ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.818.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 818/2013-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2013 o dovolání obviněného P. B. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 7 To 12/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. 56 T 6/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 56 T 6/2012, byl obviněný P. B. uznán vinným zločinem opilství podle §360 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že v Č. L. dne 21. 1. 2012 v přesněji nezjištěné době si nitrožilně aplikoval přesně nezjištěné množství psychotropní látky metamfetamin, zvaný pervitin, tedy látku uvedenou v příloze č. 5 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v platném znění, ačkoliv z předchozí zkušenosti jako letitý konzument návykových látek věděl, jaké stavy se mohou v intoxikaci vyskytnout, když sám má z minulosti osobní zkušenost s toxickou psychózou, tímto se přivedl do stavu, kdy měl ovládací i rozpoznávací schopnosti zcela vymizelé, a téhož dne kolem 17.15 hod. odešel na návštěvu do bytu rodičů nacházejícího se v 1. patře panelového domu čp. ... ve Z. ul., kde za přesně nezjištěných okolností pod vlivem toxické psychózy napadl kuchyňskými noži o délce čepele 9,15 a 16,5 cm postupně svoji matku J. B., které zasadil 103 bodných ran, čímž jí způsobil mnohačetná pronikající bodná a bodnořezná poranění hlavy, obličeje, pronikající bodné poranění oka vpravo, krku, hrudníku, břicha, zad a obou horních končetin, následkem čehož u poškozené došlo k masivnímu vnějšímu a vnitřnímu krvácení a k hemoragickému šoku s postupně narůstající poruchou vědomí a následné smrti, a babičku B. S., které zasadil 40 bodných ran, čímž jí způsobil mnohočetná pronikající bodná a bodnořezná poranění hlavy, krku, hrudníku, břicha, zad a obou horních končetin, následkem čehož u poškozené došlo k masivnímu vnějšímu a vnitřnímu krvácení a k hemoragickému šoku s postupně narůstající poruchou vědomí a následné smrti.
Za tento zločin byl obviněný P. B. odsouzen podle §360 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) roků. Podle §56 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §100 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byla uložena zabezpečovací detence. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození P. B. a J. S. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Praze, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněného P. B., podané proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, rozhodl usnesením ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 7 To 12/2013, tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 7 To 12/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 56 T 6/2012, podal obviněný P. B. prostřednictvím obhájce JUDr. Vladimíra Škréty dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. e), g) a j) tr. ř. Obviněný v podrobnostech namítal, že se do stavu toxické psychózy, ve které se dopustil činu jinak trestného, nepřivedl zaviněně. Soud nevzal v úvahu skutečnost, že je osobou, která značně dlouho požívá drogy, že je osobou závislou na drogách a že se tedy užívání drogy nemohl zdržet. V tomto případě by tak neměl nést odpovědnost za to, že se uvedl úmyslně do stavu nepříčetnosti. Okolnosti o jeho závislosti na drogách vyplývají ze znaleckého posudku, který byl zpracován ze strany psychologa PhDr. Slavomila Hubálka a psychiatra MUDr. Aleny Gayové, když oba dva vycházejí z toho, že jeho schopnost zdržet se požití návykových látek byla snížena. Dovolatel tak má za to, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu podle §360 odst. 1 tr. zákoníku.
Dovolatel má dále za to, že není na místě, aby mu byl ukládán trest v podstatě při horní hranici zákonné trestní sazby. Má za to, že není možno vycházet z následku, který nastal, a to vzhledem k tomu, že se nedopustil zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a), i) tr. zákoníku, za který by mu bylo možno uložit i výjimečný trest, dopustil se zločinu opilství a za té situace má za to, že rozhodně nejsou podmínky pro to, aby mu byl uložen trest při samé horní hranici zákonné trestní sazby. Pro tento případ připomněl, že doposud byl osobou netrestanou, rozhodně mu nepřitěžovalo žádné minulé odsouzení, až do doby, kdy se přivedl do stavu toxické psychózy, vedl řádný život, nebyl projednáván ani potrestán soudem.
Konečně také dovolatel nesouhlasil s formou ochranného opatření, a to se zabezpečovací detencí. V rámci hlavního líčení opakovaně jednak soudu a jednak vůči znalcům z oboru psychiatrie a psychologie sděloval změnu svého stanoviska v tom směru, že má vážný zájem vyléčit se, přestat brát drogy a žít v budoucnu běžným způsobem a normálním způsobem života. Nesouhlasil se závěry znalců v tom směru, že je osobou nepřevychovatelnou, že u něj léčení nemá smysl. Léčit se chce a chce se podrobit ochrannému psychiatrickému léčení v ústavní formě.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k tr. ř. shledal jeho dovolání důvodným a zrušil výrok o vině, zrušil zároveň výrok o uloženém trestu a ochranném opatření a přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného P. B. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila s tím, že obviněný v dovolání inzeroval, že dovolání podává ze tří dovolacích důvodů, které uvedl i jejich zákonným označením. Z textu dovolání, tak jak bylo obviněným koncipováno, však není jednoznačně seznatelné, z jaké příčiny byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Důvody nepřípustnosti trestního stíhání jsou taxativně vymezeny v §11 odst. 1 písm. a) – j) tr. ř., přičemž žádný z těchto důvodů nespočívá v tom, že je obviněný nepříčetný. Je-li v trestním řízení zjištěno, že osoba, která se dopustila trestného činu, není způsobilá být pachatelem tohoto činu z důvodu nepříčetnosti, je třeba zastavit trestní stíhání, ovšem nikoliv z důvodů jeho nepřípustnosti, ale z důvodu absence trestní odpovědnosti.
Jako další obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzované trestní věci byl obviněný uznán vinným zločinem opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku. Skutkový stav, který zjistil Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a který v napadeném usnesení akceptoval i Vrchní soud v Praze, znaky uvedeného trestného činu naplňuje, a to i po subjektivní stránce. Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že se aplikací návykové látky, v posuzované trestní věci pervitinu, který užil nitrožilně, přivedl do stavu nepříčetnosti, a v tomto stavu se dopustil činu jinak trestného, tedy jednání, které má jinak znaky trestného činu, a to v tomto konkrétním případě trestného činu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a), i) tr. zákoníku. Soudy od sebe správně oddělily dvě jednání, kdy obviněný se nejprve přivedl do stavu nepříčetnosti, a teprve posléze v tomto stavu jednal, a to tak, že usmrtil svoji matku a babičku. Obviněný se tedy nejprve uvedl do stavu nepříčetnosti a poté spáchal v nepříčetnosti čin jinak trestný. K vraždě těchto blízkých osob došlo v hluboké poruše vědomí, která byla způsobena intoxikací pervitinem. Soudy rovněž správně vyřešily objektivní podmínku trestnosti, neboť vyhodnotily absenci příčetnosti pachatele i zavinění obviněného vzhledem k vraždě, neboť jeho zavinění bylo třeba hodnotit pouze vzhledem k přivedení se do stavu nepříčetnosti. Zavinění se tedy vztahuje pouze na přivedení do stavu nepříčetnosti, nikoliv na kvazidelikt spáchaný v tomto stavu. Protože bylo prokázáno, že obviněný se zaviněně přivedl do stavu nepříčetnosti, a v tomto stavu se dopustil vraždy, bylo namístě jej podle státní zástupkyně odsoudit jako pachatele trestného činu opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku. Pro posouzení zavinění obviněného vzhledem k přivedení se do stavu nepříčetnosti měly soudy dostatek důkazů. Bylo totiž zjištěno, že obviněný trpěl vážnou duševní chorobou, toxickou psychózou, která se u něj rozvinula v důsledku mnohaletého zneužívání psychotropních látek, kdy obviněný byl opakovaně pro uvedený stav bezvýsledně léčen. Byl tedy odborně poučen o účincích pervitinu na lidský organismus a byl srozuměn s tím, že požití pervitinu u něj může vyvolat toxickou psychózu, v níž může jednat nevypočitatelně, neovladatelně a nelogicky. I podle názoru znalců byl obviněný schopen zdržet se požití návykových látek, neboť jeho schopnost zdržet se jejich požití byla sice snížena střední měrou, ale nebyla vymizelá. Pokud si tedy obviněný i přesto aplikoval pervitin a zavinil si tak úmyslně stav nepříčetnosti, byla založena jeho trestní odpovědnost trestným činem opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku.
Jako další obviněný uplatnil v dovolání dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud může uložit zabezpečovací detenci vzhledem k osobě pachatele, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a jeho poměrům i tehdy, jestliže pachatel spáchal zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti. V posuzované trestní věci bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný předmětný zločin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou, v tomto případě toxickou psychózou, která se u něj rozvinula v důsledku zneužívání pervitinu. Znalci rovněž konstatovali, že prognóza dalšího vývoje osobnosti obviněného je komplikována i poruchou struktury osobnosti, neboť trpí polymorfní psychopatií. Možnosti resocializace proto znalci vyhodnotili jako omezené, neboť obviněný pro uvedenou poruchu osobnosti nemusí zvládnout svůj vztah k drogám, a proto je vysoce pravděpodobná možnost opakování protispolečenského jednání. Znalci rovněž konstatovali, že jakékoliv léčení, a to ani ambulantní, by nemělo význam, neboť u obviněného absentuje motivace se léčit, kdy v důsledku poruchy struktury osobnosti je jeho osobnost pedagogicky neovlivnitelná a trvalá změna se nedá předpokládat. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci proto postupoval v intencích zákona, pokud obviněnému uložil jako ochranné opatření právě zabezpečovací detenci, neboť tímto způsobem bude společnost nejlépe chráněna před možnou budoucí agresivitou obviněného.
Obviněný v dovolání vznesl výhrady i proti nepřiměřené přísnosti uloženého trestu. Tyto výhrady však není možné podřadit pod žádný z obviněným uplatněných dovolacích důvodů, avšak nebylo by je možné podřadit ani pod speciální důvod dovolání, prostřednictvím něhož je možné výrok o trestu napadnout, a to pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento speciální dovolací důvod je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jestliže byl obviněnému uložen trest v trestní sazbě, k čemuž v posuzované trestní věci došlo, neboť trestní sazba u trestného činu opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku činí tři léta až deset let, obviněný nemohl uplatnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Prostřednictvím tohoto, ale ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. nelze namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu, či výměře uloženého trestu. Jestliže tedy obviněný brojí výlučně proti nepřiměřené tvrdosti uloženého trestu spatřované v jeho výměře, není podle státní zástupkyně naplněn žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. a s ohledem na uložený trest ani §265b odst. 2 tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému, kdy obviněný právně relevantně uplatnil pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak zjevně neopodstatněně, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že pouze dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř. byly uplatněny alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud považuje za potřebné nejprve zdůraznit, že ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., které ve svém dovolání uplatnil obviněný P. B., upravuje nepřípustnost trestního stíhání obviněného. Proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona nebylo přípustné, jen tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení –
v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2, popř. podle §314c odst. 1 písm. a) či §314p odst. 3 písm. c) nebo §314r odst. 5 tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo v takovém případě k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací důvod se zde tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo podle §11a tr. ř., neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Žádná z dovolatelem uplatněných námitek však nespadá pod tento dovolací důvod, a proto ani nemohlo dojít k jeho naplnění.
Obviněný P. B. dále uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Dovolatel předně konkrétně namítal, že se do stavu toxické psychózy, ve které se dopustil činu jinak trestného, nepřivedl zaviněně. Soud nevzal v úvahu skutečnost, že je osobou, která značně dlouho požívá drogy, že je osobou závislou na drogách a že se tedy užívání drogy nemohl zdržet. V tomto případě by tak neměl nést odpovědnost za to, že se uvedl úmyslně do stavu nepříčetnosti. Okolnosti o jeho závislosti na drogách vyplývají ze znaleckého posudku, který byl zpracován ze strany psychologa PhDr. Slavomila Hubálka a psychiatra MUDr. Aleny Gayové, když oba dva vycházejí z toho, že jeho schopnost zdržet se požití návykových látek byla snížena. Dovolatel tak má za to, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu podle §360 odst. 1 tr. zákoníku.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že ze znaleckého posudku o duševním stavu obviněného P. B. vyplynul jednoznačný závěr, že ovládací a rozpoznávací schopnosti obviněného v čase spáchaného činu byly ve vztahu k jeho jednání, jímž usmrtil svoji matku J. B. a svoji babičku B. S., zcela vymizelé. Ze stejného znaleckého posudku vyplývá také fakt, že obviněný se přivedl do prokázaného stavu vlastním přičiněním a je také zjištěno, že měl opakovanou zkušenost s takovým stavem, protože byl 2x hospitalizován v psychiatrické léčebně v H. B. a tam mu bylo vysvětleno, o jaký stav se jedná. Obviněný tedy měl konkrétní osobní zkušenost. Přesto dále drogy užíval, a když se přivedl do nepříčetného stavu, tak došlo ke spáchání posuzovaného činu (srov. str. 5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Obviněný se do nepříčetného stavu uvedl sám s plným vědomím toho, že takový stav u něj nastat může (měl konkrétní osobní zkušenost) a že v takovém stavu není možné vyloučit žádné jednání. Obviněný se zdržet konzumace návykových látek měl a mohl, byl na to upozorňován při opakovaném propuštění z psychiatrické léčebny. Jeho schopnost se zdržet konzumace drog sice byla snížena, ale ne více než na polovinu (srov. str. 6 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud ve svém usnesení poznamenal, že obviněný P. B. se trestné činnosti dopustil pod vlivem pervitinu, kdy jeho chronické užívání a požití těsně před činem podle znalce psychiatra způsobilo vznik toxické psychózy se změnou testování reality, a vedlo tak k bludné paranoidní percepci. V důsledku této psychózy sice došlo u obviněného k vymizení ovládacích a rozpoznávacích schopností, nicméně obviněný se do stavu intoxikace návykovými látkami přivedl sám, když jejich účinek na sebe znal. Obviněný byl opakovaně psychiatricky hospitalizován a poučen o nutnosti abstinence. Jeho schopnosti zdržet se požití návykových látek byly znalcem hodnoceny jako snížené střední měrou. Názoru obviněného, že je osobou, která drogy požívá dlouho a není schopna se tohoto užívání zdržet, a že se do stavu toxické psychózy nepřivedl zaviněně, nelze přisvědčit. Byť stran zavinění jde o otázku právní, její zodpovězení musí být založeno na odborném posouzení a nikoli jen na laickém pohledu. Na tomto místě je třeba znovu připomenout závěr psychiatrického posudku, že schopnosti obviněného zdržet se požití návykových látek byly pouze snížené střední měrou, nikoliv vymizelé. Obviněný byl tedy podle znalce schopen užívání pervitinu korigovat, přičemž pokud pervitin užil, musel být a byl srozuměn s tím, že toto požití může u něj vyvolat toxickou psychózu, neboť účinek pervitinu na svoji osobu na základě vlastních předchozích zkušeností znal. V takovém případě, kdy si je pachatel vědom svého chorobného stavu, a přesto návykové látky požije, takže si zaviní následný stav nepříčetnosti, je založena jeho trestní odpovědnost podle §360 odst. 1 tr. zákoníku (srov. str. 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné uvést, že závěrům obou soudů nižších stupňů plně odpovídá předložený spisový materiál. Soudně znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, který vypracovali PhDr. Slavomil Hubálek a MUDr. Alena Gayová, konstatuje, že v době spáchání trestného činu obviněný P. B. trpěl vážnou duševní chorobou, toxickou psychózou, (dg. F 195 Poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním více drog – Psychotická porucha, Abusus pervitinu, marihuany, LSD), která se rozvinula v důsledku mnohaletého zneužívání psychotropních látek. Tato zjištěná psychotická porucha vedla k úplnému vymizení jeho rozpoznávacích i ovládacích schopností ve vztahu ke stíhanému jednání v době činu. Obviněný trpí hrubou poruchou osobnosti (je osobností strukturovanou defektně ve smyslu poruchy struktury osobnosti s rysy dissociálními, agresivními a s rysy nezdrženlivosti). Užívání návykových látek obviněným je sekundární, primární je porucha struktury osobnosti. Pro tuto poruchu obviněný není indikován pro psychiatrickou ani pro protitoxikomanickou léčbu, protože poruchy osobnosti nejsou medicínskými prostředky léčitelné. Obviněný byl v minulosti již opakovaně hospitalizován na psychiatrii, bez motivace i efektu a nadále léčení odmítá. Obviněný spáchal trestný čin pod vlivem omamných látek – pervitinu. Chronické užívání pervitinu u obviněného způsobilo vznik toxické psychózy se změnou testování reality. Vedlo k bludné paranoidní percepci. Schopnosti rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost i schopnosti své jednání ovládat znalkyně hodnotí u obviněného jako vymizelé. Obviněný se do stavu intoxikace návykovými látkami přivedl sám. Zná jejich účinek na svou osobu. Byl opakovaně psychiatricky hospitalizován a poučen o nutnosti abstinence. Léčbu opakovaně odmítnul. Schopnosti obviněného zdržet se požití návykových látek (pervitin, marihuana, LSD) hodnotí znalkyně jako snížené střední měrou (srov. zejména č. l. 131 a násl. spisu).
Zločinu opilství podle ustanovení §360 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se požitím nebo aplikací návykové látky přivede, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí činu jinak trestného. Dikce – byť i z nedbalosti – znamená, že trestný čin je možné spáchat jak úmyslně, tak i z nedbalosti. Zavinění pokrývá jen přivedení se do stavu nepříčetnosti a na kvazidelikt spáchaný v tomto stavu se nevztahuje, neboť pak by pachatel odpovídal podle zásady „actio libera in causa“. Provedeným dokazováním bylo zjištěno a soudy důsledně odůvodněno, že obviněný P. B. trpěl toxickou psychózou, která je výsledkem jeho mnohaletého užívání drog. U obviněného byl opakovaně učiněn pokus o léčbu, který však byl pokaždé bezvýsledný. Obviněný byl rovněž poučen o účincích pervitinu na lidský organismus, a proto byl i srozuměn s tím, že požití pervitinu u něj může vyvolat toxickou psychózu, v níž může jednat excesivně. Oproti tvrzení obviněného v dovolání je ze znaleckého posudku zřejmé, že u obviněného byla schopnost zdržet se požití drog snížena pouze střední měrou, nebyla tedy vymizelá. Pokud si i přesto obviněný aplikoval dne 21. 1. 2012 pervitin, uvedl se úmyslně do stavu nepříčetnosti. Nejvyšší soud proto uzavírá, že není jakýchkoliv pochybností o naplnění subjektivní stránky jednání obviněného P. B., kterým se dopustil zločinu opilství podle ustanovení §360 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný P. B. rovněž uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Obviněný tento dovolací důvod rozvedl s tím, že nesouhlasí s formou ochranného opatření, a to se zabezpečovací detencí. V rámci hlavního líčení opakovaně jednak soudu a jednak vůči znalcům z oboru psychiatrie a psychologie sděloval změnu svého stanoviska v tom směru, že má vážný zájem vyléčit se, přestat brát drogy a žít v budoucnu běžným způsobem a normálním způsobem života. Nesouhlasí se závěry znalců v tom směru, že je osobou nepřevychovatelnou, že u něj léčení nemá smysl. Léčit se chce a chce se podrobit ochrannému psychiatrickému léčení v ústavní formě.
Podle ustanovení §100 odst. 1 tr. zákoníku soud uloží zabezpečovací detenci v případě uvedeném v §47 odst. 2, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného, který by naplňoval znaky zločinu, není pro nepříčetnost trestně odpovědný, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti. Podle ustanovení §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud může uložit zabezpečovací detenci vzhledem k osobě pachatele s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a jeho poměrům i tehdy, jestliže pachatel spáchal zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti. Obviněný P. B. se aplikací návykové látky úmyslně přivedl do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustil činu jinak trestného, který má znaky zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a), i) tr. zákoníku. Ustanovení §100 odst. 1 tr. zákoníku upravuje obligatorní ukládání zabezpečovací detence: a) pachateli, který spáchal zločin ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou, kdy soud může upustit od potrestání podle §47 odst. 2, má-li za to, že zabezpečovací detence, kterou pachateli zároveň ukládá, zajistí ochranu společnosti lépe než trest, přičemž současně nelze očekávat, že by v úvahu přicházející ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti, b) osobě, která není pro nepříčetnost trestně odpovědná, jde-li o pachatele činu jinak trestného, který by naplňoval znaky zločinu, není pro nepříčetnost trestně odpovědný, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by v úvahu přicházející ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti. Pouhé spáchání činu jinak trestného, který by naplňoval znaky zločinu, osobou ve stavu nepříčetnosti k uložení zabezpečovací detence podle §100 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, ale musí k tomu přistoupit ještě další znaky uvedené v tomto ustanovení. Nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě není možno totiž vyvozovat pouze z jednání, které vykazuje v daném případě jinak znaky zločinu. Pro závěr o pravděpodobnosti možného opakování takového jednání jinak trestného musí být zjišťován též stupeň duševní poruchy pachatele, popř. jeho dosavadní recidivní projevy, které mohou vytvářet stav nebezpečí pro společnost při ponechání takového pachatele na svobodě. Pobyt takové osoby musí být i pro budoucnost nebezpečný pro zájmy chráněné trestním zákoníkem. Tato podmínka je splněna, je-li vysoce pravděpodobné, že nepříčetná osoba, která spáchala čin jinak trestný, který by naplňoval znaky zločinu, spáchá znovu závažný útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a to pod vlivem duševní choroby. Splnění této podmínky je třeba posoudit na základě zjištění o povaze a chování nepříčetné osoby a na podkladě posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost v uvedeném smyslu nebezpečný. V odstavci 2 ustanovení §100 tr. zákoníku je upraveno fakultativní ukládání zabezpečovací detence, kterou soud může uložit pod písm. a) pachateli, který spáchal zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, a zároveň je jeho pobyt na svobodě nebezpečný a nelze očekávat, že by v úvahu přicházející ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti; toto ustanovení, byť zde duševní porucha nemusí vést ani ke zmenšené příčetnosti či k nepříčetnosti, je subsidiární k obligatornímu uložení zabezpečovací detence, a to vždy s přihlédnutím k osobě pachatele a k jeho dosavadnímu životu a jeho poměrům.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů přitom vyplývá, že bylo rozhodnuto o uložení zabezpečovací detence při splnění shora uvedených podmínek stanovených zákonem pro její uložení. Nalézací soud konkrétně uvedl, že znalci označili stav obviněného za velmi nepravděpodobně léčebně ovlivnitelný a jeho pobyt na svobodě označili za vysloveně nebezpečný. Z tohoto důvodu soud přikročil k uložení zabezpečovací detence, neboť to je způsob, jak po výkonu trestu odnětí svobody ochránit společnost před důsledky chování obviněného (srov. str. 6 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud potom potvrdil správnost výroku rozsudku nalézacího soudu týkajícího se uložení zabezpečovací detence, když dodal, že výrok o ochranném opatření sice neměl být formálně zaštítěn ustanoveními §100 odst. 1 a odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zároveň, nicméně po věcné stránce je uložení zabezpečovací detence plně na místě. Obviněný ani v pozici odvolatele rozhodně není tou osobou, která by si mohla vybírat a zvolit, jaký druh ochranného opatření by považovala pro sebe za nejvhodnější a který by ji nejlépe vyhovoval. Krajskému soudu je nutno v tomto směru přisvědčit, že s ohledem na osobu obviněného, povahu jeho poruchy spojenou s užíváním návykových látek, léčebné možnosti včetně dosavadního postoje obviněného k ochranné léčbě, ale zejména s ohledem na charakter spáchaného kvazideliktu je velmi pravděpodobné, že by se obviněný nevyhnul recidivě, přičemž jakákoliv pouhá ústavní léčba v tomto směru zjevně není s to splnit svůj účel (srov. str. 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Podle názoru Nejvyššího soudu argumenty soudů obou nižších stupňů ohledně uložené zabezpečovací detence, včetně poukazu odvolacího soudu na nepřesnou citaci zákonných ustanovení §100 odst. 1 a odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, které je jen formální povahy a nemá materiální význam, mají svůj základ zejména ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, který vypracovali PhDr. Slavomil Hubálek a MUDr. Alena Gayová, a kde se uvádí, že pobyt obviněného na svobodě je pro společnost nebezpečný. Pravděpodobnost protispolečenského jednání obviněného při recidivě zneužívání drog je vysoká. Požití návykových látek u obviněného snižuje kontrolu jeho zvýšené agresivity, přičemž je však podle Nejvyššího soudu důležité, že užívání návykových látek obviněným je sekundární, neboť primární je porucha struktury osobnosti. Pro tuto poruchu obviněný není indikován pro psychiatrickou ani pro protitoxikomanickou léčbu, protože poruchy osobnosti nejsou medicínskými prostředky léčitelné. Obviněný byl v minulosti již opakovaně hospitalizován na psychiatrii, bez motivace i efektu a nadále léčení odmítá, a proto znalkyně u obviněného nenavrhla psychiatrické, ani protitoxikomanické léčení. Znalkyně doporučila soudu stanovit v tomto výjimečném případě umístění obviněného do detenčního ústavu, který může lépe zajistit ochranu společnosti než psychiatrická léčba. S tímto doporučením znalkyně se Nejvyšší soud vzhledem k uvedeným skutečnostem plně ztotožňuje, neboť pravděpodobnost protispolečenského jednání obviněného obecně a zejména při recidivě zneužívání drog je velmi vysoká. S ohledem na to pouhé tvrzení obviněného, že se nyní již léčit chce a že změnil svůj předchozí postoj, není dostatečné, zvláště když prognóza dalšího vývoje jeho osobnosti je pro maligní kombinaci poruchy struktury osobnosti – polymorfní psychopatie a abúzu drog zcela nepříznivá a možnosti resocializace jsou tedy v tomto konkrétním případě zcela omezené. Obviněný léčení opakovaně odmítal. V této situaci se jeví jako nejvhodnější jeho umístění do detenčního ústavu, kde jedině mu bude možno v užívání drog zabránit a společnost bude možno před jeho agresivitou uchránit (srov. k tomu zejména č. l. 131 a násl. spisu).
Nejvyšší soud pro úplnost podotýká, že podle ustanovení §100 odst. 5 tr. zákoníku zabezpečovací detence potrvá, dokud to vyžaduje ochrana společnosti. Soud nejméně jednou za dvanáct měsíců přezkoumá, zda důvody pro její další pokračování ještě trvají. Pokud tedy bude prokázáno, jak nyní tvrdí dovolatel, že se chce léčit a je schopen vyléčit se, přestat brát drogy a žít v budoucnu normálním způsobem života, tedy že je pro něj dostatečné psychiatrické léčení v ústavní formě, potom může soud následně postupovat podle ustanovení §100 odst. 6 tr. zákoníku a zabezpečovací detenci dodatečně změnit na ústavní ochranné léčení, tedy pominou-li důvody, pro něž byla zabezpečovací detence uložena, a budou-li současně splněny podmínky pro ústavní ochranné léčení.
V neposlední řadě bylo nutné vypořádat se s námitkou dovolatele spočívající v tom, že není na místě, aby mu byl ukládán trest v podstatě při horní hranici zákonné trestní sazby. Dovolatel má za to, že není možno vycházet z následku, který nastal, a to vzhledem k tomu, že se nedopustil zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. a), i) tr. zákoníku, za který by mu bylo možno uložit i výjimečný trest, dopustil se zločinu opilství a za té situace má za to, že rozhodně nejsou podmínky pro to, aby mu byl uložen trest při samé horní hranici zákonné trestní sazby. Pro tento případ připomněl, že doposud byl osobou netrestanou, rozhodně mu nepřitěžovalo žádné minulé odsouzení, až do doby, kdy se přivedl do stavu toxické psychózy, vedl řádný život, nebyl projednáván ani potrestán soudem.
Nejvyšší soud předně podotýká, že dovolatelovy výhrady týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu nejsou podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů, které nabízí ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř., a to ani pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., spočívající v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přesto však považuje za nutné uvést následující. Z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů se podává, že trest uložený obviněnému P. B. je zcela přiměřený, když nalézací soud uvedl, že následkem činu obviněného jsou dvě mrtvé ženy z přímého příbuzenstva. Čin byl proveden velmi brutálním způsobem za trýznivých okolností pro obě zemřelé. Obviněný se zdržet konzumace návykových látek měl a mohl, neboť byl na nutnost nezneužívání takových látek upozorňován při opakovaném propuštění z psychiatrické léčebny. Jeho schopnost zdržet se konzumace drog, sice byla snížena, ale ne více než na polovinu. Při zvážení všech těchto okolností soud dospěl k závěru, že trest, který bude odrážet všechny okolnosti případu, je třeba uložit v horní polovině zákonné trestní sazby. S ohledem na okolnosti případu byl trest uložen blíže horní hranici sazby. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný ze zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou (srov. str. 6 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolacím soudem byl výrok o trestu shledán bez závad. Trest odnětí svobody v trvání devíti let nelze v žádném případě považovat za trest nezákonný či nepřiměřeně přísný. Nalézací soud velmi pečlivě hodnotil všechny okolnosti hovořící ve prospěch i v neprospěch obviněného, což při samotné povaze a závažnosti kvazideliktu a při faktickému neodčinitelném následku zjevně nalezlo svůj odraz ve výměře trestu při horní hranici zákonné trestní sazby §360 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto směru odvolací soud nemohl akceptovat názor obviněného, že při výměře trestu není možno vycházet z následku, který nastal, neboť obviněný byl uznán vinným toliko zločinem opilství. Naopak již samo zákonné ustanovení trestného činu opilství pamatuje v rámci ukládání trestu na situaci, že dopustí-li se pachatel činu jinak trestného, na který zákon stanoví trest mírnější, bude potrestán tímto trestem mírnějším. To logicky znamená, že při výměře trestu v rámci trestní sazby zločinu opilství je samozřejmě nezbytné zohlednit i ve směru nahoru charakter a trestní sazbu souvisejícího kvazideliktu (srov. str. 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). S těmito závěry obou nižších soudů ohledně přiměřenosti uloženého trestu se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 7 To 12/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 56 T 6/2012, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) a j) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který odvolání obviněného P. B. podle ustanovení §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného P. B. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. října 2013
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.