ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.743.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 743/2013-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2013 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněné V. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. 67 To 19/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 63/2011, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. 67 To 19/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc obviněné V. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 11. 2012, sp. zn. 16 T 63/2011, byla obviněná V. K. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), kterého se měla dopustit tím, že se dne 5. 9. 2010 kolem 18:00 hod. v P. , L. R. , po příletu z Istanbulu, dostavila na Celní úřad Ruzyně – letiště Praha, na pobočku pro cestovní styk, pracoviště Terminál 1 – přílety, vešla do zelené zóny – východu označeného „nic k proclení“, ačkoli ve svém příručním zavazadle dovezla
1. řetízek z bílého zlata s přívěskem ryzosti 14 K s diamanty, topazy, olivíny a granáty o celkové hmotnosti 9,43 g,
2. řetízek z bílého zlata ryzosti 18 K s přívěskem s diamantem o celkové hmotnosti 2,54 g,
3. řetízek s přívěskem z bílého zlata ryzosti 18 K s diamantem o celkové hmotnosti 1,47 g,
4. prsten z bílého zlata ryzosti 18 K s diamanty a černou perlou o celkové hmotnosti 6,48 g,
5. prsten z bílého zlata ryzosti 18 K s diamanty, růženínem, růžovým safírem, olivínem, záhnědou, ametysty a granáty o celkové hmotnosti 8,07 g,
6. náušnice z bílého zlata ryzosti 18 K osazené diamanty o celkové hmotnosti 10,95 g,
7. náušnice z bílého zlata ryzosti 18 K s diamanty a topazy o celkové hmotnosti 7,95 g,
8. náušnice a prsten z bílého zlata ryzosti 14 K s diamanty a topazy o celkové hmotnosti 7,18 g,
9. náušnice a prsten z bílého zlata ryzosti 18 K s diamanty o celkové hmotnosti 20,90 g,
10. prsten ze zlata ryzosti 18 K s diamantem o celkové hmotnosti 4,57 g,
11. náušnice a prsten z bílého zlata ryzosti 14 K s diamanty o celkové hmotnosti 13,01 g,
12. řetízek z bílého zlata ryzosti 18 K s přívěskem ve tvaru kříže z kombinace žlutého a bílého zlata s diamanty o celkové hmotnosti 20,88 g,
13. prsten ze zlata ryzosti 18 K s diamanty o celkové hmotnosti 4,32 g,
14. řetízek z bílého zlata ryzosti 18 K s přívěskem s motivem holčičky s diamanty a černým chalcedonem o celkové hmotnosti 4,59 g,
15. řetízek z bílého zlata ryzosti 18 K s přívěskem ve tvaru medvídka z bílého zlata s diamanty o celkové hmotnosti 17,91 g,
16. prsten z bílého zlata ryzosti 18 K s diamanty o celkové hmotnosti 8,68 g,
17. náušnice z bílého zlata ryzosti 18 K s diamanty o celkové hmotnosti 9,84 g,
18. náušnice z bílého zlata ryzosti 18 K s diamanty o celkové hmotnosti 9,79 g,
19. prsten z bílého zlata ryzosti 18 K ve tvaru hada s 16 tyrkysy, 4 diamanty, safíry a tsavority o celkové hmotnosti 19,59 g,
20. náušnice z bílého zlata s diamanty o celkové hmotnosti 2,73 g,
21. náušnice z kombinace bílého a žlutého zlata ryzosti 14 K s diamanty o celkové hmotnosti 4,30 g,
22. náušnice z bílého zlata ryzosti 14 K s diamanty o celkové hmotnosti 12,00 g,
23. prsten z kombinace žlutého a bílého zlata ryzosti 14 K s diamantem o celkové hmotnosti 7,26 g,
24. náušnice z bílého zlata ryzosti 14 K s diamanty o celkové hmotnosti 2,77 g,
25. náušnice z bílého zlata ryzosti 14 K s diamanty o celkové hmotnosti 4,37 g,
26. náušnice z bílého zlata ryzosti 14 K s diamanty o celkové hmotnosti 4,49 g,
27. přívěsek ze zlata ryzosti 14 K s jedním diamantem o celkové hmotnosti 2,00 g,
28. náušnice z bílého zlata ryzosti 18 K s diamanty o celkové hmotnosti 2,01 g,
29. náušnice z bílého zlata ryzosti 18 K s diamanty o celkové hmotnosti 2,06 g,
30. prsten z bílého zlata ryzosti 18 K s diamanty o celkové hmotnosti 7,74 g,
31. prsten z bílého zlata ryzosti 18 K s ametystem a diamanty o celkové hmotnosti 22,86 g,
32. náušnice ze zlata ryzosti 18 K s diamanty o celkové hmotnosti 7,73 g,
33. přívěsek z bílého zlata ryzosti 18 K se smaragdem a diamanty o celkové hmotnosti 2,35 g,
34. prsten ze zlata ryzosti 18 K s diamanty o celkové hmotnosti 18,08 g,
35. řetízek a přívěsek ze zlata ryzosti 18 K s diamanty o celkové hmotnosti 21,23 g,
36. náušnice ze zlata ryzosti 18 K s diamanty o celkové hmotnosti 16,86 g,
37. náušnice z bílého zlata ryzosti 18 K s diamanty o celkové hmotnosti 12,61 g,
38. prsten z bílého zlata ryzosti 18 K s diamanty o celkové hmotnosti 6,83 g,
39. náušnice z bílého zlata ryzosti 18 K s diamanty o celkové hmotnosti 10,58 g,
40. náušnice z bílého zlata ryzosti 18 K s diamanty a ametysty o celkové hmotnosti 15,88 g,
41. náušnice z bílého zlata ryzosti 18 K s diamanty a pyralmandiny (granáty) o celkové hmotnosti 11,75 g,
42. náušnice z bílého zlata ryzosti 18 K s diamanty o celkové hmotnosti 2,15 g,
43. náušnice z bílého zlata ryzosti 18 K s diamanty a smaragdy o celkové hmotnosti 4,74 g,
44. náušnice z bílého zlata ryzosti 18 K s diamanty o celkové hmotnosti 7,79 g,
45. prsten ze zlata ryzosti 18 K s diamanty o celkové hmotnosti 5,13 g,
46. prsten z bílého zlata ryzosti 18 K s diamanty a smaragdem o celkové hmotnosti 4,82 g,
47. náušnice ze zlata ryzosti 18 K s diamanty a syntetickým růžovým safírem ve tvaru kapky o celkové hmotnosti 16,17 g,
48. řetízek s přívěskem ze zlata ryzosti 18 K s diamanty a syntetickým růžovým safírem ve tvaru kapky o celkové hmotnosti 8,84 g,
49. náušnice z kombinace zlata ryzosti 14 K, 18 K a stříbra s diamanty o celkové hmotnosti 10,05 g,
50. náušnice z kombinace bílého a žlutého zlata ryzosti 18 K s diamanty o celkové hmotnosti 13,27 g,
51. přívěsek z kombinace bílého a žlutého zlata ryzosti 18 K s diamanty o celkové hmotnosti 6,48 g,
52. prsten z kombinace bílého a žlutého zlata ryzosti 18 K s diamanty o celkové hmotnosti 9,77 g,
53. prsten z kombinace zlata ryzosti 14 K, 18 K a stříbra s diamanty a smaltem o celkové hmotnosti 6,25 g,
54. prsten z kombinace žlutého a bílého zlata ryzosti 18 K s diamanty o celkové hmotnosti 10,18 g,
55. náušnice z kombinace žlutého zlata ryzosti 14 K a bílého zlata ryzosti 18 K s diamanty o celkové hmotnosti 6,64 g,
56. přívěsek z kombinace žlutého a bílého zlata ryzosti 18 K s diamanty o celkové hmotnosti 3,27 g,
57. náušnice z kombinace zlata ryzosti 14 K, 18 K a stříbra s diamanty o celkové hmotnosti 6,37 g,
58. přívěsek ze zlata ryzosti 18 K s 2 diamanty o celkové hmotnosti 3,18 g,
59. náušnice z bílého zlata ryzosti 18 K s diamanty o celkové hmotnosti 6,61 g,
60. přívěsek z bílého zlata ryzosti 18 K s diamanty o celkové hmotnosti 3,24 g,
61. řetízek a přívěsek ve tvaru srdce z bílého zlata ryzosti 18 K s diamanty o celkové hmotnosti 12,39 g,
62. náušnice z bílého zlata ryzosti 18 K s diamanty a hematitem o celkové hmotnosti 9,13 g,
63. přívěsek z bílého zlata ryzosti 18 K s diamanty o celkové hmotnosti 5,46 g,
64. řetízek s přívěskem ve tvaru křížku z bílého zlata ryzosti 18 K s diamanty o celkové hmotnosti 6,24 g,
65. náušnice z bílého zlata ryzosti 18 K s diamanty o celkové hmotnosti 10,92 g,
66. přívěsek z bílého zlata ryzosti 18 K s diamanty a hematitem o celkové hmotnosti 3,85 g,
67. prsten z bílého zlata ryzosti 18 K s diamanty a hematitem o celkové hmotnosti 6,46 g,
68. řetízek na krk, řetízek na ruku a náušnice ze žlutého zlata ryzosti 14 K o celkové hmotnosti 51,38 g,
69. prsten, přívěsek a náušnice ze žlutého zlata ryzosti 14 K s bílými (kubická zirkonie) a černými kameny (sklem a plastem) o celkové hmotnosti 30,79 g,
70. prsten, přívěsek a náušnice ze žlutého zlata ryzosti 14 K s bílými kameny (kubická zirkonie) a tyrkysovou neprůhlednou hmotou (plast) o celkové hmotnosti 47,58 g,
71. prsten a náušnice ze žlutého zlata ryzosti 14 K s bílými kameny (kubická zirkonie) a černou neprůhlednou hmotou o celkové hmotnosti 15,68 g,
72. prsten, přívěsek a náušnice ze žlutého zlata ryzosti 14 K s rubíny, pravděpodobně syntetickými o celkové hmotnosti 24,38 g,
73. náušnice z bílého zlata ryzosti 14 K s bílými kameny (kubická zirkonie) a imitacemi perel o celkové hmotnosti 13,37 g,
74. prsten ze žlutého zlata ryzosti 14 K se žlutým kamenem (sklo) a bílými kameny (kubická zirkonie) o celkové hmotnosti 12,74 g,
75. prsten ze žlutého zlata ryzosti 14 K s tyrkysově modrým kabošonem (imitace tyrkysu z plastu) o celkové hmotnosti 14,83 g,
76. prsten ze žlutého zlata ryzosti 14 K s lososově oranžovým kobošonem (imitace korálu z plastu) o celkové hmotnosti 14,44 g,
77. prsten, přívěšek a náušnice ze žlutého zlata ryzosti 14 K zdobené černým smaltem o celkové hmotnosti 18,99 g,
78. náušnice z bílého zlata ryzosti 14 K s bílými a černými kameny (kubická zirkonie) a černými chalcedony (onyxy) ve tvaru kapek o celkové hmotnosti 12,59 g,
79. náušnice z bílého zlata ryzosti 14 K s bílými kameny (kubická zirkonie) a imitacemi černých perel o celkové hmotnosti 19,98 g,
80. prsten, přívěšek a náušnice ze žlutého zlata ryzosti 14 K s bílými kameny (kubická zirkonie) a ametysty o celkové hmotnosti 24,52 g,
81. řetízek na krk, řetízek na ruku a náušnice ze žlutého zlata ryzosti 14 K s topazy, ametysty, záhnědy a citríny o celkové hmotnosti 30,98 g,
82. řetízek na krk, řetízek na ruku a náušnice ze žlutého zlata ryzosti 14 K s topazy, ametysty, záhnědy a citríny o celkové hmotnosti 30,18 g,
tedy zboží v celkové hodnotě podle kurzovního lístku 710.967,- Kč, kdy takto jednala v úmyslu zboží nepředložit k vyměření daně z přidané hodnoty a cla, čímž způsobila České republice škodu ve formě úniku na DPH ve výši 142.460,- Kč a úniku na cle ve výši 1.332,- Kč, celkem tedy 143.792,- Kč.
Městský soud v Praze, který projednal odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 jako soud odvolací, rozhodl rozsudkem ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. 67 To 19/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 v celém rozsahu zrušil a sám podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. rozhodl tak, že obviněnou V. K. podle §226 písm. e) tr. ř. zprostil návrhu na potrestání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. ZK 82/2011, pro skutek přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měla dopustit stejným výše uvedeným skutkem, protože trestnost činu zanikla.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. 67 To 19/2013, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné V. K. dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech uvedl, že s právním posouzením, jak je učinil odvolací soud, nelze souhlasit v plném rozsahu. Jeho názor akceptuje potud, že obviněná spáchala trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Není však možno souhlasit s tím, že v dané věci zanikla trestnost činu tzv. účinnou lítostí podle §33 tr. zákoníku. Městský soud v tomto případě zcela nesprávně aplikoval ustanovení §33 tr. zákoníku a jeho právní úvahy i závěry jsou v rozporu se zněním zákona i s judikaturou Nejvyššího soudu. Podmínky účinné lítosti ve smyslu §33 tr. zákoníku nebyly obviněnou splněny. Pokud jde o podmínku napravení škodlivého následku, o té v případě obviněné není sporu, neboť, jak bude dále blíže rozvedeno, bylo v trestním řízení zjištěno, že daň z přidané hodnoty náležející ke šperkům dovezeným obviněnou byla bezezbytku uhrazena. Sporným je však v dané věci jednak subjekt, který daň uhradil, tedy napravil škodlivý následek, a jednak je spornou otázka dobrovolnosti. Nejvyšší státní zástupce odkázal na odbornou literaturu a četnou judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí č. 35/2001-II Sb. rozh. tr., usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu pod sp. zn. 15 Tdo 756/2006, rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 272/2012, a sp. zn. 7 Tz 289/2000), a zrekapituloval skutkové okolnosti případu, které shrnul s tím, že obviněná již od časných ranních hodin dne 6. 9. 2010 věděla, že jí reálně hrozí trestní stíhání pro daňový delikt, dne 6. 10. 2010 podávala vysvětlení celnímu úřadu, avšak ničeho neučinila k úhradě daně z přidané hodnoty, jejíž přibližná výše jí byla známa již 5. 9. 2010, jak je zřejmé již z prvotních záznamů celního úředníka. Takto nepostupovala dokonce ani poté, co jí dne 23. 3. 2011 bylo sděleno podezření pro přečin podle §240 tr. zákoníku. První krok směřující k úhradě daně prokazatelně učinila až poté, co jí byl doručen trestní příkaz a podala proti němu odpor. Tímto prvním krokem byla ovšem toliko dohoda ze dne 29. 6. 2011 a úhrada částky 10.653,- Kč, to však nikoli ve vztahu ke správci daně, ale k obchodní společnosti PRIMOSSA corporation, a. s. (dále jen „PRIMOSSA, a. s.“). Celou daň uhradila správci daně společnost PRIMOSSA, a. s., dne 8. 7. 2011. Obviněná uhradila zbývající část daně společnosti PRIMOSSA, a. s., která fakticky plnila správci daně za ni, až dne 6. 11. 2012. Z uvedených skutečností je tedy podle nejvyššího státního zástupce zcela zřejmé jednak, že obviněná, ačkoli měla dostatečný časový prostor pro změnu svého vnitřního postoje ke spáchání trestného činu a k nápravě škodlivého následku, měla možnost zjistit konkrétní výši tohoto škodlivého následku, počala jednat ve vztahu k jeho nápravě až poté, co bylo vůči její osobě zahájeno trestní stíhání a vydán trestní příkaz, kterým byla uznána vinnou skutkem, kterým škodlivý následek způsobila, tedy evidentně až pod tlakem vedeného trestního stíhání, což zcela odporuje znaku dobrovolnosti ve smyslu účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku. Byť nejednala ve vztahu ke správci daně přímo a v její prospěch by bylo možno uzavřít, že tak činila prostřednictvím výše citované obchodní společnosti, nelze přehlédnout, že obviněná sama uhradila pouze část daně, podstatná část předmětné daně byla uhrazena správci daně obchodní společností, zcela bez přičinění obviněné. Tuto podstatnou část daně uhradila obviněná až dodatečně obchodní společnosti, a to až v době, kdy byl dokonce ve věci vyhlášen odsuzující rozsudek, byť následně zrušený. Dodatečná úplná úhrada daně tak může být pouze polehčující okolností, pro závěr o trestní odpovědnosti obviněné však nemá žádnou relevanci, neboť jednak nebyla splněna podmínka aktivního jednání pachatele spočívajícího v nápravě škodlivého následku, především však znak dobrovolnosti.
Závěrem s vědomím existence nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/08, který se jistým způsobem vyjadřoval ke srovnání podmínek zániku trestnosti účinnou lítostí u trestných činů podle §147 a §148 trestního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2009 – dále jen „tr. zák.“, od 1. 1. 2010 podle §241 a §240 tr. zákoníku) nejvyšší státní zástupce připomněl zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1452/2009, v němž se senát Nejvyššího soudu vyjádřil tak, že i Ústavní soud v citovaném nálezu akcentoval potřebu řešit otázku „dobrovolnosti“ se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu a nedospívá k závěru, že lhůty významné pro uplatnění účinné lítosti u srovnávaných trestných činů by měly být totožné. Rovněž připomněl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1134/2011. Z těchto rozhodnutí podle nejvyššího státního zástupce jednoznačně vyplývá, že pro specifikum trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, který je zpravidla zvláštním druhem podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová povinnost určitého subjektu tak, že v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá, je tzv. účinná lítost upravena odlišně od účinné lítosti ve vztahu k trestnému činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 tr. zákoníku, kde k zániku trestnosti postačí dodatečné splnění povinnosti dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek.
Podle nejvyššího státního zástupce tedy, jak je zřejmé z argumentace výše uvedené, Městský soud v Praze při posuzování podmínek účinné lítosti ve smyslu §33 tr. zákoníku nesprávně aplikoval ustanovení hmotného práva, takže svým rozhodnutím naplnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k tomu nejvyšší státní zástupce v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. 67 To 19/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Navrhl dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl ve smyslu §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Obviněná V. K. , jíž bylo dovolání nejvyššího státního zástupce doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu do rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a)], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněné V. K. , a to zejména z hlediska naplnění podmínek účinné lítosti ve smyslu §33 tr. zákoníku.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že nebyly naplněny veškeré znaky skutkové podstaty přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Nalézací soud na pokyn Městského soudu doplnil dokazování a zabýval se otázkou zavinění obviněné s přihlédnutím k výpovědím svědků S. a M. Obviněná vždy vypovídala, že neměla v úmyslu zboží neproclít, věděla o tom, že to má udělat, protože o tom hovořila se svým přítelem i s panem M. , což oba ve svých svědeckých výpovědích potvrdili, ale na letišti z neznalosti překročila zelenou čáru. Výpověď obviněné je v tomto ohledu v souladu s výpovědí svědků M. a S. Svědek S. ve své výpovědi uvedl, že to, co se stalo, je asi jeho chyba. Uvedl, že zakoupil šperky a zavolal pana M. , ředitele PRIMOSSY, a. s., aby na jeho přítelkyni počkal na letišti. Ona ho však neviděla. Uvedl, že obviněná měla přistoupit k celníkovi a požádat ho, aby dal věci do úschovy, neřekl jí to však podrobně, řekl jí pouze, že se má obrátit na celníka. Svědek M. rovněž uvedl, že připomněl obviněné, že šperky musí řádně proclít, tj. nahlásit je na letišti, aby nedošlo k problémům. Problémy vznikly tím, že nepracovala spediční služba a obviněná se tedy vydala směrem k celníkům a přitom překročila zelenou linii. Svědek uvedl, že DPH uhradili za zboží, které bylo jejich i za zboží, které bylo obviněné. Soud má za to, že na základě těchto výpovědí nebylo prokázáno, že obviněná měla v úmyslu zboží v celkové hodnotě 710.947,- Kč nepředložit k vyměření daně z přidané hodnoty a cla. Obviněná měla veškeré zlaté šperky ve svém zavazadle, neměla zboží uložené skrytě a měla k němu i faktury, které odpovídaly hodnotě dováženého zboží. Nebylo tedy jednoznačně prokázáno, že obviněná měla v úmyslu nezaplatit DPH a clo a o tom, že tento úmysl neměla, svědčí i skutečnost, že po dohodě se společností PRIMOSSA, a. s., nejprve společnosti zaplatila částku 10.653,- Kč. Po rozhodnutí o odvolání Celního ředitelství Praha pak obviněná celou částku doplatila společnosti PRIMOSSA, a. s. Je tedy zřejmé, že obviněná neměla v úmyslu se vyhýbat placení daně z přidané hodnoty, na Letišti Ruzyně zboží nepřihlásila okamžitě pouze z neznalosti prostředí. Nalézací soud měl tedy za to, že obviněná nenaplnila ve všech zákonných znacích skutkovou podstatu přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, a proto obviněnou podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby (srov. str. 6 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zkonstatoval, že v daném případě se ztotožnil s názorem státní zástupkyně, podle které nalézací soud nevzal řádným způsobem do úvahy jako podstatnou usvědčující výpověď nezávislého svědka J. , ze které se podává závěr, že obviněná vědomě vstoupila do prostoru tzv. zelené zóny, tímto chtěla projít a věci předložila ke kontrole až na přímou výzvu celníka a současně inkriminované předměty, které měla ve své kabelce, předložila až na opětovnou přímou žádost svědka J. a teprve poté začala uvádět skutečnosti svědčící o tom, že neví, jak má postupovat. Z těchto důvodů je namístě uzavřít, že trestné činnosti nasvědčuje svědecká výpověď celníka, tedy svědka zcela nezávislého a na věci nezaujatého, který podrobně popsal jednání a způsob, jakým k němu došlo, který koresponduje i s dalšími, zejména listinnými důkazy, založenými ve spise a na věci v tomto případě nic nemění ani dodatečná úhrada daně. Odvolací soud ale dále neřešil a nezabýval se hodnocením či přehodnocováním důkazů v dané věci vzhledem k tomu, že se přesvědčil ze spisového materiálu, že došlo v celém rozsahu k úhradě příslušné daně, jak vyplývá ze zprávy celního ředitelství a současně bylo zjištěno, s ohledem na vzájemné dohody mezi oběma zeměmi, že clo v této věci se nevyměřuje a s ohledem na tyto skutečnosti se lze domnívat, že škodlivému následku trestného činu bylo zamezeno, resp. že ten byl napraven. V daném konkrétním případě, že tedy došlo k úhradě příslušné daně, která je předmětem trestního řízení. S ohledem na tyto skutečnosti dospěl odvolací soud k závěru, že na trestní věc obviněné se vztahuje ustanovení §33 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že odvolací soud zjistil, že došlo k úhradě celého vyměřeného daňového dluhu tak, jak vyplývá ze zprávy celního ředitelství, a to již dne 8. 7. 2011, měl v tomto případě nalézací soud ve věci uplatnit ustanovení §33 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku o účinné lítosti vzhledem k tomu, že úhradou daně v celém rozsahu nepochybně došlo k napravení škodlivého následku trestného činu a z dalších důkazů bylo zjištěno, že tak bylo učiněno dobrovolně a vzhledem k tomu, že tímto způsobem v rozporu se zákonem nalézací soud nepostupoval, byly ze strany odvolacího soudu v odvolacím řízení učiněny kroky k nápravě tohoto postupu a odvolací soud sám obviněnou zprostil návrhu na potrestání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 s ohledem na skutečnost, že podle §226 písm. e) tr. ř. trestnost činu zanikla s poukazem na aplikaci ustanovení §33 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku o účinné lítosti (srov. str. 11 – 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
K problematice použití účinné lítosti Městským soudem v Praze Nejvyšší státní zástupce zmínil ve svém mimořádném opravném prostředku, a vyplývá to i z předloženého spisového materiálu, že obviněná se stíhaného skutku dopustila dne 5. 9. 2010, šperky vydala Celnímu ředitelství v Praze, Oddělení pátrání, dne 6. 9. 2010 (srov. č. l. 36 – 43 spisu). Záznam o sdělení podezření V. K. je datován 23. 3. 2011 (srov. č. l. 12 spisu). Návrh na potrestání byl podán k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 dne 15. 4. 2011 (srov. č. l. 117 – 121 spisu). Samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 6 rozhodla trestním příkazem dne 2. 5. 2011 (srov. č. l. 140 – 147 spisu). Proti tomuto trestnímu příkazu si obviněná V. K. podala odpor dne 30. 5. 2011 (srov. č. l. 148 – 149 spisu). Podle dohody o splnění závazku V. K. předala PRIMOSSA, a. s., před podpisem této dohody částku 10.653,- Kč v hotovosti. Samotná dohoda je datována 29. 6. 2011 (srov. č. l. 167 – 168 spisu). Až po podaném odporu obviněnou V. K. a po tom, co jmenovaná uhradila PRIMOSSA, a. s., částku ve výši 10.653,- Kč, která podle dohody mezi V. K. a PRIMOSSA, a. s., měla představovat správně vyměřenou daň z přidané hodnoty vztahující se na šperky obviněné, došlo k úhradě daňového dluhu společností PRIMOSSA, a. s., v celkové výši 142.194,- Kč, a to dne 8. 7. 2011 (srov. č. l. 161 a 182 spisu). Poté Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl rozsudkem ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 16 T 63/2011 (č. l. 188 – 195 spisu), Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. 67 To 133/2012 (č. l. 219 – 225 spisu), a následně bylo rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 16. 11. 2012, sp. zn. 16 T 63/2011 (č. l. 252 – 258 spisu), a Městským soudem v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. 67 To 19/2013 (č. l. 275 – 286 spisu), který napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním.
K tomu je třeba dále uvést, že paralelně s trestním řízením probíhalo rovněž daňové řízení. Celní úřad Praha Ruzyně vydal dne 15. 6. 2011 rozhodnutí – platební výměr č. 11CZ194400-W010203-0, jímž vyměřil fyzické osobě V. K. daň z přidané hodnoty ve výši 142.194,- Kč (srov. č. l. 162 – 164 spisu). Proti tomuto rozhodnutí si podala V. K. dne 4. 7. 2011 odvolání (srov. č. l. 165 – 166 spisu). Opět až po tomto odvolání následuje onen okamžik, kdy došlo ze strany PRIMOSSA, a. s., k úhradě celkového daňového dluhu ve výši 142.194,- Kč. Obviněná V. K. přitom uhradila PRIMOSSA, a. s., částku ve výši 131.541,- Kč až před podpisem dohody ze dne 6. 11. 2012 (srov. č. l. 244 – 246 spisu).
Trestní zákoník stanoví v §33 podmínky účinné lítosti tak, že: a) jde o trestný čin výslovně uvedený ve výčtu obsaženém v tomto ustanovení, který byl dokonán, b) pachatel musí ba) buď zamezit, nebo napravit způsobený škodlivý následek, bb) anebo učinit oznámení o trestném činu příslušnému orgánu v době, kdy ještě mohlo být zabráněno škodlivému následku, c) pachatel tak učiní dobrovolně. Podmínkou účinné lítosti ve všech případech (zamezení nebo napravení škodlivého následku, oznámení o trestném činu) je dobrovolné jednání pachatele. Pachatel jedná dobrovolně, jestliže splní podmínky účinné lítosti z vlastní vůle, u úmyslných trestných činů založené na vědomí možnosti uskutečnit trestnou činnost. Dobrovolnost podle §33 tr. zákoníku vyjadřuje svobodné rozhodnutí pachatele, které svědčí o jeho pozitivním obratu ve vztahu k trestnému činu a k případným škodlivým následkům; jde o projev změny vnitřního postoje pachatele ke spáchanému trestnému činu. Nezáleží zde na pohnutce pachatele, kterou může být i obava z odhalení trestného činu a z trestních následků. Dobrovolnost jednání pachatele ve smyslu §33 tr. zákoníku totiž není vyloučena jen proto, že pachatel jednal pod vlivem obecné obavy z možného trestního stíhání. Tato obava nijak nevylučuje dobrovolnost napravení škodlivého následku trestného činu. I jednání, které je motivováno snahou odvrátit trestní stíhání jednající osoby, může být dobrovolné. Vždy záleží na konkrétních okolnostech případu v tom směru, nakolik je trestní stíhání v době napravení škodlivého následku trestného činu reálné, s jakou mírou bezprostřednosti hrozí, v jakém rozsahu a komu jsou známy skutečnosti ukazující na to, že byl spáchán trestný čin, apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 289/2000, publikované pod č. T 14 Souboru tr. rozhodnutí Nejvyššího soudu). Jestliže pachatel napravil škodlivý následek trestného činu v době, kdy mu z jeho hlediska bezprostředně ještě nehrozilo trestní stíhání, pak dobrovolnost jeho jednání ve smyslu §33 tr. zákoníku není vyloučena, i když jednal obecně z obavy před trestním stíháním, avšak nikoli pod vlivem konkrétně již hrozícího nebo zahájeného trestního stíhání. Rozhodnutí však není dobrovolné, jestliže pachatele k němu vede vědomí (třeba i mylné), že jeho trestný čin je již prozrazen, nebo jedná-li pod tlakem již bezprostředně hrozícího či dokonce zahájeného trestního stíhání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1964, sp. zn. Tz 69/1964, publikované pod č. 2/1965 Sb. rozh. tr. – tento judikát je ovšem třeba používat s vědomím, že nyní už není možné zahájit ani vést trestní stíhání tzv. ve věci, ale jen proti konkrétnímu obviněnému).
Nejvyšší soud oproti námitkám nejvyššího státního zástupce nemá za to, že by byl v projednávané věci sporným subjekt, který daň uhradil, tedy napravil škodlivý následek. Nejvyšší státní zástupce obviněné konkrétně vytýkal, že prvním krokem, který učinila, byla dohoda ze dne 29. 6. 2011 a úhrada částky 10.653,- Kč, to však nikoli ve vztahu ke správci daně, ale k obchodní společnosti PRIMOSSA, a. s., kdy celou daň uhradila správci daně společnost PRIMOSSA, a. s., dne 8. 7. 2011. Obviněná uhradila zbývající část daně společnosti PRIMOSSA, a. s., která fakticky plnila správci daně za ni, až dne 6. 11. 2012.
Podle Nejvyššího soudu je třeba podle ustálené judikatury vycházet z toho, že o účinnou lítost půjde nejen tehdy, jestliže pachatel uhradí sám dluh (v tomto případě dlužnou daň z přidané hodnoty), ale i tehdy, když jiným způsobem zařídí, aby za něho dluh uhradila jiná osoba. Současně je nutné podtrhnout, že je potřeba, aby se tak stalo za aktivní součinnosti pachatele (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 3 Tdo 760/2008, publikované pod č. T 1123 Souboru tr. rozhodnutí Nejvyššího soudu). S ohledem na uvedený právní názor je nutné zdůraznit, že obviněná V. K. uhradila dlužnou částku společnosti PRIMOSSA, a. s., na základě dohod uzavřených s jmenovanou společností dne 29. 6. 2011 (č. l. 167 a násl. spisu) a dne 6. 11. 2012 (č. l. 244 a násl. spisu), z nichž vyplývá, že platební výměr vydaný celním orgánem je podle společného právního názoru obviněné a společnosti PRIMOSSA, a. s., založen na nesprávném právním posouzení a je v rozporu s §108 odst. 1 písm. f) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, neboť přiznat a zaplatit daň správci daně je povinna osoba, v jejíž prospěch je zboží při dovozu propuštěno do celního režimu, u kterého vzniká daňová povinnost. Přiznat a zaplatit daň správci daně je zavázána společnost PRIMOSSA, a. s., jako kupující zboží podle faktury č. A841823 v hodnotě 657.704,- Kč (srov. č. l. 167 spisu). Strany shodně konstatovaly, že daň z přidané hodnoty měla být správně vyměřena ve výši 131.541,- Kč společnosti PRIMOSSA, a. s., a ve výši 10.653,- Kč obviněné V. K. Obviněná se dále zavázala podat proti platebnímu výměru odvolání, kterým jej napadne v části daňového dluhu ve výši 131.541,- Kč. Pokud bude podáno odvolání, společnost PRIMOSSA, a. s., se dále zavázala uhradit pro vyloučení dalších nejasností celý daňový závazek do tří dnů ode dne, kdy bude odvolání podáno (srov. č. l. 168 spisu). Obviněná podala odvolání dne 4. 7. 2011 (srov. č. l. 165 a násl. spisu). Společnost PRIMOSSA, a. s., uhradila daň, jak již bylo opakovaně zmíněno, dne 8. 7. 2011 (srov. č. l. 161 a 182 spisu). S ohledem na to, že o podaném odvolání obviněné V. K. rozhodlo Celní ředitelství Praha rozhodnutím ze dne 5. 11. 2012, č. j. 18002/2012-170100-021, tak, že výrok napadeného rozhodnutí změnilo pouze v technických detailech, nicméně okruh daňových subjektů ponechalo v platnosti, jevilo se obviněné a společnosti PRIMOSSA, a. s., být pravomocně rozhodnuto, že daňovým dlužníkem v celém rozsahu je obviněná V. K. Obě strany se proto dohodly na tom postupu, že obviněná V. K. podá proti platebnímu výměru a na něj navazujícímu odvolacímu rozhodnutí správní žalobu, kterou se bude domáhat jejich zrušení z důvodu nesprávného vymezení osoby daňového dlužníka. S ohledem na to, že podle současného stavu daňových rozhodnutí byla daňovým dlužníkem obviněná V. K. v celém rozsahu dluhu, a s ohledem na to, že daňový dluh v rozsahu 131.541,- Kč již zaplatila společnost PRIMOSSA, a. s, zavázala se obviněná V. K. uhradit tuto již zaplacenou částku společnosti PRIMOSSA, a. s., přičemž úhrada společnosti PRIMOSSA, a. s., vůči celním orgánům se měla považovat za úhradu obviněnou V. K. (srov. č. l. 245 spisu). Nejvyšší soud tedy shrnuje, že za daných okolností jednak bylo přípustné, aby daňový dluh uhradila společnost PRIMOSSA, a. s., a dále, že se tak stalo za aktivní účasti obviněné. Námitku nejvyššího státního zástupce stran spornosti subjektu, který uhradil dluh na dani z přidané hodnoty tak Nejvyšší soud považuje za bezpředmětnou.
Následně se Nejvyšší soud zabýval otázkou dobrovolnosti v návaznosti na aplikaci ustanovení §33 tr. zákoníku. Podle ustálené judikatury dobrovolnost jednání pachatele ve smyslu §33 tr. zákoníku není vyloučena jen proto, že jednal pod vlivem obavy z možného trestního stíhání. Tato obava nijak nevylučuje dobrovolnost napravení škodlivého následku trestného činu. I jednání, které je motivováno snahou odvrátit trestní stíhání jednající osoby, může být dobrovolné. Vždy záleží na konkrétních okolnostech případu v tom směru, nakolik je trestní stíhání v době napravení škodlivého následku trestného činu reálné, s jakou mírou bezprostřednosti hrozí, v jakém rozsahu a komu jsou známy skutečnosti ukazující na to, že byl spáchán trestný čin, apod. Podmínky účinné lítosti mohou být splněny v případě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku též za situace, kdy obviněný přikročil k jednání, jímž byl napraven škodlivý následek trestného činu, bezprostředně poté, co příslušný finanční úřad u něj učinil první poznatek o podezřelé okolnosti, která sama o sobě zdaleka nestačila k závěru, že byl spáchán trestný čin, ale jen mohla být podnětem k dalším úkonům, zejména k provedení daňové kontroly ve smyslu §85 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů. Teprve na podkladě výsledků daňové kontroly, pokud by byla orientována na prověření okolností rozhodných pro správné stanovení daně, bylo reálné, že by byl finančním úřadem zjištěn ucelený okruh takových skutečností, jež by opodstatňovaly důvodné podezření ze spáchání trestného činu a poté i zahájení trestního stíhání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 289/2000, publikované pod č. 35/2001 Sb. rozh. tr.). Obviněná V. K. však nenapravila škodlivý následek trestného činu ve stadiu, kdy jí trestní stíhání bezprostředně ještě nehrozilo a kdy finančnímu úřadu ještě ani nebyl znám dostatečný okruh konkrétních okolností svědčících pro důvodnost zahájení trestního stíhání. Kromě shora uvedeného bylo také judikováno, že podmínkou uplatnění účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku je mimo jiné dobrovolné jednání pachatele, který tak činí z vlastní vůle, na základě svobodného rozhodnutí, a nikoli pod tlakem hrozícího trestního stíhání či s vědomím, že jeho trestný čin je již prozrazen. V konkrétním případě nemusí být vyloučeno, aby byla dobrovolnost jednání pachatele trestného činu podle §240 tr. zákoníku shledána i v dodatečném zaplacení zkrácené daně na základě platebního výměru vydaného správcem daně po zjištění daňového nedoplatku (resp. neoprávněného odpočtu daně). Půjde však o případy výjimečné, kdy lze z určitých důvodů pachateli tolerovat, že se zaplacením daňového nedoplatku vyčkával až na rozhodnutí správce daně, pokud ke zkrácení daně došlo např. v důsledku nejednoznačného znění právních předpisů, nejednotného postupu finančních orgánů, nejednoznačného posouzení povahy některého uskutečněného zdanitelného plnění apod. (srov. rozhodnutí publikované v časopise Soudní rozhledy pod č. 56/1999-3). Žádná z těchto okolností svědčících pro případnou aplikaci této výjimky však v daném případě shledána nebyla. Nejvyšší soud tak má za to, že jednání obviněné V. K. nebylo dobrovolné v tom smyslu, aby umožňovalo použití ustanovení §33 tr. zákoníku o účinné lítosti. Provedeným dokazováním totiž bylo zjištěno, že obviněná V. K. již minimálně od 6. 9. 2010, kdy celnímu orgánu vydala šperky, věděla, že jí hrozí reálné trestní stíhání. Následně jí bylo 23. 3. 2011 sděleno podezření z přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Dne 2. 5. 2011 byl vydán Obvodním soudem pro Prahu 6 trestní příkaz, jímž byla obviněná uznána vinnou přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, proti kterému si dne 30. 5. 2011 podala odpor. Teprve až dne 29. 6. 2011 byla uzavřena dohoda mezi obviněnou K. a společností PRIMOSSA, a. s., které předcházela úhrada částky 10.653 Kč ze strany obviněné K. ve prospěch společnosti PRIMOSSA, a. s. Celou daň poté uhradila společnost PRIMOSSA, a. s., správci daně až dne 8. 7. 2011. Obviněná tedy měla dostatek času, aby napravila škodlivý následek, tj. uhradila nezaplacenou daň. Obviněná počala zjednávat nápravu až poté, kdy vůči ní bylo zahájeno trestní stíhání, a byl vydán trestní příkaz. Obviněná tedy jednala až pod tlakem vedeného trestního stíhání, což odporuje znaku dobrovolnosti, jak jej vyžaduje ustanovení §33 tr. zákoníku.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí i řízení mu předcházejícího shledal, že je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, pokud jde o naplnění znaku dobrovolnosti ve smyslu §33 tr. zákoníku, na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Proto Nejvyšší soud k podanému dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněné V. K. podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. 67 To 19/2013, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc obviněné V. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknuté vady je zřejmé, že ji nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud si při tomto rozhodnutí byl vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/08, ve kterém se Ústavní soud vyjadřoval ke srovnání podmínek zániku trestnosti účinnou lítostí u trestných činů podle §147 a §148 trestního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2009 – dále jen „tr. zák.“; od 1. 1. 2010 jde o trestné činy podle §241 a §240 tr. zákoníku). V tomto směru je však třeba zdůraznit, že uvedený nález rovněž akcentoval potřebu řešit otázku „dobrovolnosti“ se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu a jakkoliv naznačuje odlišnost nazírání Ústavního soudu na výklad zákonných znaků „neodvedení“ a „zkrácení“ u trestných činů podle §147 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2009; od 1. 1. 2010 podle §241 tr. zákoníku) a podle §148 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2009; od 1. 1. 2010 podle §240 tr. zákoníku) ve srovnání s tím, který zastávají tzv. obecné soudy, ani Ústavní soud nedospívá k závěru, že lhůty významné pro uplatnění účinné lítosti by měly být totožné. Kritizuje zde toliko závěr, že posuzování splnění podmínek zániku trestní odpovědnosti účinnou lítostí u trestného činu podle §148 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2009; od 1. 1. 2010 podle §240 tr. zákoníku) na straně jedné a u trestného činu podle §147 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2009; od 1. 1. 2010 podle §241 tr. zákoníku) na straně druhé nemůže být tak rozdílné, přičemž oproti judikatuře obecných soudů vidí širší možnost uplatnění institutu účinné lítosti podle §66 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2009; od 1. 1. 2010 ve smyslu §33 tr. zákoníku). Přitom se naznačuje, že u vybrané kategorie trestných činů je při konfrontaci zájmu státu stíhat a trestat pachatele těchto trestných činů na straně jedné a zájmu státu na dosažení nápravy na straně druhé významnějším a kýženým zájem na nápravě škodlivého následku (viz obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 To 1452/2009, dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1134/2011). K tomu je třeba dodat, že vzhledem k tomu, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, který je zpravidla zvláštním druhem podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová povinnost určitého subjektu tak, že oproti skutečnosti předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá, je v novém ustanovení §33 tr. zákoníku tzv. účinná lítost upravena odlišně od účinné lítosti ve vztahu k trestnému činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 tr. zákoníku, kde k zániku trestnosti postačí dodatečné splnění povinnosti dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. Tento nový přístup zákonodárce vyjadřují i přísnější sazby trestu odnětí svobody u základních a zejména u kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu podle §240 tr. zákoníku a trestného činu podle §241 tr. zákoníku . Rozdílnost v podmínkách použití účinné lítosti a zejména ve lhůtách, v nichž lze uplatnit účinnou lítost v obou zmíněných případech, je proto výsledkem odlišné právní úpravy uvedených daňových trestných činů a důsledkem skutečnosti, že podle obecného ustanovení (§33 tr. zákoníku ) se vyžaduje dobrovolnost v jednání pachatele, zatímco zvláštní případ účinné lítosti (§242 tr. zákoníku ) tím není podmíněn, neboť klade důraz na dodatečné splnění povinnosti dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek.
V novém řízení se Městský soud v Praze vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal a zejména se bude blíže zabývat znakem „dobrovolně“ ve smyslu §33 tr. zákoníku, což má zásadní význam pro možnost použití ustanovení §33 tr. zákoníku o účinné lítosti u obviněné V. K.
Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. V neposlední řadě je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování nového rozhodnutí je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Z rozhodnutí odvolacího soudu musí být také zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými odvolatelem v odůvodnění podaného opravného prostředku ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. srpna 2013
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.