ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.985.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 985/2013-92
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 1istopadu 2013 o dovolání, které podal obviněný J. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 12 To 24/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 37/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 17 T 37/2008, byl obviněný J. K. uznán vinným jednak zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), a to v bodě I. výroku o vině, dále zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (bod II. výroku o vině) a přečinem neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku (bod III. výroku o vině).
Za to byl obviněný J. K. odsouzen v bodě A. za zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, za přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku (výroky o vině pod body I. a III.) a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákon“), jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 41 T 8/2008 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 4 To 68/2009, za pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle §8 odst. 1 a §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 3 T 190/2006 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 9 To 42/2007, dále za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 3 T 72/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. 8 To 194/2005, za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 1 T 121/2004, za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 10 T 113/2002 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 3 To 287/2004,
a to podle §250 odst. 4 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků. Pro jeho výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností, jejichž předmětem je obchodní činnost, koupě zboží za účelem prodeje a další prodej, zemědělství, specializovaný maloobchod na dobu 5 let.
Podle §35 odst. 2 tr. zákona byly zrušeny výroky o trestech uložených obviněnému rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 41 T 8/2008 ze dne 30. 6. 2009 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 4 To 68/2009 ze dne 12. 11. 2009, rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 3 T 190/2006 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 9 To 42/2007, rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 3 T 72/2004 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. 8 To 194/2005, rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 1 T 121/2004, rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 10 T 113/2002 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 3 To 287/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
V bodě B. výroku o trestu byl obviněný J. K. odsouzen za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (ad II. výroku o vině tohoto rozsudku) a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 41 T 8/2008 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11 .2009, sp. zn. 4 To 68/2009,
a to podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na dobu 5 roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 41 T 8/2008 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 4 To 68/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit způsobenou škodu uvedeným poškozeným, přičemž někteří z poškozených byli s částí svých nároků na náhradu škody odkázáni podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), f) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu pod bodem A a ve výroku o náhradě škody v bodech 28 a 29. Odvolací soud pak podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. K. odsoudil za zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (bod I. výroku o vině), za přečin neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku (bod III. výroku o vině) a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 41 T 8/2008 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 4 To 68/2009, za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 3 T 190/2006 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 9 To 42/2007, za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 3 T 72/2004 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. 8 To 194/2005, za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 1 T 121/2004, za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 10 T 113/2002 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 3 To 287/2004,
podle §250 odst. 4 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Pro jeho výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona obviněný zařazen do věznice s ostrahou.
Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zákona opět uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností, jejichž předmětem je obchodní činnost, koupě zboží za účelem prodeje a další prodej, zemědělství a specializovaný maloobchod na dobu 5 let.
Podle §35 odst. 2 tr. zákona byly zrušeny výroky o trestech uložených obviněnému rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 41 T 8/2008, ze dne 30. 6. 2009 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 4 To 68/2009 ze dne 12. 11. 2009, rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 3 T 190/2006 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 9 To 42/2007, rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 3 T 72/2004 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. 8 To 194/2005, rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 1 T 121/2004, rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 10 T 113/2002 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 3 To 287/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla současně obviněnému uložena povinnost nahradit škodu společnosti Telefónica 02 Czech Republic, a. s., ve výši 7 564,01 Kč, se zbytkem svého nároku byla tato společnost odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla společnost ŠkoFin, s. r. o., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný J. K. dovolání a to prostřednictvím dvou obhájkyň. První vypracovala JUDr. Yveta Konfrštová a druhé Mgr. Ilona Sedláková. Obě podání směřovala proti všem výrokům napadeného rozhodnutí a odkazovala na dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), h), k) a l) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Výhrady, které obviněný vznesl proti napadenému rozhodnutí vrchního soudu i jemu předcházejícího řízení včetně rozsudku soudu prvního stupně, se v podstatě v obou podáních překrývají, mají společný argumentační základ a proto je Nejvyšší soud bude v zájmu stručnosti reprodukovat společně, aniž by výslovně odděloval obsah obou písemných podání. Ve vztahu k jednání popsanému pod bodem I. výroku o vině napadeného rozsudku obviněný především namítl, že v předmětné době byl jediným společníkem, jednatelem a následně také likvidátorem společnosti SEMA spol. s r. o., nemohl se tak dopustit trestného činu zpronevěry, neboť je podle něj vyloučeno, aby měl jako jedna osoba ve více postaveních odlišné „názory.“ Vyslovil přesvědčení, že majetek společnosti není nezávislý, nýbrž je odvozen od společníků, a jediný společník proto nemůže způsobit škodu sám sobě, byť v postavení statutárního orgánu. Svou argumentaci podpořil odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1081/2004, které je odlišné od vrchního soudu zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 294/2009. Dalším důvodem nesprávného výroku o vině trestným činem zpronevěry bylo tvrzení obviněného, podle něhož finanční prostředky ze společnosti SEMA spol. s. r. o. neodčerpával, naopak hradil její předchozí závazky, přičemž tuto jeho obhajobu potvrzuje reálná existence osoby jménem O. L. a společnosti Gunar a. o. z. t., kterým právě peníze předával. I kdyby bylo posouzeno, že škodu způsobil, namítl, že by se tak jednalo o situaci permanentního svolení poškozeného ve smyslu §30 tr. zákoníku.
Soudy se podle obviněného nevypořádaly se všemi důkazy a došlo tak k „extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé“. Takové situace pak připouští možnost dovolacího přezkumu skutkových zjištění, která obviněný požadoval i ohledně dalších částí odsuzujícího výroku o vině.
Ve vztahu k trestnému činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit celkem 47 útoky, požadoval obviněný samostatné posouzení skutku popsaného pod bodem II. 47 výroku o vině, neboť podle jeho názoru nejsou u tohoto jednání na rozdíl od předchozích popsaných pod bodem II. 1 až 46 výroku o vině přítomny nutné znaky pokračování. V popisu jednání zařazeného pod bodem II. 47 obviněný rovněž postrádá zjištění, kdo měl být činem obohacen, přičemž tento znak má podle jeho představy stěžejní význam pro právní kvalifikaci. V této souvislosti obviněný požadoval uložení jediného úhrnného trestu ve smyslu §43 odst. 1 tr. zák. a to za všechna jednání, jimiž byl uznán vinným v bodech I., II. i III. rozsudku soudu prvního stupně. Dále obviněný vytkl soudům nesprávné zjištění výše škody u skutku popsaného pod bodem II. 47, který se týká prodeje mléčných kvót a to ve vztahu k §134 tr. zákoníku. Podle obviněného měl být vypracován k ocenění tohoto předmětu prodeje znalecký posudek. Současně popřel subjektivní stránku tohoto činu, přičemž odkázal na svědecké výpovědi.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný zahrnul nejprve výtku, že vrchní soud nezrušil také výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně, v důsledku čehož považoval výrok o souhrnném trestu za neúplný. Navázal tím, že vyslovením „v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn“ soudy nemohou vyjádřit odmítnutí zbytku odvolání obviněného, neboť tato formulace nemůže nahradit výrok usnesení o zamítnutí odvolání podle §256 tr. ř. Ten podle názoru obviněného v napadeném rozhodnutí vrchního soudu chybí.
K trestnému činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný argumentoval tím, že na vedení účetnictví a tedy i zajištění zákonných odvodů byla najata společnost SLUTO s. r. o. Obviněný měl za to, že uvedená společnost tak svou práci vykonávala, proto nemohla být podle jeho přesvědčení naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu.
Obviněný J. K. se dále domáhal konání společného řízení podle §20 tr. ř. o všech trestných činech, jimiž byl uznán v několika samostatných trestních řízeních. Odmítl nárok poškozených na náhradu škody vyslovený odvolacím soudem, neboť podle jeho názoru vrchní soud nezohlednil, že část této škody byla uhrazena v rámci konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 K 29/2004.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. h) vyjádřil nesouhlas s uloženými souhrnnými tresty a namítl, že nebyl zohledněn trest, který mu uložil Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 2 T 57/2006. Soudu odvolacímu vytkl, že se nevypořádal s intertemporálními účinky nové úpravy v trestním zákoníku, a vyslovil názor, že mu měl být trest ukládán právě podle zákona novějšího (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů) nikoli již „neplatného“ trestního zákona č. 140/1961 Sb.
Závěrem dovolání zpracovaného Mgr. Ilonou Sedlákovou obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Dovoláním podaným prostřednictvím JUDr. Yvety Konfrštové požadoval, aby Nejvyšší soud zrušil nejen napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, ale také jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu jednání a rozhodnutí.
V rámci dovolání obviněný současně požádal o odklad výkonu uložených trestů odnětí svobody a to z důvodu, že by okamžitý nástup do výkonu trestů mimořádným způsobem zasáhl jeho rodinu.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného J. K. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jana Mrlíka. Ten nejprve upozornil, že množství skutkových námitek, které dovolání obviněného obsahuje, bylo již přezkoumáno odvolacím soudem, neboť jimi obviněný argumentoval již v rámci svého odvolání, navíc tyto námitky neodpovídají žádnému ze zákonem definovaných dovolacích důvodů.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podřadil námitky obviněného ohledně extrémního nesouladu, ale označil je za nedůvodné. Za zásadní výhradu označil tvrzení o nesprávném posouzení finančního majetku společnosti SEMA spol. s r. o. jako cizí věci nebo majetkové hodnoty, která byla obviněnému svěřena. Upozornil, že je nutné oddělovat majetek jednatele (společníka) firmy na jedné straně a na straně druhé majetek obchodní společnosti, obviněný přitom systematicky tento majetek společnosti odčerpával a způsobil jí tak škodu. Argumentaci rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1081/2004 označil za neakceptovatelnou, neboť rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 294/2009 byla sjednocena nesourodá soudní rozhodovací praxe reprezentovaná právě například rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1081/2004 ohledně této právní otázky.
Námitky obviněného ohledně absence subjektivní stránky u trestného činu podvodu v bodu II. výroku o vině napadeného rozsudku je podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nutné odmítnout, neboť ze samotného popisu skutku jasně vyplývá zavinění ve formě přímého úmyslu. Tutéž námitku ve vztahu k trestnému činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby označil za lichou, neboť za odvádění povinných plateb vyplývajících z příslušných zákonů pro poplatníky je odpovědný jednatel obchodní společnosti, která je zaměstnavatelem těchto osob. Účetní firma zpracovává pouze příslušné podklady, ale obviněný jako statutární orgán byl povinen platby, které byly zaměstnancům společnosti z mezd sraženy, následně také odvést příjemcům těchto odvodů a daní. Žádné opodstatnění nemají podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ani námitky proti kvalifikování skutku pod číslem 47 bodu II. výroku o vině, tedy podvodný převod produkčních kvót mléka jako pokračujícího trestného činu podvodu. Existenci společného záměru nelze popřít, neboť toto jednání zapadalo do série podvodů, které obviněný páchal v postavení jednatele společnosti SEMA spol. s r.o. Zároveň upozornil, že případné posouzení daného jednání jako samostatného trestného činu by pro obviněného nebylo, co se týče uloženého trestu odnětí svobody, výhodnější, a to ani při případném uložení mírnějšího souhrnného trestu pod bodem B. výroku o trestu, neboť by tak musel být recipročně uložen přísnější souhrnný trest pod bodem A. Stejně tak je nutné odmítnout i požadavek obviněného na zohlednění trestu, jež mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 2 T 57/2006. Jak konstatoval již odvolací soud, nejde v daném případě o vícečinný souběh, nýbrž o recidivu a uložení souhrnného trestu je proto vyloučeno. Pokud dále vytkl obviněný soudům uložení trestu podle dřívějšího §250 odst. 4 tr. zákona a nikoli podle §206 odst. 5 tr. zákoníku, což podle něj není v souladu se zásadou obsaženou v §3 odst. 1 tr. zákoníku, jedná se o chybnou interpretaci citovaného ustanovení. Upravuje totiž určitou odchylku od pravidla stanoveného v §2 odst. 1 tr. zákoníku, z něhož vyplývá, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, pozdějšího zákona se užije jen tehdy, jestli to je pro pachatele příznivější. Ustanovení §3 odst. 1 tr. zákoníku k tomu dodává, že i v případech užití dřívějšího zákona, je soud povinen uložit pachateli jen takový druh trestu, který dovoluje zákon účinný v době rozhodování. V tomto směru nedošlo v dané věci k žádnému pochybení, neboť obviněný byl jedním z rozsudků uznán vinným za sbíhající se trestnou činnost kvalifikovanou jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, který je nejpřísnější trestným, musí mu být také později ukládaný souhrnný trest uložen podle §250 odst. 4 tr. zákona. Žádné opodstatnění neuznal státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ani námitkám proti výši trestu, délce trestního řízení i vedení několika trestních řízení proti osobě obviněného. Pravidlo konání společného řízení upravené v §20 tr. ř. nezakládá povinnost orgánům činným v trestním řízení sloučit všechna řízení proti jedinému pachateli, mj. také pro značnou obtížnost takového postupu zejména u osob s rozmanitou kriminální činností, jakou je obviněný J. K.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nebyl rovněž podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství naplněn, neboť jak uvedl ve svém vyjádření „výrok o souhrnném trestu není neúplný, toto rozhodnutí nemohlo být zařazeno do výroku o zrušení trestů uložených za sbíhající se trestnou činnost, neboť příslušný skutek není ve vztahu souhrnnosti ke skutkům tvořícím základ této trestní věci“. Stejně tak námitku o chybějícím výroku o zamítnutí odvolání obviněného nelze považovat za důvodnou – o podstatě odvolání se vždy rozhoduje pouze jediným výrokem, je tak vyloučeno o části odvolání rozhodnout pozitivně a o druhé části negativně. K dovolacímu důvodu podle §265b odst.1 písm. l) neuvedl obviněný žádnou bližší argumentaci, pokud by se jednalo o druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, jeho naplnění nenastalo, neboť nebyl zjištěn žádný z jiných zákonných důvodů dovolání.
Podle přesvědčení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství není dán ani důvod pro odložení výkonu uložených trestů a navrhl tak, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Jako první použil obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g). Hlavní právní námitky, které byly pod tento dovolací důvod podřaditelné, spočívaly v právním posouzení majetku společnosti SEMA spol. s r. o. jako cizí věci nebo majetkové hodnoty, která mu byla svěřena. Obviněný prosazoval svoji právní verzi, podle které se nemohl trestného činu zpronevěry dopustit, neboť majetek této společnosti pro něj jako pro jediného společníka, jednatele a likvidátora nepředstavoval „cizí majetek“, u něhož je možné „svěření“. Tento názor dovolatele je však chybný a zcela v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Charakteristickým znakem právnických osob, tedy v souladu s ustanovením §56 odst. 1 obchodního zákoníku i společnosti s ručením omezením, je právě jejich majetková samostatnost. V důsledku přísného oddělení majetku společníka, a to i když je jediným společníkem ve smyslu §132 odst. 1 obchodního zákoníku, nelze ztotožňovat majetek obou těchto zcela samostatných subjektů, tj. fyzické osoby společníka a společnosti s ručením omezeným jako právnické osoby (totéž platí také pro akciovou společnost, resp. také stoprocentního akcionáře). Majetky obou těchto subjektů jsou si vzájemně cizí, není proto vyloučeno spáchání trestného činu zpronevěry fyzickou osobou – společníkem ke škodě obchodní společnosti, v níž je např. i jediným společníkem. Za závazky společnosti s ručením omezeným společníci neručí, nebo ručí jen omezeně, nemohou tak být přímo poškozenými osobami v případě trestné činnosti páchané na majetku společnosti, jinými slovy, pokud je způsobena škoda na majetku právnické osoby, není takovým činem současně poškozen majetek fyzické osoby, která je společníkem nebo akcionářem poškozené společnosti (srov. např. rozhodnutí č. 18/2006 a č. 26/2007 Sb. rozh. tr.). Obviněný se sice snažil podpořit svou verzi usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1081/2004, ale jak správně připomněl státní zástupce ve svém vyjádření, Nejvyšší soud právě s ohledem na rozdílnost posuzování této otázky i vlastními senáty přijal v zájmu sjednocení soudní praxe usnesení ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 294/2009, publikované pod č. 41/2010 Sb. rozh. tr., jímž překonal právní názor prezentovaný v citovaném rozhodnutí senátu 11 Tdo.
V té souvislosti nelze ani přijmout další argument obviněného na podporu výkladu o souběžném vlastnictví osobního majetku s majetkem právnické osoby, jíž je fyzická osoba např. jediným společníkem, a to tzv. souhlasu poškozeného. Ustanovení §30 tr. zákoníku obecně upravuje oprávnění osoby svolit k jinak protiprávnímu jednání, které by vykazovalo znaky trestného činu. Může tak ale učinit ohledně těch zájmů, o nichž je oprávněna neomezeně rozhodovat, aniž by tím bylo dotčeno právo jiných osob. Jak již bylo uvedeno v projednávané věci je nutné důsledně oddělit majetek obviněného jako fyzické osoby a majetek obchodní společnosti SEMA spol. s r. o. Nelze proto využít institutu upraveného v §30 tr. zákoníku, který patří mezi okolnosti vylučující protiprávnost činu v těch případech, kdy škoda byla činem způsobena na majetku právnické osoby a to přesto, že fyzická osoba jako společník nebo člen statutárního orgánu vyslovil souhlas se spácháním takového činu. Využití svolení poškozeného by totiž znamenalo souhlas s jednáním na úkor společnosti SEMA spol. s r. o., a „poškozený“ by se tím dostal do rozporu s povinností uloženou mu v ustanovení §194 odst. 5 zákona obchodního zákoníku. Jde sice o úpravu právního postavení členů představenstva akciové společnosti, ale podle §135 odst. 2 obchodního zákoníku platí i pro členy představenstva společnosti s ručením omezeným. Členové představenstva tak jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen představenstva. Uvedená povinnost pečovat o majetek obchodních společností by měla představovat takovou péči, s jakou by hospodář, který je vybaven potřebnými znalostmi a dovednostmi a chová se odpovědně a svědomitě, pečoval o svůj vlastní majetek, součástí čehož je i to, že při rozhodování by prospěch společnosti měl být nadřazen prospěchu tohoto člena (Štenglová, I., Plíva, s. Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 1528 s.).
Pokud by byl přijat názor obviněného ohledně ztotožnění majetku spřízněných fyzických a právnických osob, mohl by vést k absurdnímu chování akcionářů a společníků, kteří by mohli „beztrestně“ disponovat s majetkem mimo svůj obchodní podíl resp. velikost akcií výlučně ve svůj osobní prospěch, aniž by byla respektována práva třetích osob – věřitelů a obchodních partnerů obchodní společnosti. V dané věci by měl obviněný dokonce svolit sobě s „převodem“ finančních prostředků patřících do majetku společnosti SEMA spol. s r. o., ohledně něhož má však ze zákona povinnost správy a opatrování s péčí řádného hospodáře. Je proto naprosto zřejmé, že úvaha obviněného použít tento institut vylučující protiprávnost činu nemůže dopadat na případy, kdy fyzická osoba jednající jménem právnické osoby, jíž je třeba jen jediným společníkem či stoprocentním akcionářem, má povinnost pečovat o majetek této společnosti. Došlo by tím k popření smyslu chránit zájmy třetích osob vstupujících do závazkových vztahů s právnickou osobou, jimž by byla omezena možnost domáhat se případného plnění, k němuž se smluvně zavázala obchodní společnost. Dovedeno až k absurditě by také přijetím názoru obviněného vůbec nebylo nutné regulovat pravidla chování společníků a akcionářů a jejich případnou odpovědnost za neplnění zákonných povinností. Na doplnění je možné připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 10/2012 Sb. rozh. tr., v němž zvolil podobný přístup sice k rozdílné - procesní otázce, a to udělení souhlasu s trestním stíháním ve smyslu §163 tr. ř., ale rovněž vycházel z nutnosti oddělit postavení a vnímání právnické osoby od fyzických osob, které jsou členy jejího statutárního orgánu nebo společníky či akcionáři.
Další výtky obviněného podřaditelné pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) se týkaly charakteru tzv. mléčných produkčních kvót a jejich právního režimu. Obviněný vytkl soudům, že není zřejmé, jakým způsobem dospěly ke škodě ve výši 460.000,- Kč. Tato námitka však neodpovídá popisu příslušné části skutku pod bodem I. 47, neboť jednoduchým součtem peněžních částek, za něž obviněný prodával v lednu a únoru 2004 produkční kvóty mléka, lze dospět k ceně 460.000,- Kč. Je tudíž zcela evidentní, že soudy při určení výše škody, jíž obviněný způsobil Ing. J. D., vycházely z částky, za níž prodal dalším zájemcům mléčné kvóty přestože je předtím zahrnul do kupní smlouvy, jíž převáděl mj. hovězí dobytek a dančí zvěř. Z obsahu této smlouvy také vyplývá, že součástí prodeje zvířat jsou i mléčné kvóty, jejichž „hodnota (cena) byla již zohledněna při stanovení kupní ceny“. Individuální referenční množství mléka /jak je definováno v článku 5 nařízení Rady (ES) č. 1788/2003/ nelze sice považovat za věc, ale představuje tzv. jinou majetkovou hodnotu ve smyslu §89 odst. 13 tr. zákona (nyní §134 zákona č. 40/2009 Sb., tr. zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Jak vypověděli svědci, kteří znají trh se zemědělskými produkty a potřebami, Ing. P. D., Ing. J. K., DrSc. (č. l. 1765 a 1770 trestního spisu), a také zaměstnankyně Státního zemědělského intervenčního fondu (ve zkratce SZIF) M. L., tyto kvóty nebyly běžnou součástí tržní nabídky, ale k jejich převodům docházelo při obchodování se zvířaty produkujícími mléko. Cena mléčné kvóty tak byla tvořena výhradně mezi účastníky smluvních vztahů. Podle znalostí trhu, kterou tato svědkyně disponovala, se v rozhodné době pohybovala v rozmezí od 0,50 do 5,- Kč (viz č. l. 1841 trestního spisu). Cena, za níž obviněný prodával předmětné množství kvót, tedy odpovídala nejnižší hranici, o níž se svědkyně zmínila. Vzhledem k charakteru těchto individuálních produkčních kvót mléka, jež jsou tzv. jinou majetkovou hodnotou, neboť nejsou sice věcí, nýbrž jsou ocenitelné v penězích, je nutné pro stanovení výše této hodnoty akceptovat právě takovou cenu, kterou určí trh, resp. smluvní strany při uzavírání smlouvy o jejich převodu. V dané trestní věci proto soudy naprosto správně určily výši škody, kterou obviněný J. K. způsobil poškozenému Ing. J. D. prodejem mléčných kvót dalším subjektům, podle výše kupní ceny, kterou si se svými smluvními partnery dohodl a následně získal. Proto nebylo nutné ani účelné opatřovat odborné ocenění této majetkové hodnoty či dokonce znalecký posudek, jak se dožadoval obviněný.
Obviněný dále brojil proti právní kvalifikaci skutku pod bodem II. 47 výroku o vině, resp. nesouhlasil s jeho zahrnutím do pokračujícího trestného činu podvodu. Pokud namítl absenci společného záměru, je nutné odkázat na znění §116 tr. zákoníku. Pokračování v trestném činu je v něm definováno tak, že se jím rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Pokračování v trestném činu je tudíž vymezeno čtyřmi znaky a to kumulativně, tj. musí být všechny naplněny současně: útoky naplňují, byť v souhrnu, stejnou skutkovou podstatu, musí být vedeny jednotným záměrem, musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Pokud obviněný namítl, že u všech 47 útoků v jeho jednání nelze sledovat jednotný záměr, stejné provedení a předmět útoku, je nutné tyto úvahy odmítnout.
O tom, že jednání obviněného naplnilo potřebné znaky pokračování v trestné činnosti svědčí to, že každý z útoků obviněného naplňoval stejnou skutkovou podstatu trestného činu (první znak pokračování), neboť v daném případě je zřejmé, že obviněný v postavení jednatele obchodní společnosti sebe resp. jiného obohatil tím, že uvedl v omyl, využil něčího omylu či zamlčel podstatné skutečnosti celé řadě smluvních partnerů, s nimiž vstupoval jménem obchodní společnosti SEMA spol. s r. o. do obchodních vztahů, a způsobil tak na jejich majetku škodu velkého rozsahu. V počínání obviněného nechybí ani jednotný záměr vycházející také z jeho postavení v obchodních smlouvách, kdy se během jednoho a půl roku dopustil série podvodných jednání vůči smluvním partnerům a které převážně spočívaly v odběru služeb a zboží s vědomím, že neuhradí dohodnutou cenu. Ani vůči Ing. J. D. se nechoval výrazně odlišným způsobem. Přestože v tomto případě (viz bod II. 47 výroku o vině) vystupoval na straně prodávajícího, předstíral vůli převést také individuální mléčné kvóty, jejichž hodnotu zahrnul do kupní ceny, avšak využil časové prodlevy poškozeného v registraci na SZIP a znovu prodal jiným subjektům tutéž komoditu ke škodě poškozeného. Ze způsobu provedení je tudíž patrná subjektivní souvislost s předcházejícím podvodným vystupováním obviněného, který využíval, resp. zneužíval své postavení v obchodní společnosti a jejím jménem uzavíral obchodní smlouvy s cílem neplnit, k čemu se zavázal a obohatit tuto právnickou osobu, resp. díky možnosti disponovat z titulu své funkce se svěřeným majetkem společnosti, fakticky obohatit sebe. Posouzení tohoto jednání jako pokračujícího trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku neodporuje ani dlouhodobé soudní praxi vyjádřené např. v rozhodnutích č. 47/1967, č. 39/1977-I. a 42/1979-III. Sb. rozh. trestních.
S uvedenou výhradou posouzení činu jako pokračujícího je spojena také námitka týkající se nesprávného posouzení podmínek pro ukládání souhrnných trestů. Obviněný tvrdí, že pokud by byl skutek pod bodem II. 47 kvalifikován jako samostatný trestný čin, bylo by to pro něj výhodnější. Tuto námitku obviněný uplatnil již v rámci svého odvolání a Nejvyšší soud zde musí odkázat na zcela správné úvahy vrchního soudu, který se s ní vypořádal na stranách 23 – 25 svého rozsudku. Nad rámec tohoto odůvodnění Nejvyšší soud pouze dodává, že i kdyby došlo k „vynětí“ skutku popsaného bod bodem II. 47 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ze souhrnného trestu uloženého pod bodem B., nebyla by sazba uloženého souhrnného trestu odnětí svobody pro obviněného výhodnější, neboť by došlo ke snížení celkové výše škody způsobené trestným činem podvodu z více než osmi miliónů o „pouhých“ 460.000,- Kč. Nemohlo by proto dojít ani ke změně trestní sazby, neboť nejnižší hranice škody velkého rozsahu je v §138 tr. zákoníku vymezena částkou 5 milionů Kč. A pokud by za uvedený skutek měl být obviněný mj. odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2007, sp. zn. 1 T 121/2004, je třeba vycházet z další rozhodné skutečnosti, že výrok o trestu vyslovený tímto rozsudkem byl následně zrušen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 3 T 190/2006, kterým byl obviněnému ukládán souhrnný trest mj. za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, u něhož byla trestní sazba od jednoho do osmi roků. Je proto zcela evidentní, že v souladu se zásadami pro ukládání souhrnného trestu podle §35 tr. zákona by obviněnému nemohl být ukládán trest podle mírnější trestní sazby. Ani v případě, kdy by mohly být přijaty argumenty obviněného ohledně posouzení otázky pokračování ve vztahu ke skutku pod bodem II. 47, by okolnosti významné pro určení druhu a délky souhrnného trestu nemohly být pro něho příznivější.
Obviněný se ve svém dovolání domáhal také zohlednění trestu uloženého mu rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 2 T 57/2006 a jeho „zahrnutí do vztahu souhrnnosti“. Také s těmito námitkami se odvolací soud řádným způsobem vypořádal na stranách 23 a 24 napadeného rozsudku. Nejvyšší soud tak může pouze doplnit správný právní závěr vrchního soudu, že trest uložený rozsudkem sp. zn. 2 T 57/2006 nemůže být součástí souhrnného trestu, neboť rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 3 T 72/2004 přerušil souběh trestné činnosti, o níž se jedná, čímž došlo k ukončení sbíhající se trestné činnosti časově spáchané do doby vyhlášení tohoto odsuzujícího rozsudku. Trestná činnost obviněného páchaná do listopadu 2004, za níž mu byl souhrnný trest uložen, proto nemůže být posouzena jako sbíhající se k protiprávnímu jednání páchanému obviněným po 8. 3. 2005, přičemž jednání, za nějž byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 2 T 57/2006, se dopustil až dne 25. 3. 2005. Ani této námitce obviněného proto nelze přiznat opodstatnění.
Ke skutku popsanému pod bodem III. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, který byl kvalifikován jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný namítl nedostatek subjektivní stránky. Popřel úmysl neplnit odvodní povinnost za zaměstnance obchodní společnosti SEMA spol. s r. o., neboť podle svých slov spoléhal na to, že tak bude činit účetní firma SLUTO. Taková obhajoba obviněného však s ohledem na výsledky dokazování nemohla obstát, byla vyvrácena nejen listinami a výpověďmi svědků, zaměstnanců institucí – příjemců povinných plateb, ale zejména výpovědí svědka T. S., jednatele společnosti SLUTO s. r. o. Tento svědek potvrdil, že jmenovaná společnost vykonávala účetnické práce pro společnost SEMA spol. s r. o. a to včetně mezd. Zpracovávala podklady, které jí obviněný jako jednatel poskytl a poté je předávala obviněnému včetně výpočtu mzdových odvodů, přičemž jednotlivé přehledy pro pojišťovny a zasílala přímo těmto institucím a příkazy k odpovídajícím úhradám pak zase obviněnému. Bylo proto výlučně na něm, zda je provede, tj. splní odvodní povinnost za zaměstnance, či nikoliv. Naprosto správně pak soudy učinily právě obviněného odpovědným za neodvádění zákonných odvodů za poplatníky – zaměstnance společnosti SEMA spol. s. r. o., neboť to byl právě on, kdo zcela vědomě neodvedl částky, které předtím byly zaměstnancům sraženy tak, aby vyhověl zákonným povinnostem zaměstnavatele. Je-li plátcem daně a dalších plateb, tj. zaměstnavatelem právnická osoba, pak soudní praxe považuje za pachatele trestného činu podle §241 tr. zákoníku její statutární orgán, event. jím může být i pověřený pracovník, který má platby odvést. To však nebyl případ obchodní společnosti SEMA spol. s r. o., v níž o všech úhradách třetím osobám rozhodoval vždy právě sám obviněný. (Srov. např. rozhodnutí č. 53/2000 Sb. rozh. tr. a též přiměřeně č. 48/2005 a 51/2005 Sb. rozh. tr.)
Poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. se dovolatel domáhal rozhodnutí o zbylé části jeho odvolání, přičemž vycházel z nesprávné úvahy, že napadeným rozsudkem odvolací soud nevyčerpal jeho řádný opravný prostředek. Aniž by sám odkázal na konkrétní alternativu zákonného vymezení tohoto dovolacího důvodu, je zřejmé, že uplatňuje druhou, která dopadá na případy, kdy v rozhodnutí sice výrok nechybí (tj. alternativa první), ale není úplný. V tomto smyslu již dlouhodobě a bez pochybností vnímá soudní praxe odvolání za nedělitelné. To znamená, že pokud je rozhodnutí soudu prvního stupně napadeno odvoláním, a soud druhého stupně je shledá důvodným pouze zčásti a z jeho podnětu zruší napadené rozhodnutí, nemůže zamítnout odvolání ve zbytku, tj. v té části, která by sama o sobě nemohla zvrátit napadené rozhodnutí. Ustanovení §256 tr. ř. o zamítnutí odvolání je určeno pro ty případy, kdy odvolací soud neshledá žádný důvod ke zrušení, byť částečnému, rozhodnutí soudu prvního stupně. (Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované pod č. T 417, svazek 17 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované pod č. T 531, svazek 23 téhož Souboru.) Za chybějící nemůže být rovněž považován výrok o zrušení trestu z rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 2 T 57/2006, který nebyl z již uvedených příčin zahrnut do sbíhajících se trestných činů, za něž byl obviněnému v dané věci ukládán souhrnný trest. Námitku obviněného o chybějícím výroku napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze proto ani z jednoho tvrzeného důvodu ze správy sociálního zabezpečení nelze přijmout.
Žádné opodstatnění nemá ani výhrada obviněného o vadě spočívající v tom, že o všech jeho trestných činech nebylo vedeno společné řízení. Ustanovení §20 odst. 1 tr. ř. stanoví, že proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, o všech útocích pokračujícího nebo hromadného trestného činu a o všech částech trvajícího trestného činu se koná společné řízení, pokud tomu nebrání důležité důvody. O jiných trestných činech se koná společné řízení tehdy, je-li takový postup vhodný z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení. Jedná se o pravidlo, jímž se mají orgány činné především v přípravném řízení řídit, už ale neznamená nárok pachatele, že o veškeré jeho trestné činnosti bude konáno jediné – společné řízení. V případech rozmanité a rozsáhlé, dlouhodobé i sofistikované trestné činnosti, a to je i situace obviněného, ani není možné vést jediné trestní řízení o všech protiprávních jednáních, kterých se pachatel dopustí. Dochází totiž k postupnému odhalování konkrétních činů, jejich zadokumentování a následné shromažďování usvědčujících podkladů pro obžalobu vyžaduje rozdílný časový úsek a zejména se tak děje na různých pracovištích příslušných policejních útvarů a obvodů státních zastupitelství, jež mohou lépe zajistit důkazy právě v místě své působnosti. Proces objasňování některých činů vyžaduje delší časový úsek a bez zjevné příčiny (jen z důvodu vyčkávání možnosti vést společné řízení) by tak docházelo ke zbytečnému oddálení posuzování viny procesním soudem. Právě případ obviněného J. K. je rozsahem, kvalitou i rozmanitostí své trestné činnosti typickým příkladem nutnosti konat postupně (v delším časovém sledu) trestní řízení, což nakonec právě vede k ukládání úhrnných a souhrnných trestů, tudíž ve svém důsledku není obviněný „poškozen“. V českém právu totiž neplatí tzv. kumulační zásada trestání souběhu trestných činů, tj. tresty postupně uložené se nesčítají, ale jediný (úhrnný či souhrnný) trest je takovému pachateli vyměřen podle trestní sazby stanovené na nejpřísněji trestný čin. Trestní zákoník s účinností od 1. 1. 2010 pak zavedl možnost zvýšit horní hranici u trestu odnětí svobody za vícečinný souběh většího počtu trestných činů. Obviněný J. K. byl však v posuzované trestní věci odsuzován podle §250 odst. 4 tr. zákona, tj. v souladu s pravidly pro ukládání souhrnného trestu stanovenými v podstatě shodně jak v §35 odst. 2 tr. zákona tak i v §43 odst. 2 tr. zákoníku. Při porovnání obou právních úprav trestního práva, tj. zákona č. 140/1961 Sb. a zákona č. 40/2009 Sb., soudy správně vyložily zásadu časové působnosti upravenou v §16 odst. 1 tr. zákona a §2 odst. 1 tr. zákoníku, které shodně stanoví, že trestnost činu se posoudí podle zákona účinného v době, kdy byl spáchán. Pozdější zákon je možné použít jen tehdy, jestliže to je pro pachatel příznivější. Obviněný ve svém dovolání nesprávně vyložil ustanovení §3 odst. 1 tr. zákoníku (shodně §16 odst. 2 tr. zákona), které zakotvuje zásadu ukládání „druhu trestu“. Jde o určitou výjimku z citovaných zásad časové působnosti zákonů, neboť pravidlo „příznivějšího zákona“, který musí být vždy použit jako celek (srov. rozhodnutí č. 24/2011 Sb. rozh. tr.), je omezeno v druhu ukládaného trestu. V případech, kdy pro pachatele není příznivější zákon účinný v době rozhodování a bude odsuzován podle zákona účinného v době spáchání činu, bude nutné pro určení druhu trestu použít vždy zákon pozdější, resp. zákon účinný v době rozhodování. Je tak možné uložit jen takový druh trestu, který dovoluje zákon účinný v době, kdy soud trest ukládá. Nepatřičný je také argument obviněného o překročení horní hranice trestu odnětí svobody stanovené v §39 odst. 1 tr. zákona o čtyři měsíce, neboť zjevně pomíjí ustanovení §36 tr. zákona.
Mimo uplatněné dovolací důvody pak spadají námitky výlučně skutkové povahy, jimiž se obviněný snažil prosadit svou verzi skutkového stavu, podle níž ze společnosti SEMA spol. s r. o. žádné finanční prostředky neodčerpával, ale naopak, uhrazoval splatné závazky z předcházejících období, a že každodenní činnost společnosti neobstarával obviněný, ale Ing. S. S. Vrchní soud v Praze reagoval na shodné námitky obviněného v napadeném rozhodnutí a zabýval se jimi na str. 21 a 23 napadeného rozsudku a dostatečným způsobem se s nimi vypořádal. Nejvyšší soud považuje pouze za nutné upozornit na samotný popis jednotlivých protiprávních jednání ve výroku rozsudku nalézacího soudu, který v podstatě neposkytuje možnost jiné interpretace skutkových okolností jednotlivých trestných činů, než že obviněný je páchal z převážné části v přímém úmyslu, maximálně pak lze uvažovat o úmyslu nepřímém.
Ani námitku, že ve výši škody, k jejíž náhradě nalézací soud zavázal obviněného ve vztahu k poškozeným subjektům, nebylo zohledněno jejich částečné vypořádání v rámci konkursu obchodní společnosti SEMA spol. s r. o., neshledal Nejvyšší soud jako důvodnou. Totožnou výtku uplatnil obviněný ve svém odvolání a vrchní soud se jí na straně 26 a 27 svého rozsudku zabýval a vysvětlil dovolateli, že nalézací soud ve výroku o náhradě škody zohlednil mj. částky, které již poškození obdrželi v konkursním řízení.
Poslední z uplatněných dovolacích důvodů je §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který zákon definuje ve dvou alternativách. Obviněný vůbec nekonkretizoval vady, jimiž měl být tento důvod v napadeném rozhodnutí naplněn. Vzhledem k tomu, že odvolací soud konal veřejné zasedání o podaném odvolání obviněného, nepřichází v úvahu první alternativa tohoto důvodu dovolání. Druhá dopadá na situace, kdy již v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z dovolacích důvodu uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k). V posuzované trestní věci však Nejvyšší soud neshledal žádné porušení hmotného práva ani chybějící či neúplný výrok, nemohla proto být naplněna ani uvedená druhá alternativa důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolání obviněného J. K. proto Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., kdy část jeho námitek odpovídala důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale neměla žádné opodstatnění.
S ohledem na způsob rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. listopadu 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová