ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.1025.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 1025/2013-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. října 2013 o dovolání, které podal obviněný V. S. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 10 To 78/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 1 T 210/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. S.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 1 T 210/2012 , byl obviněný V. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
dne 12. 6. 2012 kolem 14.40 hod., v obci B. n. L., okr. Praha – východ, jako řidič tahače zn. Mercedes RZ ..., na silnici č. ..., ulici P., při jízdě ve směru od P., za křižovatkou s ulicemi R. a N., nedbal nezbytné opatrnosti, dostatečně se nevěnoval řízení vozidla a na přechodu pro chodce levou přední částí řízeného vozidla srazil a poté přejel chodkyni V. V., přecházející vozovku po přechodu zprava doleva, přičemž jmenovaná utrpěla mnohočetná závažná poranění zejména pánve a hrudníku, na následky kterých týž den v 18.15 hodin ve Fakultní nemocnici v Praze 5 – Motole zemřela.
Za uvedený přečin byl odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. V. a L. V. odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 10 To 78/2013 , jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Michala Gottwalda dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i soudu odvolacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že odvolací soud nesprávně právně posoudil situaci, když uvádí, že obviněný si nepočínal tak, aby usmrcení V. V. předešel. Dovolatel zdůrazňuje, že se plně věnoval řízení vozidla, když po jeho zastavení před přechodem se rozhlédl a očima sledoval skupinku chodců, kteří na přechod vstoupili. Když viděl chodce na druhé straně přechodu, opět se rozhlédl po celém prostoru přechodu a zkontroloval, jestli se na něm nikdo nenachází a následně se s vozidlem rozjel přes přechod. Podotýká, že poškozenou ze svého místa ve vozidle nespatřil, ani spatřit nemohl, jak ostatně prokázal rovněž znalecký posudek, který si nechal vypracovat. Obviněný tak podle svého názoru udělal vše, co bylo v jeho silách pro to, aby neohrozil nebo neomezil chodce, kteří byli účastníky silničního provozu. Splnil svoji zákonnou povinnost zastavit před přechodem a mít o situaci na přechodu přehled, jelikož viděl, jak na přechod vstupuje skupina chodců, a jak z tohoto přechodu vstupují na chodník na druhé straně přechodu. Poškozenou, která na přechod vstoupila až za skupinou chodců, nemohl podle jeho názoru spatřit, neboť šla v těsné blízkosti jeho vozidla.
Dovolatel se neztotožňuje s odůvodněním odvolacího soudu, který neshledal spoluzavinění na straně poškozené, když uvedl, že poškozená vstoupila na vyznačený přechod před stojící vozidlo v domnění, že může bezpečně přejít přes přechod. Obviněný soudu druhého stupně dále vytýká, že nevzal v potaz skutečnost, že nikdo ze svědků, ani obviněný neviděl, jakým způsobem, kdy a jakou rychlostí poškozená vstoupila na přechod před jeho vozidlo. Protože neměl zrcadlo, snímající prostor před kabinou vozidla, nemohl o přítomnosti poškozené na přechodu vědět. Poškozená, vstoupivší na přechod, byla v těsné blízkosti vozidla a dovolatel ji tak neměl možnost zahlédnout. Jednání poškozené je tak podle jeho názoru podstatné pro posouzení celé události.
Obviněný shledává porušení zákonné povinnosti poškozenou, když s odkazem na ust. §54 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, uvádí, že poškozená šla po levé straně přechodu, nikoli po pravé, jak upravuje tento zákon. Z toho důvodu se tak dostala do prostoru, který dovolatel ze svého místa řidiče ve vozidle nemohl sledovat. Tento názor podporuje rovněž odkazem na českou technickou normu 73 6110, v jejímž bodu č. 10. 1. 3. 10 je stanoveno, že „standardní šířka přechodu pro chodce je 4,00 m, v místech větší koncentrace chodců se šířka přechodu zvětší. Naopak v odůvodněných případech se může šířka přechodu zmenšit na 3,00 m (nejmenší šířka přechodu).“ Obviněný tak s odkazem na znění citované české technické normy zdůrazňuje, že pokud by se jednalo i o nejmenší šířku přechodu (3 m) a poškozená by se pohybovala alespoň na jeho středu, byl by ji dovolatel schopen zahlédnout. Protože se však pohybovala po jeho levé straně a nebylo ji možné obviněným zahlédnout, je třeba zavinění dopravní nehody klást k tíži poškozené, nikoli obviněného.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku rovněž uvádí, že odvolací soud odmítl při ústním jednání přehrát část zvukového záznamu z hlavního líčení soudu prvního stupně, v rámci něhož zazněly možnosti, které dovolatel mohl využít k tomu, aby se přesvědčil o tom, že se na přechodu nikdo nenachází.
Z výše uvedených důvodů je dovolatel přesvědčen, že odvolací soud nesprávně právně posoudil jednání poškozené a s tím rovněž průběh celého skutkového děje.
S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a přikázal mu, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se po shrnutí obsahu obviněným podaného dovolání vyjádřil k některým úvahám nalézacího soudu, kdy podle jeho názoru je závěrečná pasáž odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně poněkud neuspořádaná, když soud zde cituje pouze ta ustanovení zákona o silničním provozu, upravující obecné povinnosti účastníka silničního provozu a řidiče bez citace klíčového ustanovení §5 odst. 2 písm. f) téhož zákona a bez vyjádření nějaké návaznosti na posuzovaný skutek.
Následně podotýká, že skutková věta ve výroku rozsudku je poněkud kusá, když je v ní vyjádřeno pouze porušení povinností obecných a nikoli konkrétní povinnosti neohrozit chodce podle klíčového ustanovení §5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu.
S odkazem na odůvodnění usnesení soudu odvolacího, který doplnil, že ono porušení důležité povinnosti spočívá již ve způsobu zastavení obviněného před přechodem, neboť proto, aby obviněný chodce neohrozil, měl zastavit tak, aby měl o situaci na přechodu úplný přehled, když jako zkušený řidič si byl vědom toho, že výhled přes vozidlo je omezený, dodává, že pokud obviněný tuto svoji povinnost nesplnil a pokud svým tahačem najel k přechodu pro chodce tak blízko, že na část tohoto přechodu přestal vidět, ani poté nebyla jeho situace zcela bezvýchodná a způsobený následek vůbec nemusel nastat. Zmiňuje, že se jednalo o zcela běžnou dopravní situaci, s níž se řidiči setkávají například ve městě, když vyjíždějí na hlavní silnici mezi řadami nesprávně zaparkovaných vozidel omezujících výhled. Do takového prostoru řidiči najíždějí velmi pomalu, aby řidičům s předností v jízdě umožnili včasnou reakci – změnu směru nebo rychlosti jízdy nebo užití zvukového výstražného znamení.
Obviněný tak měl podle názoru státního zástupce, jako zkušený řidič, na přechod opatrně a pozvolna najíždět a nikoli „vjet“. Pokud by totiž na přechod najížděl pouze minimální rychlostí (popojížděl), k žádnému následku by zcela jistě nedošlo, což plyne rovněž z výpovědi svědkyně T. U., podle níž se poškozená snažila před rozjíždějícím se vozidlem utéci a udělala ještě dva rychlé kroky ve směru své cesty.
Státní zástupce je rovněž toho názoru, že soudy správně neshledaly spoluzavinění poškozené, pokud nešla po přechodu vpravo, neboť porušení této povinnosti nemůže v žádném případě oslabit povinnost řidiče ve smyslu §5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu, neboť chodec musí být chráněn v kterékoli části přechodu pro chodce. Názor, že vlevo jdoucí chodci jsou chráněni méně než chodci jdoucí vpravo tak považuje za absurdní a to navíc tehdy, když z běžně vysokého vozidla zdálky nelze ani rozpoznat, zda se chodci pohybují přesně po přechodu, natož zda jdou vpravo.
Z těchto důvodů pokládá porušení důležité povinnosti obviněným v předmětné věci za prokázané a právní posouzení skutku za správné. Neshledává proto naplnění důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud dovolatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v porušení svých procesních práv, nejedná se podle názoru státního zástupce o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přitom má za to, že ani k tvrzenému porušení popsaným způsobem dojít nemohlo, když zvukovým záznamem mělo být prokázáno, že nalézací soud obviněnému pouze předkládal různé možnosti, jak by snad mohl poškozenou ze svého tahače vidět – naklánět se a asi i rozepnout pás. Je totiž jisté to, že dovolatel dostatečný výhled na celý přechod neměl, a přesto na něj vjel. Proto pro posouzení věci odvolacím soudem je bezpředmětným zabývat se tím, zda a jaké metody zlepšení výhledu byly či nebyly fakticky či legálně realizovatelné. Za klíčové považuje to, že obviněný na celý přechod neviděl a přesto na něj „vjel“, namísto toho, aby na něj pouze opatrně najížděl – popojížděl.
Státní zástupce na závěr shrnul, že důvody uvedené dovolatelem pouze dílem odpovídají důvodům dovolání podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. a pokud dovolatel nesouhlasí s hmotně právním posouzením předmětného jednání, jsou jeho připomínky zjevně neopodstatněné. Pokud namítá porušení svých procesních práv, nejedná se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž porušení samotných zásad spravedlivého procesu obviněný nenamítá.
Z těchto výše uvedených důvodů tak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s tím, aby bylo rozhodnuto podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného. Zjistil přitom následující skutečnosti:
Skutková zjištění soudů obsažená v napadených rozhodnutích (a od nich se odvíjející jejich závěry právní) vycházejí z poznatku, že obviněný se svým vozidlem „zastavil před přechodem pro chodce, skupinku, kterou viděl, pustil, pak se rozjel a … poškozenou srazil levou přední částí svého vozidla, a to na přechodu, a následně přejel“ (str. 4 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž tento úrazový děj, jehož následkem bylo smrtelné zranění poškozené, nastal proto, že (s odvoláním se na poznatky zjištěné z provedených důkazů) „auto obžalovaného se rozjelo v okamžiku, kdy poškozená byla už na přechodu pro chodce“, obviněný se „nepřesvědčil .. , zda je přechod volný, vjel na něj“ , a to „z pozice, ve které .. nemohl .. vidět na celý prostor přechodu“, neboť jeho vozidlo „stálo v těsné blízkosti přechodu a poškozená šla v těsné blízkosti auta“, čímž „došlo k fatálním následkům – zranění, potažmo smrti poškozené V.“ (str. 5 rozsudku). K usmrcení poškozené tedy došlo proto, že obviněný „nepostřehl, že na přechod z téže strany vstoupila s odstupem několik málo metrů i poškozená, a jakmile prví přecházející minuli předek jeho vozu, rozjel se, přecházející dívku srazil a přejel“ (str. 2 usnesení odvolacího soudu). Stalo se tak proto, že „stál těsně před vodorovným značením přechodu a že poškozená přecházela těsně před jeho vozem, v prostoru, kam ze svého místa za volantem neviděl“ (tamtéž).
Tato skutková zjištění vedla soudy nižších stupňů k závěru o vině obviněného, tj. o nedbalostním zavinění smrti poškozené v důsledku toho, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení a uloženou mu podle zákona, kteréžto porušení bylo soudy shledáno v nerespektování ustanovení §4 odst. 1 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, (dále „zákona o silničním provozu“ nebo „cit. zákona“) dle kterého: „Při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen (mimo jiné) chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní ..“ a zejména ustanovení §5 odst. 2 písm. f) cit. zákona, dle něhož: „Řidič nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, v případě potřeby je řidič povinen i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce ..“.
Oproti těmto závěrům shledává dovolatel zavinění za vznik smrtelného zranění na straně obviněné, které vyčítá (s ohledem na výše zmíněné skutkové zjištění o jejím způsobu přecházení přechodu nikoli nedůvodně), že nerespektovala ustanovení §54 odst. 1, věty druhé zákona o silničním provozu, které stanoví, že „Na přechodu pro chodce se chodí vpravo.“. Konkrétně namítá, že „Jelikož poškozená kráčela po levé straně přechodu, nebyla odsouzeným viděna a ten v domnění, že se na přechodu nikdo nenachází, se s vozidlem rozjel“ , z čehož dovozuje, že „zavinění na předmětné dopravní nehodě leží na straně poškozené, která porušila zákonem stanovenou povinnost pro chodce přecházející po přechodu pro chodce, a tím dala za vznik nehodě“.
Ve vztahu k takto vymezené námitce lze konstatovat, že vyhovuje obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť v zásadě vychází ze skutkových zjištění, která jsou vyjádřena v napadených rozhodnutích. Naopak nepřípadnou je výhrada obviněného, kterou vyčítá odvolacímu soudu, že „nevzal v potaz fakt, že nikdo ze svědků, ani odsouzený neviděl, jakým způsobem, kdy a jakou rychlostí poškozená vstoupila na vozovku nebo na přechod před vozidlo odsouzeného, jak daleko se od vozidla poškozeného nacházela “. Odvolací soud totiž v dané otázce uvedl, že „jedinou nevyřešenou otázkou zůstalo, v jaké vzdálenosti od pravého boku vozidla poškozená k přechodu přicházela a zda alespoň v této době ji obžalovaný mohl vidět, pokud by situaci po pravé straně vozidla sledoval“. Ostatní pro rozhodnutí věci podstatné otázky zjištěny byly (a byly hodnoceny), neboť již soud prvního stupně uvedl, že „se nemohlo jednat o situaci, kdy by poškozená stála na chodníku a v okamžiku, kdy se auto dalo do pohybu, náhle vběhla do cesty vozidla“. Skutkový závěr soudů, že poškozená přicházela za první skupinkou chodců s odstupem cca 2 metry a následně tento přecházela (aniž by změnila způsob pohybu /chůze/ – viz údaj sv. G.) v těsné blízkosti tahače, tj. v prostoru, kde ji přes čelní sklo obviněný vidět nemohl, pro dovolací soud závazný (a provedenými důkazy ani nezpochybněný), umožňuje i při uplatnění obhajobou vznesených námitek učinit závěr, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud za viníka dopravní nehody a tím i osobu trestně odpovědnou za smrt poškozené označily obviněného.
Právní závěr vedoucí k vyslovení viny obviněného přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku dovolací soud sdílí. K námitce obviněného uplatněné v jeho dovolání je totiž nezbytné uvést následující:
Nesprávný způsob přecházení přechodu poškozenou není dostatečný k tomu, aby vedl k závěru, že obviněný neporušil svým jednáním důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení a uloženou mu podle zákona. Soudy nižších stupňů důvodně obviněnému vytkly nesprávnost jeho postupu řešení dopravní situace, kdy sám – při vědomí existence omezených výhledových možností (poměrně značného tzv. mrtvého prostoru daného konstrukcí řízeného vozidla) – při jím vnímané aktuální dopravní situaci (existence skupiny chodců v blízkosti přechodu značeného jak svislou /IP 6/, tak vodorovnou /V 7/ dopravní značkou) s vozidlem najel až do místa (těsně před přechod), které mu znemožnilo mít náležitý přehled o situaci bezprostředně před jeho vozidlem (na přechodu) a následně, aniž věděl, zda se před jeho vozidlem kdokoli nachází, se rozjel (navíc směrem do prostor, kam měl vjezd v důsledku dále umístěné dopravní značky B 4 zakázán), a poškozenou, s ohledem na zastavení a následné stání vozidla očekávající umožnění bezpečného překonání přechodu, v prostoru přechodu srazil a vozidlem přejel.
Pochybení poškozené, byť se z hlediska subjektivního vnímání obviněného může jevit jako rozhodné a fatální, nemůže vést k závěru o exkulpaci obviněného, neboť je ve skutečnosti z hlediska svého kauzálního významu marginální v porovnání s pochybením a porušením zákonné povinnosti obviněného. Je tomu tak proto, že nesplnění povinnosti chodce přejít vozovku po přechodu vpravo nemá za následek zánik ochrany, která je mu poskytována. Chodec je na přechodu chráněn v celém jeho vymezení daném dopravní značkou V 7 a nikoli snad až v prostoru - od směru jízdy vozidla - jeho vzdálenější poloviny. V konkrétně posuzované věci to znamená, že povinnost obviněného respektovat a neohrozit chodce se vztahovala na celou šíři přechodu (4 m), poškozenou nevyjímaje. S vazbou na soudy citovaná ustanovení §4 odst. 1 písm. a) a §5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu je proto nutno (obecně) po řidiči vyžadovat, aby způsob jízdy přizpůsobil konkrétní dopravní situaci tak, aby chodce neohrozil na vyznačeném přechodu v celé jeho šíři, a to bez ohledu na jeho fyzické parametry. Povinností obviněného v posuzované situaci bylo umožnit všem chodcům bezpečné překonání vozovky na vyznačeném přechodu (v místech kam neviděl, případně i těm, kteří by v souladu s ustanovením §54 odst. 1 věta druhá zákona o silničním provozu, přecházeli těsně před jeho vozidlem v opačném směru než poškozená a byli případně i nižšího vzrůstu – např. děti) a pokud sám zapříčinil, že ztratil o situaci před svým vozidlem přehled, měl si při následném rozjetí s vozidlem počínat obzvláště obezřetně, aby potencionální osoby na přechodu se vyskytující nikterak neohrozil. Bylo jistě v možnostech obviněného (pomalejší rozjezd, zvukové znamení před rozjetím, apod.) eliminovat riziko, které z předchozí, jím navozené situace, vzešlo.
Pokud si tak obviněný nepočínal a v důsledku svého jednání poškozenou (přes její snahu reagovat na rozjezd vozidla rychlejším opuštěním prostoru před vozidlem) na přechodu srazil a vozidlem přejel, je jeho jednání v bezprostřední příčinné souvislosti se zraněním a následným úmrtím poškozené, přičemž veškeré znaky objektivní stránky přečinu, jímž byl shledán vinným (tj. jednání, příčinná souvislost a následek) jsou i kryty zaviněním obviněného, které má podobu nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Protože obviněný o přítomnosti poškozené na přechodu před svým vozidlem nevěděl, což zapříčinil – vzhledem ke konstrukci vozu – nevhodným zastavením vozidla až těsně před inkriminovaným přechodem, ač při správném řešení dopravní situace by k takovému stavu nedošlo, je třeba jej činit odpovědným za spáchání trestného činu (přečinu podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku) v této formě zavinění, neboť nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Nepochybil proto soud odvolací, když dospěl k závěru, že zastavil-li obviněný „tak, že měl zakrytý výhled na část vyznačeného přechodu, nelze ho zbavit odpovědnosti za to, že srazil osobu v tomto prostoru se pohybující“. Míra podílu poškozené (přechod vozovky v místě, kde nebyla viděna obviněným) na vzniku dopravní nehody (obviněným tvrzené její zavinění či spoluzavinění) není takového charakteru, aby bránila vyslovení viny obviněného též v podobě kvalifikované skutkové podstaty podle §143 odst. 2 tr. zákoníku, dané naplněním zákonného znaku porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení a uloženou mu podle zákona , neboť tuto situaci pro poškozenou (pohyb v tzv. mrtvém prostoru) prvotně navodil zastavením v bezprostřední blízkosti přechodu obviněný. V tomto významu je třeba chápat vyjádření odvolacího soudu, pokud uvedl, že v počínání poškozené „nelze spatřovat porušení zákonem uložené povinnosti, a to ani v tom směru, že nešla po pravé části přechodu“.
Byť obviněný ve svém dovolání částečně uplatnil své námitky právně relevantním způsobem, s ohledem na výše uvedené tak učinil zjevně neopodstatněně. Nejvyšší soud proto jeho dovolání (i v souladu s hodnocením věci státním zástupcem) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „ V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil