ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.1113.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 1113/2013-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. listopadu 2013 o dovolání obviněné E. B. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 7 To 54/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 89/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné E. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 51 T 89/2012 , byla obviněná E. B. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou pomocí podle §10 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák“) k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že
dne 7. 1. 2008 v P., V. n., v pobočce České spořitelny a.s., jako zaměstnankyně České spořitelny, a.s. na pozici privátního poradce uzavřela v zastoupení České spořitelny, a.s. s I. J. smlouvu o úvěru č.................. ve výši úvěru 200.000,- Kč, ve které se I. J. zavázala k pravidelným měsíčním splátkám ve výši 3.564,- Kč, v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu uvedla jako svého zaměstnavatele společnost Jedličkův ústav a Základní škola a Střední škola a měsíční příjem ve výši 22.000,- Kč, přičemž její průměrný čistý měsíční příjem u uvedeného zaměstnavatele činil pouze 5.529,- Kč, a to přestože si byla vědoma, že žadatelka uváděného příjmu ve výši 22.000,- Kč nedosahuje, přesto její příjmové poměry neoprávněně navýšila na potřebnou výši, takto úvěrovou smlouvu uzavřela, přičemž I. J. uhradila následně jen 9.340,- Kč, další splátky již neuhradila a peníze nevrátila, za což byla I. J. odsouzena trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 2 T 123/2009, který nabyl právní moci dne 29. 1. 2010, pro trestný čin úvěrového podvodu dle §250b odst. 1, 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců, čímž způsobila poškozené České spořitelně, a.s. škodu ve výši nejméně 190.660,- Kč,
Obviněná byla za uvedený trestný čin odsouzena podle §250b odst. 3 tr. zák. s přihlédnutím k §314e odst. 2 tr. ř. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené společnosti během zkušební doby dle svých sil škodu, kterou svým činem způsobila. Zároveň ji podle §228 odst. 1 tr. ř. byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České spořitelně, a.s., se sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62, částku 190.660,- Kč, rukou společnou a nerozdílnou s již odsouzenou I. J. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká spořitelna, a.s. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 7 To 54/2013 , který podle
§256 tr. ř. její odvolání zamítl jako nedůvodné.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Barbory Lukšové Frantové dovolání , v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a nebyly splněny procesní podmínky pro zamítnutí podaného odvolání.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku v prvé řadě uvádí, že nedostatek napadeného rozhodnutí spočívá v tom, že odvolací soud se nevypořádal s její námitkou ohledně výše způsobené škody, když se ani jeden ze soudů nezabýval argumentací obviněné, že jejím jednáním nevznikla poškozené škoda ve výši 190.660,- Kč (k čemuž dospěl soud prvního stupně) a už vůbec ne škoda ve výši 200.000,- Kč, k čemuž naopak dospěl soud odvolací. Obviněná uvádí, že prováděla pouze konsolidaci již dříve poskytnutých úvěrů, u nichž byla I. J. shledána dostatečně bonitní a bez obtíží prošla schvalovacím procesem (výše tohoto úvěru činila 150.000,- Kč), a pouze tak navyšovala předchozí úvěr o 50.000,- Kč. Z toho pak dovozuje, že neexistuje příčinná souvislost mezi jejím jednáním a vznikem škody ve výši 200.000,- Kč. Škoda, která na základě jejího protiprávního jednání mohla vzniknout, činí maximálně rozdíl mezi výší již poskytnutého a nově navýšeného úvěru, tedy 50.000,- Kč. Závěr soudů, že svým jednáním přispěla ke vzniku škody ve výši 200.000,- Kč je tak nesprávný, neboť i bez jakéhokoli jejího přičinění již I. J. čerpala úvěr ve výši 150.000,- Kč. Uložením povinnosti k náhradě škody ve výši 190.660,- Kč ji soudy zavázaly k plnění náhrady škody, kterou evidentně nezavinila. Již toto samo o sobě podle jejího názoru zakládá důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí soudu odvolacího, jakož i rozhodnutí jemu předcházejícího, a to minimálně ve výroku o náhradě škody.
Obviněná rezolutně odmítá názor odvolacího soudu, že se k trestné činnosti v podstatě doznala. Poukazuje na to, že úvěrový spis nikdy neobsahoval potvrzení o příjmech – mzdě žadatelky o úvěr I. J. vystavené Jedličkovým ústavem (ten byl založen až do trestního spisu na základě žádosti Policie ČR). Protože I. J. byla dlouhodobou klientkou poškozené společnosti a na její sporožirový účet byly pravidelně připisovány všechny příjmy (nikoli pouze mzda), nebylo potřebné, aby žadatelka dokládala potvrzení od zaměstnavatele. Postupovala v souladu s interními předpisy [č. 4031_01_01 R - Žádost o úvěr – Příjmy klienta a jejich vyhodnocení, konkrétně bod 1. odst. 1.2. – Stanovení příjmu bez předložení potvrzení zaměstnavatele_Nezajištěné úvěry, č. 4031_01_02R – Postup před uzavřením úvěrového obchodu – včetně zhodnocení prostřednictvím Aplikačního scoringu (APS)]. Na okraj doplňuje, že poškozená v rámci interních pravidel nemá explicitně stanovenou terminologii, kterou by užívala identicky ve všech částech toho kterého interního předpisu (ve svých interních pravidlech používá termínů druh/družka/partner promiscue, někde se též objevuje registrovaný partner či manžel, popř. mzda/příjem). Tato terminologie neodpovídá zákonným pojmům.
Obviněná je přesvědčena, že postupovala dle bodu 1.4. citovaného předpisu Specifika produktu půjčka – Podmínky pro poskytování půjčky jednomu z manželů (se zohledněným, ale nedokládaným příjmem druhého z manželů), přičemž postupovala zcela v souladu s čl. 2. Proces zpracování žádosti prostřednictvím aplikace CPS na Pobočce předpisu č. 4031_11_10R, když jí žadatelka o úvěr sdělila, že žije s druhem.
S odkazem na výše uvedené vnitřní předpisy má poškozená za to, že systém sčítá veškeré příjmy žadatele a jeho rodiny (automaticky) a tyto vyhodnocuje jako celek (viz čl. 6 předpisu 4031_01_01R), přičemž dokonce započítává i příjmy pouze odhadované, a to i tehdy, kdy je patrné, že příjmy samotného žadatele jsou dostatečné. Vede poradce k tomu, aby i přesto učinil zápočet odhadovaných příjmů partnera. Pouze u příjmu manžela/druha je interním předpisem stanoveno, že tento by měl být veden odděleně z důvodu přehlednosti.
Poukazuje na to, že již z těchto tří zmíněných vnitřních předpisů poškozené je patrné, že ani poskytnutí prosté „půjčky – úvěru“ není v bankovním systému jednoduchou záležitostí. Pravidla nejsou samotnou poškozenou nastavena tak, aby byla stručná, jasná a přehledná a byla pro bankéře skutečným vodítkem.
Podle hodnocení obviněné se obě napadená rozhodnutí snaží navodit dojem, že si zcela v rozporu se skutečností vymýšlela údaje, jak se jí to hodilo, a to vše v úmyslu poškodit Českou spořitelnu, a. s., a pomoci žadatelce o úvěr I. J. v podvodném jednání. Přitom soudy z důkazů (úvěrové složky, výpovědi obviněné a svědkyně I. J.) dovozují něco, co v nich uvedeno není. V jejím případě se nemůže jednat o trestný čin, protože trestný čin úvěrového podvodu předpokládá úmyslné uvedení nepravdivých údajů nebo údajů hrubě zkreslených. Žádné nepravdivé údaje o příjmech žadatelky o úvěr uvedeny nebyly. Všechny údaje o příjmech vyplývaly z plateb poukazovaných na sporožirový účet žadatelky u poškozené, o nichž soudy dospěly k závěru, že dosahovaly v lednu 2008 částky 18.330,- Kč. Mzda, která byla připisována na účet I. J., byla sice pro poskytnutí úvěru nedostatečná, ale žádný interní předpis poškozené nenařizoval, že tímto zjištěním proces vyřizování žádosti o úvěr končí a žadatel vůbec nemůže o úvěr žádat. Pouhá mzda, jak plyne z interních předpisů poškozené i z provedených výslechů svědků, nebyla určujícím ani jediným kritériem. Byly to příjmy klienta/rodiny. Odvolací soud v rozporu se všemi důkazy dovodil, že určujícím kritériem žadatelky o úvěr je mzda, resp. příjem ze zaměstnání, příp. z podnikání.
Dovolatelka je přesvědčena, že u žadatelky I. J. nebyl problém dohledat a doložit další příjmy, jimiž mohl být příjem ze zaměstnání doplněn, neboť všechny byly připisovány na sporožirový účet a byly bez obtíží identifikovatelné. Vzhledem k výši těchto ostatních příjmů nelze dospět k závěru, že při poskytování úvěru byly hrubě zkresleny údaje na příjmové stránce žadatelky. Jediné, co není na příjmové stránce doloženo, je část příjmu, která byla kalkulována jako příjem druha (cca 3.500,- Kč). Ta je však zcela zanedbatelná ve vztahu ke všem příjmům žadatelky, k výši žádaného úvěru a výši stanovené splátky. Došlo-li tak z její strany k nějakému pochybení, pak jím je špatná strukturace příjmů, kdy měl být vydělen onen kalkulovaný příjem druha. Tato skutečnost sama o sobě však nenabývá trestněprávní relevance. Jednání obviněné je kriminalizováno v rozporu se zásadou trestního práva, že trestní represe je ultima ratio.
K výroku o náhradě škody obviněná namítá, že je po majetkové stránce postižena více než I. J., ač na rozdíl od ní z jednání kladeného jí za vinu neměla žádný prospěch. I. J. má v podstatě nahradit to, co od poškozené získala, zatímco ona se zapojením do náhrady škody v plné výši dostává k její úhradě tzv. ze svého.
V rámci srovnávání jejího postihu s osobou I. J. obviněná namítla, že je více postižena i z hlediska uloženého trestu, kdy více než nepřiměřená délka trestního řízení, které se vede od dubna roku 2009, nebyla vůbec zohledněna ve výměře trestu.
V další části svého dovolání obviněná namítá, že soudy prvního a druhého stupně dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a chybně vyhodnotily provedené důkazy, přičemž na základě této skutečnosti dospěly k nesprávným závěrům o její vině. Na tyto nedostatky obviněná upozorňovala již v rámci podaného odvolání. Odvolací soud však podle ní tyto nedostatky neodstranil, a ačkoli neprovedl jediný důkaz, dospěl dokonce k jiným zjištěním než soud prvního stupně. Odvolací soud zcela nesprávně určil obsah úvěrové složky a na tomto základě dovodil, jaké všechny dokumenty byly, resp. měly být její součástí. Součástí složky nikdy nebyly potvrzení zaměstnavatele o výši příjmů I. J., přehled jejich výdělků, zprávy Pražské správy sociálního zabezpečení a Úřadu městské části Praha 10. Žádný z těchto dokumentů podle interních předpisů poškozené nepotřebovala a nevyžadovala je.
Obviněná je přesvědčena, že soud dostatečným způsobem neobjasnil, na základě jakého důkazu dospěl k závěru, že se společně s I. J. domluvily na navýšení vykazovaného příjmu v kolonce pro údaj o „příjmu ze zaměstnání/podnikání“, neboť nic takového se nikdy nestalo a rovněž tak to nikdy nezaznělo ve výpovědích žádného ze svědků. Následně poukazuje na to, že soudy obou stupňů se nezabývaly její námitkou, že když byl I. J. poskytován předchozí úvěr (ze dne 28. 11. 2007), byl jí poskytován v pořadí již druhý úvěr, a to na částku 150.000,- Kč, byl její příjem kalkulován na částku 11.870,- Kč a tento příjem zcela bez obtíží procházel systémem. Je tak s podivem, že by příjem 18.330,- Kč k poskytnutí konsolidovaného úvěru ve výši pouze o 50.000,- Kč nebyl postačující. Odvolací soud zcela neprávně uvedl, že I. J. čerpala u poškozené dva úvěry v roce 2006 a 2007 v celkové výši 150.000,- Kč. Jmenovaná měla u poškozené úvěrových produktů mnohem více – celkově, včetně historie klienta ... – včetně právě zmiňovaného konsolidačního úvěru ve výši 200.000,- Kč. Žádný z produktů jí však nebyl poskytnut v roce 2006, jak uvedl odvolací soud, neboť všechny úvěrové produkty jí byly poškozenou poskytnuty v roce 2007 a 2008.
Obviněná dále upozorňuje, že v podaném odvolání poukazovala na chybný závěr soudu prvního stupně týkající se bonity I. J. a výše nově stanovené splátky ve výši 3.564,- Kč. Odvolací soud ničím nepodložené závěry soudu prvního stupně převzal a dále se jím nezabýval, když uzavřel, že I. J. je nebonitní klient, u něhož obviněná nezohlednila její předchozí úvěry, resp. „že do kolonky pro údaj o dalších úvěrech poskytnutých jí ve skupině České spořitelny, a. s., v rozporu se skutečností uvedla, že žádné takové úvěry nečerpá...“. Podle názoru obviněné to svědčí o nepochopení smyslu a účelu konsolidace úvěrů. V této souvislosti pak dovozuje, že z její strany nedošlo k porušení žádné povinnosti, navíc tehdy, když bonitu klientky nezkoumá bankovní poradce, ale samotný systém poškozené.
Dovolatelka rovněž rozporuje závěr soudu prvního stupně, který nesprávně určil, že splátky původních dvou úvěrů byly 400,- Kč, resp. 800,- Kč a nová výše konsolidovaného úvěru měla být 3.564,- Kč, což vyhodnotil jako extrémní nárůst, který pro ni měl být varováním, že I. J., nebude schopná výši nové splátky řádně a včas uhrazovat. Ze spisového materiálu však jednoznačně podle jejího tvrzení plyne, že měsíční splátka úvěru ve výši 100.000,- Kč byla 1.776,- Kč, přičemž celková výše splátky, tj. včetně poplatků spojených se správou úvěru, činila 1920,- Kč, nikoli tedy soudem prvního stupně deklarovaných 400,- Kč, resp. 800,- Kč. Měsíční splátka úvěru 50.000,- Kč je následně rovněž dovoditelná z dokumentu transakce na úvěru a činila 884,- Kč. Včetně vedení účtu a poplatků, které činily 184,- Kč, činila výše měsíční splátky úvěru 1068,- Kč. Za oba tyto úvěry tak I. J. měla splácet 2.988,- Kč měsíčně a nikoli 1.200,- Kč, jak uvádí soud. Nová splátka konsolidovaného úvěru na částku 200.000,- Kč však činila pouze 3.564,- Kč, ke které je nezbytné připočítat 49,- Kč za vedení úvěrového účtu, celkově tedy 3.613,- Kč, což však ve svém důsledku znamená, že měsíční splátka se zvýšila pouze o 625,- Kč, oproti splátce předchozí. Podle ní je tak zřejmé, že navýšení splátky o 625,- Kč měsíčně na částku 3.613,- Kč v souhrnu celkových příjmů I. J. dosahujících v lednu 2008 částky 18.330,- Kč je naprosto zanedbatelné a rozhodně pak nemělo žádný vliv na její schopnost uhrazovat své závazky řádně a včas.
K odvolacím soudem zmíněnému neuvedení dalších úvěrů u skupiny České spořitelny, a. s., obviněná dodává, že pokud by odvolací soud prováděl důkazy, zejména výše zmiňovanými interními předpisy poškozené (v tomto smyslu zejména vnitřním předpisem č. 4031_01_02R) nemohl by uvést, že nezohlednila stávající úvěry I. J. u poškozené. Konsolidací došlo k jejich automatickému a plnému splacení. Tyto úvěry proto odškrtla v systému CPS, neboť pokud by tak neučinila, došlo by k duplicitě splátkové povinnosti, když by vedle sebe existovaly dva, resp. tři úvěry (na 50.000,- Kč, na 100.000,- Kč a nový na 200.000,- Kč) a žádná konsolidace by provedena nebyla.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí na něj navazující, a sám rozhodl tak, že se zprošťuje obžaloby. Alternativně navrhla, aby napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí při vyslovení závazného právního názoru, že se nejedná o trestný čin.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) po krátkém shrnutí obsahu obviněnou podaného dovolání zdůraznil v prvé řadě to, že druhá alternativa rozhodnutí dovolacího soudu, kterou obviněná navrhuje, tj. vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí s vyslovením závazného právního názoru, že se nejedná o trestný čin, není přípustná. Rozhodnutí v trestním řízení, zda skutek popsaný v obžalobě a posléze v enunciátu rozsudku je či není trestný činem, náleží především soudu prvního stupně, a to v závislosti na výsledcích hlavního líčení (§225 odst. 1 tr. ř.). Právě nalézacímu soudu totiž zákon svěřuje svrchovanou kompetenci hodnotit tímto soudem provedené důkazy a z nich pak stanovit skutkové závěry a jejich právní hodnocení. Postup, jímž by nadřízený soud oktrojoval formou závazného právního názoru soudu nižšímu zásadní právní závěr, zda skutek je či není trestným činem, by byl nepřípustným obcházením zákona a omezováním pravomoci jednotlivých stupňů soudní soustavy. Proto podle jeho názoru není tato část petitu realizovatelná, tím spíše, že by dovolatelkou navrhovaný právní názor měl zavazovat soud druhého stupně, jehož rozhodnutí je navrhováno ke zrušení (o rušení rozsudku soudu prvního stupně se v dovolání ničeho neuvádí).
K dovolacím důvodům, které obviněná ve svém dovolání uplatnila, se státní zástupce vyjádřil tak, že obviněná, pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (uplatněnému v jeho první alternativě, když bylo zamítnuto její odvolání, aniž by k tomu byly splněny zákonem stanovené procesní podmínky), neuvedla žádný konkrétní argument, nenamítla žádnou procesní podmínku ve smyslu §253 a násl. tr. ř., kterou by odvolací soud nerespektoval či neměl pro své rozhodnutí naplněnu. Taková argumentace by podle státního zástupce musela být neopodstatněná, neboť soud druhého stupně rozhodoval – co do procesních pravidel – zcela v souladu se zákonem.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelka rozvíjí poměrně širokou a podrobnou argumentaci, která ovšem podle hodnocení státního zástupce směřuje téměř výlučně proti skutkovým zjištěním, jež učinil soud prvního stupně. Sama to ostatně uvádí, pokud soudu vytýká, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávných skutkových zjištěních. Komplikovanou argumentací založenou na výkladu vnitřních předpisů poškozené se pokouší rozmělnit a zpochybnit skutkový základ, který je ve skutečnosti zcela prostý: žadatelka o úvěr nesplňovala svými příjmy předpoklady pro poskytnutí úvěru, proto – na doporučení obviněné – byla do žádosti o úvěr uvedena lživá suma příjmů z pracovního poměru v takové výši, aby mohl být úvěr poskytnut. Argumenty dalšími možnými příjmy I. J. z jiných zdrojů (především sociálního systému) jsou irelevantní, neboť takovými příjmy vůbec nebyla žádost o úvěr zaštítěna. Úvěr v částce 200.000,- Kč byl poskytnut na základě nepravdivého údaje o příjmu z pracovního poměru ve výši 22.000,- Kč měsíčně, ač ve skutečnosti činil tento příjem pouze 5.529,- Kč; z poskytnutého úvěru pak I. J. uhradila České spořitelně, a. s., pouze částku 9.340,- Kč.
Státní zástupce shrnuje, že je zcela nerozhodné, na jaký účel byla částka úvěru skutečně použita, zda na saturaci zůstatků předcházejících úvěrů nebo uspokojení osobních potřeb I. J. Argumentace „konsolidací úvěrů“ a „navýšením úvěrů pouze o 50.000,- Kč“ je lichá a pro výsledek řízení nevýznamná. Suma úvěru totiž v okamžiku dokonání deliktu činila 200.000,- Kč a soud druhého stupně správně poukazuje na fakt, že nalézací soud chybně s touto částkou neoperuje jako s výší škody ve smyslu kvalifikačního znaku, nýbrž uvádí pouze částku 190.660,- Kč, což je suma představující reálně způsobenou škodu ve smyslu rozhodování o náhradě škody v adhézním řízení. Tyto dvě škodní kategorie nalézací soud chybně zaměnil. Uvedenou vadu však nelze napravit, neboť náprava by vyzněla v neprospěch obviněné.
Jde-li o návrh obviněné na postup podle §265h odst. 3 tr. ř., státní zástupce dovozuje, že z dostupného spisového materiálu není zřejmé, zda a případně jak předseda senátu (samosoudce) soudu prvního stupně na tento návrh reagoval. Na základě toho, že právní stav navozený pravomocným meritorním rozhodnutím v této věci je natolik jasný, že podle jeho názoru není žádného důvodu, aby nadále byla oddalována realizace rozhodnutí o náhradě škody. Je totiž na obviněné, zda se jí v tomto ohledu podaří dosáhnout součinnosti s I. J. a zda bude tato osoba schopna jakkoli hradit dlužný úvěr, protože obviněná v dovolání tvrdí, že se jednalo v zásadě o zcela bonitní klientku.
Z těchto důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž z převážné části bylo podáno z jiných důvodů, než jsou stanoveny v §265b tr. ř. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) v neveřejném zasedání a pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, udělil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným, než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Podané dovolání splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek proto nemají námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve dvou alternativách.
Podstatou tzv. první alternativy je soudním rozhodnutím způsobené nedůvodné odepření práva na přístup odvolatele/stěžovatele k soudu druhého stupně. K tomu dochází buď tehdy, byl-li řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.).
Druhou alternativu představuje případ, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej, a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud - ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , z dovolání obviněné je zřejmé, že je uplatňován v podobě jeho alternativy druhé, neboť (část I. dovolání) jeho existence je spojována s tvrzením dovolatelky, že v důsledku vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení nemělo dojít k zamítnutí jejího odvolání. Odvolacímu soudu je tak vytýkán jeho postup spočívající v aplikaci §256 tr. ř. Tomuto náhledu obviněné však přisvědčit nelze, neboť (jak plyne z níže uvedeného) rozhodnutí soudu prvního stupně takto vytýkanou vadou zatíženo není.
Uplatnila-li obviněná dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla-li jeho prostřednictvím nesprávné právní posouzení skutku (výhrady o nesprávnosti výše škody, o absenci skutkového podkladu pro závěr o danosti znaku nepravdivého údaje), případně jiné nesprávné hmotně právní posouzení (výhrada vůči výroku o náhradě škody), učinila tak ryze v rovině námitek skutkové, případně trestně procesní povahy, neboť toliko prostřednictvím nich, tj. předkládáním vlastních hodnotících úvah a z nich vyplývajících jiných skutkových závěrů namítá nesprávné právní posouzení skutku. Lze se ztotožnit s hodnocením jejího dovolání státním zástupcem, který důvodně poukázal na to, že rozsáhlá argumentace interními předpisy poškozené organizace má za cíl rozmělnění skutkových zjištění soudů, aniž však může vést ke zpochybnění jeho základních nosných prvků, které jsou rozhodující pro posouzení jednání obviněné. Přitom podstatou skutku, z hlediska jeho subsumpce pod znaky skutkové podstaty trestného činu, který tak podle soudů po stránce objektivní i subjektivní [podle právního názoru odvolacího soudu nikoli ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák.] naplnila, je to, že
1. vystupovala jako zaměstnankyně České spořitelny, a. s., na pozici privátního poradce,
2. uzavřela s I. J. smlouvu o úvěru č. ..........,
3. do žádosti o úvěr uvedla měsíční příjem žadatelky 22.000,- Kč při vědomí, že tohoto příjmu nedosahuje,
4. v důsledku nehrazení splátek I. J. způsobila poškozené společnosti škodu ve výši 190.660,- Kč (dle zjištění soudu prvního stupně, které v důsledku uplatnění zásady zákazu reformationis in peuis musel respektovat soud odvolací).
