ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.944.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 944/2013-59
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. listopadu 2013 o dovolání, které podal obviněný P. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 4 To 42/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 4 T 157/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 11. 2012, sp. zn. 4 T 157/2011, byl obviněný P. K. odsouzen za přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinný od 1. 1. 2010). Podle téhož ustanovení mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl obviněnému podmíněně odložen podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na dobu šestnácti měsíců.
Na podkladě odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 4 To 42/2013, jímž zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud sám rozhodl tak, že obviněného P. K. uznal vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku ve znění novely provedené zákonem č. 390/2012 Sb. Za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku a čtyř měsíců.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. K. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Prajznera dovolání. Uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolání podal v rozsahu výroku o vině i trestu.
Obviněný odmítl svou trestní odpovědnost za neplacení výživného v rozsahu, který byl určen odsuzujícím výrokem o vině a poukázal na listinné důkazy ve věci provedené. Z nich dovodil, že nebyl schopen platit částku 1 500,- Kč měsíčně na výživu nezletilé dcery D. S. Podle jeho přesvědčení soudy, které rozhodovaly o určení jeho vyživovací povinnosti jak vůči nezletilé dceři, tak i vůči její matce, s níž nesdílel společnou domácnost, neměly shodný názor na jeho možnosti pracovního uplatnění a odsuzující výrok v trestní věci nerespektoval náležitým způsobem ustanovení §§85 odst. 2 a 96 odst. 1 zákona o rodině. Nesouhlasil s tím, že mu byla přičítána k tíži ztráta schopnosti pracovat v oboru, v němž získal vzdělání (elektrikář) ještě před změnou společenských poměrů. Podle jeho názoru se soudy nevypořádaly dostatečným způsobem s celým obsahem spisu vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C 247/2005 zejména se zprávami svého bývalého zaměstnavatele – výrobního družstva KLEMAT Ostrava o rozsahu jeho příjmů. Nesprávné vyřešení předběžné otázky o výši jeho vyživovací povinnosti tak vedlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení jiné skutkové okolnosti, a proto je výrok o vině podle obviněného vadný. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný P. K. je osobou oprávněnou podat dovolání [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání především zopakoval argumenty shodné s jeho dosavadní obhajobou včetně odvolacích námitek, jimiž se soudy pečlivě zabývaly a vypořádaly se dostatečně se všemi výhradami. V souladu s judikaturou týkající se výkladu dovolacích důvodů (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha) proto Nejvyšší soud nepřezkoumal rozhodnutí napadené dovoláním podle §265i odst. 3, 4, 5 tr. ř., ale odmítl je jako zjevně neopodstatněné jen na podkladě obsahu trestního spisu.
Podstatou dovolatelových výhrad je odmítnutí závěrů soudů nižších stupňů o předběžné otázce, tj. možnosti obviněného platit výživné na nezletilou dceru D. v částce 1 500,- Kč měsíčně v době od prosince 2006 do května 2010. Již soud prvního stupně si otázku určení výše výživného v období, kdy obviněný vykonával funkci předsedy výrobního družstva Klemat Ostrava, vyřešil v souladu s ustanovením §9 odst. 1 tr. ř. a přiklonil se k dosud nepravomocnému výroku o určení výše výživného, jak je vysloven v rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 12. 2012, sp. zn. 18 C 247/2005. Tímto rozsudkem bylo obviněnému stanoveno výživné na nezletilou D. za období od 9. 5. 2005 do 1. 5. 2010 částkou 1.500,- Kč měsíčně, následně částkou 500,- Kč a od 1. 6. 2012 částkou 1.000,- Kč měsíčně. Obviněný pak byl v trestním řízení odsouzen za neplacení výživného v období od 4. 12. 2006 do 31. 5. 2010 a to v plné výši 1.500,- Kč měsíčně kromě částky 500,- Kč, kterou skutečně do ledna 2010 k rukám matky nezletilé platil. Z popisu skutku, resp. z jeho odůvodnění je zřejmé, že samosoudce trestního senátu Okresního soudu ve Frýdku-Místku měl k dispozici spisy téhož soudu vedené pod sp. zn. 14 C 58/2005 a 18 C 247/2005. V první z označených věcí bylo již skončeno řízení o zaplacení příspěvku na výživu a úhradu nákladů neprovdané matky nezletilé, v němž soud určil obviněnému povinnost platit jí za období od dubna 2005 do dubna 2007 částku 2000,- Kč měsíčně. Stejně jako ve druhé z označených věcí, v níž zatím jen soud prvního stupně rozhodl o určení výživného pro nezletilou D. a v současné době probíhá odvolací řízení na základě odvolání obviněného, soudy řešily otázku výdělkových schopností obviněného. Jak již bylo uvedeno, v trestním řízení měl soud k dispozici oba spisy a provedl jimi důkaz. Závěr o výši vyživovací povinnosti za období výkonu funkce předsedy družstva obviněným učinil soud po komplexním zhodnocení všech listinných důkazů, ale i výpovědí osob, které mohly přispět k objasnění výdělkových možností a majetkových poměrů povinného při respektování pravidel stanovených v §85 odst. 2, 3 a §96 zákona o rodině. Soudy byly naprosto správně vedeny úvahou, že obviněný v rozhodné době nemohl být odkázán jen na odměnu, kterou přijímal v penězích za výkon funkce předsedy družstva (necelých 4.000,- Kč), ale musel mít, jak nakonec i v rámci civilního řízení přiznal, příjem vyšší, ať již ve formě náhrad jízdného, či jinak. Bylo totiž najisto postaveno, že na svou starší dceru platil měsíčně 2.000,- Kč, dokonce dokázal ukládat ve prospěch této dcery peníze na stavební spoření, a přitom nebyl odkázán na žádné sociální dávky. Ať již byl veden jakoukoli motivací (např. snížení daňové povinnosti, event. právě placení co nejnižší vyživovací povinnosti na nezletilou D., jejíž otcovství původně popíral), lze jen souhlasit s určením částky 1.500,- Kč jako s minimální výší povinnosti, kterou byl schopen v rozhodné době platit. Je třeba odmítnout tvrzení obviněného v jeho dovolání, že soudy dosud rozhodovaly nekonzistentně ohledně jeho výdělkových možností v oboru, v němž získal středoškolské vzdělání. Soudy provedly pouhé ilustrační zjišťování velikosti odměn v organizacích, které zaměstnávají elektrotechnicky vzdělané pracovníky. Samozřejmě je na jedné straně logické, že pokud obviněný dlouhodobě nevykonával práci ve svém oboru, musel by si pro obnovení praxe doplnit ty znalosti či předpoklady, které pozbyl, např. technické zkoušky podle platných právních norem. Na druhé straně není možné akceptovat postoj obviněného, který se v podstatě odmítl přizpůsobit nastalé existenční situaci a neprojevil ani zájem či snahu zlepšit své ekonomické postavení a výdělkové možnosti. Ze všech opatřených důkazů, jež byly v hlavním líčení provedeny, soud prvního stupně učinil logický a obsahu dokazování odpovídající závěr o majetkových poměrech obviněného v rozhodném období, za něž jej uznal vinným neplněním vyživovací povinnosti v takovém rozsahu, jaký odpovídal jeho osobním a majetkovým poměrům.
Nejvyšší soud tudíž v souladu s názorem odvolacího soudu nemá žádnou pochybnost o naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Správně také krajský soud změnil právní kvalifikaci skutku ve prospěch obviněného, neboť zákonem č. 390/2012 Sb. došlo mj. ke zmírnění trestní sazby v ustanovení §196 tr. zákoníku a postupoval tak v souladu s pravidly časové působnosti podle §2 odst. 1 tr. zákoníku. Pozdější právní úprava byla pro obviněného příznivější, a proto bylo nezbytné zhodnotit uvedenou novelu, vyslovit znovu výrok o vině obviněného a stanovit přiměřený trest v rámci nové trestní sazby.
Nejvyšší soud ze stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) mohl rozhodnout o podaném dovolání, nezjistil přitom žádné porušení ustanovení hmotného práva, které upravuje otázku určení vyživovací povinnosti obviněného k nezletilé dceři. Soudům nelze v tomto ohledu cokoli vytknout. Dovolání obviněného P. K. proto Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak mohl učinit v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. listopadu 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová