ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.1146.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 1146/2013-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. října 2013 o dovolání obviněného V. M. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 9 To 78/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 32/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 9 To 78/2013, byl k odvolání obviněných V. M. a A. I. R. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen pouze ve výroku o trestu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 2 T 32/2012, kterým byli obvinění uznáni vinnými přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a obviněný V. M. byl odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let (obviněný A. I. R. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let), oběma obviněným byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému způsobenou škodu a nově bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že oběma obviněným při nezměněném výroku o vině přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku; jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 9 To 78/2013, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uplatněný dovolací důvod je podle mínění obviněného dán, protože rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný v dovolání „odmítá skutkový děj tak, jak ho popsal Obvodní soud pro Prahu 6, a to z toho důvodu, že v podstatných skutečnostech je interpretace Policie ČR a soudu i důkazně rozdílná“. V podaném dovolání popisuje obviněný okolnosti seznámení se s poškozeným a důvod, pro který chtěl poškozený s obviněnými spolupracovat. Soudům vytýká, že nebraly v úvahu, že sám poškozený jednal protiprávně, že na poškozeného podal několik trestních oznámení – přičemž některá nejsou doposud skončena, dále vytýká i to, že se soudy nevypořádaly s otázkou vzniklé škody. Podle obviněného ani z popisu skutku nevyplývá, čeho se vlastně dopustil vůči poškozenému, neboť popis skutku popisuje pouze jednání spoluobviněného. Z výpovědí slyšených svědků P. K., H. Š. a A. T. vyplývá, že jednáním poškozeného vznikla společnosti Finexx CZ škoda, že nebylo slyšet žádné násilí vůči poškozenému (výpověď svědkyně Š.). Pokud jde o výpověď JUDr. J. K., její důkazní hodnotu považuje obviněný za „zcela irelevantní k samotnému způsobu, okolnostem spáchaného skutku, výši škody či jiných skutečností“. Podle obviněného neexistuje kromě výpovědi JUDr. J. K. žádný důkaz nebo svědek, kterým by byl soudy zjištěný skutkový děj prokázán. Vzhledem k uvedeným skutečnostem, subjektivním pocitům některých svědků a nevěrohodnému poškozenému došlo podle mínění obviněného k porušení zásady in dubio pro reo. Závěrem podaného dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 2 T 32/2012.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného Nejvyššímu soudu sdělil, že se k tomuto nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud musí předně uvést, že pokud jde o dovolací námitky, tak tyto jsou identické s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci svého odvolání (viz str. 3 rozsudku Městského soudu v Praze), aniž by v rámci argumentace bylo přihlíženo ke skutečnosti, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek má dovolací důvody striktně vymezeny a nelze mimořádný opravný prostředek zaměňovat za řádný opravný prostředek (odvolání), přičemž dovolací námitky jsou obsahově shodné s obhajobou obviněného, jím uplatňovanou po celou dobu trestního stíhání. Vůči námitkám takto uplatněným (obsahově shodné námitky v řízení o dovolání s námitkami, se kterými se již vypořádaly soudy prvního a druhého stupně) lze aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C. H. Beck).
V předmětné trestní věci však Nejvyšší soud shledal, že námitky, které byly obviněným uplatněny, nenaplňují jím prezentovaný dovolací důvod, neboť se nejedná o námitky právní, které odůvodňují použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o námitky skutkové, kterými se obviněný snaží přesvědčit Nejvyšší soud o své verzi skutkového děje. Pro takový závěr svědčí např. vyjádření obviněného v samotném závěru jeho dovolání, kdy argumentuje tím, že žádný důkaz nebo svědek neprokazuje jeho vinu a zpochybňuje výpověď poškozeného a svědkyně JUDr. K., aby následně zpochybnil hodnocení důkazů soudy a konstatoval, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo.
Za právní námitku nelze označit ani tvrzení obviněného, že šlo o obchodně právní skutek. Nejvyšší soud musí upozornit, že nejen soud prvního stupně na straně 5-6 svého rozsudku provádí hodnocení důkazů a dospívá k právní kvalifikaci jednání obviněného (rozvádí, jaké skutečnosti bránily posoudit jednání obviněných přísnější právní kvalifikací), ale také na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, který na straně 4-6 reaguje na námitky obviněného M., se kterými se vypořádává, a na následujících stranách svého rozsudku reaguje na námitky spoluobviněného, aby rovněž poukázal na některé nedostatky v rozhodnutí soudu prvního stupně. Z výše uvedeného postupu soudu prvního i druhého stupně vyplývá, že při zjišťování skutkového stavu postupovaly v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nad rámec hodnotících úvah soudu prvního a druhého stupně považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že trestný čin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku spočívá mj. v tom, že pachatel jiného násilím nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal nebo strpěl. Soudy dospěly k jednoznačnému závěru, a to na základě provedeného dokazování, že obvinění požadovali po poškozeném částku 800.000,- Kč pod pohrůžkou, že pokud tak neučiní, tak mu zpřeráží nohy, dolámou jej a dostanou na vozík a obviněný z obavy o své zdraví a život jim předal částku 17.000,- Kč, což obviněným nestačilo a reagovali slovy „máme tě zabít“ apod. a poškozený v obavě o své zdraví jim vydal klíče od osobního vozidla. Skutek tak, jak je popsán ve výrokové části rozsudku, vykazuje znaky trestného činu vydírání, spáchaného ve spolupachatelství, a nelze tudíž akceptovat námitku obviněného, že by nevystihoval jeho jednání pro skutek, kterým byl uznán vinným a že jde o obchodně právní vztah. Bylo prokázáno, že pokud by snad měl poškozený obviněným způsobit nějakou škodu a tito po něm požadovali vydání peněz a následně osobního vozidla, za užití pohrůžek „zpřerážení nohou“ či dotazu „máme tě zabít“, což poškozený vnímal jako pohrůžky, které jsou obvinění schopni realizovat, pak nelze akceptovat námitku obviněného, že by mělo jít o obchodně právní vztah. Zpochybňuje-li v souvislosti se svojí obhajobou osobu poškozeného a jeho věrohodnost, pak je nutno uvést, že s touto problematikou se vypořádal soud druhého stupně i se skutečností, že poškozený byl v minulosti soudně trestán, což nevylučuje, stejně jako okolnost, že na poškozeného obviněný podal několik trestních oznámení, trestní odpovědnost obviněného a závěr soudu, že se jednání vůči poškozenému dopustil se spoluobviněným. Stejně tak jsou nikoli hmotně právně, ale z procesních důvodů zpochybňovány výpovědi svědků, kteří prokazovali psychický stav poškozeného v souvislosti s jednáním obviněných.
Námitky obviněným v dovolání uplatněné nejsou hmotně právního charakteru, ale jde o námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se obviněný snaží dovolací soud přesvědčit o pravdivosti své verze skutkového děje. V souvislosti s uvedenou argumentací je nutno upozornit obviněného na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. V rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann