ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.1187.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 1187/2013-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. listopadu 2013 o dovolání obviněného R. H. proti usnesení Krajského soudu Brně, pobočky v Zlíně ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 6 To 165/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 235/2011, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 12. 4. 2012, č. j. 6 To 165/2012-463, mimo výroku, jímž podle §257 odst. 2 tr. ř. bylo z důvodu §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného pro skutek, v němž byl spatřován přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Zlíně, ze dne 13. 3. 2012, č. j. 34 T 235/2011-410.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Okresnímu soudu ve Zlíně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 2. 2012, č. j. 34 T 235/2011- 410, byl obviněný R. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zákona (ad 1), přečinem (správně zločinem) týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoníku“) a přečinem ohrožování mravní výchovy dítěte (správně ohrožování výchovy dítěte) podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (ad 2) a přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), písm. c) tr. zákoníku (ad 3), kterých se dle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že
1. v době od 1. 2. 2006 do 26. 4. 2008 v bytě na ul. J. V. v O., okres Zlín, kde žil se svou družkou P.S. a dcerou K. S., opakovaně, v mnoha případech psychicky deptal svou družku, které vulgárně nadával a ponižoval ji (soudem ve výroku uvedenými vulgárními) výrazy. V opilosti P. S. také několikrát i fyzicky napadl, kdy ji udeřil zavřenou pěstí do obličeje, kopal ji do celého těla, tahal ji za vlasy, cloumal poškozené hlavou o skříň, trhal jí vlasy, vyhrožoval jí i zabitím, kdy jí vzal její šaty ze skříně, nožem tyto probodal a řekl, že takto jednou skončí,
tímto jednáním také ohrožoval rozumový a mravní vývoj nezletilé dcery K. S., neboť v uvedeném období vystupoval vůči její matce agresivně, kdy nedbal ohled na nezletilou dceru, která byla opakovaně přítomna jeho nevhodnému chování vůči matce a zažívala kvůli otci stresující situace, kdy si začala vytrhávat vlasy a třít prsní bradavky,
2. v době od 1. 8. 2009 do 31. 1. 2010 v bytě na ul. J. V. v O., okres Zlín, kde žil se svou družkou P. S. a dcerou K. S., znovu opakovaně, v mnoha případech psychicky deptal P. S., které vulgárně nadával a ponižoval ji (soudem ve výroku uvedenými vulgárními) výrazy. V opilosti ji také několikrát fyzicky napadl, kdy ji udeřil zavřenou pěstí do obličeje, kopal ji do celého těla, tahal ji za vlasy, plival na ni,
čímž také ohrožoval rozumový a mravní vývoj nezletilé dcery K. S., neboť v uvedeném období vystupoval vůči její matce agresivně, kdy nedbal ohled na nezletilou dceru, která byla opakovaně přítomna jeho nevhodnému chování vůči matce a zažívala kvůli otci stresující situace, kdy si začala vytrhávat vlasy a třít prsní bradavky,
3. od 1. 2. 2010 do 16. 8. 2011 v O. a jinde neustále kontaktoval svou družku P. S., když za ní chodil do práce, před její dům, dále ji kontaktoval na její mobilní telefon čísla ... prostřednictvím svého mobilního telefonu číslo .... Posílal jí (soudem citované vulgární) SMS zprávy, ve většině případů sexisticky urážlivé, kdy se neustále dožadoval styku s nezletilou dcerou K. S., poškozené za výše uvedené zasílal 2 až 10 SMS zpráv denně, dne 9. 8. 2011 v 7.30 hodin v bytě na ul. J. V. při předávání nezletilé K., ke styku s otcem, obžalovaný začal poškozené P. S. vulgárně nadávat, v důsledku čehož nezletilá K. plakala a prosila matku, nechť ji vezme s sebou, obžalovaný poté shodil P. S. v bytě na zem a začal ji kopat do celého těla a to i za přítomnosti nezletilé K., přičemž toto jednání bylo způsobilé vyvolat důvodnou obavu o zdraví a život svůj i dcery.
Obviněnému byl za jednání pod body 1) a 2) výroku rozsudku, jakož i za sbíhající se přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen pravomocným trestním příkazem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 4. 2011, č. j. 34 T 69/2011-42, uložen úhrnný a souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 4. 2011, č. j. 34 T 69/2011-42, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za jednání pod bodem 3) výroku rozsudku byl obviněný odsouzen podle §354 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Rovněž pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání, které proti citovanému rozsudku Okresního soudu ve Zlíně podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 6 To 165/2012, tak, že podle §257 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek popsaný v obžalobě Okresního státního zastupitelství ve Zlíně ze dne 11. 11. 2011, v němž podaná obžaloba spatřovala přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku (ve výroku usnesení uveden popis skutku, který byl v napadeném rozsudku vyjádřen pod bodem 3), přičemž ve zbývající části zůstal napadený rozsudek rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Martiny Pešákové dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítl jednak nesprávnost právního posouzení skutku, jednak i jiné nesprávné hmotně právní posouzení.
Nesprávnost právního posouzení skutku spatřuje obviněný
a) ve vztahu ke kvalifikacím jeho jednání podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku v aplikaci kvalifikované skutkové podstaty, tj. v právním závěru soudů, že se měl činů pod body 1 a 2 dopouštět po delší dobu. Odkazuje na konstantní judïkaturu (R 58/2008) a namítá, že dle samotné poškozené a ani dle zjištění soudu na str. 7 rozsudku v případě skutku pod bodem 2 nedocházelo k fyzickému týrání, poškozená neutrpěla žádnou újmu na zdraví a dle popisu skutku šlo pouze o několik měsíců. Poškozená sama obviněnému vulgárně nadávala a volala mu i po skončení společného soužití, což nesvědčí ani o psychické újmě či příkoří, jak vše hodnotí okresní soud. S ohledem na délku společného soužití by dle obviněného u druhého skutku musely být (při soudem užité právní kvalifikaci) intenzita jednání i jeho následky výrazně horší,
b) ve vztahu ke kvalifikacím jeho jednání podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zák. a podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku v nenaplněnosti zákonných znaků uvedených trestných činů v jeho jednání. V daném směru namítá, že svým obsahem je jednání ohrožující rozumový, citový a mravní vývoj dítěte shodné s jednáním, kdy byl nezletilý vystaven nebezpečí zpustnutí. Tento archaický výraz byl dle mínění obviněného v podstatě pouze nahrazen novějším popisem jednání, ovšem v obou případech jde o jednání, jimiž si dítě osvojuje v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, sklony a zájmy, které zpravidla vedou k jeho morálnímu úpadku a k neschopnosti usměrňovat způsob svého života v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti – dítě propadne alkoholu nebo drogám, bude se chovat promiskuitně, živit prostitucí, povede parazitní způsob života, bude páchat trestné činy, osvojí si jiné škodlivé návyky jako zneužívání léků, záškoláctví apod. Okresní soud přitom neshledává naplnění znaků tohoto trestného činu v tom, že by poškozená K. mohla v budoucnu vést nemorální život odporující morálním zásadám občanské společnosti, nýbrž v tom, že by jí mohla vzniknout psychická újma (mohla by si osvojit modely chování mezi partnery, jaké fungovaly mezi jejími rodiči, a nechá se v budoucnu od svého partnera ponižovat a týrat, aniž by měla sílu a vůli se tomuto vzepřít). Toto ohrožení nijak nekoresponduje se skutečným obsahem trestného činu, tedy s ohrožením, že by mohla vést nemorální život.
Jiné nesprávné hmotně právní posouzení dle obviněného spočívá v nesprávnosti dílčích skutkových závěrů, jež mají příčinu v tvrzeném jednostranném hodnocení důkazů, které neodráží celé provedené dokazování. Vůči tvrzení poškozené, že ji obviněný napadal vždy v opilosti a k těmto útokům mělo docházet až 3x do týdne, argumentuje obviněný zprávou zaměstnavatele, z níž plyne, že u něj nebyl alkohol nikdy zjištěn ani řešen. Vůči údaji, že obviněný bil poškozenou pěstí do obličeje, namítá, že by takové útoky musely zanechat v obličeji viditelná zranění, a v daném kontextu se dovolává výpovědí svědkyň L. Š. a Z. H. Soudu vytýká, že zamítl jeho důkazní návrh na zpracování znaleckého posudku ohledně zranění, která mohla být způsobena popsanými útoky. Ze skutečnosti, že poškozená nikdy nevyhledala lékařskou pomoc, a závěru soudu, že obviněný poškozenou týral zejména psychicky, dovozuje obviněný, že ani okresní soud není zcela přesvědčen, že by docházelo k jednání (bití, kopání apod.), jak je popsáno ve skutkových větách. Fyzické napadání je u skutku 2 popsáno shodně jako pod bodem 1. Skutečnost, že by poškozená byla týranou ženou, neodpovídá jejímu popisu společného soužití, kdy uváděla, že sama vyvolávala hádky, stačilo málo, tak do něj jela, nadávala mu. To dle obviněného nesvědčí pro závěr soudu, že by se poškozená obviněného bála.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil uvedené rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
II.
Nejvyšší soud, který učinil zjištění, že dovolání obviněného proti napadenému usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 6 To 165/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], tj. obviněným prostřednictvím jeho obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř. a ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř., o tomto mimořádném opravném prostředku rozhodl již usnesením ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 6 Tdo 730/2012, kterým je odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
V tomto svém usnesení Nejvyšší soud poukázal [s oporou o obsahové vymezení důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] jednak na to, že některé námitky obviněného jsou z pohledu jím deklarovaného důvodu dovolání právně irelevantními, současně však přiznal právní relevanci těch, jimiž obviněný brojil proti právnímu závěru soudů nižších stupňů, že svým jednáním naplnil zákonné znaky trestného činu ohrožování mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zák. a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Nejvyšší soud v tomto svém předchozím rozhodnutí uvedl následující skutečnosti:
Obviněnému nelze upřít důvodnost v jeho námitkách stran posouzení té části jednání, kterého se dle napadených rozhodnutí měl dopustit vůči nezletilé K. S. Připomíná se, že v jednání, kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že
ad 1) tímto jednáním (v době od 1. 12. 2006 do 26. 4. 2008), resp .
ad 2) čímž (v době od 1. 8. 2009 do 31. 1. 2010)
také ohrožoval rozumový a mravní vývoj nezletilé dcery K. S., neboť v uvedeném období vystupoval vůči její matce agresivně, kdy nedbal ohled na nezletilou dceru, která byla opakovaně přítomna jeho nevhodnému chování vůči matce a zažívala kvůli otci stresující situace, kdy si začala vytrhávat vlasy a třít prsní bradavky,
soudy spatřovaly:
ad 1) trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zák., který byl obviněným spáchán naplněním zákonných znaků „ úmyslně vydal osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí tím, že závažným způsobem porušil svou povinnost o ni pečovat“,
ad 2) přečin ohrožování mravní výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, který byl obviněným spáchán naplněním zákonných znaků „ úmyslně ohrozil rozumový, citový a mravní vývoj dítěte tím, že závažným způsobem porušil svou povinnost o ně pečovat “.
Důvody, pro které shledává Nejvyšší soud oprávněnými námitky obviněného, mají svoji příčinu v nepřesvědčivosti právního zdůvodnění užité právní kvalifikace soudem prvního stupně, resp. (s ohledem na vyjádření obsažené na str. 4 usnesení odvolacího soudu . „…soud I. stupně velmi pečlivě odůvodnil právní kvalifikaci ohledně bodu 1. a 2. výroku napadeného rozsudku, a to jak co se týče trestné činnosti vůči poškozené P. S., tak vůči nezletilé K. S. a s tímto použitím a zhodnocením právní kvalifikace se odvolací soud zcela ztotožnil.“ ) i soudem odvolacím. Prvotní příčinou dovolacím soudem zjišťovaného nedostatku rozsudku soudu prvního stupně je to, že výše citovaný skutkový popis jednání obviněného vůči poškozené K. S. nevyjadřuje dostatečně soudem užité kvalifikační znaky (z pohledu hrozícího negativního následku při vývoji osobnosti poškozené ve smyslu námitek dovolání obviněného), přičemž rozvinutí těchto závěrů při odůvodnění právní kvalifikace okresním soudem na str. 8 jeho rozsudku není souladné s výkladem zákonných znaků trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zák., jak se postupem doby vyvinul a ustálil, potažmo pak ani s interpretací zákonných znaků vtělených do ustanovení §201 tr. zákoníku o přečinu ohrožování mravní výchovy dítěte.
Jak již uvedeno, skutek, vyjádřený ve výrokové části rozsudku okresního soudu, negativní následky, jimiž mohla být poškozená K. S. ohrožena, nevyjadřuje a pokud se jimi okresní soud zaobírá při zdůvodnění právní kvalifikace činu (již zmiňovaná str. 8 rozsudku), činí tak způsobem, který nemůže být Nejvyšším soudem akceptován. Pokud totiž okresní soud shledává naplněnost znaku vydání nebezpečí „ zpustnutí “ v tom, že obviněný „.. dopustil, aby si (nezletilá) osvojovala návyky a povahové rysy, které by mohly vést k tomu, že nebude schopna sama v dospělosti usměrnit svůj život v souladu s obecnými zásadami morálky. Jinými slovy, vytvořil nebezpečí, že K. bude v dospělosti stejná jako její matka přehnaně submisivní, že se i ona v budoucnu nechá od svého partnera ponižovat a týrat, aniž by měla sílu a vůli se tomu vzepřít.“ , pak je nezbytné přiznat, že výklad citovaného zákonného znaku činí okresní soud nekonzistentně s jeho výkladem uznávanou judikaturou. Správně v daném směru poukazuje obviněný na to, že nebezpečím zpustnutí je třeba rozumět taková ohrožení osoby mladší než osmnáct let, která by se projevila v jeho morálním úpadku formami, která příkladem (ve shodě s jím citovanou publikací) uvedl ve svém dovolání. Obecně lze tudíž poukázat na to, že předmětem ochrany osoby mladší osmnácti let poskytované ustanovením §217 tr. zák. je zdárný vývoj takového jedince a úsilí o zabránění vzniku takových hrozících negativ v jeho osobnosti, které by se u něj projevily buď v deficitu v oblasti morálky (parazitní způsob života, prostituce apod.) či v deficitu v oblasti citové (citová oploštělost, absence vyšších citů, egoismus, hostilita apod.), tj. v takovém směru, že by následné projevy takového jedince v budoucnosti, jako důsledek změn jeho osobnosti vyvolaných jednáním pachatele, tzn. celkový způsob jeho života a konkrétní projevy jeho chování byly způsobilé přivodit jejich společenský (morální) odsudek. V tomto směru však okresním soudem zvažovaný hrozící vývoj osobnosti poškozené do podoby osoby přehnaně submisivní, nezpůsobilé dostatečně razantně vystoupit vůči ji ponižujícímu jednání ze strany jiné osoby, nelze považovat za následek, který by bylo možno označit za zpustnutí poškozené.
Ve své obecnosti lze takto přistupovat i k výkladu zákonných znaků, které jsou obsaženy v ustanovení §201 tr. zákoníku, byť formulace zákonných znaků „ ohrozil rozumový, citový a mravní vývoj dítěte “ umožňuje poněkud širší nahlížení na možné negativní důsledky jednání pachatele, které se u poškozené mohou projevit.
Neudržitelnost učiněných závěrů v napadených rozhodnutích má své příčiny i v dalších skutečnostech, které byly buď nesprávně hodnoceny, či nemají dostatečný skutkový podklad v provedeném dokazování. Nelze se ubránit dojmu, že prokázání skutečností nezbytných pro náležité objasnění a následné právní posouzení žalobních tvrzení obsažených v bodech 4. a 5. obžaloby nebyla věnována (na rozdíl od dostatečnosti takových postupů v případě poškozené P. S.) pozornost nezbytná pro učinění přesvědčivých skutkových a právních závěrů. Lze dokladovat, že soud (při úpravě skutkového vyjádření zdůvodněného závěrem o jednotě skutků vyjádřených v žalobním návrhu pod body 1. a 4., resp. 2. a 5.) převzal ve své podstatě tvrzení v obžalobě obsažená, aniž je přizpůsobil výsledkům dokazování při hlavním líčení, resp. aniž by při právním posouzení věci uvážil v nezbytném rozsahu všechny právně relevantní skutečnosti.
V případě skutku pod bodem 1) výroku napadeného rozsudku postrádá dovolací soud vyložení toho, zda bylo namístě, aby ve vztahu k nezletilé K. byl skutek z hlediska časového vymezen shodně, jako ve vztahu k poškozené P. S., a to s přihlédnutím k věku dítěte na počátku vymezeného údobí. Jinými slovy řečeno, okresní soud ve svém rozhodnutí nevyložil, zda bylo rozumovým (a s nimi spojeným rozpoznávacím) schopnostem nezletilé již v období od 1. 2. 2006, tedy k datu, kdy nezletilá ještě nedosáhla ani věku jednoho roku (nar. 24. 2. 2005), přiměřené považovat ji za předmět útoku trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Obecně je totiž zastáván názor, že takový jedinec (tj. osoba mladší osmnácti let, stejně jako „dítě“ v případě ustanovení §201 tr. zákoníku), musí být na takovém stupni duševního vývoje, aby jej pachatelovo závadové chování mohlo nepříznivě ovlivnit a tím mohlo vzniknout nebezpečí pro jeho další vývoj předpokládané uvažovanými ustanoveními (§217 tr. zák., §201 tr. zákoníku).
Byť okresní soud v souvislosti s odůvodněním kvalifikace jednání obviněného dle zmíněných dvou ustanovení správně uvádí, že „k naplnění znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu nebo přečinu není nutné, aby tento škodlivý následek opravdu nastal, postačí, když toto jednání je způsobilé tento následek vyvolat“ , v rozporu s tímto prohlášením, které obsahově vymezuje tzv. ohrožovací následek, uvádí, že se v posuzovaném případě jedná „o tzv. poruchový delikt“.
Další skutečnost, která vzbuzuje pochybnosti o oprávněnosti právní argumentace okresního soudu ohledně naplnění zákonných znaků skutkové podstaty, jež okresní soud užil při vyslovení viny obviněného, a to znaků „ závažným způsobem porušil svou povinnost o ni pečovat “, má svůj základ v pochybném skutkovém zjištění nalézacího soudu, resp. způsobu jeho vyjádření v popisu skutku. Z odůvodnění právní kvalifikace na str. 8 rozsudku okresního soudu je nutno usuzovat, že porušení povinnosti pečovat o nezletilou shledává nalézací soud v tom, že obviněný „porušoval mj. i svou povinnost otce vytvořit pro dceru klidné a láskyplné rodinné soužití pro její zdárný život“. Ačkoli okresní soud v daných souvislostech necituje žádné ustanovení, jehož porušení obviněným (a to závažným způsobem) dle něj odůvodňuje jeho trestní odpovědnost, lze dospět k poznatku, že tím míní porušení povinnosti rodiče nezletilé, neboť takový závěr je nutno učinit jak vzhledem k výše citované části odůvodnění jeho rozsudku ( „porušoval mj. i svou povinnost otce“ ), tak i vzhledem k popisu skutku ve výroku rozsudku ( „ .. kde žil .. a dcerou K. S, kdy nebral ohled na nezletilou dceru, která … zažívala kvůli otci stresující situace ..“ ).
Jakkoli je Nejvyšší soud při svém rozhodování o dovolání vázán skutkovým stavem věci, jak jej zjistily soudy v dovoláním napadeném rozhodnutí, je jako soudní orgán ochrany práv jednotlivce ve smyslu čl. 90 Ústavy povinen k zásahům v případech, které v pojímání Ústavního soudu vykazují znaky extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými a právními závěry na straně jedné, či učiněnými skutkovými závěry a obsahem provedených důkazů na straně druhé (tj. též v případech, kdy skutkové závěry obsažené v rozhodnutí nemají žádný relevantní podklad v důkazech příslušným orgánem provedených).
Nedostatkem, který zatěžuje hodnotící činnost okresního soudu při právním posouzení skutku, je to, že z faktu biologického otcovství obviněného k nezletilé K. S., resp. ze závěru o jeho otcovství k nezletilé (nevztaženého však v rozhodnutí ke konkrétnímu důkazu, z něhož je tento poznatek činěn) - přes poznatek, který plyne ze soudem k důkazu přečtené zprávy obsažené na č. l. 210 spisu (obsahově shodný s vyjádřením P. S. v trestním oznámení na č. l. 6), že v době skutku pod bodem 1. rozsudku nebylo otcovství k nezletilé K. určeno - činí závěr o porušení jeho povinnosti o nezletilou pečovat z tvrzeného faktu o jeho otcovství k ní, tj. s vazbou na porušení povinnosti rodiče k nezletilému dítěti. Takový právní závěr je ovšem neudržitelný, neboť pozdější souhlasné prohlášení rodičů o určení otcovství k nezletilé, t. j. právní úkon ve smyslu ustanovení §52 odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „cit. zákona“), nemůže zpětně právní odpovědnost obviněného ve smyslu hodnoceném okresním soudem založit. Došlo-li uvedeným způsobem (viz vyžádaný opis rodného listu K. S.) k určení otcovství obviněného až ke dni 11. 11. 2008, nelze klást obviněnému za vinu neplnění povinnosti rodiče (otce) nezletilé v období od 1. 2. 2006 do 26. 4. 2008 a zejména vyvozovat z jejich neplnění pro něj trestně právní důsledky způsobem, jak se stalo v bodě 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně. Samotný fakt biologického otcovství obviněného v době činu (navíc dle cit. zprávy obviněným zpochybňovaný) nemůže právně relevantně odůvodnit odkaz na povinnost upravenou §31 odst. 1 písm. a) cit. zákona. Skutečnost, že obviněný žil s matkou nezletilé ve společné domácnosti jako druh, nemůže vést ani k závěru, že by se měl na výchově nezletilé podílet ve smyslu ustanovení §33 cit. zákona, neboť toto ustanovení se vztahuje na manžela rodiče takového dítěte ( „Na výchově dítěte se podílí i manžel, který není rodičem dítěte, za předpokladu, že s ním žije ve společné domácnosti.“ ).
Tato konstatování vedou k poznatku, že okresním soudem uvedený právní závěr (str. 8 rozsudku), že obviněný „závažným způsobem porušil svou jinou povinnost vyplývající z jeho rodičovské odpovědnosti“ - v tzv. právní větě okresní soud užil zákonného znaku „porušil svou povinnost o ni pečovat (pečovat o osobu mladší než osmnáct let)“ - není náležitě zdůvodněn a pro rozpornost právní argumentace (povinnost rodiče nezletilé) s faktickým stavem v době posuzovaného činu není dovolacím soudem akceptovatelný.
Bylo již zmíněno, že v odůvodnění rozsudku okresního soudu nelze v některých směrech nalézt odpověď na to, z jakých důkazů činí nalézací soud to které konkrétní skutkové zjištění. Uvedené konstatování se vztahuje i ke skutkovému závěru vyjádřenému ve výroku rozsudku, že nezletilá K. - pod vlivem jednání obviněného - „ si začala vytrhávat vlasy a třít prsní bradavky“. Tento skutkový závěr obsažený u obou skutků, jimiž byl obviněný uznán vinným, není dostatečně (zejména pak ve vztahu ke skutku pod bodem 2) důkazně podložen, neboť ze strany nalézacího soudu nebylo dostatečně uváženo (pasáž, která by na dále uvedené reagovala, v rozhodnutí absentuje), že výpověď nezletilé ze dne 18. 8. 2011, která takový údaj ve formě odpovědi na položenou otázku obsahuje (č. l. 109 v. in fine), neposkytuje žádnou dostatečnou časovou identifikaci, a výpověď P. S. tento údaj modifikující (č. l. 288: „Když slyšela křik, tak se třepala a držela si vlasy. Netrhala si je, ale mačkala si je.“ ), tyto projevy nezletilé situuje do období před dovršením tří let jejího věku (č. l. 289: „Když jsem uváděla, že si dcera jednu dobu třela prsíčka a držela vlasy, tak jsem tím myslela období do jejích třech let. Potom už to nedělala.“ ).
Závěry o vině obviněného trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zák. (ad 1) a přečinem ohrožování mravní výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, kterého se způsobem popsaným v napadených rozhodnutích měl dopustit vůči nezletilé K. S., jsou v důsledku uvedeného zpochybněny jak z hlediska právního posouzení, tak z hlediska skutkových zjištění.
Z důvodů, které dovolací soud uvedl v další části svého usnesení ze dne 26. 7. 2012, pak o dovolání obviněného rozhodl způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
III.
Usnesení Nejvyššího soudu napadl obviněný ústavní stížností, o níž Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 7. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 407/13, tak, že pro porušení základního práva stěžovatele zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 6 Tdo 730/2012, zrušil a ve zbytku ústavní stížnost odmítl.
Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu poukázal na zjištění Nejvyššího soudu, která učinil stran skutkových zjištění a právních závěrů nižších soudů týkajících se té části skutku, kdy předmětem útoku ze strany odvolatele byla nezletilá (body 16. až 20 odůvodnění nálezu) a následně vyložil důvody nepřípustnosti aplikace ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. v posuzované věci zdůrazněním nutnosti dodržení principu nulla poena sine crimine (v podrobnostech body 26. – 29. odůvodnění nálezu). Aniž by tak obecně zpochybnil možnosti aplikace ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolacím soudem (bod 30.), vyložil Ústavní soud ve svém nálezu, že řešení zaujaté ve věci stěžovatele Nejvyšším soudem při projednání jeho dovolání (bod 22.). je z ústavního hlediska neakceptovatelné. Proto napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil a na tomto soudu ponechal, aby dovolání obviněného nově vyhodnotil a posoudil, zda bude nutné dovoláním napadená rozhodnutí zrušit a věc vrátit k novému projednání, a pokud ano, v jakém rozsahu, případně zda nejsou dány podmínky pro to, aby Nejvyšší soud ve věci sám rozhodl (bod 31.).
IV.
V důsledku citovaného rozhodnutí Ústavního soudu vyvstal před Nejvyšším soudem úkol, znovu se dovoláním obviněného zabývat (§314h odst. 1 tr. ř), a to při vázanosti právním názorem, který ve věci Ústavní soud vyslovil.
Ve věci posuzované přihlédl Nejvyšší soud při svém rozhodování – mimo toho, co je obsahem citovaného nálezu - nově i k písemnému vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného, které bylo Nejvyššímu soudu doručeno až po vydání jeho prvního rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření navrhla podanému dovolání vyhovět, když neshledala dostatečných podkladů pro vyslovení viny odvolatele trestnými činy ohrožování výchovy mládeže podle §217 tr. zák., případně ohrožování výchovy dítěte podle §201 tr. zákoníku. Pochybení naopak neshledala v případě další soudem užité právní kvalifikace. V podrobnostech ve svém vyjádření uvedla, že obviněný uplatněný dovolací důvod naplnil těmi námitkami, v nichž zpochybnil samotné právní posouzení obou skutků, tedy pokud namítl, že jeho jednání nemělo být posouzeno u skutku pod bodem 1. jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť intenzita jeho jednání s ohledem na absenci především fyzického násilí nebylo takové kvality, že by naplnilo znak týrání a současně jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť pokud jeho jednáním trpěla i nezletilá dcera K. S., nemohlo být podřazeno pod skutkovou podstatu trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť nebyla naplněna především objektivní stránka předmětného činu. V podstatě totožné námitky právního charakteru obviněný zaměřil i vůči právní kvalifikaci u druhého skutku, který byl právně kvalifikován jako přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování mravní výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.
V návaznosti na vymezení zákonných znaků trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku státní zástupkyně uvedla, že charakteristickým rysem u obou trestných činů je skutečnost, že pachatelé, kteří týrají jiné osoby, tak činí vůči blízkým osobám, případně dalším osobám, které s ním žijí ve společném bytě nebo domě, případně jinak vyjádřeno v obydlí. V takovém případě je dána specifická forma vzájemné závislosti, která vyplývá z toho, že osoby, které společně bydlí, mají ztíženou možnost obrany, ochrany a případně i možnosti vyhnout se následkům jednání pachatele, neboť mají ztíženou možnost opustit společné obydlí. Pod pojmem týrání soudní praxe rozumí zlé nakládání s osobou, která žije s pachatelem ve společné domácnosti, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Trvalost pachatelova jednání bývá posuzována v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Důležité je, že se nevyžaduje, aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, stejně jako i z popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, je zřejmé, že v obou případech obviněný (v prvním případě po dobu delší jednoho roku a ve druhém případě po dobu půl roku) ve společně obývaném bytě na ulici J. V. v O., v okrese Zlín týral svoji družku P. S., a to nadávkami, bitím, ponižováním - u skutku pod bodem 1. i vyhrožováním a zastrašováním - tak, že vyvolal psychický stres poškozené, který vyústil až v to, že společnou domácnost spolu s nezletilou dcerou K. S. opustila. Soudy obou stupňů postupovaly správně, pokud skutky posoudily v prvním případě jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a ve druhém případě jako přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť obviněný svým jednáním zcela zřetelně naplnil znaky skutkových podstat obou trestných činů, a to jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní. Přímý úmysl lze dovodit ze samotných skutkových okolností, tedy ze způsobu jeho jednání. Obviněnému tedy nelze přisvědčit v tom, že by skutková zjištění soudů, případně popis skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, neodpovídaly použité právní kvalifikaci.
Po vymezení zákonných znaků trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zák. a přečinu ohrožování mravní výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku státní zástupkyně uvedla, že obviněný byl uznán vinným tou variantou trestného jednání, která spočívá v tom, že závažným způsobem porušil svou povinnost pečovat o dítě, a zdůraznila, že obsah jednání, kterými je možné naplnit znaky obou skutkových podstat je totožný, neboť trestný zákoník v podstatě vychází z předchozího znění skutkové podstaty trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 tr. zákoníku s tím, že se odstraňuje archaický výraz „zpustnutí“ a upřesňují se jeho formy. Proto i v tomto případě je možné se k trestnosti jednání obviněného vyjádřit souhrnně, neboť u obou skutků skutkovou podstatu předmětných trestných činů naplnil totožným jednáním, tedy tím, že ve vytyčeném období vystupoval agresivně vůči matce své dcery K. S., nebral ohledl na nezletilou, jež byla opakovaně přítomna jeho nevhodnému chování vůči matce a zažívala kvůli tomu stresující situace, kdy si začala vytrhávat vlasy a třít prsní bradavky.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že obviněný se u obou skutků dopustil trestného jednání úmyslně, a to proto, že si byl vědom toho, že jeho jednání má negativní vliv nejen na poškozenou P. S. - jeho družku, ale i na jejich společnou dceru K. S. a že působí na rozumový a citový vývoj nezletilé K. Soud popsal, že nezletilá K. měla o matku strach a trpěla tím, jak otec ubližuje její matce, což dovodil z toho, že sama nezletilá prohlásila, že se obviněného sama bála a snažila se matku před ním bránit. Soud dospěl k závěru, že obviněný tím, že týral svoji družku P. S., porušoval i svou povinnost otce vytvořit pro dceru klidné a láskyplné rodinné soužití potřebné pro její zdárný vývoj, a to tím, že dceři vštěpoval, že je zcela normální, když otec její matku bije a týrá, když neposlouchá nebo ho něčím naštve. Podle závěrů soudů obou stupňů svým jednáním nezletilou dceru vydal nebezpečí, že si sama osvojí takové modely chování mezi partnery, jaké fungovaly mezi jejími rodiči, a vydal ji tak nebezpečí zpustnutí, protože dopustil, aby si osvojovala návyky a povahové rysy, které by mohly vést k tomu, že nebude schopna sama v dospělosti usměrnit svůj život v souladu s obecnými zásadami morálky, tedy vytvořil nebezpečí, že jeho nezletilá dcera bude v dospělosti stejná jako její matka, přehnaně submisivní, že se i ona v budoucnu nechá od svého partnera ponižovat a týrat, aniž by měla sílu a vůli se tomuto vzepřít. Tento závěr dovodil soud ze skutečnosti, že děti napodobují chování svých rodičů, a to byť neuvědoměle. Soudy tedy naznaly, že obviněný vytvořil reálné nebezpečí, že jeho dcera bude v dospělosti tíhnout a vzhlížet k mužům, kteří budou stejní jako on, to jest - budou ji mlátit a ubližovat jí, aby si tak dokázali svou chrabrost.
Znak ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte, případně dříve použitý výraz nebezpečí zpustnutí, je naplněn takovým jednáním pachatele, v důsledku kterého si dítě osvojuje škodlivé návyky, povahové rysy, popř. sklony
a zájmy, které zpravidla vedou k jeho morálnímu úpadku a k neschopnosti usměrňovat způsob svého života v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti. Trestní odpovědnost je proto na místě tam, kde v důsledku pachatelova působení vzniklo reálné nebezpečí, že dítě propadne alkoholu nebo drogám, bude se chovat promiskuitně, vést parazitní způsob života, bude opakovaně nebo soustavně páchat úmyslné trestné činy, přestupky nebo jinak narušovat občanské soužití, prostředky k životu si bude opatřovat trestnou činností nebo si osvojí jiné škodlivé návyky, zájmy nebo sklony, které vážně ohrožují jeho vývoj.
Podle státní zástupkyně je třeba dospět k závěru, že zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zák., případně přečinu ohrožování mravní výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku obviněný nenaplnil, neboť neovlivnil morálku své dcery tak, že by to mohlo přivodit její závadové chování. Je sice pravdou, že jednání obviněného vůči matce nezletilé není v souladu se zásadami morálky a že nezletilá nevyrůstala v takovém výchovném prostředí, které by jí vštípilo zásady morálního chování mezi mužem a ženou, čímž může být do budoucna její život poznamenán, avšak vhodný model partnerství předmětem zákonné ochrany ve smyslu trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 tr. zák., případně ohrožování výchovy dítěte podle §201 tr. zákoníku, není. Vyplývá to již ze samotného odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který rozporuplně ohrožení morálky nezletilé klade i k tíži matky, neboť konstatuje, že nezletilá by si mohla nevhodného partnera vybrat i podle negativního vzorce matky, která si sama jako submisivní vybrala direktivního a agresivního partnera, který ji týrá. Uvedeným jednáním obviněný nezletilou nevystavil nebezpečí zpustnutí, ani neporušil svou povinnost o ni pečovat.
Pokud bvlo jednání obviněného v obou skutcích vymezeno tak, že nezletilá K. S. byla opakovaně přítomna chování obviněného vůči matce a zažívala proto stresující situace, a to v takové intenzitě, že si začala vytrhávat vlasy a třít prsní bradavky, tzn. že nezletilá nesla velmi negativně chování otce vůči matce, což vyústilo až v destruktivní jednání vůči sobě samé, mohlo být podle státní zástupkyně případně posouzeno jako trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 tr. zák. nebo §198 tr. zákoníku. Obou trestných činů se dopustí pachatel, který týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově. Prozatím však nebylo postaveno na jisto, avšak ani prokazováno, že by zlé nakládání obviněného s matkou nezletilé mělo takové důsledky v oblasti psychické, aby jej nezletilá pro jeho krutost, bezohlednost a soustavnost pociťovala jako těžké příkoří, i když popis skutkových okolností tomu nasvědčuje. Je však třeba zdůraznit, že jde o ustanovení přísnější než trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zák., případně přečin ohrožování mravní výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť pachatel trestného činu týrání svěřené osoby je ohrožen přísnější trestní sazbou. Pokud dovolání podal pouze obviněný, je třeba respektovat i v dovolacím řízení zásadu zákazu reformace in peius. Jestliže by však po případném doplnění dokazování vyšlo najevo, že jednání obviněného nelze posoudit ani jako poruchový delikt, tedy jako trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zákoníku, případně týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku, nešlo by vůbec o jednání trestné.
Protože soudy obou stupňů jednání obviněného podle státní zástupkyně nesprávně právně posoudily, navrhla aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek (správně usnesení) Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 12.4.2012 sp. zn. 6 To 165/2012 a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to při respektování zásady zákazu reformace in peius. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V.
S přihlédnutím k výše uvedenému a poznatkům učiněným z obsahu spisu, který byl pro účely rozhodování o dovolání obviněného dovolacím soudem vyžádán od soudu prvního stupně, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že po stránce obsahové nemá důvod měnit nic na tom, jak se vyjádřil stran důvodnosti dovolání, resp. oprávněnosti či neoprávněnosti obviněným uplatněných dovolacích námitek posuzovaných skrze jím uplatněný dovolací důvod.
Nezbývá než zopakovat to, že pokud jde o výhrady, které mají odůvodnit obviněným tvrzené jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak tyto obviněným deklarovaný dovolací důvod upravený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují. Je tomu tak proto, že veškerá argumentace obviněného v této části jeho dovolání se soustřeďuje na polemiku se skutkovými závěry obou soudů, resp. s jejich hodnocením provedených důkazů. Obviněný v této části vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry, k nimž oba soudy nižších stupňů dospěly, a zaujímá své vlastní hodnotící závěry, z nichž vyvozuje své (od soudy učiněných odlišné) skutkové závěry. V této části svého dovolání neuplatňuje žádné hmotně právní výhrady, které by bylo možno hodnotit jako právně relevantní námitky vůči právnímu posouzení věci. Pokud jde o označenou část dovolání obviněného, v níž se tento soustředil na zpochybnění závěrů skutkových, případně zpochybnění procesních postupů soudů, jimiž se k nim dobraly (námitky procesního charakteru), pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že zde uvedená argumentace obviněného jím deklarovaný dovolací důvod nenaplňuje.
K formálně relevantním způsobem vzneseným námitkám o nesprávnosti právní kvalifikace skutku v té části, kdy jednání dovolatele směřovalo vůči P. S., je třeba připomenout, že obviněný nevytýká celkovou vadnost právního posouzení ve smyslu nedůvodnosti aplikace skutkových podstat upravených v ustanoveních §215a tr. zák. a §199 tr. zákoníku, nýbrž toliko aplikaci kvalifikovaných podstat, neboť z jeho mimořádného opravného prostředku zřetelně plyne, že své výhrady koncentruje vůči právním závěrům vyjádřeným v prvním případě zákonnými znaky „ a pokračoval v páchání takového činu po delší dobu “ a v druhém případě zákonnými znaky „ a páchal takový čin po delší dobu “ .
Podle napadených rozhodnutí se obviněný trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. dopustil tím, že
v době od 1. 2. 2006 do 26. 4. 2008 v bytě na ul. J. V. v O., okres Z., kde žil se svou družkou P. S., a dcerou K. S., opakovaně, v mnoha případech psychicky deptal svou družku, které vulgárně nadával a ponižoval ji (soudem ve výroku uvedenými vulgárními) výrazy. V opilosti P. S. také několikrát i fyzicky napadl, kdy ji udeřil zavřenou pěstí do obličeje, kopal ji do celého těla, tahal ji za vlasy, cloumal poškozené hlavou o skříň, trhal jí vlasy, vyhrožoval jí i zabitím, kdy jí vzal její šaty ze skříně, nožem tyto probodal a řekl, že takto jednou skončí.
Toto skutkové vymezení v dostatečném rozsahu vyjadřuje soudy užitou právní kvalifikaci, a to jak z hlediska znaků základní skutkové podstaty „týral osobu blízkou žijící s ním ve společném obydlí“ ( správně „týral osobu blízkou žijící s ním ve společně obývaném bytě“, neboť pojem „ ve společném obydlí“ není zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu podle §215a tr. zák., nýbrž trestného činu podle §199 tr. zákoníku), tak i z hlediska aplikace již zmíněného znaku skutkové podstaty kvalifikované, tj. „ a pokračoval v páchání takového činu po delší dobu“, a to i z pohledu tzv. materiální podmínky upravené ustanovením §88 odst. 1 tr. zák. Dopouštěl-li se obviněný vymezeného jednání v období „od 1. 2. 2006 do 26. 4. 2008“, tedy po dobu delší než dva roky, pak ani dle dovolacího soudu nevznikají pochybnosti o nezbytnosti aplikace soudy užité kvalifikované skutkové podstaty, neboť její znaky byly jednáním obviněného naplněny jak po stránce formální, tak stránce materiální. Za daného stavu by posouzení činu obviněného toliko podle základní skutkové podstaty nevyjádřilo konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jeho činu, který jednoznačně převyšuje typový stupeň této nebezpečnosti základní skutkové podstaty. Zbývá dodat, že ačkoli obviněný v daném směru nesprávnost právní kvalifikace napadl i u nyní hodnoceného skutku (tj. i v bodě 1 výroku rozsudku), konkrétní výhradu vznesl fakticky až k intenzitě a délce doby páchání činu uvedeného v bodě 2.
Přečinu (správně zločinu) týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se obviněný dle skutkových zjištění soudů dopustil tím, že
v době od 1. 8. 2009 do 31. 1. 2010 v bytě na ul. J. V. v O., okres Z., kde žil se svou družkou P. S., a dcerou K. S., znovu opakovaně, v mnoha případech psychicky deptal P. S., které vulgárně nadával a ponižoval ji (soudem ve výroku uvedenými vulgárními) výrazy. V opilosti ji také několikrát fyzicky napadl, kdy ji udeřil zavřenou pěstí do obličeje, kopal ji do celého těla, tahal ji za vlasy, plival na ni.
Obviněný poukazem na to, že při posuzování znaku „ po delší dobu “ je určující nejen celková doba týrání, ale je třeba přihlédnout i ke konkrétnímu stupni provedení, intenzitě, četnosti apod., namítá, že jak délka doby, tak intenzita jeho jednání a její následky u poškozené aplikaci kvalifikované skutkové podstaty neodůvodnily. Připomíná se, že v části svého dovolání označené: „2) Jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ obviněný podpůrně argumentoval též zpochybňováním skutkových závěrů soudů.
Ani v případě tohoto právního posouzení skutku soudy nižších stupňů však Nejvyšší soud nemůže správnosti vývodů dovolatele přisvědčit. Skutková zjištění, která soudy učinily, mají podklad v jimi provedených důkazech, a není proto jakýchkoli důvodů k jejich zpochybňování. Dopustil-li se obviněný vůči poškozené jednání, které mělo jednak podobu jejího fyzického napadání, jednak ponižování vulgárními výrazy a psychického deptání, včetně takových forem, které svědčí o pohrdání osobností poškozené (plivání na ni i v přítomnosti nezletilé), pak nelze tvrdit, že by intenzita jednání obviněného společně s délkou doby páchání trestného činu byla nedostatečná pro vyvození právního závěru, který soudy učinily. Je nezbytné zdůraznit, že podmínkou aplikace soudy užité kvalifikované skutkové podstaty není zdravotní újma poškozené (ať povahy somatické či psychické) a že její užití není odvislé ani od prokázání hrubého fyzického napadání ze strany pachatele (obviněným zpochybňovaného). Znak týrání může být naplněn i formami psychického působení na oběť. O intenzitě projevů obviněného, která rovněž odůvodňuje (společně s délkou páchání činu v trvání šesti měsíců a faktem opětovnosti jednání obviněného) užití kvalifikované skutkové podstaty svědčí vyjádření poškozené na č. l. 289, z něhož vyplývá, že brachiální násilí ze strany obviněného jí bylo vnímáno jako snesitelnější vůči jeho týrání psychickému („ .. je lepší dostat kopanec, než mít týden psychické deptání“ ). Z těchto důvodů je proto užití zákonných znaků „ týral osobu blízkou žijící s ním ve společném obydlí a páchal takový čin po delší dobu “ soudy na jednání obviněného popsané pod bodem 2) výroku rozsudku plně odůvodněno, když páchání činu obviněným v období „ od 1. 8. 2009 do 31. 1. 2010 “ za zjištěných okolností je subsumovatelné pod zákonný znak „ páchal takový čin po delší dobu “.
Uvedená konstatování Nejvyššího soudu ústí do závěru, že okresní a krajský soud, které vydaly dovoláním obviněného napadená rozhodnutí, nepochybily při právním posouzení skutků v části, kdy předmětem útoků obviněného byla poškozená P. S.
VI.
Ohledně vytýkaného nesprávného právního posouzení skutku v části, v níž se právní kvalifikace činu obviněného odvozuje od následků způsobených nezletilé K. S., odkazuje dovolací soud na závěry, které (citací ze svého usnesení sp. zn. 6 Tdo 730/2012) uvedl výše na str. 5 – 9 tohoto rozhodnutí. Z nich plyne důvodnost námitek obviněného vůči právnímu posouzení skutku ve vymezeném rozsahu, a to plně ve smyslu jím uplatněného dovolacího důvodu. Protože ve smyslu nálezu Ústavního soudu není možné rozhodnout při zjištěných vadách o odmítnutí dovolání obviněného [to bylo předchozím rozhodnutím při konstatování popsaných vad napadených rozhodnutí odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.], dospěl Nejvyšší soud po přezkoumání napadených rozhodnutí podle §265i odst. 3 tr. ř. k závěru o potřebnosti jejich zrušení, a to pro neudržitelnost právních závěrů vyslovených soudy nižších stupňů stran právní kvalifikace jednání obviněného.
Protože o odvolání obviněného rozhodl soud druhého stupně tak, že z jeho podnětu zastavil podle §257 odst. 2 tr. ř. z důvodu §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. jeho trestní stíhání pro skutek popsaný v bodě 3) napadeného rozsudku, v němž byl spatřován přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku a ohledně zbývající části napadeného rozsudku ponechal tento nezměněn (část napadená dovoláním), rozhodl Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. o zrušení této části rozhodnutí odvolacího soudu (ve výroku vyjádřené slovy: „Jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen.“) a současně i o zrušení jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně, neboť bude na tomto soudu, aby se věcí opětovně zabýval a s přihlédnutím k tomu, co obsahuje toto rozhodnutí, o věci znovu rozhodl. Podle §265k odst. 2 tr. ř. byla zrušena také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. byla věc přikázána soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Uvedenému soudu se připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Protože ke zrušení rozhodnutí došlo výlučně v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, uplatňuje se v dalším řízení omezení upravené ustanovením §265s odst. 2 tr. ř. (zákaz reformationis in peius). Jeho projevem je to, že v dalším řízení nesmí dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného. V tomto směru na jeho dopad ostatně poukázala i státní zástupkyně v souvislosti se svou úvahou o možném právním posouzení činu obviněného.
Dovolací soud (právě proto, že u napadeného rozhodnutí, resp. jemu předcházejícího rozsudku soudu nalézacího, konstatuje vady nejen v právním posouzení skutku, nýbrž i v oblasti skutkových zjištění) neshledal zákonné podmínky k tomu, aby (po rozhodnutí učiněném Ústavním soudem) o dovolání obviněného rozhodl způsobem upraveným ustanovením §265m tr. ř. Protože při vydání nového meritorního rozhodnutí je důvodné očekávat úpravu skutkového zjištění rozhodujícím soudem, rozhodl dovolací soud o zrušení nejen rozhodnutí soudu druhého stupně, nýbrž i jemu předcházejícího rozsudku okresního soudu. Tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí i proto, aby procesním stranám nebyla upřena možnost dosažení přezkumu nově vydaného rozhodnutí již v rámci řádného opravného řízení. Na soudu prvního stupně se ponechává uvážit, zda pro účely nového rozhodnutí o meritu věci (a tím vyjádření skutkových zjištění ve výrokové části jeho rozhodnutí, která budou plně vyjadřovat jím užitou právní kvalifikaci skutku) je nezbytné, aby nějakým dílčím způsobem dokazování doplnil, či zda splnění tohoto úkolu umožní již samotné opětovné zhodnocení důkazů dosud provedených.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. listopadu 2013
Předseda senátu :
JUDr. Ivo Kouřil