Uvedené zestručněné skutkové závěry nejsou, pokud jde o body 1. a 2., dovolatelkou zpochybňovány. Obviněná zaměřila svou argumentaci na zpochybnění skutkových závěrů uvedených pod body 3. a 4., neboť ve spojení s nimi uzavřely soudy, že poskytla jinému pomoc k tomu, aby při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil tak škodu nikoli malou (soud nalézací), resp. při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla nepravdivé údaje a způsobil tak škodu nikoli malou (jak je třeba dovodit s ohledem na str. 6 rozhodnutí soudu odvolacího). Námitkám obviněné, které ve své podstatě mají vést k jiným skutkovým zjištěním, však přisvědčit nelze. O správnosti skutkových zjištění, která jsou pro vyslovení její viny rozhodné, totiž nevznikají důvodné pochybnosti.
Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že se obviněná podílela jako zaměstnanec poškozené organizace na sjednávání specifikované smlouvy o úvěru, a že do příslušné žádosti zanesla údaj, že měsíční příjem žadatelky I. J. činí 22.000,- Kč (v kolonce „Příjem ze zaměstnání/podnikání“). O tomto skutkovém zjištění nevzniká pochybnost a dovolatelkou ani není tvrzen opak. Podle zjištění soudu se tak stalo (a rovněž to není zpochybněno) poté, co první údaje (vycházející z příjmu u zaměstnavatele) se ukázaly být nedostatečnými pro kladné posouzení žádosti o úvěr. K údaji, z něhož bylo při posuzování žádosti vycházeno (další kolonky rubriky „Průměrný měsíční příjem“, tj. „Další příjem“ a „Příjem z pronájmu“ byly vyplněny údajem „0“), namítá obviněná ve svém dovolání, že nejde o údaj nepravdivý, ač k jeho odlišnému hodnocení, podle provedeného dokazování a konec konců i s přihlédnutím k argumentaci samotné dovolatelky vznesené v jejím mimořádném opravném prostředku, není důvod. I sama obviněná totiž připouští, že příjmy, které bylo možno zohlednit, nedosahují výše 22.000,- Kč uvedené v žádosti o úvěr. Shledává-li jako jediné své pochybení to, že samostatně nebyl vykázán příjem druha žadatelky, pak je nutno oponovat tím, že s takovým příjmem vůbec nemohlo být kalkulováno. Podle výpovědi svědkyně I. J., z níž vyšel již soud prvního stupně, byl druh svědkyně v době sjednávání úvěru nezaměstnaný a ničím svědkyni nepřispíval (z hlediska finančního pro ni naopak představoval zátěž). Nemohla-li obviněná počítat s žádným dalším příjmem (konkrétně příjmem druha), který by společně s příjmy žadatelky o úvěr prokázanými odůvodnil hodnotu 22.000,- Kč vykázanou v rubrice „Průměrný měsíční příjem“ (konkrétně v položce „Příjem ze zaměstnání/podnikání“), a takto ve prospěch I. J. legálně zohledňovat, potom uvedení údaje 22.000,-Kč v daných souvislostech je třeba hodnotit jako uvedení nepravdivého údaje při sjednávání úvěrové smlouvy obviněnou, a to plně ve smyslu jeho vymezení jako znaku objektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. Připomíná se, že za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy, příp. pro čerpání úvěru. Neodpovídající údaj o příjmu žadatelky o úvěr je nepochybně takovou skutečností, která je pro uzavření úvěrové smlouvy důležitá. To, že údaj 22.000,- Kč nevyjadřoval skutečně dosahovaný příjem I. J., bylo důkazním řízením prokázáno.
Nedůvodné jsou i vývody obviněné v tom směru, že za škodu vzniklou z jejího jednání, by měla být považována pouze částka 50.000,- Kč. Z dokladů, které jsou ve spise založeny, totiž jednoznačně vyplývá, že úvěrová smlouva (č. l. 49-51) byla uzavřena na částku 200.000,- Kč, která bude vyplacena v hotovosti, k čemuž podle pokladního dokladu (č. l. 53) dne 7. 1. 2008 skutečně došlo. Již okamžikem vyplacení této částky (ve spojení s následným nesplácením tohoto úvěru I. J.) byla poškozené organizaci způsobena škoda, která odůvodňuje aplikaci zákonného znaku škody nikoli malé. Tou je ve smyslu ustanovení §89 odst. 9 tr. zák. škoda dosahující nejméně 25.000,- Kč. Škodou způsobenou trestnou činností obviněné je tato částka a nikoli částka vypočtená obviněnou jako rozdíl mezi prostředky na základě naposled uzavřené úvěrové smlouvy vyplacené a předchozími pohledávkami poškozené společnosti za I. J., neboť v rozsahu 200.000,- Kč (dle zjištění soudu prvního stupně 190.660,- Kč při započtení provedených splátek) se v důsledku trestného jednání obviněné (a rovněž I. J.) její majetek snížil.
Pochybením není zatížen ani výrok o náhradě škody, neboť jeho vyslovení soudy vychází z poznatku o vzniku škody způsobené trestnou činností, resp. o její dosud neuhrazené výši, o kauzálním významu jednání obviněné pro její vznik a poukazem na ustanovení §420 o. z. (str. 6 rozhodnutí soudu odvolacího) dovozuje zákonný důvod, pro který je ze strany poškozené odůvodněno požadovat na obviněné její náhradu. Vyslovení solidární odpovědnosti (§438 odst. 1 o. z.) nebrání skutečnost, kterou uplatňuje obviněná (poukazující na to, že uložením povinnosti k náhradě škody je údajně výrazněji postižena, než samotná profitující I. J.).
Uplatněný dovolací důvod není naplněn ani výhradou obviněné vůči uloženému trestu, neboť uvedený výrok lze napadat jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to navíc nikoli pro jeho nepřiměřenost, nýbrž toliko z hledisek citovaným ustanovením upravených.
Skutečnosti, jimiž nedochází k naplnění deklarovaného dovolacího důvodu [a těmi v případě uplatnění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou námitky rázu skutkového a procesního], společně s námitkami směřující toliko proti odůvodnění rozhodnutí (viz §265a odst. 4 tr. ř.) nemohou založit přezkoumání napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Proto ve vztahu k nim ani není nezbytné, aby na ně dovolací soud podrobněji reagoval.
Nesměřovala-li podstata dovolání obviněné k tomu, aby konkrétními výhradami a příslušnou hmotně právní argumentací zpochybnila správnost právní kvalifikace skutku popsaného ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně (skutku takto soudy zjištěného), poté dostačuje, aby na základě výše uvedeného poukázal Nejvyšší soud na příslušné pasáže rozhodnutí zejména odvolacího soudu, v němž soud druhého stupně správně vyložil, zjištění jakých skutkových okolností dostačuje k závěru o vině pachatele trestným činem úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., a to na rozdíl od trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. (uvedení osoby provádějící majetkovou dispozici v omyl či využití jejího omylu) – str. 6 jeho usnesení. Napadená rozhodnutí z tohoto pohledu proto není způsobilá zvrátit ani argumentace obviněné podrobně rozvedená na str. 7-10 jejího dovolání.
Z výše obsaženého zhodnocení argumentace obsažené v dovolání obviněné plyne, že ta se svými konkrétními námitkami s uplatněnými dovolacími důvody míjí, v důsledku čehož je třeba konstatovat, že její dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř..
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „ V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
K návrhu obviněné na odklad výkonu rozhodnutí (část II. a dodatek dovolání) je nezbytné uvést, že o něm nebylo rozhodováno samostatným výrokem, resp. samostatným rozhodnutím. Na rozdíl od případu upraveného ustanovením §265h odst. 3 tr. ř. (návrh předsedy senátu soudu prvního stupně) totiž trestní řád neukládá dovolacímu soudu (resp. předsedovi příslušného senátu) povinnost, aby o takovém návrhu (podnětu) rozhodl, a to v zákonem stanovené lhůtě. S ohledem na závěry, který ohledně důvodnosti podaného dovolání byly Nejvyšším soudem učiněny, nebylo obviněnou navržené rozhodnutí o odkladu výkonu rozhodnutí předsedou senátu vydáno.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil