo 89/2004. Vedle tohoto důvodu nepřípustnosti je dán i ten, který je odůvodněn nesplněnou podmínkou ustanovení §265a odst. 1 tr. ř., kdy lze dovoláním napadat pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V daném případě nebyla naplněna podmínka rozhodnutí soudu druhého stupně, neboť dovolatel napadá ty části výroku o vině [viz ad 1. a 2.], které se nestaly předmětem bezprostředně předcházejícího odvolacího přezkumného řízení za stavu, že svůj řádný opravný prostředek směřoval toliko proti výroku o trestu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 1407/2003 a sp. zn. 5 Tdo 82/2003).
Ze všech výše uvedených důvodů tedy závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného Ing. P. F. rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítá. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že alespoň dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný Ing. P. F. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., spočívající v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V tomto ustanovení se předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Pokud soud v předvolání k hlavnímu líčení upozorní obžalovaného na to, že hlavní líčení lze provést i v jeho nepřítomnosti, a obžalovaný se bez omluvy nedostaví k hlavnímu líčení ani nepožádá o jeho odročení, pak při splnění dalších zákonných podmínek uvedených v §202 odst. 2 a 4 tr. ř. není konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1500/2004, publikované pod č. T 762, v sešitě 12/2005 Souboru tr. rozhodnutí Nejvyššího soudu a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 327/2007, publikované pod č. T 996, v sešitě 36/2007 Souboru tr. rozhodnutí Nejvyššího soudu). Rovněž konání hlavního líčení (veřejného zasedání) v nepřítomnosti obžalovaného (obviněného), třebaže ten svou neúčast omluvil a dokonce ji zdůvodnil svou pracovní neschopností, samo o sobě nezakládá tento dovolací důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, publikované pod č. T 419, ve sv. 17/2002 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Stejně je tomu tehdy, jestliže nebyla dodržena lhůta k přípravě k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 5 Tdo 1058/2002, publikované pod č. 528-1., ve sv. 23/2003 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Z tohoto posledně uvedeného rozhodnutí vyplývá, že porušení ustanovení §233 odst. 2 tr. ř. v tom smyslu, že obviněnému není poskytnuta alespoň minimální zákonem stanovená lhůta na přípravu k veřejnému zasedání, není dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť ani poskytnutí kratší než stanovené lhůty samo o sobě nemá vliv na přítomnost obviněného u veřejného zasedání, ledaže nedodržení této lhůty zabránilo obviněnému v tom, aby se mohl osobně zúčastnit u veřejného zasedání (např. vzhledem k nemožnosti odložit jinou činnost).
Podle předloženého spisového materiálu bylo první veřejné zasedání odvolacího soudu nařízeno na den 17. 7. 2012, ale toto veřejné zasedání se vzhledem k žádosti o odročení z důvodu nemoci obviněného Ing. P. F. nekonalo a bylo odročeno na den 14. 8. 2012 (srov. č. l. 2178, 2181 spisu s dvěma přílohami). Vyrozumění bylo obviněnému Ing. P. F. doručeno do vlastních rukou dne 30. 7. 2012 (č. l. 2185 p. v. spisu). Dne 8. 8. 2012 bylo i toto veřejné zasedání z důvodu omluvy obviněného ze zdravotních důvodů a jeho žádosti o nařízení veřejného zasedání na jiný termín zrušeno a nové veřejné zasedání bylo stanoveno na den 28. 8. 2012 (srov. č. l. 2185 – 2190 spisu). Podle doručenky si obviněný vyrozumění o konání tohoto veřejného zasedání dne 28. 8. 2012 převzal dne 23. 8. 2012 (srov. doručenku zřejmě omylem založenou rovněž na č. l. 2185 p. v. spisu). Podle protokolu o veřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2012 se obviněný Ing. P. F. nedostavil, ačkoliv doručení bylo vykázáno dne 23. 8. 2012. Předseda senátu zahájil veřejné zasedání s tím, že soudu došla námitka obviněného, že vyrozumění o konání veřejného zasedání obdržel 23. 8. 2012, a že tedy nebyla zachována pětidenní zákonná lhůta (srov. přípis obviněného Ing. P. F. ze dne 24. 8. 2012). K tomu předseda senátu uvedl, že soud se domnívá, že zákonná lhůta zachována byla. Konstatoval rozhodnutí Nejvyššího soudu, kde je kromě jiného uvedeno, že pětidenní lhůtu na přípravu k veřejnému zasedání podle §233 odst. 3 tr. ř. není třeba zachovávat, dojde-li k jeho odročení s tím, že toto je již třetí veřejné zasedání. Veřejnému zasedání byla přítomna obhájkyně obviněného Mgr. L. N. i. s. JUDr. Jiřího Slezáka, která nevznesla proti tomuto postupu odvolacího soudu žádnou námitku a naopak uvedla, že nemá připomínky (viz č. l. 2192 spisu).
Odvolací soud tedy nepřistoupil na námitku obviněného o nezachování lhůty. K tomu v odůvodnění svého rozsudku následně uvedl, že vyrozumění o konání převzal obviněný 23. 8. 2012 (od 13. 8. 2012 leželo na poště) a veřejné zasedání se konalo 28. 8. 2012. Jak již bylo zmíněno, pětidenní lhůtu k přípravě na veřejné zasedání není třeba zachovávat, dojde-li k odročení veřejného zasedaní, neboť k tomu, aby bylo zajištěno skutečně reálné právo obviněného na obhajobu záležející i v tom, že bude mít dostatek času, aby se mohl na veřejné zasedání připravit, totiž sloužila již lhůta, kterou měl k přípravě na první termín veřejného zasedání. V dané věci bylo veřejné zasedání odročováno již dvakrát (srov. str. 3 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání stanovená v §233 odst. 2 tr. ř. pro doručování předvolání, resp. vyrozumění o tomto zasedání některým osobám nevztahuje na jejich přípravu k odročenému veřejnému zasedání. V případech, kdy dojde k zásadní změně projednávaných otázek, však bude namístě s ohledem na zásadu vyplývající z čl. 40 odst. 3 LPS, podle které má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby, poskytnout obviněnému, popř. i jeho obhájci potřebnou lhůtu na jejich přípravu k odročenému veřejnému zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2001, sp. zn. 11 Tz 179/2001, publikované pod č. 35/2002 Sb. rozh. tr.). Z toho vyplývá, že jestliže došlo v předmětné věci k opakovanému odročení, resp. zrušení veřejného zasedání, přičemž obviněný byl řádně o těchto zasedáních vyrozuměn, nebylo třeba u dalších nařízených veřejných zasedání již lhůtu k přípravě zachovat (obviněný na ni neměl právo), neboť ta byla zachována již u prvního nařízeného veřejného zasedání. V dané věci nedošlo k žádné změně projednávaných otázek, neboť veřejné zasedání bylo opakovaně odročováno, resp. rušeno k žádostem obviněného z důvodů jeho zdravotního stavu, přičemž tento zdravotní stav mu s ohledem na tvrzené a doložené zdravotní potíže nijak nebránil v přípravě na veřejné zasedání o jeho odvolání. Z přípisu obviněného Ing. P. F. ze dne 24. 8. 2012, který byl soudu doručen do datové schránky dne 27. 8. 2012 (č. l. 2283 spisu) nijak nevyplývá, že by mu případným nedodržením lhůty pro přípravu na veřejné zasedání bylo zabráněno v tom, aby se mohl osobně zúčastnit u veřejného zasedání, když ve svém přípise pouze konstatuje, že využívá svého práva na přípravu k jednání, když podle něho pětidenní zákonná lhůta v jeho případě nebyla dodržena, což ovšem s ohledem na uvedenou judikaturu neodpovídalo skutečnosti (srov. č. l. 2284 spisu). Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud uzavírá, že v případě obviněného Ing. P. F. byla zachována zákonná lhůta pro přípravu k veřejnému zasedání a navíc jeho námitka týkající se nedodržení této lhůty není ani dovolacím důvodem podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Obviněný Ing. P. F. uplatnil dále dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového skutkového zjištění přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03).
Obviněný Ing. P. F. ve svém mimořádném opravném prostředku kromě jiného namítal, že nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu uvedenými v jeho usnesení ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1383/2011, pokud Nejvyšší soud ponechal nedotčeny výroky o vině v bodech 1. a 2. výroku o vině v původním rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 7 T 11/2008. K odůvodnění této dovolací námitky uvedl, že žádal soudy, aby do důkazů zahrnuly Všeobecné podmínky pro provádění factoringu platné pro rok 2000/2001. Ve spise se nacházejí pouze Všeobecné podmínky platné pro rok 2001 – 2008. Přitom ve Smlouvě o provádění factoringu účetních a směnečných pohledávek je v bodě 5) odkaz na Všeobecné podmínky platné pro rok 2000/2001 (na č. l. 1819 spisu) a v příloze na č. l. 1820 spisu jsou rovněž za relevantní označeny Všeobecné podmínky pro rok 2000/2001. Soud tedy posuzoval vztahy neupravené Smlouvou o provádění factoringu účetních a směnečných pohledávek podle Všeobecných podmínek platných pro rok 2001 – 2008, tedy podmínek, které se k této smlouvě nevztahovaly. Soud tak podle dovolatele založil své rozhodnutí na nesprávném důkazu.
Již nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v průběhu hlavního líčení obviněný navrhl, aby byly opatřeny Všeobecné podmínky pro provádění factoringu platné pro rok 2000/2001. Soud uvedený návrh zamítl, neboť neměl žádný význam pro rozhodnutí soudu o žalovaném skutku. Navrhovaný důkaz se mohl vztahovat ke skutku, o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto (srov. str. 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Nejvyšší soud k těmto námitkám dovolatele předně zdůrazňuje, že ve svém usnesení ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1383/2011, rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 12 To 93/2010, a to v části navazující na bod 3. výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 7 T 11/2008, a v celém výroku o trestu, dále částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 7 T 11/2008, ve výroku o vině pod bodem 3., kterým byl obviněný Ing. P. F. uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, a v celém výroku o trestu, podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na částečně zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc obviněného Ing. P. F. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Znamená to tedy, že Nejvyšší soud potvrdil výroky o vině pod body 1. a 2. výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 7 T 11/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 12 To 93/2010, pod kterými byl obviněný Ing. P. F. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku [bod ad 1.] a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. [bod ad 2.]. Listinné důkazy, a to Všeobecné podmínky pro rok 2000/2001, jehož absenci ve spisovém materiálu dovolatel napadá, stejně tak i Všeobecné podmínky pro rok 2001-2008, které se ve spisovém materiálu nacházejí, se vztahují k výroku o vině pod bod 1. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 7 T 11/2008, kterým byl obviněný Ing. P. F. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterým se Nejvyšší soud zabýval již k dovolání obviněného Ing. P. F. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 12 To 93/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 7 T 11/2008, a v tomto směru dovolání obviněného důvodným neshledal.
S ohledem na tyto skutečnosti se Nejvyšší soud nemůže znovu věcně zabývat námitkami dovolatele týkajícími se bodu 1. a bodu 2. výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 7 T 11/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 12 To 93/2010. Jak již také podotkla státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, neboť ustanovení §265n tr. ř., stanoví, že proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. Znamená to tedy, že nové dovolání není přípustné proti rozhodnutí o dřívějším dovolání, stejně tak jím nelze napadnout ani rozhodnutí, kterého se týkalo dřívější rozhodnutí dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 3 Tdo 89/2004, publikované pod č. T 689, v sešitě 5/2004 Souboru tr. rozhodnutí Nejvyššího soudu). Kromě toho podle ustanovení §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadat pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V daném případě však dovolatel napadl pouze body ad 1. a 2. výroku o vině, které ovšem nebyly předmětem bezprostředně předcházejícího odvolacího přezkumného řízení, navíc obviněný svůj řádný opravný prostředek – odvolání směřoval pouze proti výroku o trestu. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci je dovolací soud oprávněn přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání, protože opětovné přezkoumání výroků a řízení, které dřívějšímu rozhodnutí dovolacího soudu předcházely a jež jím zůstaly nedotčeny, by znamenalo jejich nepřípustnou revizi, což zákon na podkladě nového dovolání nepřipouští (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1407/2003, publikované pod č. 29/2004 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud rovněž judikoval, že jestliže obviněný podal odvolání jen proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl povinen přezkoumat jiné výroky), může obviněný napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozsudek soudu prvního stupně (a to též podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.). Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a nemohl přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. T 559 ve sv. 24/2003 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Pouze pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že otázka Všeobecných podmínek pro provádění factoringu byla již předmětem přezkoumání Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1383/2011, ve kterém ohledně bodu 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 7 T 11/2008, z hlediska tehdy uplatněných námitek Nejvyšší soud na str. 8 až 9 uvedl:
Správnost závěrů soudů nižších stupňů potvrzuje spisový materiál, ze kterého vyplývá následující. Faktury uvedené ve výrokové části rozsudku pod bodem 1. se nacházejí na č. l. 125 až 184 spisu, přičemž žádná z faktur, jejichž postoupení na TRANSFINANCE je obviněnému kladeno za vinu, není označena jako „zálohová faktura“ nebo „budoucí pohledávka“, jak tvrdí v dovolání, byť v rozporu s tím, co uváděl v předchozím řízení, a bez výjimky se u nich shodují data vystavení dokladu a data údajného uskutečnění zdanitelného plnění. Co se týče pohledávek vůči C. H. G., také znalecký posudek České znalecké, a. s., zaznamenal, že jmenovaná společnost se vyjádřila v tom smyslu, že předmětné faktury byly VATELE vráceny, neboť nebyly v evidenci dlužníka (srov. č. l. 509 až 511 spisu). Znalec také zpracoval přehledné tabulky, ze kterých se podává, kolik u jednotlivých faktur činilo předfinancování ve výši 80 % (celkem se jednalo o částku ve výši 5.549.849,79 Kč – č. l. 517 až 519 spisu), které faktury byly vedeny v účetnictví a které byly stornovány (srov. č. l. 517 až 521 spisu). Společnost TRANSFINANCE při stanovení vzniklé výše škody postupovala tak, že započítávala rozdíl mezi poskytnutým předfinancováním a uhrazenými fakturami dalšími odběrateli, které byly pravé a uhrazeny v plné výši, na poskytnuté předfinancování na falešné faktury za C. H. G. a VIGOTEXEM (č. l. 1437 až 1440 spisu). Tímto se jim podařilo snížit celkovou pohledávku za VATELOU na konečnou částku 5.505.630,- Kč (č. l. 701). O tom, že faktury byly VATELOU vystavovány někdy i měsíc před faktickým dodáním zboží, vypovídala u hlavního líčení svědkyně R. (č. l. 1554 a násl. spisu). Podle JUDr. Ing. N. VIGOTEX částečně hradil na pohledávky, zbytek namítali, u C. H. G. bylo zjištěno, že zboží nebylo vůbec dodáno (č. l. 1591 až 1592 spisu). V případě reklamací mají TRANSFINANCE právo regresního plnění ze strany dodavatele, který jim vrací poskytnuté finance (č. l. 1595, dále srov. §13 odst. 1 Všeobecných podmínek na č. l. 1815 spisu). Na úhradě závazků vůči VATELE se reklamace neprojeví, neboť financování již bylo poskytnuto bez ohledu na následné vystavení dobropisu nebo vrácení zboží (č. l. 1606). Podle Ing. R. Š. obviněný jednal v rozporu s factoringovou smlouvou, v níž se píše o odkoupených pohledávkách, které jsou podloženy dodávkou zboží, takže pohledávka již ve chvíli, kdy byla postupována na TRANSFINANCE, musela být kryta zbožím [č. l. 1715, dále srov. čl. 1 Smlouvy na č. l. 1818 a §2 odst. 4 písm. b) Všeobecných podmínek na č. l. 1811 – 1812 spisu, podle nějž je pohledávka platně postoupena pouze tehdy, jestliže byla uskutečněna dodávka zboží dodavatelem odběrateli], kdy ve factoringové smlouvě se dále píše, že pokud dojde k reklamaci nebo je zboží vráceno, má obviněný povinnost tuto skutečnost TRANSFINANCÍM oznámit a do 10 dní vrátit poskytnuté financování, což se ze strany VATELY nedělo (č. l. 1724, dále srov. §13 odst. 1 Všeobecných podmínek na č. l. 1815 spisu). Fakt, že TRANSFINANCE poskytují financování na budoucí pohledávky pouze v případě, že je uzavřen zvláštní dodatek k factoringové smlouvě, dokazuje sdělení na č. l. 1809 a dále např. výpověď JUDr. Ing. J. N. na č. l. 1904 až 1905. Ke skutečnosti, že tomu tak nebylo ve sledovaném případě, srov. výpověď Ing. R. Š. na č. l. 1948 a 1950 až 1951.
Nejvyšší soud nesouhlasí s tvrzením obviněného o tom, že by Všeobecné podmínky byly nepřípustným důkazem, když tento důkaz byl řádně u hlavního líčení dne 13. 8. 2010 proveden (srov. č. l. 1901 spisu). Jelikož podle čl. 1 Smlouvy práva a povinnosti touto Smlouvou neupravená se řídí Všeobecnými podmínkami, bylo naprosto v pořádku, pokud soudy kladly obviněnému za vinu, že porušoval i ustanovení těchto Všeobecných podmínek, které nejsou se Smlouvou v rozporu, jak tvrdí obviněný ve své dovolání, ale naopak zcela v souladu. Takový rozpor nelze dovozovat z ustanovení §524 a násl. občanského zákoníku, zvláště když Smlouva vymezuje, že „účelem této smlouvy je upravit vzájemná práva a povinnosti stran při odkupu pohledávek dodavatele za jeho odběrateli vyplývajících z dodávek zboží a/nebo služeb, a to formou postoupení pohledávek podle §524 a násl. občanského zákoníku, přičemž otázky povahy pohledávek neřeší Smlouva, ale právě Všeobecné podmínky, a proto zde není obviněným tvrzený rozpor a nemůže se uplatnit jinak ve Smlouvě uvedená klausule o „přednosti ustanovení Smlouvy“. Námitky obviněného o tom, že nebyl factorem upozorněn na to, že v jeho případě mu TRANSFINANCE nebudou poskytovat financování i na budoucí pohledávky, je zcela bezpředmětná, neboť jmenovaná společnost jednak tuto povinnost neměla a jednak tyto skutečnosti jednoznačně vyplývají jak ze Smlouvy, tak ze Všeobecných podmínek, jimiž měl povinnost se řídit. Navíc tyto dokumenty upravovaly i postup v případě reklamací, který obviněný také nerespektoval. Tyto skutečnosti následně byly potvrzeny i výpověďmi svědkyň JUDr. Ing. J. N. a Ing. R. Š. , jak byly opakovaně učiněny u hlavního líčení. K výši vzniklé škody dospěly soudy na základě znaleckých závěrů a sdělení TRANSFINANCÍ, která také popisují, jakým postupem byla zjištěna škodná částka, přičemž i z výpovědí zaměstnankyň TRANSFINANCÍ je zřejmá snaha této společnosti o snížení uplatňované částky, která byla v průběhu řízení opakovaně snížena. Nelze tak předpokládat, že by přezkumem předmětných faktur obviněným byla zjištěna rozdílná výše škody.
Pokud nyní obviněný v projednávaném dovolání namítá rozpor factoringové smlouvy ze dne 1. 10. 2001, která odkazuje na Všeobecné podmínky pro provádění factoringu v jejich relaci platné pro rok 2000/2001, zatímco ve zmíněných rozsudcích bylo argumentováno Všeobecnými podmínkami pro provádění factoringu platných pro rok 2001-2008, nelze přehlédnout, že k podpisu smlouvy i dodatků k ní došlo dne 1. října 2001 a k předmětnému jednání obviněného v období od 22. 5. 2003 do 8. 7. 2003, tedy již za platnosti těchto posledně uvedených Všeobecných podmínek pro provádění factoringu platných pro rok 2001-2008, což je dáno poukazem na Všeobecné podmínky platné již v roce 2001. Tomu odpovídá i výpověď JUDr. Ing. J. N. v hlavním líčení ze dne 13. 8. 2010 (č. l. 1901 a násl., zejména č. l. 1911 až 1913 spisu). Nelze tedy s pouhým poukazem na platnost uvedených Všeobecných podmínek zpochybňovat správnost závěrů obou nižších soudů, zvláště když zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku spočíval v tom, že obviněný Ing. P. F. jako jednatel společnosti VATELA, v úmyslu získat podvodným způsobem finanční prostředky, s využitím smlouvy ze dne 1. 10. 2001 o provádění factoringu, účetních a směnečných pohledávek, uzavřené mezi společnostmi TRANSFINANCE, jako factorem na jedné straně, a společností VATELA, jako dodavatelem na straně druhé, nechal vyhotovit a postoupit společností VATELA na společnost TRANSFINANCE v období od 22. 5. 2003 do 8. 7. 2003 pohledávky za svými odběrateli, a to společností C. H. G. a společností VIGOTEX na společnost TRANSFINANCE a tato za tyto postoupené pohledávky poskytla společnosti VATELA předfinancování podle podmínek dohodnutých ve factoringové smlouvě v celkové výši 5.549.849,79 Kč a při uplatnění postoupených pohledávek na jednotlivých dlužnících společností VIGOTEX a C. H. G. zjistila společnost TRANSFINANCE, že na ni postoupené faktury ze strany společnosti VATELA nebyly podloženy žádným zbožím, faktury byly fiktivní a jednalo se o následující faktury číslo: .........., kterými byla obviněným vyfakturována celková částka 7.101.136,- Kč, a uvedeným jednáním způsobil společnosti TRANSFINANCE škodu ve výši 5.505.629,63 Kč.
S ohledem na všechny tyto skutečnosti nešlo tedy o to, jak tvrdí obviněný v podaném dovolání, že nižší soudy nemohly dojít k závěru, že uzavřená smlouva neumožňovala profinancování budoucích plnění, neboť oba soudy dospěly k závěru, že nešlo o předfinancování budoucích plnění, a navíc v tom nebyla podstata shora uvedeného skutku. Podstatou skutku bylo to, že oba soudy správně uzavřely, že obviněný v úmyslu získat podvodným způsobem finanční prostředky s využitím factoringové smlouvy ze dne 1. 10. 2001 nechal vyhotovit a postoupit společností VATELA na společnost TRANSFINANCE v období od 22. 5. 2003 do 8. 7. 2003 pohledávky za svými odběrateli, a to společností C. H. G. a společností VIGOTEX, přičemž postoupené faktury na společnost TRANSFINANCE ze strany společnosti VATELA byly fiktivní, neboť nebyly podloženy žádným zbožím, čímž způsobil společnosti TRANSFINANCE škodu ve výši 5.505.629,63 Kč. Navíc k jednání obviněného došlo za platnosti Všeobecných podmínek pro provádění factoringu platných pro rok 2001 – 2008.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 12 To 36/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. 7 T 11/2018, ani řízení jim předcházející, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné pro své rozhodnutí, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně znovu rozhodl o uložení trestu obviněnému Ing. P. F. , přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení, a to včetně tvrzeného nedodržení lhůty k přípravě na veřejné zasedání odvolacího soudu.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného Ing. P. F. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 19. června 2013
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.